Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pralesem se ozvalo veselé hašteření několika mužů. Získali totiž něco, o čem se jiným na Andarii ani nesnilo. Cenné zboží, které jim mělo vydělat tisíce zlatých. Nebo tedy… jejich pánovi.
Polední slunce žhnulo, pálilo do kůže jako řeřavějící uhlíky, pot stékal po tvářích i těm, co se ukrývali ve stínu stromů. Někteří opečovávali svoje milované zbraně, jiní se jen tak povalovali polonazí na břehu moře a upíjeli ze džbánů jablečný mošt. Poblíž jednoho stanu byly do země zaraženy kůly s řetězy, k nimž byli připoutáni muži. Jeden běloch a ten druhý byl zcela černý. Černý jako noc. Zápěstí měl do krve sedřeno od nekonečného svazování, plné rty rozpraskané a vyčerpaně se opíral o kůl. Nenáviděl to, ze srdce nenáviděl ty, jež ho korunovali lovnou zvěří a takhle ho trýznili.
O několik dní později…
V táboře se strhla vřava. Samozvaný král křičel na všechny strany strohé příkazy, rozzuřeně cukal uzdou svého hnědáka, když jeho ležení nečekaně napadla skupina cizinců. Otrokářovi muži chvíli odolávali náporu ozbrojené síly, až nakonec podlehli pod ranami jejich meče. Ačkoli se král snažil zachránit svůj poklad, nepodařilo se mu to. Byl donucen pláchnout. Několik mužů v čele s postarší ženou doběhlo k přivázaným otrokům a uvolnili jim pouta. Ti se potácivě odebrali dál do pralesa, kde hltavě srkali vodu z tůně. „Stát!“, uslyšeli za sebou. Černý a bílý se vyčerpaně otočili po hlase. Za nimi stála ona žena a několik mužů. Bílého otroka jeho odmlouvání stálo život. „A teď jdeme do Andoru!“, rozkázal jeden z mužů ve zbroji s úlisným úsměvem na tváři.
Muž ve zbroji zastavil u nevěstince poblíž Andoru. Za ním se v plné polní táhla skupina, která mu pomohla osvobodit otroka z rukou Mercera. Teď už ho stačilo jen předat a získat tak tučnou kořist. Promnul si ruce.
Černý otrok, opět spoutaný, sklesle koukal na zem. Věděl, že onen muž lže a je jen zbožím pro dalšího tyrana. Nikdo ho však neposlouchal nebo ano?
Postarší žena zapíchla hrot svého kopí do krku prostředníka. Otočila se k otrokovi stejně jako ostatní z průvodu. „Být volný.“, prohlásila a rozřízla mu pouta.
Černý nevěřícně sledoval její počínání. Podávala mu jídlo. Několik mužů mu naskládalo do batohu pití, trochu peněz a dokonce čisté oblečení. Cítil euforii, nechtěl tomu věřit. S vírou v srdci, že se dostane zpět domů, došel až k přístavu…
Téže noci…
Po dřevěném molu klapaly podpatky bot, stejně tak bylo slyšet tiché rozmlouvání, šumění moře nebo vzdálené kvílení racků. Z nedaleké krčmy se ozývalo bujaré veselí, chichotání a dovádivé vřeštění paniček a několika mužských.
Černý si ustlal v přístavu na několika napěchovaných pytlích a užíval si nově nabyté svobody. Byla jasná noc, hvězdy zářily na obloze, když v tom kroky utichly…
Kdokoli jiný by toto považoval za nepříznivou situaci nebo minimálně za podezřelou. Svobodný otrok se však topil v myšlenkách, maloval si svou budoucnost a jen stěží vnímal své okolí. Nad jeho hlavou se mihl stín, pod krkem ho chytla silná pracna, která ho vzápětí vytáhla na nohy. Před sebou spatřil tři muže. Všichni měli na tváři zlověstný výraz, jež mohl vypovídat o pocitu uspokojení. Našli totiž to, o čem slýchávali už takovou dobu…
V podhradí hradu Tuláků "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď dlouhé lodě se zlatými vlajkami a blízké pobřeží. Jeho pozdrav však tentokráte žádného posluchače nenašel. Cizokrajní obchodníci doufali, že u tak majestátné rezidence nebo v přilehlé osadě nějaké kupce najdou. Rozhodli se zde rozbít tábor a pár dní se zdržet.
Před pár dny "Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď lodi a blízké pobřeží. Jeho pozdrav dolehl až k uším mužů na pobřeží, jež zrovna přenášeli nějaké bedny sem a tam a na kraji pralesa zrovna stavěli velký stan. Práci zanechali a jali se mávat lodi, která právě přirážela k provizorně vybudovanému dřevěnému molu. Následovalo uvítání a pár trapných chvilek, kdy se sejdou kultury s různými zvyky slušného seznámení. Slovo dalo slovo a za pár hodin loď zase odplouvala zpět na svou plavbu, bohatší o nějaké zásoby a chudší o jednoho otroka.
Pár dní poté
Plešatý muž na hnědém oři projížděl v doprovodu svého věrného ochránce mohutnou městskou branou. Hledal informace, chtěl prodat své nově nabyté zboží. Doslechl se o blížícím se jarmarku, to vypadalo jako skvělá příležitost. Byl sice varován, ale kdo mu co může, on je přece Král!
O pár hodin později, na jiném místě
Plápolající oheň rozháněl tmu a vrhal stíny na po zuby ozbrojené muže, zbytky ruiny a okolní les. Napětí v okolí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Jeden z mužů začal hovořit hlubokým, klidným hlasem: "Pánové, bratři. Vítám vás na dnešním koncíliu, svolal jsem vás ve věci projednání záležitosti...", hovořil ještě chvíli, stručně, k věci, nikdo ho nepřerušoval "... čímž se zprotivil zvyklostem naší organizace a proto bude zabit. Je někdo proti?" Jen pár zbrojí zacinkalo, jak se někteří muži nahnuli k sobě a tiše zamumlali pár slov, nikdo však nepromluvil nahlas, ani nezvedl ruku. Po pár vteřinách ticha onen muž opět promluvil: "Dle zvyklostí bude na toto zabití najat někdo mimo naši organizaci."
Čtvrtek, pozdě v noci
Plešoun dopsal a zapečetil svitek a podal ho svému pobočníkovi: "Tady máš, dovez to těm přístavním krysám." Pobočník jen tiše kývnul a vyrazil na cestu. Zrovna se blížil k hlavní bráně, když tu ho zastavilo zvolání: "Stůj, je-li ti život milý!" A tak tedy zastavil, na odrzlé zlodějíčky si vždycky chvíli času udělal. Tentokrát to ale byla chyba. K jeho velké smůle, ta poslední. V krátkém boji z něj mág udělal něco, co vzdáleně připomínalo hodně připálené pečené prase.
Zmizení pobočníka však vyvolalo obavy v jeho vůdci. Plešatý král si najednou nebyl tak jistý svou nedoknutelností... "Skutečně si dovolili na mě poslat vraha? Jaká drzost! A co když se to psaní dostalo do špatných rukou...?!", přemýšlel a bál se usnout.
Vzduch se ochladil, mráz štípal do tváří a v lese, nedaleko Andoru bylo slyšet vyplašené ržání koní. Po chvíli utichli. Jeden z ledových draků trhal zvíře na kusy, stejně jako to dělali další Wyrmové opodál. Sníh se zbarvil krví, krmili se, dlouhým jazykem si přejížděli po smrtících zubech a poté spokojeně ulehali do sněhu okolo své paní jako bdělá stráž.
Nechala draky v lese, mávnutím hůlky se ocitla na vrcholku hory u města Margaard, odkud měla dobrý výhled na jižany. Během posledních několika dní slunce zesílilo, Jaro jí vzdorovalo a musela uznat, že se mu to dařilo. Rozčileně zaskřípala zuby.
Thyris. Jak krásné město. Zlaté zdi se třpytily stejně jako drahé kamenní v odlesku slunce.
Jak by asi vypadalo pod masou ledu a sněhu? Vysoké věže pod sněhovou peřinkou, to by byl pohled! Bylo to šílené, ale mohla se o to pokusit. Znovu ukázat tomu hlupákovi svou sílu, ovládnout poslední z měst a zasadit tam svůj krystal!
Opět mávla hůlkou. Znovu se ocitla mezi svými draky. „Zítra bude náš den. Zítra po západu slunce, moji drazí.“
Mladý lovec pobíhal po lese. V jedné ruce pevně svíral luk a v druhé připravený šíp. Nervózně se rozhlížel po okolí, od úst mu šla pára a srdce mu tlouklo jako splašené. Od úsvitu stopoval vysokou zvěř, aby bylo co jíst, jenže ona, jako kdyby zmizela. Mezi stromy občas proběhl malý zajíc nebo divoké prase. Po laních však nebylo památky. Z povzdálí uslyšel vlčí vytí. Trhl sebou tak prudce, až se zapotácel a upadl do sněhu. S tichým klením se postavil na nohy, oprášil ze sebe mrazivé vločky sněhu a pátral dál. Znepokojovalo ho, že vidí až příliš mnoho stop, které se táhly směrem k městu a rozhodně nebyly mírumilovného tvora. Tohle byla smečka, která hladověla.
V ulicích města Thyris se tetelil teplý jarní vánek. Ačkoli se zdejší obyvatelé nikdy neobávali toho, že je zasáhnou třeskuté mrazy jako sousedící země, poslední dobou se šuškalo o ledových vánicích blížícím se k jihu.
Muž v lesklém plášti procházel branou města, v ruce svíral zářivě žlutý květ a spokojeně se usmíval. Chyběl mu už jen jeho Paprsek. Stačilo jej ukovat a ukončit tak vládu Zimní královny. Věděl, že to nebude snadná bitva, alespoň protentokrát ne.
Obrovský drak líně mávl křídly, aby odehnal sněhové vločky, které kolem něj poletovaly. Už nějakou dobu ležel ve sněhu a upřeně sledoval svou paní. Bílý šat jí vlál ve větru stejně jako stříbřité lokny vlasů. Cítil, že zuřila, ač ze sebe prozatím nevydala ani hlásku.
Další z krystalů byl na svém místě. Vládne téměř na celém území a lid trpí, přesně tak, jak si přála.
Stála na vrcholku hory, rukou přejela po krku svého dračího mazlíčka, když stočila svůj pohled směrem k jihu. Znepokojivě vřískla. Věděla, že se o to pokusí. Hlupák s kytkou! Zatracené Jaro!
Rozezleně máchla hůlkou a město pod nimi se ocitlo ve smršti ledové vánice. Drak si olízl tlamu, nechal ji vylézt na svůj hřbet a znovu mávl křídly…
Postava ve zlatém šatu se zastavila u městského kamene. Prsty přejela po rytině nápisu města Margaard stejně, jako to předtím udělala i v Thyrisu. Nedávalo jí to smysl, něco jí unikalo a ona nevěděla co. Jediné, co správně tušila, byla zima. Ledová zima, která nechtěla ustoupit a vpustit do přírody trochu tepla a radosti. Kdyby si tak vzpomněla, co jí kdysi vyprávěla babička…
Téměř neslyšně seskočila z hřbetu obrovského zvířete. Sníh utlumil její dopad, když stanula na zemi. Hrdě se vzpřímila a na její pyšné tváři se objevil výraz uspokojení. Kolem hlavy jí poletovaly sněhové vločky spolu se třpytivými mrazíky. Okolní vzduch byl suchý a mrazivý. Udělala několik kroků sněhem, aniž by po sobě zanechávala výrazné stopy, bílá vlečka tenoučkých šatů za ní vlála, když se před ní objevilo opevněné město kamennými hradbami. Věděla, že lidé si zoufají. Slyšela je, jak hořekují a žadoní o trochu tepla. Položila ruku na obrovský krystal, který v onen okamžik zmrazil vše v jeho nejbližším okolí. Její krutý smích se ztratil v poryvu větru, který se změnil ve sněhovou vánici.
