Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Heratrix

-> Charakterník

obrázek postavyZásadní je první část příběhu - proroctví. Další osudy Heratrix se postupně objevují na foru v sekci Příběhy ze hry a na Heřině blogu.
---

Chladný úsvit ji zastihl ležící na skalním výčnělku pár palců nad vlnící se hladinou moře. Sykla bolestí, když jí přicházející vlna stříkla slanou pěnu do krvavého šrámu na lýtku. Chvíli přemýšlela, jestli má smysl vůbec otevírat oči. Netušila kde je, nevěděla dokonce ani mnoho dalších, důležitějších věcí, ale jednu jistotu měla: to, co uvidí, se jí nebude líbit.
Po hmatu se poodsunula kousek dál od studených vln. Pod zády ucítila vodní mech nebo snad naplaveniny mořských řas. Sůl na obličeji v lehkém vánku pomalu osychala a začala tvořit na její kůži tenkou krustu. "Mohla bych celá zarůst krystaly soli," pomyslela si. "Lesklými, třpytivými krystaly, které by rostly, až by se nakonec spojily v jeden veliký. Kdo by šel kolem, řekl by si: ach bože, to je nádherný krystal! Nikdo by uvnitř nehledal nešťastné stvoření bez domova, bez minulosti. A já bych ležela uprostřed, jako v křišťálovém paláci, netížil by mne strach z nejisté budoucnosti, ani bezcílné pátrání v paměti… všude jen ticho, klid a sluneční záře, střídaná bledým měsícem…"
Povzdechla si. Musí vstát. Stoupající příliv jí znovu začal oblizovat bolavé tělo. Kdyby tak znala aspoň své jméno! - Co třeba Heratrix, řekl jí tenkrát mág, který se s nimi plavil na té velké lodi. Ve staré řeči to znamená Nositelka dědictví. - Mám snad já nějaké dědictví, zeptala se ho unaveně. - Nehledej svůj starý život, neboť jen tvá budoucnost je pravá. Pamatuj, co je psáno: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil. Tak říká staré proroctví.

Polekaně se dotkla svého kapsáře, schovaného pod svrchní sukní. Díky Bohu, při tom hrozném boji s mořskými vlnami se neztratil. I jeho obsah zřejmě zůstal zachován. Pod ztuhlými konečky prstů ucítila svitek pergamenu. Chtěla si znovu přečíst jeho nejasné poselství, i když věděla, že mu neporozumí o nic víc, než když ho četla tisíckrát předtím. Svitek je teď vlastně její nejstarší vzpomínkou. Byl první věcí, kterou spatřila poté, co se probrala v královských komnatách. Jak je to jen dlouho? Snad pár týdnů, měsíc? Vybavila si přesně tu chvíli: Spočívala na loži měkčím než obláček. Chvíli se domnívala, že ještě sní. Matně si vzpomínala na palčivou bolest, kterou v ní zanechalo oslepující světlo, co jí předchozího dne vybuchlo uprostřed hlavy, než upadla do milosrdného bezvědomí. Když na hedvábných polštářích otevřela oči, uviděla svitek. Ruka, která jí ho podávala, patřila starému muži s bílým plnovousem, stejně jako tichý, konejšivý hlas. - Ničeho se neobávej, děvče. Vezmi tento svitek a opatruj jej jako oko v hlavě. Je to tvá jediná budoucnost. I minulost, dodal po chvíli zaváhání. Nedokázala ze sebe vydat hlásku, proto jen němě pokývala hlavou. Pohled na muže jí zakryly mrákoty a ona upadla do dalšího bezesného spánku...

Druhou rukou se pokusila najít váček s penězi, který měl viset na jejím levém boku. Váček tam byl, avšak z původně bohatého obsahu, kterým ji vybavil Bělovousý, zbylo žalostných pár dukátků. Bouře, ztroskotání lodi a zuřivé vlny včerejší noci udělaly své. Zlaťáky teď někde cinkají mořským pannám smutnou písničku.

Znovu se ponořila do vzpomínek: Dalšího dne se probudila v těsné místnosti nevábného vzhledu, do níž pronikal zvláštní pach soli, rybiny a plísně. Pravidelné kolísání nahoru a dolů způsobovalo v jejím žaludku hotové pozdvižení. - Štěstí v neštěstí, pomyslela si tenkrát hořce, že jsem neměla sousto v ústech snad už třetí den. Dveře kajuty byly zamčené zvenčí, ale na podlaze objevila hliněnou misku s chlebovou plackou a vak čerstvé vody. Ven nesměla, vlastně se o to ani moc nepokoušela. Byla příliš vyčerpaná, než aby vymyslela nějakou lest, a málo odvážná, aby se pokusila osvobodit bojem. Jedinou bytostí, kterou za celou dobu plavby viděla, nepočítá-li chlupatou ruku námořníka, co jí otvorem pod dveřmi podával jídlo, byl starý bělovousý mág ze zámku. Mnoho s ní nemluvil, ačkoli vypadal celkem laskavě. Když s hrůzou zjistila, že si nedokáže vzpomenout na své jméno ani minulost, mlčel a soucitně se na ni díval, a pokud se ptala, vždy jen opakoval slova proroctví: Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil...

Následující vlna ji definitivně vrátila do přítomnosti. Konečně se donutila otevřít oči. To, co viděla, se jí nelíbilo. Ani trochu se jí to nelíbilo. Ležela na skalnatém břehu, krajina kolem byla pustá. Pod zády tlející mořské řasy, tělo měla celé potlučené a na několika místech byla její kůže sedřená do krve. V útrobách jí hlodal hlad. S obavami pohnula jednou a pak druhou nohou. Kosti snad zůstaly vcelku, pomyslela si s úlevou. Když se posadila, zamotala se jí hlava. Z dlouhých vlasů vysvobodila mořského ráčka a hodila ho do vody.
Z kapsáře vytáhla promáčený svitek. Crčela z něj voda, okraje byly místy natržené, ale text, psaný zručným písařem, zůstal neporušený až do místa, kde byla spodní část svitku odtržená.

***

Vstaň a jdi, dívko statečná, zachránkyně mocné říše!
Vrať to, cos nenalezla, tomu, jenž to neztratil.
Tomu, jenž je čisté duše a statečného srdce
A jeho ruce léčit dovedou
Tvo-
***

O nic moudřejší se s hlubokým povzdechem vydala na cestu do neznáma.

-------

PRVNÍ DNY V ANDARII

Když se dovlekla za hradby nedalekého města, byla už noc. Příliš se nerozhlížela. Stačilo jí, že ucítila vůni koňských stájí a zamířila své kroky tím směrem. Lucerna uvnitř vrhala matné světlo na rozházenou slámu a měkce se pohybující boky oddychujících koní. Ve žlabu si opláchla z obličeje zaschlou sůl a pak se unaveně stulila do klubíčka v nejbližším prázdném stání.

Těsně před svítáním ji probudilo ržání ustájených zvířat. Vůně slámy se mísila s ostrým pachem koňské močůvky. Za zavřenýma očima jí proběhl vzdálený obraz něčeho mile známého a dívka se sotva znatelně usmála. V tu chvíli se ke stáji přiblížily těžké kroky a hluboké hlasy několika lidí. Ve vteřině se vymrštila a s nečekanou hbitostí se protáhla dveřmi ven, do probouzejícího se dne. Teprve bezpečně ukrytá ve křoví začala přemýšlet o tom, kde je a jak se sem u všech bohů mohla dostat.

Její úkryt však zřejmě nezůstal nepovšimnut. Na svém rameni ucítila něčí těžkou paži.
„Hej, děvče! Nechceš si vydělat pár zlaťáků?“
Mladý, ale zarostlý muž s obhroublým hlasem si ji nepokrytě prohlížel. Zaváhala. Muž si to nejspíš vyložil jako souhlas. Naštěstí jí jen podal ohromnou sekyru a s pobaveným úsměvem oznámil:
„Půjdeš do lesa a budeš tam pro mne otesávat padlé stromy, rozumělas?“
Beze slova se vydala za ním po cestě, s těžkou sekerou, která jí každou chvíli udeřila do poškrábaných kotníků.
„Jak se jmenuješ?“ pokusil se muž o společenskou konverzaci.
„Nevím,“ špitla tiše.
Pozdvihl obočí.
„Asi… říkají mi… Heratrix,“ dodala.

S těžkou sekyrou v rukách a s mozoly na dlaních odsekávala celý den silné větve z poražených stromů. Muž jí co chvíli kontroloval, odvážel zpracované dřevo a za každou várku jí vyplatil několik stříbrných penízků. Než Slunce přešlo od východu k západu, byla už notně zesláblá. Posadila se na pařez a opřela bradu o topůrko sekery. Muž právě přicházel od lesní pěšiny.
„Hej! Za co myslíš, že tě platím?!“
Povzdechla, vstala a na půl ucha poslouchala litanie o koláčích, které nejsou bez práce. Její mysl zůstala už u slova koláče a rozvíjela představy kynutých, třených i krémových delikates, po chvíli slevila na obyčejný chleba, chvilku zvažovala placky z tmavé mouky a nakonec se přistihla, jak se rozhlíží po mýtině a hledá očima aspoň nějakou houbu. Houbu nenašla, zato mezi stromy zahlédla podivný pohyb.

Muž mezitím mávl rukou na znamení, že tady jsou všechna slova zbytečná, a vydal se s další várkou dřeva k hradbám města. Heratrix popadla sekyru a vydala se opatrně směrem k místu, kde prve spatřila ten zvláštní pohyb. Zpoza stromu vystoupil svalnatý muž s ostrými rysy, ale přívětivým výrazem v obličeji.
„Kolik ti ten hulvát platí, děvče?“ zeptal se.
Pokrčila rameny, sáhla do kapsáře a ukázala mu na dlani pár penízků.
Muž se zamračil: „Šidí tě. Pojď se mnou. Nemůžeš od něj čekat nic dobrého. Je to známý výtržník. To dřevo nepotřebuje pro sebe, dostal trest od Pretoriánů za nějakou lumpárnu, ale jemu samotnému jdou ručičky dozadu. Nech ho být.“
Jako by něco tušil, zarostlý muž se tu náhle znovu objevil a se zlověstným výrazem se vrhl k Heratrix a druhému muži. Strhla se hádka. Dívka už se začínala bát, že se muži spolu snad porvou, ale když ten příjemnější pohrozil zarostlému Pretoriánskou gardou, zarostlý jí znechuceně hodil k nohám hrst měďáků a procedil mezi zuby: „Tu sekyru si můžeš nechat. A už mi nelez na oči, ty malé hádě!“ Posbíral zbylé větve a zmizel na lesní pěšině.

„Máš hlad, viď?“ podíval se na ni muž.
Přikývla.
„Pojď, zrovna jsem se chystal jít na ryby. Umíš chytat ryby? Naučím tě,“ usmál se na ni.
Došli skoro k hradbám a zastavili se nedaleko mola. Muž vytáhl z batohu rybářský prut a začal jí vysvětlovat, jak připravit návnadu, jak ji uchytit na háček, jak nahodit a čekat… čekat… čekat…

Poprvé se pořádně rozhlédla kolem sebe. Město v zapadajícím slunci zářilo, pískovcové hradby vypadaly v jeho světle jako zlaté. Mořské vlny tiše šuměly a tvrdohlavě narážely do břehu. Od městské brány se blížila dívčí postava v zelené tunice. Kráčela plavně, vypadalo to spíš jako by se vznášela kousek nad zemí. Směřovala k nim. Heratrix si všimla, že i muž ji zpozoroval a úplně zapomněl na cukající se udici. Dívka připlula až k nim a mile se usmála. Heratrix ji fascinovaně sledovala. Dívka lehce kývla na muže, ten zamrkal, jako by se právě probudil z nějakého snu a galantně ji pozdravil.
„Ty asi nejsi zdejší, viď?“ obrátila se dívka k Heratrix a prohlížela si ji od hlavy k patě.
„Já jsem An,“ usmála se zářivě. Přistoupila k Heratrix, objala ji a políbila na jednu a na druhou tvář. Heratrix ucítila jemnou směs vůní lučních květin, santalového dřeva a čehosi vábivého, co jí utkvělo v paměti, ale nedokázala rozpoznat, k čemu ta vůně náleží.
„Já… nevím, jak mi říkají… nevím, kdo jsem, a nevím, proč jsem tady…“ vyhrkla Heratrix a náhle ji zaplavila vlna zoufalství, bezradnosti a studu.
„Neboj se, pomůžu ti,“ pohladila ji dívka v zeleném.
Heratrix překvapeně zamrkala. An už mezitím popadla ulovené ryby a opodál je zručně vyvrhla a začala je porcovat.

Ryby se pekly nad plápolajícím ohněm a moře se tiše halilo do padající noci. Muž i dívka v zeleném ochotně poučovali Heratrix o městě Thyris, perle jihu. O jeho obyvatelích a zákonech, o nepsaných pravidlech. O skvělé budoucnosti, která tu na nově příchozí čeká, pokud jsou připraveni přiložit ruku k dílu.
„Co vlastně umíš?“ zeptala se An.
Heratrix se zamyslela. Snažila se vybavit svůj dávný život, který vedla, než se dostala na tu prokletou loď. Bylo to jako vzpomínat na knihu dávno zapadanou prachem.
„Nevím,“ řekla zamyšleně. „Ale možná bych mohla dělat… třeba švadlenku? Ano, to je dobrý nápad, bude ze mě švadlenka!“ nadchla sama sebe tou myšlenkou. „A vám," obrátila se na muže, „věnuju první slušnou košili, kterou se mi podaří ušít. Za to, že jste mi pomohl od toho hulváta tam v lese.“
Všichni se uvolněně zasmáli. Ryby už byly snědeny, oheň dohoříval a okna Thyrských domů postupně zhasínala.
„Máte kde spát?“ otázal se starostlivě muž. „Nemám sice svůj dům, ale často bývám v místním dole, dá se tam docela pohodlně přespat.“
Heratrix pokrčila rameny. „Včera jsem usnula v nějaké stáji, bylo tam teplo a sucho.“
„Půjdeš spát ke mně,“ oznámila An.
„Ale… to přece…“ Heratrix zaváhala nejen ze slušnosti. Proč se k ní ta dívka chová jako dobrá známá? Vždyť se dnes potkaly poprvé v životě…

-----

THYRSKÉ PEKLO

Heratrix u An strávila několik dní a stále si měly co povídat. Brzy se z nich staly nejlepší přítelkyně a Her zůstala u An bydlet natrvalo. Po nedlouhé době se Her dokonce dostala i do učení na švadlenku k Abegothovi, mistru krejčímu. Zpočátku se ho trochu bála, protože chodíval podmračený a stále si něco mumlal pod vousy. Časem však pochopila, že pod drsnou skořápkou ukrývá dobré srdce. Zakázek bylo stále dost a Heratrix občas zůstávala v Abegothově dílně i přes noc. An se zase měla co otáčet v útulné thyrské hospůdce na náměstí a tak se jednoho dne stalo, že ani jedna z nich nestihla včas zaplatit nájem společného domku. Kdosi využil příležitosti a hned se tam nastěhoval. Z dívek se náhle stali bezdomovci. An se naučila přespávat v hospůdce a Heratrix zase u svého mistra (Abegoth byl dokonce tak šlechetný, že jí přenechal vlastní postel a sám nocoval v dílně pod ponkem).

Jednoho dne se Heratrix vypravila do Thyru. Ze zvyku prošla kolem dveří svého bývalého domova. Její sklopená hlava jí málem připravila o možnost přečíst si velmi zajímavý údaj na domovní tabulce:

THYRIS 21. PRONÁJEM ZAPLACEN. ZBÝVÁ 12 HODIN.

Trhla sebou a přečetla si tabulku znovu. Teď je šest, počítala v duchu, takže za dvanáct hodin bude… taky šest. Ale ráno. Současný majitel jistě přijde zaplatit další nájem. Mohla bych si na něj počkat a požádat ho, aby nám aspoň vrátil náš nábytek…
Jestli se večer bála, že zaspí, bylo to zbytečné. Slunce sotva ospale vykouklo nad Andorský les a Her už se hrnula z postele k sudu s vodou, umyla se, oblékla, v běhu zakopla o boty, pokusila se neprobudit Abegotha, spícího v dílně s bednou hřebíků pod hlavou, a před domem vyskočila na chudinku svou klisničku, která se na ni s nevěřícným pohledem otočila. Her ji musela několikrát pevně stisknout koleny a zamlaskat na ni, než Agha pochopila, že ta bláznivá holka chce – teď?! - vážně někam vyrazit.
Když přijela do Thyru, zjistila, že nájem dosud nikdo neprodloužil a zbývá ještě hodina, než vyprší. Posadila se před dům a pustila se do čekání. Agha s povděkem znovu zaklimbala. Za hodinu nikdo nepřišel. Ani za dvě hodiny. Dokonce až do oběda ne. Her se rozhodla. Vletěla do banky (předběhla přitom nějakého staršího pána, ale v duchu se mu za to omluvila), vybrala veškerou hotovost a utíkala zpátky. Domovní tabulka ukazovala, že dům je volný k pronájmu. Zavřela oči a do pokladničky k tomu určené vysypala všechny zlaťáčky, co měla. Ze spodního okénka pokladničky s cinknutím vypadl klíč od domovních dveří.
Vrhla se do domku. Z jejich nábytku tam nezbylo nic. Jen stav, který byl příliš těžký, než aby ho nový majitel někam odtáhl. Po zemi se válely lahve a lahvičky, mezi nimi popsané i čisté svitky, několik svíček, hromada kožešin, nahnilé jablko. Napříč místností přeběhl pavouk. Nikdo se tu už nejspíš pěknou dobu neukázal. Her začala všechny věci skládat do velkého koženého vaku. Pod kožešinou nalezla sbírku spodního prádla (nevalné kvality a ještě horší čistoty, zamumlala si pro sebe tiše). Prádlo mělo však pečlivě vyšité jméno Maria. Možná ho dostala do výbavy. Jestlipak maminka tuší, že dceruška místo vaření teplých večeří přepisuje svitky pochybného původu? Her vše poskládala do pytle, vzala jeden z volných svitků a začala krasopisně psát:
"Prosím nájemnici (dle cedulky na spodním prádle zřejmě jménem Maria), která obývala řadový domek č.21 v Thyru po dobu naší nepřítomnosti, aby si vyzvedla své věci tamtéž. Zároveň nechť vrátí naše původní vybavení a majetek."
Za poslední tečkou spokojeně vydechla, vylovila po kapsách pár měďáků na zveřejnění a vyrazila s inzerátem do redakce Andorského šumu. Klisničku nechala odpočívat, a protože sluníčko krásně svítilo, vydala se do Andoru pěšky. Byla sotva pár set kroků za branami Thyru, když se kolem ní citelně ochladilo. Zvedla hlavu. Po obloze se honila těžká, černá mračna. Z torny vytáhla plášť a hodila si ho přes ramena. Obloha ještě ztmavla a listí na stromech se začalo chvět. Ve vzduchu byl cítit déšť. Zdálky uslyšela temné burácení a než se stačila polekat, prudký náraz větru ji smetl z cesty do houští. Proti vichru se nedal udělat ani krok a z oblohy se spustil mrazivý déšť. Obrovské kapky, hnané skučícím větrem směrem k Thyru, jí bily do obličeje, oslepovaly ji a její oblečení vmžiku ztěžklo studenou vodou. Už na nic nečekala a obrátila se na útěk zpátky k Thyrské bráně. Do města doběhla zároveň s vichřicí, kroupami a prvními oslepujícími blesky. Rychle odvázala svou klisničku a převedla ji do nájemných stájí. Těch pár měďáků, co jí zbylo, nestačilo ani na jediný den pronájmu stání, nebyl však čas přemýšlet, a proto koně přivázala k volnému sloupku v rohu maštale. Mezi blesky kličkovala k hospodě, aby do bezpečí převedla také Anina koníka, který tam byl uvázaný. Ten však byl podivným počasím tak vyděšený, že si Her vysloužila jen pár pořádných kousnutí a jentaktak uhnula pěknému kopanci do holeně.
Her vysíleně vpadla do dveří hospody.

„Ahoj Robin, to se dneska čerti žení, co?“ pozdravila číšnici.
Robin jí neodpověděla. S vytřeštěnýma očima zírala přes její rameno ven na náměstí. Her se ohlédla a strnula. Neproniknutelná tma zahalila celé náměstí.
„Bohové,“ zašeptala. Podivná ohnivá brána, která už dlouhé týdny, možná měsíce, obtěžovala obyvatele Thyru smrdutými plyny a ještě smrdutějšími slizkými stvořeními, co vypouštěla do tohoto světa bůhví odkud, se náhle začala podivně měnit.
„Dívej se na to, Robin,“ vydechla Her trochu zbytečně, protože Robin od brány stále ještě neodtrhla pohled. „Ono to vydává takové divné… světlo… temné světlo… vlastně spíš jako opak světla…!“
Možná by ještě chvíli meditovala nad zvláštním nehmotným úkazem, kdyby z temného otvoru právě nevylezl jiný úkaz, tentokrát až příliš hmotný. Mělo to ruku… ne, nemělo, mělo to chapadlo… hodně chapadel… a na rameni uslintanou tlamu se žlutými ostrými zuby… ach ne, ta tlama už patří někomu jinému… kostlivá noha… a další a další končetiny se derou z brány, která tu spojuje pyšný Thyris snad se samotným peklem!
Na víc už Heratrix opravdu nečekala. „Zamkni se!“ stihla jen zařvat na ochromenou Robin a se srdcem bušícím někde v krku vyletěla směrem k domovu. Ještě že se neohlédla, byla by spatřila oživlý oheň, který ji plamenným pařátem už už chytá za lem pláště…
Zabarikádovala se v domku. Strachy se třásla tak, až měla pocit, že se s ní chvěje celý dům i v základech. Čekala, kdy si pro ni nějaké monstrum přijde a slupne ji jako zákusek, ale zvědavost ji přemáhala, a tak se aspoň dívala z okna. A viděla hrozné věci, pocházející z pekelného světa za branou, slyšela polnice troubit na poplach a mocné hlasy svolávající všechny bojeschopné na pomoc nebohému městu; cítila pach zdechlin a smrti a vnímala své srdce, ženoucí jí ochromující hrůzu do celého těla. Výzvy do boje, za záchranu obyvatel, byly vyslyšeny a mnoho statečných válečníků a bojovnic všech ras vběhlo do ulic a udatně bojovalo s příšerami z temnot. Vřava v sobě mísila bojový řev i sténání zraněných, nelidské skřeky nestvůr, ržání a dusot splašených koní.
Styděla se, že v boji by byla jako švadlenka jen málo platná, tak aspoň vzala nůžky a z celé zásoby plátna, které měla u sebe, nastříhala dlouhé bílé obvazy. Vyběhla před dům a rozdala je raněným i dosud zdravým bojovníkům spolu s několika léčivými lektvary, které v domě našla.

Po několika hodinách boj pomalu utichal. Temnota nad Thyrem ustoupila podvečernímu slunci. Krev hrdinných obránců se vpíjela do pískovcové dlažby a bratrsky se mísila s krví a slizem pobitých příšer. Do ulic už si troufli i méně stateční obyvatelé, pomáhali raněným a odnášeli mrtvé. Nějaký nekromant se špatně skrývaným nadšením sbíral do pytle zkrvavené kosti.
Lidé na ulicích si vzájemně vyprávěli to, co vlastně všichni věděli a prožili, ale společné sdílení zažitých hrůz jim očividně pomáhalo dostat svět zpátky do správných kolejí.
„A pak se tam objevil Ohnivec, poslouchejte, a to nejni zasejc žádná sranda! Čtyři se do něj pustili rovnou a pak i další, a stejně jich eště pár stačil vzít sebou, než byl tuhej!“ překřikoval právě jeden z bojovníků ostatní.
„Ale nejlepší je, že když konečně natáh kopyta, našli u něj další takovou knihu, jako už leží v městský bance,“ doplnil ho ještě hlasitěji jiný.
„Hm, ale stejně to nechápu,“ vložil se do hovoru třetí. „Neřikam, že jsem kdovíjakej čtenář, ale tou hatmatilkou, co je to psaný… furt ňáký brnění a 'vy poznat až portál pro vás dobrá'… Prej 'líto útok na vás', haha,“ zasmál se drsně.
Heratrix nijak netoužila přibližovat se ke knize, která podle všeho pocházela ze světa tam za branou. Úplně se uklidnila, až když z veřejných stájí odvedla nezraněnou svoji klisničku, nechala ji pást na trávníku před domkem a sama se stulila do klubíčka v měkkých kožešinách uvnitř. Před očima jí ještě probíhaly děsivé vzpomínky z dnešního dne, ale únava jí brzy milosrdně zavřela víčka.

-------

BARD

Její spánek však byl neklidný. Házela sebou na posteli, ze sna vzdychala a občas zamumlala pár nesrozumitelných slov.
Bylo k půlnoci, když se najednou s výkřikem posadila na posteli. Oči měla vytřeštěné do tmy, ale neviděla žádnou z věcí, kterými dnes tak pečlivě vybavila nově získaný domek. Její zrak zůstal ještě v říši spánku. Zase ten sen… ten stejný sen, který ji nelítostně budí ze spánku čím dál častěji.

... Jasně modré oči, lemované vějířem vrásek, hustým bílým obočím se na ni upřeně dívají. Jako hypnotizovaná se v nich utápí, hlouběji… hlouběji… Nevnímá nic jiného, propadá se do temnoty a z ní náhle vystupují mihotavé obrazy. Vidí sebe, jak bojuje s přívaly studené slané vody, která se ji snaží stáhnout ke dnu i s cáry deště, jež se valí dolů z černých mraků. Nad hladinu v podivném úhlu vystupující kýl lodi, co ještě před nedávnem byla jejím vězením, a nyní se pomalu propadá do nekonečných vln. Na jedné z plovoucích trosek stojí bělovlasý stařec, v ruce drží hůlku a snaží se vykřiknout cosi v neznámé řeči, ale jeho slova mu od úst trhá další hromové zaburácení. Znovu cosi vykřikuje a z hůlky v jeho ruce jako by se náhle vinul mohutný proud temně modré vody směrem k ní… Unášena tím záhadným proudem dál a dál od potápějící se lodi, vidí ještě bělovousého starce, který nyní kouzelnou hůlkou míří sám na sebe, ale než stihne vyslovit kouzelnou formuli, ohromná vlna jej smete z jeho provizorního voru. Mizí pod hladinou a zůstávají zde pouze jeho oči… hluboké, temně modré jako ten vodní proud...

... Další obraz se vynořuje z temnoty. Svěží vůně trávy na louce pod lesem, hnědý kůň se pase opodál, nádherný pocit radosti ze života… Pak místnost, hezky vyzdobená, tak dobře známá, to musí být můj domov, a lidé kolem stolu, lidé tak milí a blízcí... ale proč jen bez tváří… Do místnosti vstupuje starý muž a cosi naléhavě říká… Ne, já nechci! - slyší vlastní hlas - já chci zůstat zde! … Muž se na ni dlouze a vážně dívá očima, které mají barvu noční oblohy před úsvitem… A pak královský hrad, trůnní sál, třpytivý ve své nádheře, a král, který kráčí blíž, oslovuje mne a v jeho očích je smutek i moudrost, naléhavost a … prosba? A pak – ten záblesk! Bílé světlo tak silné, až se zastavuje srdce, proniká do každého kousku těla jako hroty ostrých nožů a vybuchuje v mé hlavě, oslnivě a pak… už jen upadání do nevědomí, do temnoty… z níž vystupují ty oči… nesmlouvavé a přitom laskavé, hluboké, barvy safírů… jen ty oči a hlas, který mne volá: NEZAPOMEŇ! OSUD JE VE TVÝCH RUKOU!...

V tuhle chvíli se Heratrix vždycky vyděšeně probudila a dlouho jí trvalo, než pochopila, kde je a jak se tam dostala. Pak obvykle ještě dlouhé hodiny nespala a snažila se vyvolat znovu tu část snu, v níž viděla svou rodinu. Jednak jí to poskytovalo pocit jakési útěchy, ale především se snažila pohlédnout jim do tváří. Jejich rysy však stále zůstávaly bledé a nejasné. Usínala nad ránem, když jí milosrdný spánek poskytl pár chvil beze snů, než začalo svítat.
Dnes však to bylo jiné. Modré oči jako by na ni hleděly prosebněji a hlas zněl ještě naléhavěji než dříve.

Otočila se a vyhlédla z okna. Na pískovcovou dlažbu mezi domy dopadalo jemné světlo měsíce a už nic nenasvědčovalo tomu, k jaké hrůze v těchto místech došlo sotva před několika hodinami. Na jasné obloze svítil měsíc a z jeho polohy Her poznala, že ještě nebyla půlnoc. Vstala tedy a rozhodla se, že odnese svitek s textem inzerátu do redakce Andorského Šumu, jak to vlastně měla dnes ráno v úmyslu. Dnešní ráno – jak vzdálené se jí teď zdálo!
Zpočátku se ještě bázlivě rozhlížela na každém kroku, ale když se přesvědčila, že kromě plazivých slizkých stvoření, které dokázala i ona snadno přemoci, už z Temné brány žádná stvoření opravdu nevycházejí, uklidnila se a konečně se volně nadechla. Šla pěšky, nechtěla budit poklidně vydechující klisničku Aghu. Nesla zapálenou pochodeň a váček s hromádkou měďáků na zaplacení inzerátu, ale svitek, na kterém byl napsaný text inzerátu, jí chyběl. Musel vypadnout z torny při úprku před armádou temnot. Věděla, že někteří obchodníci jsou ochotni otevřít obchod i v hluboké noci, a vydala se tedy nějaký svitek sehnat.
Když vešla už asi do pátého obchodu a vysvětlovala řemeslníkovi, že skutečně o půlnoci potřebuje kus pergamenu, zahlédla koutkem oka mihnout se něco za oknem. Ve světle pouličních lamp to vypadalo jako veliký pes nebo vlk. Zvláštní však bylo, že jeho srst se leskla jako by byl ze stříbra. Heratrix neměla čas nad tím přemýšlet, a tak se spokojila s tím, že nejspíš šlo o odlesk měsíčního světla. Obchodník samozřejmě svitek neměl. Leda že by ještě nějaký měla ve své úschovní skříňce v thyrské bance, napadlo ji, když vycházela na ulici, a rovnou se tím směrem vydala.
Stála právě v bance nad otevřenou schránkou (samozřejmě, že tam byl – proč jsem proboha nezamířila rovnou sem?, vynadala si Her v duchu), když uslyšela dupot na schodech a do místnosti udýchaně vpadl jakýsi mužíček. Byl drobnější postavy, ale měl na sobě kroužkovou zbroj a pevné kožené rukavice.
„Potřebujete do schránky?“ zeptala se ho.
„Ne, nene, proč,“ odpověděl roztržitě a pobíhal od okna k oknu. Nakonec vyběhl na balkon a rozhlížel se na všechny strany. Her vytáhla svitek, schránku pečlivě zamkla a odevzdala nočnímu bankéři.
„Už je fuč,“ řekl zklamaně ten v kroužkové zbroji. „Ale viděl jsem ho už třikrát, akorát že nikdo z mých přátel ne, a nechtějí mi to věřit. Ajajaj, to by byl příběh, taková škoda!“ zalomil rukama.
„Viděla jste ho taky?“ všimnul si konečně její přítomnosti.
Her na něj chvilku zmateně koukala, ale než se stihla aspoň nadechnout, ten muž mluvil dál.
„Neviděla, to jsem si moh myslet. Nikdo ho neviděl. Ale přitom je dost velkej, takovej… asi takhle, nechápu, jak to že ho nikdo nepotkal. Ten vlk, víte?“
„Viděla,“ podotkla mírně.
„V tom světle se lesknul jak … cože?“
„Jak stříbro, že?“ doplnila ho s úsměvem.
