Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Ebro

-> Charakterník

obrázek postavyKAPITOLA 1 – POZDRAVTE JESTŘÁBA

„Strach řeže hlouběji než čepel“ – neznámý vojevůdce

Nebyl to lehký porod. Jak by také mohl být, když byl nejvíce horký den za poslední roky. Pot stékal rodičce i porodní bábě po spáncích a výkřiky budoucí matky se stupňovaly. Po třech hodinách usilovné snahy hradní služky dostat malého kvičícího bastarda ven ze svého těla bylo dobojováno. Jeho jméno bylo již dříve určeno jeho otcem, lordem Cadmiem z Fortalezy. Novorozeně bylo pojmenováno po jeho prastrýci, tedy Ebro.
O Ebrově raném mládí spisy a záznamy moc neříkají. Alespoň něco jsem ale našel…
Ebro neměl lehké dětství. Žil sice u dvora – tedy vyhnul se předměstí nebo i vyhnanství, které by mu jeho otec mohl s lehkostí jako bastardovi poskytnout – ale sotva jako syn vladaře. Musel snášet nepřátelství služek a jejich dětí pro jeho příliš vysoký původ, ale i elity pro původ moc nízký. Mnoho zlých jazyků, rádců, vědem a kdovíčeho ještě radilo Ebra zabít nebo alespoň vyhostit daleko, že prý přinese pohromu. Lord byl neoblomný, možná pro tu zbylou lidskost, kterou si jako vladař zanechal, možná, že Ebro byl jeho jediný syn, i když nemanželský. To ostatní nesli nelibě, ale přesto nesli.
Chlapcova matka zatím pokračovala jako služka. I ona si vysloužila posměch a pomlouvání za zády od ostatních obyvatel Fortalezy. Že by měla svého syna až moc horlivě ráda se říct nedá, přesto mezi nimi nějaká mateřská láska panovala. Učila potomka všemu, co bylo potřeba, včetně čtení a psaní. Ebro se čím dál ukazoval jako velmi chytré dítě, které touží po vědění.
Kromě vědomostí si bastard z Fortalezy oblíbil i hudební nástroje. Již v šesti hrál obstojně na klavichord, což se jako i vše ostatní naučil od matky. Hrou na klavichord ohromil i svého otce, který mu poprvé po šesti letech a devíti měsících prokázal laskavost v podobě hudebního mistra, který Ebra vzdělával dál. Mistr Rasgón byl mistr ovšem jen v uvozovkách, většinu se musel Ebro učit spíše samostatně, ovšem měl ho rád.
Kromě toho si Ebro oblíbil les. Chodil dlouhé hodiny sám a přemýšlel, nebál se ho. Jednou dokonce našel jestřába s poraněným křídlem. Ebro jej i přes protesty téměř všech na hradě vzal s sebou. Když si dvorští rytíři šli stěžovat Lordovi, ten se jen usmál a odpověděl, ať si jestřába nevšímají. Očividně se scénkou svého syna náramně bavil. Jestřáb rostl a léčil se rychle. Když se vyléčil úplně, bylo téměř nemožné vidět jednoho bez druhého. Dravec se rychle naučil povelům skrz hudbu, kterou Ebro pískal na píšťalu.
Čas plul a plul, až příliš rychle. Ebrovo dětství pominulo dříve, než začalo a ve dvanácti předstoupil před otce.
„Dnes je ti dvanáct,“ pronesl slavnostně otec, „stal ses mužem.“
Ebro jen kývl, pochopil, že otec by ho nepředvolával takto přede všechny jen, aby mu poblahopřál.
„To s sebou přináší nové věci, synu. Kdybys byl syn čisté krve Fortalezanů,“ po očku se podíval na svojí ženu, která Ebra nenáviděla pravděpodobně ze všech nejvíc a i teď se mračila, „ode dneška bys v případě mé smrti mohl nastoupit na mé místo, Pána z Fortalezy.“
Ebro se zamračil. Netušil, kam se konverzace vyvíjí a to neměl rád.
„Ale ty nejsi. Jsi bastard,“ Cadmius to říkal v plném klidu, jakoby popisoval krásu dnešního počasí, „ale jsi také můj syn. Už jen to z tebe dělá šlechtice.“
„Nemůže nosit naše jméno a náš erb!“ zvolala úzkostlivě Marie, Cadmiova manželka.
„Jistěže nemůže,“ odsekl Cadmius. Ebro z toho začínal mít prapodivný pocit. Proč je tady?
„Pak nechápu, kam tím míříš Cadmie! Pošli ho na pole a i to ti ještě bude muset líbat nohy!“ tón Marie se nedal popsat, hraničil mezi křikem, výhružkou a úpěnlivou prosbou.
„Krev mé krve se nebude plahočit na poli!“ Cadmius zněl neústupně.
„Ale-,“ začala Marie.
„Drž hubu, když jsem ti nedovolil mluvit, ženo!“ konečně se na svojí manželku otočil. Ta mu chvíli pohled oplácela, ale pak pohled sklopila.
„Tímto tě, Ebro, jmenuji do šlechtického stavu,“ znenadání křikl Cadmius, aniž by kdokoliv stihl cokoliv namítnout. Všichni jen tupě zírali, včetně Ebra. „Odteď budeš nosit jméno Daedalion – jestřáb.“
Daedalionský rod byl skoro tak starý jako ten Fortalezský a několikrát byl s ním i propojen. Jeho vliv však začal upadat, když tehdejší hlava rodu, Laerus, odmítl poslat své vojsko (nebo lépe řečeno – pár desítek svých mužů) do bratrovražedné bitvy, dnes známé jako bitva v Červeném údolí, kde proti sobě stáli Fortalezané a Lorosové, další z Fortalezských vazalů, který vypověděl poslušnost. Daedalioné se odmítli jako jediní války zúčastnit a po celou dobu jen sledovali jak Fortalezané Lorosy drtivě poráží a masakrují všechny příslušníky jejich rodu. Po této válce se Fortalezským spojencům dostává půdy a peněz poražených a jen Daedalioné zůstali se stejným počtem zlata i hektarů. Postupně rod slábl, až vymřel po meči – to asi před 200 lety – a až dosud zapadl do zapomnění.
„Daedalioné měli vždy ve znaku jestřába, budeš ho mít i ty. Založ svůj rod, žij blaze a zůstaň věrný,“ poslední větu lord z Fortalezy zamumlal novopečenému šlechtici do ucha a stiskl mu ruku.