Ledový vichr, sněhová vánice a štípající mráz. Zima, která vládne již několik měsíců, si neúprosně bere svou daň i nadále.
Ve hvozdech a na loukách, kde se k životu začalo probouzet první jarní kvítí, a pučet květy stromů zasáhla ledová smršť. Objevila se z čista jasna, rychlá a smrtící. Vše živé opět umrzlo až na pár tvorů, kteří stačili pláchnout. Bylo jim však jasné, že mrazícím pařátům nelze unikat navěky. Věděli, že je bude sledovat a taky, že sledovala. Do jejích pastí padali jeden po druhém jako listí do síťky. Bílou peřinku země pokryla krev a stopy. Stovky stop, které během noci opět ukryl sníh…
Poblíž velkého hořícího ohně, se v blátě povaloval zbytek knihy. Většina listů i přední část koženého obalu chyběla. Ve vazbě se poslední silou drželo jen pár prázdných stránek a jediná obsahující krátký zdobený text.
"Zase další mrazivé ráno. Večer lehce padal sníh, ale přes noc se vyjasnilo a ráno nás přivítalo zmrzlé okolí. Trochu mi to připomíná severní část Sohrenské planiny. Blesky tam často udeří přímo do písečných dun a celé okolí je pak zalité skleněným krunýřem. Podobně to vypadá tady, ale tady je daleko větší zima a skleněný krunýř tvoří mráz. Jak rád bych se vrátil. Domů do Sohrenu. Pryč z tohoto nehostinného místa. Pryč od všeho válčení. Z našeho světa stejně zbyly jen trosky, tak proč se o ně bít? Zdejší obyvatelé nás napadají stále častěji a naše odhodlání bránit se je den ode dne slabší... Něco se děje. Portálem začala proudit energie! Možná dnes půjdeme domů!"
"Spletl jsem se. My všichni jsme se zmýlili a teď už je příliš pozdě. Někteří ještě zkoušejí utéct, ale já už nechci. Zůstanu tady a dopíšu poslední zápis do svého deníku. Nevím, jestli ho někdo najde nebo si ho dokonce přečte. Zbývá mi jen doufat. Jistě vím jen jedno. Domů se nikdo z nás už nevrátí."
Kdosi si zbytku knihy přece všiml. Neznámý zdvihl deník do vzduchu a krátce přelétl text očima. Pokrčil obočí a pak velkým obloukem hodil knihu do praskajícího ohně. Přání autora se nesplnilo, jeho deník nikomu poznání nepřinese.
v minulém měsíci proběhlo několik změn týkajících se hodnostářů našeho města. Pan Jaako Tatarka složil funkci soudce a byl nahrazen panem Damodarem. Dále bych chtěla uvést novou heroldku našeho města - slečnu Waer'honglath.
Oběma přeji mnoho štěstí a trpělivosti při plnění jejich povinností.
Ráda bych připomněla zákaz nošení zbraní a helem za hradbami města a zákaz dlouhodobě uvazovat koně u andorského portálu. Nerada bych je nechávala odvést, tak na to, prosím, dbejte.
Upozorňuji, že vyhláška zakazující nošení kostěných zbrojí na území Andoru stále platí!
Pouštní lid v okolí města (především na místě bývalé tržnice a druhého dolu) stále neopustil své pozice ani po opakovaných výzvách. Někteří z nich se dokonce chovají velmi agresivně a útočí na každého, kdo se přiblíží. Považujme je tedy za nepřátele města, se kterými tak bude jednáno.
Na závěr oznamuji, že úřední hodiny, kdy mě můžete zastihnout, budou ve středu od 17. do 18. hodiny večerní v sídle rodiny Dayer (velký dům přímo nad portálem a andorskou bankou). Samozřejmě jsem dostupná i mimo tuto dobu, takže pokud si mě někde odchytnete, ráda se vám budu věnovat. Spíš než na úřadu starosty ale u mě doma.
