Příběh

Sirotek Yombru seděl na židličce u stolu a čekal, až Evelýna nahoře v pokoji obslouží zákazníka.
Život ve veselém domě, nebo v "domě mnoha radostí", jak se mu tady říkalo, nebyl zas až tak špatný. Pro ryšavého sirotka rozhodně ne. Měl co jíst a Evelýna si s ním ráda povídala, když zrovna nebyli kunčafti, jak říkala těm mužům , co za ní přicházeli s hladovým pohledem a boulí v rozkroku.
Ostatní děvčata, když už si ho všímala, tak na něj alespoň nebyla nijak zlá. Až na pihovatou Rózu, která si ho často dobírala, říkala mu "ryšoune myšoune" a občas ho bolestivě štípla do zadku. Ale to se dalo snést.
A pak tu byl Reiner. Bard, který byl častým hostem a neustále kolem sebe metal zábavnými verši plnými rýmů. To měl Yombru rád.
Reiner měl taky zrzavé vlasy, i když mnohem upravenější než Yombru a snad i proto u sebe mladého hocha trpěl a dokonce ho občas nosil po lokále na ramenou -jako když kůň nese rytíře- a zvučným hlasem přitom recitoval eposy o děsivých bitvách a velkých vítězstvích.
Netrvalo dlouho a hoch dokázal pracovat s veršem a rýmem na svůj věk až neuvěřitelně mistrně. Když ho Reiner naučil čtení a psaní, vypadalo to, že svět má na dalšího barda dobře založeno.
Ale ani sám Yombru nevěřil, že tohle pomíjivé štěstí vydrží. Věděl, že ho zase jednou pošlou dál. Jako předtím od té kořenářky, co měla divné oči a dřela ho od svítání do soumraku. Nebo od toho nekromanta, který mu zapomněl celý týden hodit byť kůrku chleba a posílal ho do bažin pro divné věci.

Nemýlil se.

Nebyly to ani dvě zimy a už za poměrně dramatických okolností a úplně zmatený mířil přehozený přes koňský hřbet jako pytel někam do neznáma.
Až o šest let a čtyři "pěstouny" později, se jeho překotné a časté stěhování poněkud uklidnilo.

Mladý Yombru seděl nad svitkem s rozepsanou básní, když do dveří vešel cechovní mistr, vyvrátil oči a zabodl dýku do desky před vylekaným mladíkem.
"Zase smolíš nějakej zamilovanej veršovánek, Yombínku? Dřevo v lese si už pokácel? Uhlí máš vytěžený? Dýky vykovaný?"

Yombru rychle přikývl, stočil hbitě svitek a strčil ho do záňadří potrhané košile.
" Tak se koukej zvedat, zrovna se našla prácička, kterou si můžeš zajistit nějaký to vlastní živobytíčko. A hni sebou, loď odplouvá večer o sedmé. A na to smolení blábolů rovnou zapomeň, jedinej svitek, kterej tě od teď bude zajímat je tenhle, jasné? Zprávu podáš obvyklou cestou! Máš na to rok, nachlup!"

S těmi slovy štíhlý zabiják rozvinul před mladíkem svitek s vyobrazením obličeje dívky, dvakrát na něj významně poklepal, znovu jej stočil, strčil mladíkovi pod bradu a trochu ji přizvedl vzhůru.
"A nepodělej to, rozumíš? Jinak víš co tě čeká!"
Vrazil mladíkovi svitek do ruky a uštědřil mu záhlavec.
"Tak padej!"

Yombru ho poslechl. A to rozhodně ne jen proto, že ta dívka vyobrazená na pergamenu mu naprosto učarovala...............