Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Kiara Zil'Xinnyn

obrázek postavyKap, kap, kap... Sedíce v koutě přijímacího starostenského sálu, opřená zády o chladnou, kamennou zeď, dívka upřeně pozorovala drobné potůčky krve. Ty stékaly nejen z prstů, ale i z pevných předloktí, silných paží, i nádherného plavého krčku. Dívka by byla pozoruhodně krásná s nádechem jemné ušlechtilosti až povýšenosti tolik obvyklé v aristokratických kruzích společnosti. Zde ale bylo na první pohled jasné, že dívka do této místnosti nepatří. Ne, nebylo to kvůli všem těm znetvořeným a přesnými zásahy rozsekaným tělům, jenž se povalovaly všude kolem. Ani kvůli tomu vždy hladovému plameni z při boji převržených svícnů, jenž pomalu začal stravovat výzdobu desítek generací a stovek let osídlení lidskou verbeží v tomto nyní již konečně ztichlém hradišti. Ne, bylo to v ní samotné, pomineme li její tmavou až do černa zabarvenou kůži a špičaté uši, koneckonců byla elfkou z podzemního druhu elfů Drowů. Byly to její oči. Ty byly zdrojem všeho neklidu, jenž kdysi nutil odvracet zrak jinam i ty nejotrlejší lidi. Nebyl v nich ten typický a u elfí rasy tolik běžný chlad a pohrdání. V těchto, dokonale růžových očích, se zračilo cosi jiného. Něco, co dokonale vystihovalo morbidní výjev této scény. Byla to touha po krvi. Touha zbavit života všechny, kteří jí ublížili a kteří ji podvedli. Dívka chvíli sledovala kapku opouštět jemnou a dokonalou trajektorii své ručky a dopadnout do místa, kde desítky a stovky jejích sester vytvářely amorfní tvary temně rudé barvy. Ze středu místnosti se ozvalo zaúpění a do dívčiných omamných očí se vrátila duchapřítomnost. Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na smrtelně raněného muže ve skvostném šatu, jenž se snažil zvednout se ze země. Dívka se pomalým ale ladným pohybem zvedla ze země a drobnými krůčky kočky, jenž se blíží k myšce zahnané do kouta, se blížila k muži. Umírající velmož jenž stěží natočil hlavu k dívce a zasýpal "Proč? Všechno jsme Ti dal. Všechno." Při chůzi se dívka obratně shýbla sejmula z hlavy padlého vojáka helmu. Ty nyní tvořila kovovou mísu v jejích rukou. Když k muži dorazila, zůstala chvíli stát a shlížela na něj jako bůh smrti a masakru. Její nádherný obličej se protáhla ve vědoucím šklebu a obnažil tak bělavý chrup. Byla dokonalou zástupkyní své rasy. V zápětí se staly tři věci současně. Dívka se velmi rychle shýbla a poklekla na jedno koleno vedle chvějícího se muže. Levou rukou podsunula obratně pod jeho hrdlo helmu a pravou rukou k němu dopravila zvláštní čepel. "Ani všechny dary světa nevynahradí to, co jsi mi sebral. Nyní je však již čas se rozloučit, "otče"" při posledním slově se ušklíbla a silně, však precizně škubla čepelí. Ta přeťala mužovy tepny ze kterých nyní začala proudit krev přímo do nastavené misky. Dívka chytla starce za vlasy a škubla mu hlavou dozadu, aby tak ránu zvětšila. Přitočila se k němu a pohlédla mu z blízka do očí. S vyhasínajícím plamenem života v nich spatřila jen strach, ale i ten brzo vyhasl. Než krev vytekla všechna vystřídala dívka ještě dvě helmy. Když se tak stalo, odhodila mužovu mrtvolu stranou. klečela nyní před třemi helmami plnými rudé tekutiny. Sákla pod zbroj na hrudi a vytáhla zpod ní malý váček. Obsah si vysypala na dlaň a prohlédla si jej. Byl to prášek se zbytky rostlin. Směs bylinek, jenž ji naučil místní bylinkář. vsypala hromádku stejnoměrně do všech tří helem a řádně promíchala opodál ležící dýkou, kterou pak s odporem odhodil opět pryč. Za poslední dny v jejím nitru rostl a sílil hněv a odpor k celé vesnici a všemu co představovala. Dívka se sáhla znovu tentokráte do vaku na opasku a mírně se jí ulevilo, když ucítila, že flakónek je stále vcelku. Opatrně jej vyndala a nabrala trochu krve dovnitř. Zašpuntovalal jej a omyla zbytky vína, jenž ještě před chvílí muž nic netuše popíjel. "Nikdy na Tebe nezapomenu" pronesla polo nepřítomně směrem k lahvičce a opět ji zastrčila do vaku. Rozhlédla se a strhla ze stěny dvě textilie. Obě představovaly rodokmeny mocných této usedlosti a jeden byl opravdu jejího adoptivního otce. Prohlédla si jej a opatrně jej připnula namísto bojové zástavy s níž často vyrážel otec do boje. Opatrně nově vzniklou standardu přinesla i s dočasným podstavcem pro ukotvení k mrtvole. S úsměvem pronesla svým melodickým hlasem, v němž už nebylo ani památky po krveprolití a nenávisti, jenž té noci v usedlosti rozpoutala a zažila "vytvoříme spolu ještě jednou velké dílo, otče" usmála se. Vzala do rukou první helmu a spojila dlouhý ukazovák a prostředníček pravé ruky v improvizovaný štětec. Namočila jej do díky bylinek netuhnoucí krve a začala tvořit na látku kořistní "standardy" velké dílo. Když byla hotova, odstoupila prohlédla si svůj výtvor. Byl to symbol. Stále tentýž symbol, jenž se opakoval na mnoha místech pobořeného města Drowů v odlehlých horách. Přeměřila zrakem své dílo a neznatelně pokývla hlavou. Zbytek krve využila tak, že onen obrazec načrtla i na zbylé dekorace stěn v místnosti. Plamen už neměl co stravovat a tak skomíral také. Dívka si pomyslela, že je to tak nějak adekvátní k výjevu tohoto místa. Věděla však, že jí čeká ještě jedna věc, a že ji tedy musí učinit rychle. Ještě jednou se vrátila k mrtvole muže a poklekla u ní. Zvedla opět zvláštní čepel a řízla s ní do mužovy hrudi. Holýma rukama otevřela za praskotu žeber hrudní koš a prsty pravé ruky obtočila mužovo srdce. Škubla silně rukou a jedním trhem osvobodila orgán u těla. Zabalila jej pečlivě do předem připravené druhé ozdoby. Vzala standardu i balíček a prošla místností ze dveří ven. Po celé budově se válela zohavené těla. Jinak tomu nebylo ani na zápražích domů, jimiž dříve té noci prošla a vzala život všem jejich obyvatelům. Tu rychle, tu pomaleji vždy podle averze vůči dané osobě. Pohled na spoušť, kterou její ruce napáchaly ve vesnici, jenž posledních dvacet let byla jejím domovem. Vešla rychle do svého příbytku a vložila ještě balíček do již nachystaného vaku. Ten si přehodila přes záda a odešla. U brány se ještě jednou zastavila a ohlédla se zpět. Všude byla spoušť, její výtvor. Necítila nic, krom snad malého zadostiučinění. Říká se, že pomsta je sladká, ale Kiara nic takového necítila. Při pohledu na spoušť ji napadla jen jedna věc. "Tušili to? Tušili, co se stane, co se jednou musí přijít?" To už se nejspíše nikdy nedozví. Obrátila se a zmizela ve tmě pozdní noci. Putovala lesy, dolinami i horami, dokud nestanula u mohyly. Mohyly, jenž před lety sama navršila nad tělem své babičky Tiariay. Nikdo z vesnice netušil, že se střetly poslední dvě členky kdysi velkého a mocného rodu Temných elfů Zil'Xinnyn. Tento rod byl během obchodního setkání napaden a zmasakrován proradným mladým šlechticem, jenž se zajímal jen o jejich poklady a tajemství. Tenkrát lidé z hradiště pobili všechny elfy, krom dvou. Stará bylinkářka a vědma byla na cestách a malinkaté děvčátko nedávno narozené. "Tak nakonec měl šlechtic přeci jen srdce, babičko" ušklíbla se Kiara zlověstně a vyndala z batohu už mírně zapáchající balíček. "Zde je naše splátka, jak sis přála, babičko" vyslovila slova, na něž čekala mnoho let. Mnoho let přetvářky a hraní role uctivé a milující dcery. Odstranila několik kamenů z mohyly a vložila srdce zabalené v dekoraci rodokmenu svých uzurpátorů k nohám zemřelé. Opět navršila kameny. Nyní jen poodstoupila a chvíli tiše rozjímala. Její msta je téměř hotova. Zbývá už jen jedna věc před odchodem do země, o které jí babička vyprávěla při dlouhých chvílích, kdy jí předávala to málo, co zbylo z tradic a tajemství jejich rodiny. Dělaly to šikovně. Kiara vždy razila na lov sama. Část času strávila s babičkou a zbytek lovem. Nyní zde stála a víc než kdy jindy si uvědomovala, že je už opravdu poslední ze svého klanu. Sklopila na chvíli zrak a nakonec vytrhla ze země standardu a vydala se do hor. Cestu znala dobře i tajný vchod, který používala když se vracela na místo svého zrodu. Vstoupila do velké síně. Vše zde bylo rozbité. Lidští nájezdníci a zub času udělali své dílo dobře. Pohlédla na ruinu svého domu a vybrala místo uprostřed místnosti. Zapíchla a upevnila v podlaze standardu vytvořenou ze zneuctěného rodokmenu. Opět strávila malou chvíli v myšlenkách a slíbila si, že se jednou vrátí i s novou svou rodinou a znovu místo osídlí. Do té doby mohou alespoň její předci odpočívat v pokoji s vidinou, že jejich smrt byla pomstěna. S těmito myšlenkami se vydala směrem o kterém babička hovořila. Vydala se do zemí za horami zvanými Andarie. Uvidíme, jaké dobrodružství ji dále čekají.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 4

Bravo, tleskám, nejradši bych dal 5, tohle mě fakt chytlo. Ale i když obecně moc nekoukám na chyby, u příběhu za 5 hvězd si to neodpustím. Zkus to trochu pročíst, opravit chybky a přidej nějaké odstavce, ať to není jen jednotvárná hromada text, líp se to pak čte. Každopádně 5 hvězdiček si zasloužíš, jen to trochu upravit. ;)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist