Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Muž v tmavých šatech, kterému říkali Ranař, se rozmáchl a palicí rozdrtil kotník mučeného otrokáře. Klišé „Když to nepůjde po dobrém…“ vynechal a začal rovnou částí, která pokračovala „…tak to půjde po zlém.“. Uchopil muže za zdravou nohu a pověsil ho hlavou dolů z hradeb Sigmarova valu. „Tak jim řekni, jak to bylo!“ štěkl, otrokář se zafňukáním kvíkl. Až po notně dlouhé době přiznal všem sledujícím, kteří projížděli branami do divočiny, že vodu v Andoru neotrávili Skarfové, nýbrž oni – otrokáři Mercera z Thyrisu.
---------- ---------- ----------
Podzemím se nesly posměšky, které se donesly až k uším Tarcease. U vstupu do jejich doupěte odchytili muži na stráži dva hlupáky. Jakmile se opovážili vstoupit dovnitř, ocitli se nad propastí smrti. Jeden se honosil stejnokrojem herolda a ten druhý jim nestál ani za pohled. Rovnou je označili za žrádlo pro psy a několika dobře mířenými ranami poslali jejich mysl do černoty.
Tarceas prošel poslední dlouhou chodbou, vyčkal, až se ti dva zmátoří a pod šátkem, kterým si skrýval zjizvenou tvář, se ušklíbl. „Dám ti tři sta jedů a…“ začal druhý muž bez stejnokroje, ale neuspěl. Dočkal se jen odmítnutí a výsměchu. Za tučný úplatek oba dva muže propustil a ve stínech chodeb k sobě svolal několik mužů. Nastal čas, aby Mercerovi oplatil jeho útoky.
---------- ---------- ----------
„Dvacet těl…“ počítal vyhublý muž. Mercer kývl, prohlédl si mrtvoly a mávnul rukou směrem k mužským, kteří svírali otěže koní přes jejichž hřbety těla naložili. „Jdeme. Zkusíme se domluvit na novejch podmínkách, který by nám mohly přinýst kýžený ovoce…“
Nad Tarkasem zapadalo krvavé slunce. Poslední paprsky hladily výběžky skal a okolní krajina utichala. Několik mužů v černých kožených zbrojích a se zdařile maskovanými tvářemi vcházelo do podzemních chodeb. Loď se sudy i těžkými bednami připlula tentokrát do přístavu bez sebemenších potíží. Bavili se mezi sebou, vtipkovali, pohazovali si v dlaních mincemi a snili o tom, za co je při nejbližší příležitosti utratí. Zastavili se až v rozlehlé místnosti, která jim sloužila jako společenská místnost a kuchyně zároveň. Vonělo zde čerstvě upečené maso, koření a kořalka. U dlouhého stolu bylo plno. Hlahol a smích převahy mužů zaplnil místnost. V čele stolu stál vysoký muž, jednu ruku měl složenou na hrudi a v druhé pevně svíral korbel piva. Delší tmavé slepené vlasy mu splývaly přes ramena, na hlavě měl černý šátek a na sobě tmavé šaty typické pro tyto podzemní končiny. „Zásilku sme převzali, Tare. Všecko je tentokrát v cajku. Žádný mrzáci se do toho nepletli. Lyra s Verenou se asi činily.“ zasmál se jeden z příchozích směrem k vysokému muži. Tarceas přikývl, posunkem je vyzval, aby se vtěsnali ke stolu a hlasitým zasyčením donutil ostatní, aby na okamžik zmlkli. „Ilerenský krysy hlásej návrat Mercera a tý jeho votrokářský chásky!“ vyřkl zřetelně a na jeho zjizvené tváři se objevil zlověstný úšklebek. „Dostali za úkol přitáhnout jednoho z nich přímo k mejm nohám. Dávejte si zatracenej pozor na to, koho máte za zádama!“ vyzval je. „Nebo pod sebou, chcípáci!“ Muži několikrát udeřili pěstmi do stolů, napili se z korbelů pěnivého piva a pozvedli je k přípitku. „Boj, boj, boj!“
---------- ---------- ----------
„Irvin je mrtvej. Vodchytli sme jednoho z těch Mercerovejch poskoků a poslali ho s Irvinem sem. Enže se srazil někde po cestě s pár dobrákama, co měli potřebu tu zdechlinu zachraňovat. Nedojel…“ hlásil Blonďák. Tarceas stál vedle něj, vyhlížel z dřevěného opevnění k lesům a s vrčivým odfrknutím stočil pohled na Skarfa. V černých duhovkách mu zaplály pomyslné plamínky. „Že sem si nevšim…“ procedil skrze zuby. „Mluv dál.“ „Zistili sme, že se po městech ztrácej různý lidi. Spíš takový ty trosky z přístavů nebo děvky. Tak sem vyslal dva chlapi, ať to vomrknou v hospodách a něco vyzistěj.“ pokračoval chvatně dál. „No a zistili, že ty votrokářský špíny rozhlašujou, že ty lidi vodváděj maskovaný chlápci voblečený do černýho. To ti dojde samotnýmu, že…“ Tarceas to nevydržel. „To mi zatraceně došlo, že to svinstvo hoděj na nás! Cos taky čekal vod takovýho šmejda jako je Mercer?! Dál! Mluv dál…“ vybídl ho znovu a snažil se zmírnit svou rozladěnost. Blonďák se nadechl a tentokrát začal o něco sebejistěji. „Andorský maj novou šerpu. Včera sme ji chytli, když se motala na kobyle kolem portálu. Vodtáhli sme toho heroldskýho dolů a trochu sem ho vyslýchal. Ptal sem se proč spolupracuje s Mercerovic, když už nám teda vodkráglovali Irvina a kde je Mercer zrovna teď. Nevim estli je takovej hrdina nebo nic neví, ale božskou rozhodně nekáp…“ Tarceas se otočil na patě, hbitě sešplhal po žebříku z opevnění a zamířil k malé stáji. Vyskočil na hřbet černého hřebce a vyjel ven za hranice bývalého Tarkasu. Věděl, že jednou nastane situace, kdy budou znovu soupeřit o svá území a vliv. Jenže tentokrát z toho neměl ani tu škodolibou radost…
Noční ticho pralesa narušovalo jen šumění listů kapradin, pokroucených stromů a dalších podivných rostlin. Občas bylo slyšet i tlumené zavrčení neznámých šelem nebo zaskřehotání barevných papoušků.
Několik spoře oděných žen nazelenalé kůže a s pomalovanými tvářemi válečnými barvami, postupovalo pralesem. V rukou svíraly dlouhé luky, na zádech nesly napěchované toulce a za zády se jim lenivě sunuli černí medvědi jako doprovod. Nadyah se nevrátila a lid byl varován. V lesích přestalo být bezpečno.
Blonďatá žena, očividně značně nasupená, nakráčela do rozpadající se putyky. Rozrazila dveře a spustila: „Chalupo! Ty parchante! Tys mě tam nechal!“ Obtloustlý postarší hostinský se začal stahovat za pult jako zpráskaný pes. „Já nechtěl, měl jsem hroznej strach!“ „To mě vůbec nezajímá ty všiváku! Kde jsou moje peníze?!“ Chalupa vytáhl zpoza rozvrzaného prkna měšec s mincemi a předal ho ženě. Ta se ušklíbla, spočítala obsah měšce a přikývla. „Dobrá Chalupo. Jestli si zas někdy půjdeš přivydělat, dáš mi z toho třetinu. Nebo se o tom dozví stráže. Je ti to jasný?!“ Hostinský rychle přikýval. Čert mu byl tohle všechno dlužný. Čím si tohle všechno zasloužil? Dostával se jen z problému do problému. Když nezaplatí splátky a výpalné, tak jako tak o hospodu přijde. Co hůř, možná přijde i o život. Když ale nepomůže těm lidem, co mu dneska vyhrožovali, dopadne pravděpodobně úplně stejně. „Čím sis tohle zasloužil, Chalupo.“ říkal si sám pro sebe. Musel něco vymyslet. Vymyslet, jak získat peníze a udržet si hlavu na krku.
Byla krásná jarní noc, hvězdy a měsíc jasně zářily na obloze. Skrz hluboké lesy putovala větší skupina drobných postav v černočerných kápích. Procházeli kolem skřetích pevnůstek a pobořených lidských příbytků. Po několika dlouhých hodinách se konečně zastavili, rozhlédli se a navzájem na sebe kývli. Jedna z nich shodila ze zad kožený vak a vysypala jeho obsah na zem. S žuchnutím se ne příliš velký kámen barvy noční oblohy zabořil do trávy. “Tak a teď už jen stačí sehnat dost materiálu.” Znovu na sebe přikývli a rozešli se do různých směrů.
Toho samého dne se hrstka zbojníků a dalších pobudů vesele bavila u táborového ohně. Popíjeli a rozdělovali si lup, který před pár chvílemi získali od nebohého kupce a jeho rodiny, jejichž těla ležela opodál. Přes spoustu smíchu a zábavných historek o tom, jak se kdo z nich při přepadení předvedl, si nevšimli, že k nim přichází něco neobvyklého. Když si poprvé všimli nově příchozích, stály už drobné postavy v černých kápích na dosah ruky. Ihned vyskočili na nohy a tasili zbraně.
“Kdo k čertu jste?” ozval se jeden ze zbojníků, kterému se podařilo překonat své prvotní vyděšení.
“Chceme támhle to,” řekla jedna postava v kápi a ukázala na mrtvoly kupce a jeho rodiny. “Zaplatíme vám za ně.”
V tu chvíli z dalšího zbojníka, ze kterého opadl prvotní strach, vypadlo: “A co když vás zabijeme a…” Než však stihl doříct větu, musel čelit šílené bolesti v hrudi a ještě děsivějšímu pohledu, když jedna z postav třímala v ruce jeho vlastní srdce. Během dalších pár vteřin se skácel mrtev k zemi a strach se opět usadil v srdcích zbojníků. Uskočili mimo jejich dosah a začali pomalu ustupovat.
“Tohohle si vezmeme taky,” zaznělo klidným hlasem postavy, stále třímající lidské srdce v ruce.
“Kdo u všech bohů jste?! Nechte nás být!”
Další z postav v kápích vytáhla ne příliš velký měšec, rozhlédla se a hodila jej zbojníkům k nohám. “Když si budete chtít přivydělat, najdete nás jiné noci, na tomto místě.” Ostatní pak vzali těla a vlekli je zpět do temnoty lesa. “Na shledanou,” řekl poslední z nich, zasmál se tichým hlubokým smíchem a odešel za ostatními. Zbojníci ještě několik chvil stáli jako opaření a až po několika minutách se první z nich dokázal pohnout. Opatrně se vydal k měšci. Když pohlédl dovnitř, jeho oči se rozzářily: “No do pytle… chlapi! Tolik jsme nevydělali za poslední měsíc!”
“Jo ale viděls co udělal Lojzoj? Vždyť mu vyrval srdce! Ani mu to nedalo moc námahy!”
“Pouvažujeme o tom později, teď chci odsud hlavně co nejdřív vypadnout.”
