Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Tmavovlasý chlapec seděl na břehu moře, nohama pohupoval ve vzduchu a sledoval splávek na vlnící se hladině. Dnes ty ryby nějak neberou, pomyslel si. Slunce se pomalu dostávalo do zenitu, měl by jít domů. Splávek se zacukal a chlapec zatáhl za vlasec, žádná ryba na háčku neuvízla, jen trochu větší vlna si z něj udělala dobrý den. Náhle se mu voda začala ztrácet před očima, tam kde před chvílí byla hladina byl jen písek. Zvedl zrak k horizontu a uviděl něco, co si neuměl představit ani v nejhorších snech. Přímo proti němu se hnala zeď zpěněné vody, vyšší než třípatrový dům. Zahodil prut a s křikem se rozeběhl k domovu. Doběhl jen na kraj vesnice, když ho vlna dostihla. Lidé vzburcovaní jeho křikem pomalu vycházeli z chýší jen proto, aby byli smeteni zuřícím živlem. Ti, kdo zůstali uvnitř, si nevedli o mnoho lépe. Voda je odnesla spolu s jejich domovy a našli smrt v temných vodách oceánu...
Když druhý den vysvitlo slunce nad jilantským obzorem, neosvítila žádné smějící se tváře dětí. Nevidělo žádné ženy vařící jídlo, nebo peroucí plínky svých ratolestí. Nevidělo muže na rybářských bárkách, ani kácející dřevo v lesích. Vidělo jen trosky chýší, mrtvoly lidí i zvířat. Vzduchem se kromě zápachu nesl křik mrchožroutů, kteří v okamžiku nejhorším našli záchranu ve vzduchu. A teď jim začala hostina...
... Lodi nakonec zůstal jen jeden ze tří stěžňů a třetina posádky. Mág nebyl nikde k nalezení, nejspíše také skončil ve vlnách. Modrý kámen se leskl na slunci, nyní již úplně suchý. Pevnina na obzoru vyvolala vlny jásotu a s ještě větším nadšením se setkala posádka lodi, která je potkala a nakonec pomohla dosáhnout domovského přístavu. Přístav byl poničen, přes ostrov se prý přehnala vlna vyšší než domy. Z modrého kamene se stal pomník obětem té bouřky a správce daroval loď, nyní přejmenovanou na Posedlý mág, se vším co se na ní nacházelo, samozvanému kapitánovi, který ji dovedl zpět domů.
Celý den vyzvedávali věc z mořského dna. Když se nad hladinu vynořila část modrého kamene tak nevěděli, zda se smát, nebo být zklamaní. Modrý kámen, ale kámen. Alespoň to si mysleli, dokud se nepodívali na Zarputila, který s očima rozšířenýma šokem beze slov zíral na kámen. Mluvili na něj. Štouchali do něj, ale probrala ho až lehká facka. Potom začal zuřivě gestikulovat a křičet, ať to hned dostanou na palubu, že to musí zkoumat. Moře se začínalo vlnit čím dál divočeji, jak tahali kámen ven z vody. Do té doby jasná obloha rychle temněla. Námořníky to však nutilo jen pracovat rychleji. Chtěli odsud zmizet. Kámen byl zvednutý nad hladinu a poslední kapky z něj padaly zpět do moře. Kousek za lodí se začal tvořit vír. Z nebe jakoby padalo druhé moře. S novým nákladem a prudkým větrem bouřky v zádech vyrazili domů. Loď už nerozrážela vlny lehce jako na první cestě. Radostná nálada je už dávno opustila. Měli strach ze zloby moře. Bouřky byly obvyklé, ale tahle byla neobvyklá. Vlny si s lodí pohrávaly jak divoký potok s lodičkou z kůry, vítr jim zlomil jeden ze tří stěžňů. Pět mužů skončilo ve vodě, nikdo je již nikdy neviděl. Za zády se jim vytvořila snad kolmá stěna z vody a hnala je kupředu.
To příjmení mu nevadilo. Vlastně mu odpovídalo. Zarputil Posedl ho přijal za své. Každý na ostrovech ho již znal a on té známosti uměl využívat. Přesvědčit správce, aby mu zapůjčil starší loď, pokud si na ni najde posádku, nebylo tak těžké jak čekal. Ani nalezení posádky mu netrvalo dlouho. Znali ho a nejspíše mu i věřili. A nejspíše věřili i tomu, že mág na palubě je před černým kruhem ochrání.
Vypluli za jasného jitra. Foukal dobrý vítr a jejich loď, přestože již něco zažila, rozrážela vlny jednu za druhou. Na palubě panovala dobrá nálada, která zasahovala až do kajuty, kde nad mapami a magickými knihami seděl Zarputil. Kolem lodi skákali ochočení delfíni, na které dohlížel jeden z členů posádky. Trvalo jim jeden a půl dne dostat se k hranici černého kruhu. Teď museli spoléhat na zvířata, ta kruhem nejspíše ovlivněna nebyla. Nejspíše. Delfíni ukazovali směr stále rovně, doufala posádka, ale kormidelník nadával, že musí kličkovat a bojí se plavby v kruhu. Odhadli, jak dlouho pluli a jak hluboko jsou v kruhu. Jejich cílem byl střed a věřili, že ho dosáhli. Zarputil se spolu s delfínářem pokusil zvířatům vysvětlit jejich úkol. Prohlédnout dno, jestli na něm neleží něco neobvyklého. Dlouhé hodiny se loď kývala v lehkém vánku, než se zvířata objevila s radostným mlaskavým voláním. Něco tam je. Teď byl čas pro mága. Stál na kraji lodi, opřený o zábradlí hleděl do vody a tiše zaříkával. Po chvíli se z mořské vody vytvořil sloupec vysoký do půlky prostředního stěžně a nabral lidskou podobu. Klidně hleděl na mága a čekal na svůj příkaz. Úkol nebyl složitý, ne pro ztělesnění vody samotné. Konce lan hozené z lodi uvízly v modrém těle tvora a ten zmizel pod hladinou. Námořníci byli čím dál nervóznější a byla na nich vidět úleva, když nad hladinu vystoupla hlava elementála a lehce kývla. Druhé konce lan byly připevněny k rumpálu na palubě a tak jím začali točit. Střídali se v krátkých intervalech. První hodinu se loď jen potápěla hlouběji a hlouběji, začínali se bát, že věc je příliš těžká. Odlepila se však ode dna a začala stoupat. Všichni čekali, co bude odměnou za jejich námahu...
Rybáři se tomu místu vyhýbali snad odjakživa. Ne proto, že by tam nebyly ryby, těch tam bylo snad až příliš. Nežili tam ani mořští hadi. Ani najít to místo nebylo příliš těžké. Těžké bylo se odtamtud dostat. Lodě se začínaly točit v kruzích, navigace selhávala. Slunce se zdálo být vždy tam, kde ho námořníci mít chtěli a ne tam, kde mělo být. Hvězdy se ztrácely. Plout rovně, tak snadný příkaz, se stávalo nemožným. Raději oželet bohatý úlovek, než zkoušet své štěstí, říkávali. A tak se na námořních mapách mezi ostrovy začalo šířit označení černého kruhu. Nejdříve pomalu, jen na nejbližších ostrůvcích, ale později takovou mapu vezla obchodní galéra a vyvolala zvědavost mezi pověrčivými námořníky v přístavních krčmách. Začali kruh překreslovat i na své vlastní mapy a tak se jedna z takovýchto map dostala do Phyristie. A co jiného zajímá mágy víc, než pořádná záhada? Snad jen plný žaludek. Jeden z nich se jmenoval Zarputil a protože to byl muž svého jména, tak získal svolení arcimága a rozhodl se celou záležitost důkladně prozkoumat. Dlouhé roky strávil na moři, cestoval mezi většími i menšími ostrůvky, snažil se nalézt každého, kdo kdy černým kruhem projel a přežil to. Dílek po dílku skládal obraz záhady, které věnoval svůj život. Sedmnáct let trvalo, než se rozhodl, že má obraz kompletní... a než se rozhodl, že černému kruhu se musí učinit konec.
Nad zálivem se zvuk nese lépe než okolními lesy. Možná, že kdyby se někdo dostal blíže zničenému městu, všiml by si rozdílu. Nebo by jej možná zaslechl. Tam, kde by dříve zaslechl pouze skřípání poloprázdných čelistí a hučivou mluvu dlouho mrtvých kouzelníků, tam kde se nad vodou nesl křik obětí, které nestihly utéci dokud byl čas. Tak tam se neslo spíš bušení, tlučení, vrzání a jiné zvuky ne zrovna připisovatelné kostlivé hordě. Ale nikdo si toho nevšiml. Nikdo se k městu moc nepřibližoval. Ani nemohl...
Rengum chodil slují sem a tam, nervózní, vzrušený a plný očekávání s jakou reakcí Templářů se Quarazom vrátí z Ilerenu. Sice tušil, že se lidi svého města nebudou chtít vzdát bez boje, ale strach je někdy mocnější než vůle člověka. Netrvalo však dlouho a Quarazom se vrátil a přinesl zprávy ve které Regnum doufal. Ilerenští bez boje neopustí město.
Jakoby znovuzrozený cítil svou příležitost, cítil blížící se boj. Po věcích strávených v nicotě, po tom neskutečně únavném Setamově vyjednávání s lidmi teď opět cítil, že se blíží momenty, které ho naplňují - strach, křik a bojová vřava.
Nelenil, musel se připravit, musel naplánovat postup, musel připravit vojsko k postupu. Chodil, rozkazoval a připravoval se. Když se začaly lesem směrem od Ilerenu řinout duté rány a pokřiky, věděl, že není sám kdo nepodceňuje přípravy. Věděl, že to nebude snadné, ale o to víc se těšil.
Ten den se blížil! Den kdy měli udělat další významný krok za tím co hledali, den kdy mělo být další lidské město zabráno, srovnáno se zemí a prohledáno do poslední skulinky.
Quarazom je připravený severně od Ilerenské brány, Regnum jižně. Každý obklopený četou pátračů. Hluk z Ilerenu se rozléhá po okolních hvozdech. Dalo se rozumět i slovům jak jejich vůdci křičí na vojáky, aby se sešikovali a připravili na boj. Napětí se téměř dalo krájet. Regnum vyčkával, když tu se k němu přiblížil jeden z pátračů s jasnou zprávou od Quarazoma: „ÚTOK“. Vyslal tedy celou četu oproti lidským vojákům. K jeho překvapení lidé nelenili a vystavěli si jakési palisády, které znemožnili frontální útok na bránu, tak jak si ho naplánoval. To byly ty zvuky, tlukot palic o dřeva, pomyslel si. Lidé se bránili jak šílení, byli ale silnější a jejich víra v lepší časy je držela na nohou. Ačkoli Regnum i Quarazom posílali další a další pátrače, nepovedlo se jim nic víc, než zničit část palisád. „ÚSTUP!", zavelel Regnum a stejný rozkaz jaký dal svým vojákům, poslal i Quarazomovi.
Regnum zuřil. Žádná zvěř, kterou cestou postkal, neušla smrti. Vrátil se do jeskyně. chodil sem a tam a čepelí na své holi ryl do stěn jeskyně. Jeho běsnění bylo přerušeno příchodem Quarazoma. Ten se na něj s jeho typickým podivným úsměvem podíval a pronesl: „Klid příteli. Bitvu vyhráli, nikoli však válku. Příště je nepodceníme! Už teď se mi v hlavě rýsuje plán!“
Byl to večer, jako každý druhý. Správce majetku Templářského řádu, Praeceptor Feanor, se vracel z polností s bohatou sklizní. Slunce akorát zapadlo, ale pracovní povinnosti ještě zdaleka neskončili. Musí přeci ještě udělat kupu hřebíků na opravu kostela, který byl poškozen při nedávných útocích. A připravit prkna. Mnoho a mnoho hladkých prken. Nedá se nic dělat, když Bůh dá, do půlnoci budu mít hotovo. Šeredně se mýlil.
Uběhlo sotva pár minut v dílně, když uslyšel od brány silné zabušení. Ne, teď má moc práce, žádné zakázky nepřijme a nikam nepůjde. Rychle si to rozmyslel. Takový křik a rámus, který se rozprostřel za hradbami templářské pevnosti, neslyšel už dlouho. Vyběhl a viděl hořet budovu těsně u hradeb. Co ho ale znepokojilo víc, byla démonická postava se třemi posluhovači, gigantickýma očima, která se vznášela nad zemí. Už je viděl dříve. A nikdy to nevěstilo nic dobrého.
Ustup démone, zapovídám tě zpět do pekla, kam patříš! zvolal jasným hlasem Feanor. Démon se na něj s podivně klidným úsměvem podíval a promluvil: Mám pro tebe nabídku. Nabídku, která ušetří životy mnoha lidí. Nabídku, která se neodmítá. Máte týden na to, abyste vyklidili toto město, které tímto zabírám. Udělejte tak a nikomu se nic nestane. Neuděláte-li to, zemřete.
Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí, zplozenče pekel! Zhyň! S tímto výkřikem se statečný řemeslník vrhl vstříc démonovi a jeho posluhovačům. V tu chvíli bylo k boji připraveno již více řádových bratří, kteří se jali démony zabít. Ten nejmocnější z pekelníků, ale bez problémů unikl. Když se dostavil Komtur Erlist, jeden z mistrů Řádu, zbýval na živu už jen jediný démonický pohůnek. I toho brzy zapudili zpět. Komtur jen potvrdil slova svého podřízeného: Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí.
Bankéř se krčil za svým pultem. Třásl se a doufal, že ty zrůdy neumí otevřít dveře. V rukou držel kus trámu, co odpadl ze zdi, jedinou svou zbraň. Přestal dýchat, když zaslechl vrznutí dveří. Potom druhé. Někdo dveře otevřel a poté i zavřel? Přikrčil se blíže k pultu, zavřel oči. Jako malému chlapci mu matka říkala, že bubáci zmizí, když zavře oči. Proklatě, nefungovalo to! Tiché kroky... tiché kroky, ne chrastění kostí. A to... to co se teď ozývalo, je to snad lidský hlas? Je to ženský hlas, co se ptá jestli tu někdo je? Kus trámu, který pustil na zem, udělal větší rámus než očekával. Sebral všechnu odvahu co měl a pomalu vstal. Stála tam, v šedé zbroji i plášti a gestem ho volala k sobě. A on šel. Pojďte, říkala a jemu to znělo jak božská hudba. Pojďte, pomohu vám dostat se k tržnici, tam je klid.
Šli pomalu, drželi se ve stínech. Nemrtví jsou jen hloupé nástroje, ujišťovala ho. Říkala mu, aby se nebál, protože bestie cítí strach stejně jako dravec krev. Snažil se nebát. Ale ne vždy to pomohlo. Jedna mumie si jich všimla, ale žena se otočila a zpod pláště vytáhla hůlku. Andor má o sochu víc. O kus dál byl holičův dům a u něj lich mlátící do dveří. Další socha. Holiče našli uvnitř, v ruce křečovitě svíral nůžky a mával s nimi před sebou, obě oči zavřené. Žena musela na holiče dvakrát křiknout, aby oči otevřel. Šel s nimi. Zbytek cesty nebyl až tak těžký. Šli lesem a k tržnici přišli od severozápadu. Byla tichá. Vlámali se do dvou stánků u moře a žena zmizela, skryla se rouškou noci. Zůstal za ní jen zlatavý vlas zachycený na brance tržnice.
