Byl podzimní večer, jeden z těch dní, kdy je téměř jasné, že bude pršet. Celý den bylo dusno, téměř se nedalo dýchat. Hostinský byl ale spokojený, bylo mu nadmíru jasné, že si přijde nejeden ze štamgastů osvěžit hrdlo a on si tak přijde na své. A také že ano, nedlouho po tom, co otevřel dveře svého podniku se krčma začala plnit.
Nemůže být řeč o nějaké krásné hospodě naopak, řeč je o obyčejné krčmě z předměstí kam si chodí spodina za zábavou. Občas se poprat, občas zasmát, občas pohádat ale hlavně se sejít. Večer probíhal tak, jako každý jiný. Lidé se scházeli a rozcházeli, s přibývající hodinou ubývalo alkoholu a přidávalo se na hlučnosti. Hlučnost ještě podporoval silný déšť, který se po dusném dni nechal téměř s jistotou předpovědět.
Najednou se otevřely dveře a hostinec potichu utichal, tak jak si příchozího štamgasti pomalu všímali. Nebylo vidět mnoho, hostinec byl osvícený svítilnami a oproti tomu venku byla dávno tma. Jasné bylo jen to, že přede dveřmi stál někdo, koho nikdo nečekal. Dotyčná figura byla velmi nuzně oblečena, z kalhot cáry, přes záda přehozený dlouhý plášť s kapucí, díky které nebylo postavě vidět do obličeje.
Chvíli bylo v hospodě ticho, nikdo ze sedláků, farmářů a pastevců nebyl natolik odvážný, aby postavu, která stále stála ve dveřích oslovil. Když tu se onen nezvaný host pohnul, vkročil do místnosti a sňal si kapuci z hlavy.
Byl to chlapík ve středních letech, potrhaný, vychrtlý, zubů poskrovnu, ale to mu nedělalo žádnou bolest v tom, aby se na celou hospodu zazubil a pronesl „Lidé dobří nemusíte se mne bát. Nejsem pro vás nebezpečím, ba naopak rád bych vás za něco k snědku a střechu nad hlavou v tomto nečase pobavil“ a stále se usmíval. Každému v ten moment bylo jasné že jde o jednoho z těch potulných bardů, jež chodí krajem a rádi se nechají pohostit výměnou za zábavu. A vzhledem k tomu že takovéto vystoupení je jedinou možností zábavy pakliže nepočítáme hospodské diskuse, rádi ho mezi sebou viděli a začali se překřikovat, aby tedy spustil.
Bard hodil promočeným pláštěm na židli a ze zad sundal vak, ze kterého vyndal loutnu. Začal na ní brnkat pro upoutání pozornosti, postavil se na židli a hned poté na stůl a do příjemné hudby začal recitovat:
Já teď krátký příběh povím vám
Vo jednom elfoj co dobře znám
Ten chlapík vyrost v lese sám
Rodiče zabil mu temný pán
Žil tam nikým nepoznán
Chlapák, to vám povídám
Přežíval, jak se jen dá
Jed co zvěř, to mu chutná
Když lepší chuť nepoznaná
I syrová houba je výborná
Kořínek taky zachutná
Písek ze zubu vyndat se dá
Prachy neměl, nepotřeboval
Všechno co chtěl, to mu les dal
Od zvěře leccos okoukal
Tak součástí lesa rychle se stal
Čas mu hezky utíkal
Světa venku dost se bál
Z elfa lovec se stal
Stejk víc jak kořen mu chutnal
Kámen na lov se mu nezdál
Lehký luk si udělal
Tak hlady už nestrádal
Stav zvěře udržoval
Z lesa občas zkoušel vyjít
Mezi svými chtěl zkusit žít
Nevěděl, jestli se mu to bude líbit
Ale proč to nezkusit
Z lesa šel kus, musel se vrátit
Les nechtělo se mu opustit
Za čas zvládl pouto překonat
Na dlouhou cestu jal se vydat
Teď i vy můžete ho potkat
Však důležitý je pamatovat
Že žil v lese, tak co čekat
Lidičky nezlobte se, já teď končím hrát
Jídlo na stole, jdu se podívat
Bard za stálého drnkání na lyru sestoupil ze stolu a pomalu couval ke stolu, na který mu hostinský připravil slíbené jídlo. Když došel ke stolečku, přestal hrát na lyru, mírně se uklonil a usmál se. Lid nadšeně tleskal a unavený a hladový muzikant se mohl v klidu věnovat zasloužené krmi.
("báseň" brát prosím s rezervou. Přeci jen ji skládal potrhaný, potulný bard => nemám básnické střevo.)
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 4
Jednoduché, pěkné...báseň chvilkama skřípe, ale to není nic, za co by se věšelo. Chybějící a přebývající čárky mi ovšem vadí víc, stejně jako fakt, že příběh nemá jiskru, švih.