Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Soudce Rockhun Teyrnon

-> Charakterník

obrázek postavyPočátek

Byl chladný večer, ošetřoval jsem si rány po bitvě a ohříval se u táborového ohně. Poslouchal jsem příběhy mých spolubojovníků, držel džbánek teplé medoviny a pomalu ji popíjel, abych se zahřál. Koukal jsem do ohně a v plamenech se mi začala zjevovat vzpomínka, která mě dovedla až na počátek příběhu jednoho válečníka.

------------------------------------------------------------------------------------

Příběh začíná v době, kdy byl ještě chlapcem. V době kdy se mu mohlo jen snít o tom, že bude nosit brnění a bojovat ve válkách. Vyrůstal v malé skromné hájovně nedaleko vesnice s lidmi, kteří se ho ujali. Občas se mu zjevila vzpomínka na své rodiče, kteří zemřeli při obraně vesnice, když byl ještě hodně malým chlapcem.
Prožíval dětství v cizím prostředí a to pro něj bylo obtížnou zkouškou. Malý barbar vyrůstající pod taktovkou lidí a elfů. Často se sám sebe ptal, čím si tohle zasloužil a cítil to jako nespravedlnost. Avšak postupem času zjistil, že tato nespravedlnost se vlastně stala cennou zkušeností pro jeho budoucí život.
Nevlastní otec ho často brával do lesa. Snažil se mu předat svoje zkušenosti a poznatky a vybudovat si svého nástupce. Učil chlapce jak přežít v přírodě, jak někoho vystopovat anebo si ulovit něco k snědku. S lukem mu to docela šlo, ale takové krocení zvěře…? O tom radši pomlčet.
Matka, ta byla zručná v řemeslech a své výrobky často jezdívala prodávat na trhy do vesnice. Samozřejmě i ona se snažila předat něco ze svého soudku tomuto chlapci. Ale chyběla mu trpělivost a jeho malé, avšak silné ruce se nehodily k jemným pracím.
Chlapcův talent se poprvé projevil, když svojí rukou přejel po jílci meče. Při pohledu na něj bylo jasné, kudy se bude odvíjet jeho cesta. A tak se rozhodl zabývat zdokonalováním sebe sama v boji na vzdálenost meče. Později jako dospívající muž si začal přivydělávat tím, že se nechával najímat jako ozbrojený doprovod pro cestovatele ve zdejších krajinách. Průvodce je platný všude, zvlášť pokud se umí dobře ohánět zbraní.

Jednou když ve vesnici pomáhal své matce na trzích. Zjevil se tam muž podobný spoustě ostatních cestovatelů. Zastavil se uprostřed náměstí a svým hlubokým hlasem zahřímal: „Hledám dobrovolníky! Žoldáky, kteří se semnou vydají do hor chránit vesnice před nájezdy orků!“ Po malé odmlce znovu spustil: „Ti jenž se ke mně přidají a přežijí, si můžou přijít k nemalé odměně! Zájemci nechť se dostaví do zdejší krčmy!“ Proslov zakončil odplivnutím, patou pobídl svého koně a odjel směrem ke krčmě.
Tento muž a jeho slova vehnala spousty myšlenek a otázek do hlavy dnes již statnému mladíkovi.
„To je moje příležitost, moje šance. Šance, která by mohla naplnit moji touhu po odplatě, šance získat zkušenosti z boje, šance na výdělek…“, probíhalo mu hlavou. „Ale co domov, rodina? Nebudou můj odchod rodiče považovat za nevděk?“ Seděl a přemýšlel celou noc. Rozhodl se a ráno šel oznámit rozhodnutí o svém odchodu. Jeho opatrovníci nesdíleli nadšení z tohoto rozhodnutí, ale nakonec jako ve všem se ho rozhodli podpořit.
Když přišel den odchodu a loučení, nikdo z nich netušil, že prožívají poslední společný okamžik.


---------------------------------------------------------------------------------------

Cesta Žoldáka

Skupina vyrazila na pomalý pochod směrem k horám na severu. Putovali několik měsíců, cestou nabíraly zásoby a další dobrodruhy.
Konec jejich cesty byl v táboře u horského průsmyku. Větrné a mrazivé místo obehnané palisádou. Místo, které se stalo novým domovem pro každého z nich, pro některé i posledním.

„Tůůůůůůůůůůůů…. tůůůůůůůůů… tůůůůůůůůů…“, zazněl hluboký táhlý zvuk rohu a probral mě z mého rozjímání u medoviny. Roh patřil předsazené hlídce a oznamoval další z mnoha útoků orků, ti byli poslední dobou stále aktivnějšími. Každý střet s těmito zrůdami byl tvrdý a každý takový nájezd nás stál spousty zraněných a mrtvých.
Když poprvé dorazila naše skupina do pevnosti, čítala 232 mužů. Po prvních měsících nás ale nebyla ani polovina. Neustále dorážely další a další skupiny žoldáků, ale to štěstí přežít mělo jen pár vyvolených.
Život zde byl stereotyp, boj, smrt a další příchozí. A já patřil k posádce tábora už 9 let. Z našich 232 bojovníků dnes zbývalo 14.
Přede mnou byl rok do dovršení deseti let mé služby zde a já stál před rozhodnutím zůstat, nebo jít dále svojí cestou. Během svého pobytu jsem se dozvěděl. Že muž, který mě přivedl, byl jedním z Lordů na vzdálenějším zámořském kontinentu. Byl to skvělý vypravěč a také bojovník. Často vyprávěl o svém řádu, jeho tradicích, snahách a cílech. Jednou si ke mně přisedl na hlídku a povídá: „Chlapče? Už víš, kam půjdeš, až tvá služba bude u konce? “, podíval jsem se do ohně a mlčky zakroutil hlavou. „Určitě dobře znáš mé historky o řádu.“, pokračoval. „Ano“, rychle jsem odvětil. „Víš, nejsou to jen legendy a řád potřebuje dobré muže.“, na chvilku se odmlčel. „Popřemýšlej o tom, kam bude směřovat tvoje další cesta.“, poplácal mě po rameni, vstal a odešel. Zůstal jsem bez hnutí sedět, zíral do ohně a v hlavě měl zase spousty myšlenek.

Rok dovršil svého konce. Smrt si přišla pro další z nás a po deseti letech zbylo 10 statečných. Někteří se rozhodli zůstat a pomáhat nově příchozím a jiní z nás se rozhodli odejít. Já si zabalil svých pár věcí, ke kterým mi přibyl i popis cesty do zámoří. Rozloučil jsem se a rozhodl se vydat cestou Chaosu.

---------------------------------------------------------------------------------------

Návrat

Svoji první cestu směřoval domů. Opatrovníkům zmizel ve svých patnácti letech jako mladík. Ale vracel se jako pětadvacetiletý válečník, který toužil znovu spatřit rodinu. Když konečně dorazil na místo, uviděl jen zchátralé domy a ruiny. „Kruci! To se mi snad zdá!“, v údivu zanadával. Z vesnice se vydal k hájence, ale našel jen opuštěné zarostlé místo. „Hej!! Je tu někdóó?!“, křičel, ale nikdo se neozýval.
Uběhl již týden od jeho příjezdu, ale nepotkal zde ani živáčka. Rozhodl se tedy znovu opustit místo svého dětství. Roztrhl pečeť na svitku a dle instrukcí se vydal na cestu k moři, nasedl na loď a vydal se na několika měsíční cestu po moři.

---------------------------------------------------------------------------------------

Služba v řádu

Cesta po moři byla dlouhá a úmorná, ale hlavou mu stále probíhala slova starého Lorda: „Víš, nejsou to jen legendy a řád potřebuje dobré muže.“ Když konečně loď přirazila ke břehům, ocitl se v úplně neznámém městě. Bylo velké, rušné, ulice byly dlážděné kamenem a domy vysoké jako paláce. Stál na molu a s údivem to vše pozoroval. „Pane? Na co to tak zíráte?“, ozval se za ním dívčí hlas. „E-e-ehm no“, zakoktal se, trošku zatřepal hlavou a pokračoval: „Tak obrovské město jsem ještě neviděl, slečno. Myslíte, že bych se vás mohl na něco zeptat?“, „Prosím“, dodala k úsměvu a lehkému pokývnutí hlavou. „Hledám rytíře jistého řádu zastupujícího Chaos“, řekl jsem. Znovu se usmála, ukázala prstíkem a dodala: „Tak to musíte tam.“ Otočil jsem se, do tváře mi znovu vnikl ten tupý výraz překvapení a spolu s ním jsem do dálky koukal na obrovský hrad obklopený vodním příkopem. „D-d-dě-děkuji slečno“, prohlásil jsem za stálého zírání a vydal se na cestu do hradu.

Když dorazil k hradu, byl přijat na audienci k současnému veliteli. Ten chtěl vědět, proč přichází a co od řádu očekává. Mladý válečník spustil svůj příběh a tím začala další kapitola jeho života, kapitola rytíře řádu Chaosu.
Řád byl zasvěcen boji, dodržování tradic a vnášení dávky nerovnováhy do světa. Úkolem jeho stoupenců bylo lovit vrahy a lapky ve zdejším království a chránit obyčejné občany. Ale hlavním úkolem byl boj se stoupenci nepřátelského řádů.
A tak šel den za dnem, měsíc za měsícem a rok za rokem. Každodenním chlebem byl boj, pití a ženy. Ale zábavu následovalo také pár nepěkných zranění. To nejhorší přišlo po ráně mečem, těsně před jeho třicátým rokem. Otrávená špička meče mu přejela přes obličej a část krku. Spadl z koně a jeho život mu začal přebíhat před očima.
*O pár týdnů později*
Snažil se otevřít oči, ale dařilo se mu to jen u jednoho z nich. Z čehož začal být nervózní, snažil se vstát. Ale byl přitlačen k posteli za doprovodu hlasu: „Klid pane. Musíte odpočívat, byl jste těžce raněn.“, „Ale, ale… proč nemůžu otevřít obě oči?!“, řekl válečník neklidně. Velmistr se nad něj naklonil: „Byl jste zasažen mečem do hlavy. Musíme počkat, až ustoupí otok, pane. Oko snad bude v pořádku, ale zůstane vám pěkná jizva na památku.“, velmistr se odmlčel a pak tiše dodal: „ Později můžete poděkovat bohům, že jste stále mezi námi, pane.“ Velmistr vstal a podal mu nádobu s lékem. Oko nakonec opravdu bylo v pořádku a po zotavení mohl válečník znovu zaběhnout do divokého života řádu.
Čas plynul a našemu válečníkovi bylo již 36 let, za sebou měl 11 let života v řádu. A pomalu přicházel další zlomový den jeho životního příběhu. „Vstávej! Chce tě vidět kapitán!“ ozvalo se burácení hlasu v jeho komnatě. Vstal z postele, oblékl se a vyrazil do sálu, kde předstoupil před trůn. Postavil se do pozoru: „Pane! Chtěl jste semnou mluvit?“ pronesl. „Ano.“ Zaznělo hlubokým hlasem kapitána, „Vaše služba v této zemi končí. Chceme, abyste se vydal na kontinent zvaný jako Království Andarijské. Zde se usídlíte spolu s dalšími a budete čekat na další rozkazy.“, rozlehlo se ve velké síni. „A teď odchod vojáku!“, důrazným tónem pronesl kapitán. „Jistě kapitáne! Provedu dle rozkazu!“, hlasitě vyřkl válečník, srazil paty, otočil se a odkráčel do své komnaty.

---------------------------------------------------------------------------------------

Království Andarijské! Aneb cesta Bratrstva…

Válečník si tedy znovu zabalil své věci a spolu s pár dalšími druhy se vydal do přístavu. Po několika týdenní cestě loď přirazila k molu císařského města zvaného Andor.

Začali jsme vykládat zásoby z lodě a mezitím jsme se dozvěděli, že kousek od města je volný dům. Náš nový domov v této zemi. Pomalu jsme se začali učit zdejší zvyky, prozkoumávat krajinu a další města. Po několika měsících života zde a neshodách s vedením města, které dávalo moc zákona do rukou vrahů, jsme byli nuceni přestěhovat se do krajiny celoročního léta, města přezdívaného Perla Jihu.

---------------------------------------------------------------------------------------

No a zde milí posluchači příběh končí, ale zároveň i začíná. Pokud vás zajímá, co bylo dál a třeba budete mít dost štěstí a s naším hrdinou se setkáte. Zkuste se ho zeptat, zda by se s vámi nepodělil o další část jeho životního příběhu.

„Až nastane doba, kdy se současnost stane minulostí. Naše činy budou hodné legend a vzpomínky se promění v příběhy. Nastane také čas pro další vyprávění jednoho válečníka.“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist