Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Kass

-> Charakterník

Skupinka asi pěti dětí, v pubertálním věku, běžela skrze ulici s kupci. Něco držely v rukách a se smíchem uháněly. Byli neomalení a tak je obchodníci v rychlosti častovali, poučovali a hrozili, když něco shodily anebo do něčeho narazily. Mířily na okraj města, kde stál klášter, místní sirotčinec. Usadily se před bytelnou bránou kláštera a rozbalily hadry, ve kterých něco nesly. Bylo to ovoce. Jablka, broskve i jahody. S jistotou byly na druhém konci města, kde je statek zámožného pána. Natrhaly něco v sadu a na záhoncích, aby to následně rozdaly ostatním dětem v sirotčinci. Nikdo nestrádal, protože právě onen statkář, kterého okradly, klášter podporoval nejen finančně. Jenže to dítka nemohla vědět. Měly za to, že každý boháč je takzvaný druh „zmetek hrabivý“ a zasluhuje si jednou za čas okrást. Tento nápad vzešel z hlavinky nejaktivnějšího dítěte. Mladinké Kass. Kdokoliv kdo by ji neznal, pomyslel by si něco o klučičích vylomeninách. Jenže Kass nebyla jenom divoká a zcela nezvladatelná, ale i zručná a… vyvrhel.
Byla divná a každý den to dostávala naservírováno na podnose. Sic nosila šátek přes uši, aby zrovna je zakryla, protože ony byly terčem. Byly zvláštně špičaté, a co je pro tu omezenou společnost jiné, je divné a hodno posměchu. I dnešní společníci v krádeži, nebyli kamarádi. Když zrovna v kovárně opravovala nějaké vybavení kláštera, došli si pro ni strážníci města. Předvedli ji před vévodu a hlavního kněze. Děcka zaručeně byla očarována tou divnou čarodějkou, aby je navedla ke krádeži ovoce. A určitě ukradla i něco jiného. Vévoda se jen zasmál. Netušila co se děje. Strážníci jí strhli šátek, i když se bránila. Ohromeni byli všichni čumilové kolem. Ty uši. Slyšela nadávky do spratků, čarodějnic, démonů a rozplakala se. Klečela na zemi hlavu v dlaních a usedavě plakala. Ani se nesnažila jim vyvrátit obvinění, protože nebyla hloupá. Moc dobře věděla, že by to nemělo smysl. Vévoda ji však nespustil z očí. Pronesl něco v tom smyslu, že ukradenou hodnotnou bustu nahradí ona sama.
Přestala plakat, když slyšela ortel kněze. Kněze, kterému věřila, a kterého považovala za otce. Jen si ji vezměte, jí znělo v uších i ve voze, kterým si ji vévoda odvážel. Neměla zastání a bolelo ji u srdce. Vévoda ji na statku nechal zřídit její vlastní místo. Kovárnu. Dělala podkovy koním a opravy mečů stráží na statku i ve městě. Pracovala tak celé dva roky, aniž by opustila dům. Jenže toho rána bylo krásně. Chtěla se jít podívat ven. Umyla se. Učesala a oblékla jako žena. Když vyšla ven, prvního člověka, kterého potkala, byl strážný statku. Držel korbel s mlékem, který v úžase upustil. Přivezli takové divné a ošklivé káče a vylezla labuť.
Ani vévody její krása neunikla. Zastínila, kdejakou ženu. I manželku vévody. Začal se jí věnovat a věnoval se jí i přesto, že byla umouněná a zase ošklivá, když pracovala. Celý statek se stal jejími poddanými. Jako k bohyni se k ní chovaly a ženy záviděly. Nechápala však tu náklonnost vévody. Sem tam letmý dotyk, ta hezká slova. Ano. Zamiloval se do ní. Ona však nevěděla, co cítí. Věděl to a využil její nevědomosti. Ocitla se tak, nejednou, v loži vévody. Jednu z nocí, co trávila s vévodou v nepřítomnosti jeho manželky, se do ložnice někdo vkradl. Probudilo ji to a hodila po siluetě první, co chytila. Byl to svícen a osobu trefila. Rána probudila nejen vévodu, ale i stráž za dveřmi.
Zloděj. Ukázalo se, že ten co před lety ukradl bustu, byl jedním z těch zaručeně očarovaných spratků. Civěl na ni jako na bohyni a ona jej v nenávisti odsoudila stejně, jako on odsoudil ji. To od něj se manželka vévody dozvěděla, že spolu mají vztah a naoko opustila zámek, aby je načapala. Zburcovala inkvizici a chtěla ji nechat upálit, jako čarodějnici, která jí uhranula manžela. Služebnictvo mlčelo, protože k nim nebyla zlá a vévoda byl spravedlivý. Miloval ji a byl šťastný. Šel ji tedy zachránit. Vzal své vojáky a pomohli ji k útěku. Spolu s doprovodem zamířili k přístavnímu městu, kde na ni čekala loď. Loď mířící do světa, kde její zvláštnost není hříchem. Nezapomenu, tak taky nezapomeň. Tato slova vévody ji provázela celou cestu, až k pevnině Andarijské. „Nezapomenu.“ Hlesla, když vystoupila…

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist