Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Mezi vánočně zdobenými stánky na Andorském tržišti pomateně pobíhá mladá slečna, která si neustále něco mumlá a zdá se, že něco hledá.. Její zoufalé volání upoutalo pozornost několika kolemjdoucích, ale nikdo jí zatím nedokázal pomoci. Z drobné brašny jí vykukuje několik svinutých svitků.
Loď dorazila do přístavu pod rouškou tmy. Potom co zakotvili, všichni tři se vydali k můstku, elf který kráčel první je prudce zarazil. "Vy dva zůstaňte tady, vyděsili byste je. A mě znají." Elfka i muž oba oblečeni ve stejných zbrojích splývajících s tmou a po zuby ozbrojeni na sebe nechápavě pohlédli. Když si sedali třetí z nich už zmizel ve tmě na cestě vedoucí k městu.
O hodinu později se tmou začínaly blížit postavy. děti se tiskly k rodičům, kteří sami s obavami nastupovali na loď.
Před jednu ze starších žen se postavila elfka. "Tohle si nemůžete vzít. Je nás hodně.." V očích ženy se zaleskly slzy, v rukou svírala své zavazadlo. „Zůstanu tady, tady jsem se narodila a tady taky umřu.“ „Nemůžu Vás nutit, je to Vaše volba.“ Stařena pokývala a otočila se zpět ke svému domovu.
Při odvazování lan se přitočila k elfovi. „Kolik?“
Bylo mu jasné na co se ptá, tentokrát i jeho dobrá nálada opustila. Ty lidi znal, vyrostl tu. „Většinu odvezeme.“
Za pár chvil loď s uprchlíky vyplula od břehů Kyru. V dostatečné vzdálenosti od ostrova se k nim připojily další dvě lodě, tyhle byli plně vyzbrojené děly, do Andoru připluly se svítáním.
Žádám všechny starosty měst, heroldy, Arana a císařského soudce, aby se dostavili ve středu 26. června v půl deváté večer na císařský hrad. Starostové, kteří se nemohou dostavit osobně mohou poslat zástupce s pověřením.
Před nějakým časem...
Loď s bílými plachtami a rudo-zlatým praporem mířila už téměř dva týdny k jihu. Posádku tvořili z velké části muži. Těch několik málo žen se staralo o kuchyni a pohodlí - obzvlášť těch výše postavených, kteří trávili svou cestu v kajutě. Počasí posádce naštěstí přálo, proto nikoho ani na moment nenapadlo, že by nedopluli.
Lodní trup zapraskal a rozlomil se ve dví. Objímala ho obrovská chapadla hlubinného monstra, kterého se obávali i zkušení námořníci. O těchto tvorech se vědělo pramálo, protože žili na dně moří. Někteří dokonce mluvili o tom, že jsou to jen báchorky ožralých pirátů a Kraken jednoduše neexistuje.
Asthaxymoletes, král mořského národa, sledoval zkázu z povzdálí. Jeho pohár trpělivosti právě přetekl. Toužil po odplatě za všechna ta zvěrstva páchána na jeho lidu.
Muž s kůží bílou jako čisté plátno se v temné jeskyni, která byla jednou z jeho laboratoří nakláněl nad mrtvolou dítěte. Vedle ní ležely ampulky plné krve a stejné množství prázdných, které byly od krve pouze znečištěné. „Gile?“
Ze stínu se vynořil muž s čírem na hlavě. „Ano, můj pane?“
Pán, známý pod jménem Bohut pokynul k mrtvolce. „Spal to někde stranou. Zase nepřežila, ale nevadí, krve jsem z ní dostal dost. Najdeš další.“
Gil si beze slova přehodil mrtvolku dítěte přes rameno a šel splnit pánův rozkaz. Bohut mezitím vešel do další místnosti, kde postávalo několik lidí. Při bližším pozorování bylo vidět, že nejsou v nejlepší kondici. Dokonce se mohlo zdát, že hnijí zaživa a pokud někteří z nich ještě měli oči, jen tupě zírali před sebe, bez toho aniž by si všimli jeho přítomnosti.
Bohut si stoupl před jednoho z nich a vytáhl stříbrnou dýku. „Dobrá, uvidíme co vydržíte.“ Vrazil dýku do mrtvoly stojící před ním a pozoroval, že na ní stříbro nemá žádný efekt. Vítězoslavně se usmál a hodlal se vrátit zpět do laboratoře, když v tom se za jeho zády ozvalo syčení a mrtvola po pár chvílích padla k zemi bez jakýchkoliv známek života, nebo pohybu. Bohut zaklel. „No dobrá, částečná odolnost je minimálně krok kupředu. Budu potřebovat další krev. Možná plodné ženy?“ Přemítal nahlas pro sebe a pak čekal na Gila až se vrátí. Měl pro něj další nechutný úkol.
"Je to skvělej kšeft, kápo," zazubil se Igor. "Zlatá karavana potáhne z jihu do Černýho hradu. Potvrdila mi to Aleda, ta kurva z Thyrisu. Žádnej generál a posraný kouzla. Jenom říšský jednotky, který si namažem na chleba." Igor byl jeden z těch věrných, který už roky sídlil mezi Skarfy a život vyhnance mu prakticky vyhovoval. Tarceas se podíval na Lyru a Ranaře, kteří mu dělali společnost u karbanu. Ranař pokrčil rameny, kdežto v očích Lyry chtivě zajiskřilo. Proti malému dobrodružství nic nenamítali - obzvlášť když na ně na konci čekalo něco blyštivého. Vůdce podsvětí tedy kývl.
Několik kilometrů od Husitského sídla čekala skupina Skarfů ve stínech stromů na karavanu se zlatým nákladem. Tarceas byl podivně nesvůj, instinkt mu velel, aby zmizeli. Nechal se však strhnout Ranařovou dobrou náladou a touhou po zlatě. Lokl si kořalky přímo z lahve, zahodil ji do křoví a nasadil si na nos zpět špinavý šátek, aby si zakryl tvář. Jakmile se karavana přiblížila, na znamení ji obklíčili. Než však došlo k boji, Igor dlouze zapískal. "Co děláš?!" zavrčel vztekle Tarceas na muže. "Měnim strany, císařskej přizdisráči," zlomyslně se ušklíbl. Mávnul rukou a část skupiny Skarfů a říšské vojsko stočilo zbraně proti vůdci Podsvětí i hrstce věrných, která ho doprovázela. "To je zrada, ty kryso! Za to si vezmu tvoji palici!" zavyhrožovala mu Lyra. Tak tak uhnula ostří říšského meče. Boj byl rychlý a krátký. Stačila si všimnout, že srazili Tarcease k zemi a přes hlavu mu natáhli černý kus hadru. Pak už jen prchala.
DŮLEŽITÉ OZNÁMENÍ Z THYRISU
Vážení občané císařství,
rád bych vám sdělil radostnou novinu. Podařilo se nám dopadnout dlouhodobě hledaného zloděje, vraha a samozvaného vládce Andarijského podsvětí a vůdce bandy zvané "Skarfové". Dle mých informací má na kontě nespočet krádeži, vražd, únosů a dalších odporných činů. Zatímco vedení císařství se před jeho zločiny rozhodlo zavírat oči, dokonce ho snad i omilostnit, já Ulrich Gurtdum jsem se rozhodl, jménem Vládcovy dobré Říše a spravedlnosti, napravit bezpráví a útlak zločinců. A to i přes to, že jeho osoba může mít značné informace, které by pomohly našemu úsilí. Stále věřím v mírové řešení tohoto nesmyslného konfliktu.
Tarceas bude zítra (1. dubna) o deváté hodině večerní popraven na Thyrském hlavním náměstí.
Podepsán
Ulrich Gurtdum, kapitán dvanáctého pěšího pluku říšské armády a nynější správce Thyrisu
"Už jsou pryč?" zeptal se černokněžník a prošel portálem.
"Nic tu nezbylo!" odvětil jeho kolega, který prošel vzápětí za ním.
Před nimi se rozprostírala místnost s celami a na jejím konci skříně a stoly s alchymistickými potřebami.
"Je tu celý jeho výzkum!" radostně hlesl a začetl se do deníku, do kterého ihned začal čmárat své poznámky. "Teď je tedy na čase, aby se pravý mistři dali do díla. Noste noxy! Budou potřeba!"
Kdesi v podzemí, za bublání všemožných kapalin a plápolání plamínků svíček, byl u stolu vidět šrumec. Jeden z černokněžníků, poblázněn svými objevy a výzkumy, se snažil vytvořit vojsko smrtelných monster. Zastaví ho někdo? Doufejme. Jen se obávám, že po něm přijdou další - stejně šílení a prahnoucí po ničení stejně jako on.
Vztekle mrštila knihy na stůl před gardisty. „Máme zase uplný ho*no!“ Bezmoc jen stupňovala vztek, který elfka cítila. Neměli ani knihy, ani Eliu. Rozhovor s Paní, který jim měl poskytnout trochu naděje jí neuklidnil. Neměla pocit, že by to co nabízela, mohlo stačit. „Je třeba předělat všechny časy výměn stráží, i jejich umístění.“ Míšenka jako první promluvila o tom co bylo třeba vyřešit. „To je kapitánova práce.“ „A naše je nemít strach mu to připomenout.“ Všichni tři shodně kývli. „Mírné naznačení nemůže uškodit.“
Shodila poškozenou a zašpiněnou zbroj na zem a položila se na postel. Nemohla spát, tížilo jí tolik věcí a její rozčilení nepomáhalo. Jak se blížilo svítání, oblékla se a začala přecházet po pokoji sem a tam jako zvíře v kleci. Konečně! Vyrazila společně s prvními slunečními paprsky a o několik chvil později už stála před Coltainovými dveřmi.
Později odpoledne..
Toho dne bylo na hradě až příliš živo. Vojáci po hradě běhali jako splašení, než si pod Coltainovým křikem správně zapamatovali nové rozvržení hlídek.
Francimor koukal zmateně do svitků. „Poslyš, Lukáši, za hodinu jdeš ty nebo já?“
Lukáš došel ke svitkům. „Teďkon já a pak až ty. Je to tady jasně napsaný, umíš ty vůbec číst?”
Francimor se zarazil. „No.. jasně, že umim! Docela obstojně. Zajímalo by mě proč kapitán tolik řádí, vždyť válku máme za dveřma už roky, ale teď jako by úplně zešílel.”
Gustav, který je celou dobu neslyšně pozoroval, se ozval: „Vy dva ste to neslyšeli? Při obědě se šuškalo, že jedna z rytířskejch se na nás vykašlala. Když zjistila jak moc sme v hajzlu, že radši šla za Vládcem a poklonila se mu.”
Oba na něj s vyvalenýma očima zírali.
Lukáš zatřásl hlavou a jako první se vzpamatoval. „Třeba to sou jen povídačky, já musím na tu hlídku.” Vstal, došel si pro kopí do držáku a otočil se na kamarády. „A pokud ne, tak se modlete, budeme potřebovat pomoc od všech bohů, který znáte."