O několik týdnů později
V jedné krčmě seděl za barem nešťastný krčmář. U jednoho stolu sedělo několik ozbrojených pobudů, kteří se opíjeli jeho vínem a hlasitě se bavili. Znal je. Chodívali sem čas od času a nikdy neplatili. Věděli, že si to můžou dovolit. Když se jednou domáhal zaplacení, málem mu zlomili ruku. Proto vždy, když některého z nich už jen zahlédl v okně, ukrýval svůj nejdražší alkohol, aby mu jej nevypili. Počítal s tím. Kdo by si myslel, že provozování krčmy je jednoduché, asi by se mu vysmál. Člověk musí počítat i s vedlejšími výdaji, jako jsou právě výpalné nebo hrstky pobudů. Jeho dnešní hosté ho však z těchto výdajů trápili nejvíc. V poslední době k němu chodí častěji, než by bylo zdrávo, a podle jejich oblečení si domyslel, že se jim v poslední době musí celkem dařit. Jemu však nikdy nic neplatili a s takovou bude muset v brzké době zavřít. A jelikož si na hospodu půjčil od zdejších lichvářů, přijde i o střechu nad hlavou.
Zarmouceného krčmáře si všiml jeden z pobudů a zavolal ho k sobě.
“Krčmáři, pojď sem. Copak tě trápí. Snad ne my a naše společnost!” hlasitě se zasmál.
“Nene, velkomožný pane, tedy… vlastně trochu. Víte pane, jste tu často… a… pijete a jíte zadarmo a… já s takovou budu muset brzo zavřít,” vydal ze sebe zoufalým hlasem.
Pobuda vytáhl malý měšec a položil ho na stůl: “Chceš si přivydělat? Něco bych pro tebe možná měl.” Přisunul měšec ke krčmáři, který jej otevřel a zkontroloval jeho obsah. V očích se mu zaleskla podnikavost, příliš neotálel a odpověděl:
“Jsem jedno ucho.”
Mág v rudé róbě se zjevil na trávou zarostlém paloučku přímo před dalším mágem, oděném v čistém bílém hedvábí.
„Pane?“
„Hm?“
„Je po ní. Akorát se tam zrovna začali dobývat nějací čmuchalové. Takže je možné, že jsme přišli o zdroj.“
„To nevadí. Hlavní je, že nic nevědí. Surovin už máme dost. Dobrá práce. Teď je necháme zapomenout. Stejně teď není správná magická konstelace hvězd na rituály.“ Usmál se a společně odešli do neznámých rozvalin.
Honosně oděný mág si zvesela vykračoval ulicemi Andoru. Minul několik obchodů a zastavil se až u stánku, kde jiný čaroděj oděný v rudé róbě prodával svitky a vykupoval bylinky.
„Zdravím tě Canute, jak to jde?“
„V rámci možností mistře. Něco málo se prodalo a něco se vykoupilo.“
„Tak to tu sbal a odnes k nám. Stěhujeme se. Máme už vše, co potřebujeme.“
„Jistě pane. A co jste udělal s tou zelenou holkou?“
„Zatím nic, ale už jí nepotřebujeme. Až odneseš věci, stav se v jeskyni a zabij ji.“
Amazonka pomalovaná válečnými barvami vedla skupinu medvědů přes husté lesy. Zastavila se, až když měla na dohled vysoké pískovcové hradby. Začala troubit na roh a trpělivě vyčkávala ve společnosti svých řvoucích medvědů, až se objeví nějací lidé. Po chvíli se dočkala.
„Slyšte lidé a obyvatelé kamenných příbytků! Jestliže nepřivedete naši šamanku zpět do Temného lesa do týdne, nebude už nikdy pro nikoho z vás v lesích po celé zemi bezpečno!“ To se však některým z příchozích nelíbilo a pustili se do potyčky. Na její stranu se postavila jen elfka oděná v zářivě zelených barvách. Ani to však nestačilo. Vyslankyně i s většinou medvědí eskorty ležela nehybně na zemi.
Dalšího dne k večeru v Temném lese:
„Nadyah se ještě nevrátila?“ Jiná zelená válečnice zavrtěla hlavou. „Začněte se připravovat, příští týden vyrážíme!“
