Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Pískovcová knihovna byla naplněna překřikováním, dohady. Každý chtěl být slyšet a každý chtěl mít poslední slovo. Dva muži v modrých pláštích stáli na okrajích místnosti a zdálo se, že nevnímají okolní svět, třetí seděl u pískovcového stolu, na tváři se mu odrážela únava celého dne. A mágové stáli a debatovali... a debatovali... Po hodinách dohadů se konečně na něčem usnesli a rovnou se rozhodli vše vyzkoušet. Měsíc, jež vyšel nad vrcholky stromů, je nalezl shromážděné kolem krvavého pentagramu před branami města. Za několik okamžiků už kolem nich létala kouzla všech škol a vzduch se naplnil štiplavou vůní magie. Kapky krve nad pentagramem začaly vířit v bláznivém rytmu a najednou... zmizely. První vítězství bylo dosaženo? Ale co s krvavým symbolem v zemi? Než se začala rozvinout debata do všech možných směrů, přišel muž. Muž ve stříbrné zbroji. Muž, z něhož vyřazovalo něco, v co už snad nikdo nevěřil, že tam je. Zavrčel na hlouček, uhnuli mu. Ztěžka poklekl ve středu pentagramu a zarazil před sebe zářivý meč. Šla z něho slova, o kterých nevěděl, že si je pamatuje, ale některé věci změní máloco. Třásl se vyčerpáním, ale vytrval. Těsně předtím, než se sesunul k zemi se obrazec rozplynul. Zaplatil.
Noc druhá – úterý
Včerejší úspěch je naplnil nadějí. Ale v Ilerenu to bylo jiné, než v Thyrisu. Obrazec se bránil. Zda sám, nebo ho bránil jeho stvořitel – kdo to může vědět? Dostat se k němu stálo mnoho potu, krve a dřiny. Objevili se i démoni a jeden z drakolichů překousl nějakého nebožáka ve dví. Ale živí mají proti mrtvým i několik výhod. Odhodlání namísto slepé poslušnosti. Rozum namísto hrubé síly. A mají víru – víru sami v sebe i v něco víc. A tak živí postupovali přes všechny své ztráty, přes zoufalství i přes strach. Překonali nepřátele a někteří i sami sebe a dosáhli pentagramu. Opět nebylo příliš obtížné se zbavit kroužící krve. Ale obrazec, to bylo něco jiného.
Kaplan řádu templářského překročil čáry krve a s odhodláním vlastním snad jen duchovním začal s obřadem. ...abys vyšel ven a opustil toto Božího místo. Neboť to tobě, prokletý zavrženče, přikazuje Ten, jenž kráčel po moři a vztáhnul pravici k tonoucímu Petrovi...
Potácel se, pentagram s ním bojoval. Co je silnější? Je to krev, nebo tvar? Nebo je to templářův obřad? ...a odejdi od tohoto místa, neboť soud Boží se blíží!
Poslední slova téměř vykřikl. Jako by si nebyl jistý silou těch slov a chtěl ji dodat svým hlasem. A uspěl, když se hroutil k zemi tak viděl, jak se obrazec rozplývá. Zaplatil.
Den třetí – středa
Kamenná věž shlížela na krvavý výtvor. Stejně jako před pár dny z výtvoru vyšli nemrtví a povstali. Dnes však ne pro útok, však pro obranu. Věděl, že přijdou. Po dvou úspěších budou chtít další, natěšeni jak děti na novou hračku. V duchu se smál. A smál se i nahlas, když po tuhém boji živí dorazili k obrazci a snažili se ho zničit. Vzal si zpět svou krev, utišil ten obrazec. Udělal to sám, prostě... chtěl. Mágové hlasitě debatovali nad pentagramem, jeho zajímalo něco jiného. Věděl, že dnes jim něco chybí. Věděl, že dnes neuspějí. A tak se smál. Smích ho bavil, stejně jako jiné věci...
Quarazom se podíval na osmiokého zlatavého průzkumníka, vznášejícího se před ním. „Cože? Jejich hlavní město padlo?“ Rozesmál se jasným a zvonivým smíchem. „No aspoň něčemu bylo to dlouhé čekání dobré. Ti červi teď budou oslabení a zmatení. Tím líp pro nás.“ Mezitím, co si mluvil pro sebe, vyšel před jeskyni, která se v poslední době stala jejich domovem. Nebyla sice tak pohodlná, jako domy tam na severu, ale už brzy to bude jinak. Brzy už budou mít jeskyni za sebou. Brzy budou mít něco lepšího! Jen jediná věc ho trápila, nedostatek informací. Ale to se mělo změnit. Přešel ke skupince malých a rychlých hledačů a vyslal je hledat. Jakmile zmizeli mezi stromy, podíval se na osamocené zlatavé stvoření, které jediné zbylo v jeho blízkosti. „Ty máš jiný úkol. Sleduj je z povzdálí. Zjisti, kolik těch červů bude bojovat a jak. A hlavně… Vrať se!“ S mávnutím poslal osmiokého pryč.
Čekání se čím dál tím víc protahovalo. Tu se najednou ozvalo zašustění z podrostu u lesa. Za malou chvíli vylétla malá zlatavá koule a zastavila se u svého pána. Z jejích původních osmi očí zbývalo už jen pět, ale to nevadí. Ony dorostou. Neměla žádná ústa, kterými by podala své hlášení, ale to Quarazomovi nevadilo. V její mysli se čte snadno. „Takže naše malá skupinka byla rozprášena? Nevadí, každého z těch slabochů příště nahradí tři silnější.“ Quarazom se ušklíbl. „Celkem asi patnách obránců? Z toho množství odjinud? Tohle bude snadnější, než jsem myslel.“ Bouchl holí do země a začal se smát. Tohle se bude Regnumovi líbit.
Dvě postavy se plížily podél zdi. Šly opatrně a s jasným cílem. Proniknout do hradu a zjistit, co se děje. Věděly jen to, že hrad je plný nemrtvých. Vyhnuli se mumiím, ale i lichovi. Jedny dveře je pustily dovnitř. Oddechli si jen nakrátko, na žebříku zarachotil temný kostlivec, za ním další. Boj byl krátký, naštěstí unikli. Na střeše už jeden z nich to štěstí neměl. Slepec se pokoušel přelézt cimbuří, když dostal po hlavě šamšířem. Ten druhý unikl se zprávami. Se zprávami, které vůbec nebyly příznivé. A první, první tam stále leží. První oběť dlouhého večera.
Blázni... Ten hlas zněl posměšně, když tichá vůle hnala z hradních bran hordy nemrtvých.
Obránci však stáli, dlouho drželi linie. Kostlivci, lichové, dokonce mumie se o jejich řady rozbíjely. Potom přišli ale nakažené zombie, chromajzlové... a démoni. Obrovské kostnaté zrůdy procházely řadami obránců jak horký nůž máslem. A draci. I těch se pár objevilo, odporných drakolichů. Prastaré stvůry jež odmítly klid smrti.
Blázni... Bylo to spíše jen konstatování skutečnosti, když postava v rudé róbě stála nad tělem ve stříbrné zbroji a chraplavě se zasmála. Od portálu k hradu doléhaly zvuky boje a troubení nejdříve posilám a po chvíli rytířovy rozkazy k ústupu. Naam se uchechtl a odvlekl za nohu zbytky hrdiny. Možná, že z toho hrudního plátu bude skvělé zrcadlo. Výkřiky zoufalství a zvuky boje pomalu utichaly.
Seděl v trůnu v rozsáhlém hradě, jeho róba volně splývající k zemi. Se zamyšleným výrazem na tváři sledoval portál vlnící se přímo před ním, dokud z něj nevystoupila ona. Její sebevědomý úsměv, když se rozhlédla. Místo jejího dětství – kdysi plné smíchu a her, později tichých rozprav a hihňání nad tím kdo se komu líbí. Také místo smutku a nenávisti. Teď bylo jejich. Dala si ruce v bok a rozhlédla se. Stráže zmizely a byly nahrazeny nemrtvými služebníky. Kam zmizely, to raději nechtěla vědět. V nové ložnici... nové... dekorace, řekl tvor na trůnu a vstal. Snad se zalíbí. Udělal k ní dva kroky a ze své výšky se na ni zahleděl. Splnil jsem úkol. Drahý příteli, odvětila mu tiše a chytila se jeho paže, když vyrazili na obchůzku. Skončí brzy, ale ještě to neskončilo. Tvor po ní střelil pohledem. Vydrž tu ještě se mnou, drahý. Nevzdají se tak snadno. Možná by se vzdali, ale je s nimi Amelie. Vždy byla oddaná. Nebo možná hloupá. A nebo oboje. Krátce se zasmála. Upevni svou moc nad hradem, drahý. Jak si přeješ. Získám pro tebe třeba celé město, pokud je to tvé přání - a pokud tím splním svůj úkol. Ale potom, potom budu volný a nepokusíš se mi stát v cestě. Nechci, aby tě potkala... nehoda, jak tak ráda sama říkáš.
Slyšela jeho slova ve své hlavě, rozčílily ji. On cítil její vztek a ona zase jeho pocit uspokojení. Čím déle nosil tuhle schránku, tím víc emocí pociťoval. Nechápala to. Nemůžeš se mi vzepřít, řekla rázně a zadívala se na něho. Jsi vázaný krví. Nemůžeš, prostě to nejde! Nehody, nevybírají si... odpověděl jí tiše. Dodrž slovo, neporušíš pouto. Kdyby se na něj dál dívala, možná by si všimla náznaku úšklebku. Vynechal ze svých reportů jeden detail. Krev její krve už nebyla tak čistá jak si ona myslela...
Jeho kroky nebyly na hliněné podlaze stájí slyšet. Snad jen tiché šustění róby mohlo prozradit jeho chůzi. Rozhlédl se a neviděl budovu, neviděl jednotlivé stání pro zvěř, viděl plameny. V jeho mysli se už promítal obraz blízké budoucnosti. Magie tohoto světa se mu zalíbila. Pár kouzel a představy se staly skutečností. Ve vzdáleném rohu si všiml postavy, vstoupil do uličky a vydal se k ní. Odejdi človíčku... Nejsi nepřítelem... Nechci tvou smrt, říkal chraplavě a špatně slyšitelně v hučení plamenů. Kam? Jsou tam plameny! Nechcete začít hasit? Hasit? Nepravděpodobné... odpověděla postava v rudé róbě. Je tu cesta, jdi..., uhnula na kraj uličky, když se kolem něj elf prořítil.
Zanedlouho nebylo ze stájí nic než ohnivé peklo. Andorští už ani nehasili, jen dívka v červených šatech lila vodu na dohořívající zbytky stájí. Naam byl spokojený. Na tohle čekal. Brzy přijde správný čas.
Pozdě v noci se vrátil do věže, světlovláska na něj čekala, nervózně poklepávala prsty po kamenném stole v přízemí. Vykřikla, když se vedle ní zhmotnil. Oči se jí rozzářily, když jí popsal hořící stáje a to, že nikdo nehasil. Zírala na něj s neskrývaným překvapením, když promluvil o ‚obchodě‘, který uzavřel - i když vynechal některé podrobnosti. Po dlouhé době dala plný průchod emocím a pevně ho objala, měla dobrý důvod. Překvapeného Naama dokonce políbila na tvář. Jeho kůže byla chladná jak noční vítr z moře. Po chvíli ji k sobě přitiskl, potřebovala to a on to věděl.
Brzy to skončí. Věděli to oba. Obávali se toho, ale zároveň byli nedočkaví. Již brzy...
Nemusel nic říkat a už od pohledu bylo jasné, jak je Quarazom spokojený, ze stavu, do kterého se hledání stroje dostalo. Jeho tvář a výraz v ní mluvil lépe než slova, která by měla vyřknout to, jak se cítí. Byl více než spokojený, všechno vycházelo podle jeho představ a dá se říci i plánů. Setam byl zaslepený svojí marnivostí, zahleděný do svých hračiček, do blýskavých cetek, kamínků a zrcadel. Trávil celé dny ve svých komnatách. Armáda našla hromadu blyštivých kamenů a mincí v jakési sluji, která kdysi snad mohla sloužit drakům, nebo jiným obřím tvorům jako domov, hotový ráj pro Setamovy oči. Ale ještě větší radost než ze Setamova nic nedělání měl z Regnuma. Jeho zuřivost z něho čišila plnými vědry. Chodil sem a tam, škrábal svou berlou do stěn pevnosti, trhal laně, které před ním nestačily utéci, pálil havrany, kteří sedali na sněhu, choval se jako šelma lapená do klece… Quarazom dobře věděl, že to takhle Regnum nevydrží…
O dva dny později, časně z rána vyšel Quarazom z pevnosti a jen se pousmál, když viděl Regnuma šikujícího armádu. Nebylo to nic, co by nečekal. Nemusel se ptát co dělá, bylo mu to jasné. Regnumovi chybí pach krve a spáleného masa, bojová vřava a pocit vítězství. Netrvalo dlouho a vrata od pevnosti se rozlétla a z nich se vyřítil Setam v doprovodu jeho stráží. „Co si jako myslíte že děláte?!“ Regnum jen zamručel: „To co ty nesvedeš. Jdu splnit náš úkol!“ Semat omámený vztekem zařval: „Tohle je ale moje armáda! Já tady byl první! Já vám sem pomohl, já sem šéf, nemáte žádné právo…“ Pokračoval by dál, kdyby do něho Quarazom nestrčil a klidně nepronesl: „Nech si tu tvoji armádu, já a Regnum odcházíme. My svůj úkol splníme a ty se tady můžeš dál kamarádíčkovat s těmi malými otravnými červy a čekat až k tobě přijde stroj sám.“ Dobře věděl, co říká, stejně jako dobře věděl, že v okolí Ilerenských skalisek se pomalu dává dohromady další armáda. Sic menší, za to ale oddaná a pod Regnumovým vedením bojeschopná. Armáda, o které Setam díky své slepotě snad ani neví. Než se Setam stihl vzpamatovat, odešli pryč.
Quarazom se podíval na Slunce nad hlavou a sklonil svůj pohled opět na Regnuma. Už tu trčíme příliš dlouho. Regnum jen mlčky přikývl a pohledem zabloudil na malé stavení, kde se nacházel jejich třetí společník. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale Quarazom jej předběhl. Musíme si něco vyříkat, prohlásil a vydal se k domu, aniž by čekal na svého společníka. Ten se však během chvíle opět objevil po jeho boku. Přeci nebude stát někde stranou, když se zase začíná něco dít.
***
Setam stál čelem k zrcadlu v jediné místnosti domu a prohlížel si nový šperk co kdesi našel. Zrovna obdivoval, jak krásně mění barvy, když tu se najednou ozvala rána. Dveře vyletěly prudce ven z pantů a narazily do druhého ze tří zrcadel, která se v místnosti nacházela. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, kdo za to může. To bylo moje oblíbené zrcadlo! Ozvala se další rána a dvě zbývající zrcadla se taktéž odebrala do zrcadlového nebe. Když to říkáš, prohlásil znuděně Quarazom. Ale je tu jedna důležitá věc, která nesnese odkladu. Jak si to k sakru představuješ!? Spolčit se s těma červama a teď tu jen sedět a čekat? Znechucení z Quarazoma jenom prýštilo. Setam se na něj se zuřivým pohledem podíval a rozkřičel se: To byla moje oblíbená zrcadla! A vůbec, budeš poslouchat mě, já jsem tu šéf! Setam začínal být čím dál tím víc rozzuřený. A o to Quarazomovi šlo. Když byl rozzuřený, dělal chyby. Vypadni! A hned! A ty Regnume jdi s ním a hlídej ho. Nechci, aby udělal nějakou kravinu. Zůstaneme tady a nehneme se nikam! Quarazom se otočil a vyšel ven. Vůbec nevypadal naštvaně. Dokonce se i usmíval. Regnum a nehnout se nikam? To dřív vyjde Slunce na západě, než by ten zůstal s velkou armádou na jednom místě. Ještě to zabere pár dní, než jeho zuřivost zvítězí. A pak? Pak Regnum za ním přijde sám s návrhem na další boj.
Byla spokojená, prozatím. Poslední krok byl před ní. Lidé už městu nevěřili tak, jako dřív. Naam dělal svou práci, nezradil ji. Ty dvě elfky, co ho zaujaly, nehrají žádnou roli v jejím plánu. Ale kdo ví, možná pro ně ještě najde využití. Nesmí dál čekat. Nesmí si dál užívat hru, kterou hraje, protože potom by se vše mohlo obrátit v prach stejně, jako se v prach obrací Imer. Cítila dotyk Naamovy myšlenky ve své hlavě a s úsměvem se otočila. Musela zvednout hlavu, aby mu viděla do tváře. Připomínka je na místě, slyšela jeho bezhlasá slova. Dovol mi opustit ostrov. Jdi a konej vše, co si žádáš, zformovala v hlavě odpověď blondýnka. Ale vracej se zpět, každý den.
Postava v rudé róbě udělala jen krok k ní, dala jí ruku na rameno a mlčky kývla. Potom se otočila a po pěti krocích se rozplynula ve vzduchu. Světlovláska se neubránila myšlence na elfky. Proč ho tak zajímají? Co s nimi plánuje? Potřesením hlavy ty myšlenky zapudila a začala se věnovat své rozdělané práci. Ruce skládané na stole chybělo už jen pár kůstek a velká dávka magie. Doufala, že ty informace budou za tu práci stát.