KAPITOLA 2 – BASTARDEM NAVĚKY

„Naděje umírá předposlední, těsně přede mnou“ – Ebro Deadalion, bastard z Fortalezy

Hrádek Skiá, na samém západě Fortalezského panství, nový domov Ebra. Vcelku zajímavé místo – samotný hrádek byl na dvou vysokých horách, které se jakoby zničehonic zvedaly na rovné zemědělské pláni. Nový Ebrův domov.
Ebro byl radostí bez sebe, když uslyšel, že bude sám vládnout svému kousku půdy, jenže realita byla jiná. Nedostal téměř žádné peníze, nenašel na svém minipanství téměř žádné rolníky a jen půltucet vojáků. Měl ovšem štěstí, že zrovna přišla úroda, hlady tedy trpět nemusel.
Do patnácti dle protokolu byla jeho matka také jeho regentkou, nicméně nebyla to silná osobnost. Ebro když si něco chtěl vydupat, tak si to vydupal. Počínaje patnáctým rokem se ale ujímal vlády doopravdy a to znamenalo i vstoupit aktivně do Fortalezské politiky. Jednou za dva měsíce se konala velká rada, kde Ebro nikdy nechyběl. Chvíli jen sledoval, pak se začal zapojovat. Jenže jeho slovo mělo zatím jen malou váhu – jeho pozemky byly malinké a navíc jako bastard, kterého šlechtici pořád viděli v tom mladíkovi, který se jim tam úpěnlivě snažil kázat o nebezpečí, které jde od jihu. Tam zuřila válka a vypadala mnohem lépe pro agresora, barona de Vriese. Ebro marně křičel, že až porazí své nepřátele na jihu, potáhne na sever. Ani jeho otec tomu nevěřil.
Postupně se proto začal zapojovat víc a víc. Již mu nestačilo jen mluvit, ačkoliv rétor to byl víc než dobrý. Chtěl víc, chtěl moc a chtěl vítězit. Už v sedmnácti začal vynikat v intrikaření. A v krutosti. Své nepřátele likvidoval tak, jak to nedokázal nikdo jiný. Tiše, obratně, obezřetně. Vždy dokázal odhadnout s kým se spojit, proti komu jít a kde udeřit. A když to nevyšlo, naučil se manipulovat lidmi, vodit je jako panenky. Zabíjet pro něj.
Ebro měl víc vlastností jako stvořené pro politika. Měl výborný odhad na lidi. A to mu umožnilo stvořit takovou síť zvědů a informátorů, že ani jeho otec před ním nemohl být v bezpečí.
Jednoho dne Ebro seděl ve svém pohodlném křesle a hrál tklivou, nervy drásající baladu na lyru. Naučil se, že hudba umí mnohem víc, než jen potěšit. Umí nechat lidi ztuhnout. Umí je ovlivnit. Umí je…
Do místnosti vešel jeho sluha, asi třináctiletý výrostek, a nesl Ebrova jestřába. Ten měl zase na nožce kus papíru. Ebro vzkaz rychle prolétl očima a zabodl zlostný pohled do svého sluhy. Ten zbledl jako stěna, ale necouvl.
„De Vries se chystá do zítřejšího úsvitu překročit hranice,“ vysvětlil Ebro důvod toho pohledu. Fortaleza není ani den pochodu od hranic, pomyslel si ještě. „Okamžitě mi zavolej velitele Kirka a mou matku.“
Oba byli v mžiku u jejich lorda. Ten jim ve zkratce vysvětlil, o co jde.
„Kirku, vezmete dvě třetiny bojeschopných mužů a vyrazíte na Fortalezu,“ kývl Ebro na velitele. Ten se uklonil a odešel rychlou chůzí pryč.
„Po tobě chci,“ otočil se bastard rychle na svojí matku, „abys vyslala holuby do všech hradů. Fortaleza nesmí padnout!“
Poté, co matka odběhla vyplnit příkaz svého syna, ten se podíval do plamenů krbu, položil lyru, kterou stále mimoděk držel v ruce, na stůl a vzal do ruky svého opeřeného přítele.
„Fortaleza nesmí padnout, jinak jsme všichni ztracení…“

KAPITOLA 3 – ZMIZET!

„Moje moc a vědění končí tam, kde lidé věří, že končí. V mém případě jsou to věci nekonečné“ – Ebro Daedalion

Ebro měl strach. Po dlouhé době. Na rameni mu seděl jeho jestřáb a jakoby pocítil negativní náladu svého pána, i on se trochu třásl. Ebro si pohazoval se vzkazem, který mu jeho jestřáb před chvilkou donesl. Byl velice prostě napsaný.
„Byli jsme poražení, Fortaleza je ztracená, Lord je mrtev. De Vries chce dostat vás. Utečte. Kirk“
Ebro nepochyboval o tom, že pokud bude poražena Fortaleza, už se ve Skié neohřeje. Už poslal služky balit jeho osobní věci a do tří hodin hodlal rychle vyrazit. Věděl také, že přesun ve velkém davu by přilákal pozornost, hodlal tedy vyrazit jen se dvěma strážnými, dvěma služkami, svým osobním sluhou a matkou. Všichni ostatní tu zůstanou a budou muset doufat, že je de Vries bude mít důvod udržet naživu. O čemž v případě (sice nepočetné, ale přesto existující) elity na jeho dvoře silně pochyboval.
Bral jen to nutné. Peníze, oblečení, ty nejdůležitější spisy a knihy a nějaké jídlo a pití. A nástroje. Klavichord vzít asi moct nebude, ale dřevěná píšťala a lyra - bez těch neodjede.
Měl ještě nějakou chvilku, než služky dodělají svojí práci. Napadla ho taková podivně šílená myšlenka. Vzal jednu ze svých malůvek vlastního erbu. A pak, s napůl šíleným šklebem, přimaloval do jestřábího zobáku velkou, červenou růži, znak Fortalezy. Nyní, pomyslel si, jsem Lordem z Fortalezy – sice jen na několik hodin, ale jsem. Nad svým hotovým dílem se ušklíbl a sbalil ho s sebou do kapsy.

***

Za necelé tři hodiny již Ebro stál připraven na nádvoří svého hradu. Pod rouškou noci, jako zloděj, se vytrácel ze svého vlastního hradu. Ta představa se mu hnusila, příčila jak jen mohla. Ale představa sama sebe ležícího na zemi mrtvého a požíraného červama se mu příčila ještě více.
Společně se strážnými připravili koně. Vybrali ty nejlepší, černé a hnědé valachy, zvyklé na dlouhé pochody. Ebro rozhodl, že osm koní bude muset stačit. Sám osedlal toho svého, upravil lem pláště, přehodil si kápi přes hlavu a, následován společníky, vyrazil pryč ze svého hradu.
Nevěděl, kam pojede. Nevěděl, kde bude v budoucnu žít a co bude dělat. Jedno ale věděl určitě – pokud by na Skié zůstal, žádné budoucno by nebylo. Donutil se nemyslet na tyto černé myšlenky a více se zaobírat otázkou, kam pojedou. Kdyby jel na jih, dostal by se na území de Vriese, což mu nepřipadalo nějak moc lákavé. Pokud by se rozhodl pro východní variantu, zamířil by přesně do středu bojů, tato možnost tedy padla také. Zbyl mu sever, kraj savan a pouští, obydlený zřídka – nicméně pokud by to travnaté a písečné moře přešel, na severu ho čekala bohatá svobodná města.
„Kudy pojedeme, pane?“ Harrik, jeden z jeho strážných, jakoby mu četl myšlenky. Zamyšleně zavrtěl hlavou.
„Určitě ne na východ a na jih. Máš nějaký nápad, rytíři?“ Ebro Harrika pečlivě změřil pohledem. Byl to statný muž, něco po třicítce, který přišel do jeho služeb jako vyhnanec jednoho z menších šlechticů na jihu, vazala de Vriese. Ebro mu nejdříve nedůvěřoval – špehů bylo jak je známo všude plno – nicméně odvaha jižanského rytíře ho záhy přesvědčila, aby svůj názor změnil.
„Pojďme na západ, můj pane,“ řekl s jistotou v hlase i ve tváři. Západ. Ebro se nad tím zamyslel. Velmi brzy by odešel z výsostných území svých i svého lorda otce. Tam, kde jeho půda končila, začínala půda lorda – ne, knížete (jak sám sebe zval) Myrkuse. Starého panovníka, který vládl svým zemím už víc jak pětačtyřicet let, upoutaného na lůžko a bez nástupců na jeho trůn. Fakticky v jeho zemi vládla anarchie. Ale pokud by přešli tu anarchii, dostali by se k území lorda Octavia a tedy k největšímu městu na kontinentě – Ribbenstadu.
Ebrovi se ta představa začala zamlouvat. Ribbenstad bylo prosperující město, mohl by tam žít jako vážená osobnost, exilový vládce Fortalezy… Nadechl se a vydechl.
„Směr Ribbenstad!“

KAPITOLA 4 – LESNÍ CESTA DO MĚSTA

„Měj mnoho známých a málo přátel.“ – přísloví ze Západních ostrovů

Ten les se před nimi začal rýsovat velmi nenápadně, že by si byl Ebro ani nevšiml, kdyby se o tu skutečnost Harrik nepodělil. Osm dní pochodu si vybralo svoji daň. Proviant se ztenčoval každým dnem, zdroj čerstvé vody nemohli najít už dva dny, a aby toho nebylo málo, jeden kůň se jim zaběhl.
A teď našli les. K čemu jim byl les? Potřebovali město, ne kupu dřeva v hlíně. Vzdychl. Aspoň tam možná bude pitná voda.
„Ralfe,“ křikl na svého třináctiletého panoše, „pojedeš pátrat po zdroji vody. Na.“ Hodil mu své dva prázdné měchy a ukázal směr, kterým se vydat.
Sledoval ujíždějícího Ralfa ještě nějakou chvilku. Měl svého panoše poměrně rád – i když blízko k tělu si ho stejně nepřipustil – a tak ho začal učit toho, co sám uměl. Něco z hudby, něco z řečnění. Harrikovi přikázal, aby Ralfa vzdělal v boji. Spokojeně kývnul. Mám dobrého panoše, pomyslel si.
Zbytek jeho výpravy pomalu přejel hranici lesa a vjel do něj. Stromy byly vyšší, než se na první pohled zdálo a také tam byla víc tma. A víc zima. Ebro se zamračil, ale neřekl nic a pokračoval cestou dál.
Ralf se zatím vrátil s nepořízenou, což Ebro přijal nelibě. Nakonec ale jen zaskřípal zuby a kývl.
„Začíná být tma, rozbijeme tábor.“ Ebro si při těch slovech všiml pohybu v lese. Zvíře, pomyslel si. Oheň to odradí.
Udělali to, co obvykle. Jedna služka rozdělila část zbylého jídla, další šla do okolí pátrat po náznacích plodů, které by se daly pozřít. Vojáci zatím rozdělávali oheň. Ralfa zatím Ebro poslal pátrat po vodě na druhou stranu lesa.
Znovu viděl pohyb mezi stromy. Začínám být starý, bláznivý vůl, co ve všem vidí zradu, okřikl se v duchu. Neuklidnilo ho to. Vstal a pomalu přešel ke svému koni, kde měl svou lyru. Neušel ani tři kroky, když to začalo…
Služka, která hledala plody, vydala strašlivý výkřik. Všichni ztuhli, jakoby čekali, co se bude dít dál. Netrvalo to pět sekund a křoví se vyřítila právě ona služka. Z hrudníku jí trčely tři šipky. Ztěžka dýchaje, spadla přímo před ostatním, že se ani nestihla zachytit rukama. Jak spadla na zem, šipky jí zajely ještě dál do hrudníku. Posledních několik výdechů bylo podpořeno sprškou krve z jejích úst.
Strážní tasili své meče, Ebro zase vlastnoručně vytvořenou flusačku. Pomalu se všichni tři blížili křoví, kde se ta strašlivá událost stala, když se ozval další výkřik. Prudce sebou trhli, jen aby viděli druhou služku s podříznutým hrdlem a čtyřmi muži stojícími za ní.
Muž s kuší vystřelil přesně do Harrikovy hrudi, ale kroužková košile strážného víceméně ochránila. Ebro kušiníka trefil svojí flusačkou oproti tomu do krku. Oba strážní se rozběhli proti mužům…
Co se dělo pak by se dalo popsat jedním slovem. Zmatek. Ebro vytáhl svojí dýku a pomalu začal ustupovat pryč. Viděl jednoho ze svých strážných – byť nerozeznal, kterého z nich – padnout mrtvého k zemi. Viděl svojí matku se šípem v noze a v břiše, ležící na zemi. Viděl Ralfa, který se s jeho malým mečem přiřítil na koni. A viděl další a další zbojníky.
Tak se stalo, že v nenadálém zmatku nebylo kam utéct. Přicházeli odevšad. Všiml si, že jeho druhý strážný už také leží na zemi a Ralf přišel o koně. A najednou jeho pohled přilákal velmi mladý zbojník, nemohlo mu být více, než Ralfovi, možná ještě méně, snad jedenáct-dvanáct. Se šíleným smíchem se ke zbojnickému chlapci rozběhl a než ten stačil zareagovat, popadl ho zezadu za vlasy a přitáhl mu dýku k hrdlu.
„DOST!“ zařval bastard z Fortalezy, pevně svírajíc chlapce. Všiml si, že chlapec se pomočil strachy a bylo nutno uznat, že ani on k tomu neměl moc daleko. „DOST! Život toho chlapce, za naše životy! Ralfe! Ralfe, pojď sem!“ křikl na svého panoše, který stále míříc na zbojníky přicupital ke svému pánovi.
Ebro poznal, že se trefil. Ten chlapec byl velmi pravděpodobně syn jejich velitele, protože všichni ztuhli a pohlédli na velkého muže uprostřed nich. Obrovitý muž pomalu kývl a muži jako jeden položili zbraně. Teprve nyní si Ebro začal všímat padlých. Oba jeho strážní, obě jeho služky, to už viděl dřív. Pátral ale po své matce.
„Ta-tady,“ ozval se hlásek sotva hlasitější, než šepot. Ebro pomalu přešel k jeho zdroji, tedy ke své matce. Její stav se nezměnil, pořád měla šipku jak ve stehně levé nohy, tak v břiše.
„Matko,“ vydechl Ebro rezignovaně. Nevypadalo to dobře, neměli léčitele a i kdyby ho měli, neměli žádné léky ani bylinky.
„Mů-můžu jet,“ naříkala žena.
„Nemůžeš.“
„Ani to nebo- ááááu!“ Při pokusu vstát dosáhla jen toho, že sebou opětovně plácla.
Ebro nebyl z těch, co žijí v pohádkách. Věděl, že kdyby vzal svojí matku s sebou, tak by byla jen malá šance, že přežije. Bude je navíc zpomalovat a vyjídat poslední zbytky proviantu, které měli.
„Ralfe, vezmi rukojmí,“ nařídil panošovi, který učinil, jak žádal. Sám zatím vzdychl, vypadalo to ale spíše, jako by naříkal, že má moc těžký život.
Pak podřízl své matce hrdlo.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist