Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Farid

-> Charakterník

obrázek postavyTo město mu nějak připomínalo domov. Snad to byly ty pískovcové stavby, odrážející slunce tak, až bodalo do očí. Ostatní totiž bylo úplně jinak. Místo písku byly kolem palmy a rozlehlé lesy. Takové, jako na některých jižních ostrovech. Vzduch byl nasycen solí, ale i vodou. Rád seděl ve stínu pod hradbami a hleděl do lesa.

~~~~~~~~
Měl vlasy stejně černé jako on, jen o něco kratší. Oči byly další věcí, co rozlišovalo oba bratry. Ten starší je měl po otci – hnědé, s drobnými zlatými skvrnkami. Naopak Farid měl matčiny zelené oči. Temná zeleň smaragdu právě vytaženého z hlubokých dolů, neopracovaného, neleštěného. Jinak se mezi nimi ztrácel rozdíl dvou let a byli téměř jako dvojčata. A tak se i chovali. Jeden bez druhého neudělal krok. Byli si nejlepšími přáteli i nejvěrnějšími druhy. Dokud...
~~~~~~~~

Teď si už ani nebyl jistý, jestli se umí smát. V brašně pořád nosil kus pergamenu určený jemu, který mu rozbil ty zbytky svého světa, které v sobě ještě měl.
„Příteli, nečekej na Mahira. Hlídka ho odvedla i s kapitánem a druhého svítání se nedočkali. Moře je jejich hrobem.“
Nezbylo mu nic. Nemá rodiče, nemá bratra, jeho jméno ztratilo čest. Vše, co za těch pár let s Mahirem vybudovali, leží kdesi v prachu zapomenuto, když utíkali před hlídkou. Pět let to je ode dne, kdy sledoval smrt rodičů. Pět let ode dne, kdy začali prchat před kladivem spravedlnosti. Spravedlnosti? Nebo jen prosté zrady a falešných důkazů? Kéž by alespoň tím si byl jistý. Jistý si byl jedinou věcí. Chce žít. Představoval si vždy dlouhý život s krásnou ženou v malém domě na okraji Al Abbasu. Představoval si, že bratr se svou ženou bude žít hned o dům dál. Všechno mu sebrali. I ty představy. Teď chce jen žít. A i to by mu nejraději sebrali ve snaze vypálit zradu i s kořeny. Zradu?

~~~~~~~~
Stáli bok po boku. Dav kolem nich jim poskytoval úkryt před zvědavými zraky stráží. Neviděli své rodiče, ale slyšeli soudce i žalobce. Postupně předkládali důkazy jeden za druhým a bratři se začínali třást. S obavami se na sebe zadívali a Farid sklonil hlavu, když jásot davu přehlušil vyřčení rozsudku. Nemohli dovolit slzám se ukázat. Ne teď. Ne uprostřed davu čekajícího na dvě máchnutí mečem. Nemohli odejít. Vyvolali by otázky. Stáli tam, jak sochy z kamene, dokud neslyšeli dvě máchnutí mečem a mlaskavé dopady na kamenné dláždění...
~~~~~~~~

Šíp zasvištěl vzduchem a zarazil se lani hluboko do šíje. Udělala ještě dva kroky a padla k zemi. Z křoví se vynořila štíhlá postava a sehnula se na mrtvým zvířetem.
“Díky za tvůj život, jež dáváš, aby ostatní mohli žít,” pronesla tiše, vytrhla z rány šíp a začala tělo pomalu vyvrhávat. Nic nepřijde nazmar. Bude dlouho dobře jíst a s ním i Sai. Pousmál se, když si vzpomněl na malou šelmu, která ho provázela snad od první chvíle v téhle zemi. Nejdříve ho chtěl zahnat, ale když uviděl ty žluté oči, napadlo ho, že vlastně uvítá společnost. A od té doby byl Sai s ním, pomalu mu začínal věřit. Ale věděl ještě, co je to důvěra?

~~~~~~~~
Sledovali tu skupinku až na palouk. Krádež artefaktu se jim možná zdařila, ale únik s ním bude těžký. O to těžší tím, že za nimi arcimág poslal oba bratry. Byli jako neúnavní ohaři, mládí je hnalo vpřed. Zlodějů ale byla trojnásobná přesila. Farid věděl, že když poskytne bratrovi čas, tak se svým lukem vyrovná počty. Vykročil z příšeří lesa na palouk a šel rovnou mezi ně.
“Máte v držení něco, co vám nenáleží,” řekl tiše. Banda se otočila po zvuku jeho hlasu a jeden z nich se skácel k zemi, šíp mu trčel z břicha. Zbytek se vyrazil proti mladíkovi. Deset kroků je dělilo od Farida, který pomalu tasil meč. Padl druhý, po chvíli třetí. Čtyři kroky. Dva kroky od Farida padl čtvrtý a zbylí dva se setkali se mečem pozvednutým na obranu. Nemusel je odrážet dlouho, Mahir vyrovnal počty a zanedlouho stáli s pár šrámy nad hromádkou mrtvol. Artefakt byl v jejich rukou a oba se usmívali při pomyšlení na odměnu, která je čekala.
~~~~~~~~

Sekera se v pravidelném rytmu zatínala do dřeva. Ten zvuk ho uklidňoval, dával mu nějaký smysl. Ticho v pralese bylo stejně těžké jako vzduch, jen občas slyšel unavené pípnutí ptáka. Nevěděl jestli to ticho miluje, nebo nenávidí. Nevěděl, jestli miluje nebo nenávidí samotu. Věděl jen, že ten pocit s ním bude hodně dlouho. V duchu se pořád vracel zpět. Do dětství, k rodině, k Mahirovi. A potom k té cestě. Byly to týdny, co se bez hnutí schovával mezi bednami s nákladem a stravu omezil na nezbytné minimum, jen aby přežil cestu. Teď se měl jako král. Dostatek jídla i vody, kožešiny na spaní a když se mu chtělo, tak i přístup do města. Jeho tělo se pomalu vzpamatovávalo. Pomalu. Napadlo ho, že samota v tomhle podání mu docela vyhovovuje. Zatím.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 2x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist