Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
jistě jste si všimli, že mnohé z vašich obydlí jsou nyní střežena udatnými bojovníky pouštního lidu. K tomuto kroku mě vedly události posledních dní, které mě přesvědčily o tom, že tento krok je nezbytným opatřením proti našemu společnému nepříteli - Tash Meriasovi a Tash Nerunovi. Proto jsem se rozhodla svěřit svou plnou důvěru v naši ochranu mému spojenci Tash Akarovi. Jeho vojáci brzy obsadí Andorské a Tarkaské hlídky, aby střežili vaše bezpečí a nedali šanci nepřátelům naplnit jejich zlotřilé plány.
Apeluji na vás, občané Andarie, aby jste se v žádném případě nepouštěli do křížku s žádným z vojáků, neprovokovali je k útoku či sami zaútočili. Jakýkoli takový útok bude od této chvíle považován za velezradu a trestán trestem nejvyšším. Tito muži jsou tu pro naši ochranu a jsou našimi spojenci.
za císařovnu Killias sepsal císařský úředník Tasshish
Dusný letní vzduch ovál snědému muži tvář, jenž byla osvícena tetelící se pochodní. Dlouhé vrásky v lících dokreslovaly ostré rysy pouštního velitele. Ten stál jako socha, prohlížel si tábor a užíval si večerní ticho. Jeho plnou pozornost upoutal až portál, který znenadání začal zářit. S klidným pohybem hlavy se otočil jeho směrem. Z portálu vyšel posel, jenž měl na zádech velký ratanový koš. Hned za ním vycházeli další a další a snad dva tucty zavazadel složili k Akarovým nohám. Velitel kývl a tázavě se otočil na prvního příchozího.
''Dvacet čtyři košů pane. Než se Andaria rozední, jejich pole budou zlikvidovány do jednoho. Sekhatské kobylky už udělají svoji práci za nás,'' odříkal téměř mechanicky voják.
''Výtečně,'' odvětil Akara bez známky vzrušení.
Chvíli bylo ticho a pak se začal smát. Nejdřív tišeji, ale pak jeho hlas nabral na intenzitě. Smál se na celý tábor a jeho smích byl podlý, zlý a zvrácený. K jeho smíchu se přidali i další. Smáli se a smáli, tak odporně, jak jen mohli. Pak ve skrytu noci nařídil odnést lahve a otevřít je u opevněných měst. Dostojí svého slibu, který dal císařovně. On ani nikdo jiný z jeho mužů nevztáhne ruku na andarijce jako první.
Bledá šmouha na obzoru pohlédla dolů z kopce. Před pár dny zde byl sám, ale nyní začali přicházet další. Bojovníci z mnoha zemí připraveni položit svůj život, prolít svou krev, aby mohli být znovu a znovu oživeni a aby trpěli na věky věků. Pohlédl na své ruce. Před pár dny byly sotva vidět, nyní nabíraly ostré tvary a už skrze ně nebylo skoro vidět. A nejen tělo, ale i bezprostřední okolí jeho kůže začalo nabývat tvary. Zřetelně mohl vidět, jak se na něm pomalu vytváří plátová válečná zbroj, nákrčník ho trochu tlačil, ale on si zvykne. Éterický meč za pasem začínal být s přibývajícími hodinami těžší a těžší. Povzdychl si. Zamyslel se a uvědomil si, že už zase může dýchat, že již má co nabírat do plic.
Když otočil hlavu druhým směrem, spatřil honosnou pevnost. Na jejich hradbách již byly rozežhnuty louče a i přes vrcholek kopce mohl zřetelně cítit, jak voní hovězí pečeně. Promnul si nos, začal ho svědět, již dlouho jím necítil a tak si odvykl. Dupání vojáků a přípravy k boji tlumené dálkou jej probraly z melancholické nálady. Vytáhl z pochvy meč, zvedl jej do výše, nabral vzduch do plic a vydal hlasitý ryk, který se táhl údolím plným vojáků. Odpovědí mu bylo tucet, možná dva tucty tasených mečů s hlasitou hrdelní odpovědí. Usmál se.
Bitva se blíží. Se začátkem nového měsíce, v pozdních nedělních hodinách zahájí útok.
Ze zamyšlení ji vytrhnul zvuk lehoukného zaklepání. Odložila sklenku vína na připravený stolek a otočila se od krbu ke dveřím. Velitel stráží se pohyboval podivně lehce, vzhledem k faktu, že nosil zbroj zpevněnou stříbrnými pláty. S tichým klapnutím zavřel dveře a uklonil se. „Vaše veličenstvo. Omlouvám se, že ruším po tak náročném dni, ale přináším znepokojivé zprávy od našeho zvěda.“ Zatímco jí velitel líčil svoje setkání s informátorem, v císařovně pomalu narůstal vztek. Když skončil, sedla si do svého křesla a trvalo dlouhou dobu než k němu znovu vzhlédla. „Je si tím jistý? Tohle by znamenalo rozsáhlejší spiknutí, než jen pár zločinců v Andoru.“ Velitel jen pokrčil rameny. Nedělal si iluze o důvěryhodnosti informátorů, neměl tuhle verbež rád. Chtěl císařovně odpovědět, ale intuice bojovníka ho přiměla k jiné reakci. Uskočil od dveří právě ve chvíly, kdy je rozrazil poryv magické energie. Ještě v pohybu vytáhl meč a postavil se do střehu proti dveřím. Na chodbě však nestál žádný útočník, pouze vířící silueta tvořícího se průchodu.
Trvalo jen chvilku, než se trhlina v předivu času a prostoru stabilizovala. Okraje se rozzářily zlatavým světlem a ostře oddělily oba světy. Velitel sklonil hlavu a sledoval stabilizační krystal, povalující se v blátě pod trihlinou. Po chvilce vzhlédl zpět k trhlině, kde už se objevil sám Tash Akara. „Můj pane.“ Velitel znovu sklonil hlavu, tentkrát však na znamení podřízenosti. „Oddíl prošel průchodem beze ztrát, takže nový krystal funguje. Začali jsme budovat opevnění a vyslal jsem jízdu na průzkum, měli by se vrátit co nevidět.“ Tash Akara mlčky pokynul rukou několika maskovaným mužům. Ti se zakrátko objevili v nově budovaném táboře a neslyšně se ztratili ve změti pobíhajících vojáků. Tash se pak znovu otočil k veliteli. „Záškodníci mají vlastní úkoly, ale poskytněte jim zázemí. Ta coura pořád nechce prozradit, s kým tam jednala, takže pokládejte všechny za napřátele a nechte záškodníky, ať nám zjistí zbytek. Nepouštějte se do žádných větších bojů, pamatujte že váš úkol je... “ Tashův monolog přerušilo několik táhlých zatroubení rohů. Pak se ze stínu blízkého lesa vynořilo velké množství pěších i jízdních bojovníků. Průchod a s ním i pohled na Tashe Akaru, se začal zmenšovat a tak velitel znovu sklonil hlavu. Zakrátko se průchod úplně uzavřel a velitel rychle vyskočil na koně. Rozpoutal se urputný boj o každý kousek země, ale lehce odění válečníci Rudých písků, nedokázali odrazit nápor těžce obrněné jízdy a jejich řady se brzy rozpadly.
Volnost? Ta podivná prázdnota je volnost? Tam, kde byli dříve rozkazy pána, je dnes jen ticho a prázdno. Pryč je strach z trestu i vynucování poslušnosti. Pryč jsou příkazy a omezování. Pánův hlas se ztratil v dlouhém bolestném výkřiku a služebníci jsou konečně volní. Mají vlastní vůli a záleží jen na jejich rozhodnutí. Mysl služebníků je však jiná, než byla mysl pánů. Je prostší, plná touhy rozšiřovat vlastní druh a ničit vše ostatní. Věčně zmrzlá země je dobrým domovem, ale už nestačí . Je třeba druh rozšířit …
Z úst démona vyšel bolestný výkřik. Stáli, jeden jak druhý, na jícnu zuřící sopky, která se každou chvílí chystala vybuchnout. Quarazom rázem přeskočil několik metrů a ťal Setamovi po krku. Ten, očekávajíce útok, bleskově vykryl holí a odkopl Quarazoma zpět. Setam nečekal a vrhnul po svém druhovi kouli sršícího ohně. Ta se s ohlušujícím výbuchem roztříštila o Quarazomův magický štít ve chvíli, kdy se démon chystal k finálnímu úderu. Koule černé energie zčeřila horký vzduch a neskutečnou rychlostí letěla k Setamovi. Ten byl ale znalý magie nepřítele a bleskovým zaklínadlem kletbu odrazil zpátky na Quarazoma, který překvapený a v úžasu, plnou silou zaklínadla padl nehybný k zemi. Setam větřil příležitost, zvedl se na nohy a rozběhl se k tělu démona. Quarazom, snad v intuici nebo reflexu nastavil běžícímu druhovi hůl a z posledních sil jím mrštil přes okraj do jícnu sopky. Padl hlavou na rozžhavený kámen, tiše vydechoval, když se sopka probrala a v ohlušujícím výbuchu pohltila tělo démona masou lávy, která se nezadržitelně drala ven. Stačí ale síla vulkánu na zabití tak silých magický bytostí?
Země pukala a lámala se vejpůl. Mohutné otřesy rvaly mořské dno na kusy a na hladině tvořily vysoké sloupce vody, které se nezadržitelně blížily k pobřeží. Jedna vlna za druhou se přelévaly přes obydlí a pole Havantu. Země se pomalu, ale jistě začala drolit a sesouvat na mořské dno. Havant, jak ho lidé z dřívějších dob znali, přestal existovat.
Ta zpráva se šířila jako nákaza. Od domu k domu, od města k městu, znělo těch několik slov. „Věštba muže v Thyrisu. Další výbuch sopky a zkáza Havantu.“ Zpočátku jí nikdo z Havantských nechtěl věřit, ale jak voda stoupala a otřesy půdy se stávaly častějšími, začalo jí naslouchat stále více lidí. První se rozhodl odejít starý Pelias, po něm několik obchodníků a zanedlouho se cesty naplnily prchajícími lidmi. Nebylo snadné z Havantu odejít, protože bandité ze všech koutů Andarie ucítili snadnou kořist a stahovali se k městu, jako vlci k raněnému zvířeti. Mnoho životů bylo v těch dnech ztraceno, ale lidé byli hnáni strachem a našli dostatek ozbrojenců, aby cesty udrželi průchodné.
Stál na kopci a sledoval jednu z posledních karavan, jak mizí za ohybem cesty. Země pod jeho nohama se mírně zachvěla a tak se otočil směrem, kde se sopka rýsovala proti tmavnoucí obloze. Z jejího středu stoupal proužek kouře, ale to měl být jen začátek. Brzy to začne.