„No přesně!“ přitakal nadšeně. „Víte, já jsem bard a chodím po světě a hledám příběhy, které bych moh vyprávět svému synovi, aby se uchovaly pro další pokolení. A teď mi tady jeden běhá přímo pod nosem a já ne a ne ho dohnat!“pokračoval poněkud nelogicky.
„Máte syna?“
„Ne, proč,“ nenechal se zastavit bard. „Neznáte nějaký hezký příběh? Víte, aby se předával v rodu, z pokolení na pokolení. I když – rod, no, my nejsme šlechtici, jen obyčejní lidé, znáte to…“
„A vy jste… ehm… jaksi… podobný svému tatínkovi?“ vyhrkla Her v náhlé inspiraci. Co když je tohle ten, koho hledá?
„C-co cože?“ zaostřil bard konečně pozornost na svou společnici. „No rysama docela dost, akorát já jsem se nechal ostříhat… proč se ptáte?“
„No, to je dlouhá historie,“vymlouvala se Her. „Jen mě napadlo, jestli náhodou nejste… ale asi nejste.“
„Dlouhá historie?“ nadchnul se bard. „Ale to by mohl být krásný příběh! Víte, já jsem totiž bard a…“
Her nenápadně otočila oči v sloup, ale zdálo se, že i kdyby jí přitom byly vypadly z důlků, bard by to sotva zaznamenal.
„… z pokolení na pokolení,“ dokončil právě myšlenku a vrátil se zpět na začátek. „Jak je to tedy s tím vaším příběhem?“
Her mu stručně nastínila, koho a proč hledá. Má to něco společného s cizím králem a tajemným dědictvím...
Bard poslouchal, čím dál zmatenější. „Takže vy… máte něco předat, i když to nemáte. A nějakýmu chlápkovi, kterýho neznáte. A jak to uděláte?“
„No právě,“ pokrčila Her rameny. „Nevím. Prostě se znovu vydám do světa a třeba ho zničehonic potkám.“
„Ale já bych hrozně rád šel s vámi!“ rozčileně vykřikl bard. „Ajajaj, to by byl příběh! To budu vyprávět svým potomkům! Můžu jít a hledat s váma? Třeba bych vám moh nějak pomoct! Já jsem totiž bard a...“
Her se už už nadechovala, aby zastavila příval slov, ale bard náhle změnil směr: „… a tak umím taky trochu hrát, takže bych vás moh třeba po cestě obveselovat.“
„No,“ zamyslela se Her nad tou vyhlídkou. „Spíš kdybyste mě mohl na cestách chránit,“ pousmála se. „Pokud by se mělo opakovat něco podobného, jako tady dnes… Byl jste tu, že?“
„Co se stalo?!“ vyděsil se bard. „Já tu nebyl!“
„Ach ne! To mohl být takový příběh,“ bědoval, když mu Her vylíčila hrůzy, které se udály na Thyrských ulicích. „A já přijdu pozdě! Jako vždycky!“
Ještě chvíli si rval vlasy, ale pak dodal: „No, takovéhle příšery bych asi stejně nezdolal. Já tak sotva kostlivce… Já jsem spíš bard…“
„A jak se vlastně jmenujete, pane… pane…“
Bard se dvorně uklonil: „Murgh.“
„Dobrá, Murhgu, sejdeme se tedy, jestli chcete, a vyrazíme společně na cestu,“ usmála se.
„Výborně!“ zajásal, „a kde se sejdeme?“
„Tady… a nebo v Andoru, to je jedno…“
„Tak platí, tady a nebo v Andoru, a pak vyrazíme… To bude příběh, ajajaj!“
Her ho zanechala ve svatém nadšení a tiše vyklouzla ze dveří.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Meriadoc - 5

Pěkný, fakt pěkný
Vesi - 5

Pěkně rozčleněný a bez chyb, sice docela dlouhý, ale za plný počet :)
Nexus - 5

Nenašel jsem nic, co bych tomu mohl vytknout :-)
Raist - 4

Nic moc říkající začátek. Každý druhý je stižen prokletím osudu, na nic si nepamatuje, nic neví, hlavně že je hrdinou - klišé. Psaný je pěkně, barvitě a nápaditě, pár chybějících čárek, či rozhozená skladba vět, ale není to úplně můj styl, takže stejně jako pisatel, budu hodnotit, že to není úplně můj styl.
Hayato - 5

nemůžu nic vytknout. Nápad, i spracování na vysoké úrovni... plný počet
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x
známka 5: 7x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist