Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když se začaly řadit skupiny ozbrojenců. Sníh křupal pod nohama a lehce pokyvovali, když herndall mluvil. Všichni věděli, proč přišli. Věděli, do čeho jdou. A věděli také, že dnes poteče i jejich krev. Létavé potvory se zakusovaly do jejich řad a válečníci jim vraceli rány. Kněží běhali od jednoho zraněného ke druhému, měli až příliš mnoho práce, když skupina neměla nikoho, kdo by čaroval magické zdi a musela se tak spoléhat jen na hrubou sílu a jediné krytí před kouzly poskytovaly domy. Nezastavili se. Chvílemi ustupovali, když byli v příliš velké nevýhodě, ale nikdy to nevzdali. Občas se zastavili, aby si odpočinuli.
... měnili si úder za úderem. Válečník v temné zbroji a kopiník v černém. Chvíli měl převahu jeden, během okamžiku bylo vše jinak...
Skupina na křupavém sněhu zírala na výjevy, které se před nimi odehrávaly. Jeden z válečníků zaťal ruce v pěst, snad poznal ten výjev. Obraz se však náhle zavlnil a jako by z něj vystoupila jedna z bestií. Opět byl čas prolévat krev.
... šermíř došel k palisádě. Sundal si helmu a krátce se usmál. Potom se zhroutil k zemi spolu s dívkou, která k němu přiběhla, na tváři zoufalství...
Obrazy zmizely. Válečníci museli přesunout bitvu dál, pokud chtěli dosáhnout svého cíle – nejlépe bránitelného místa v Imeru. Zával na řece byl odstraněn, mezi vraty tvrze se setkali se silným odporem. Pomalu postupovali a čistili budovy od bestií. Část z nich se ale zastavila na dvoře a sledovala další obrazy visící v rozvlněném vzduchu.
... mladá žena tmavé pleti se krátce zasmála. Válečník se stejně bílými vlasy, ale světlou kůží, s ní hovořil na potemnělém palouku. Žena se krátce otočila, když za ní vyšly ze stínů dvě postavy, ale vzápětí svůj pohled vrátila k válečníkovi, krátce pokývla hlavou a zazubila se...
Boj probíhal už jen v patře poslední budovy. Poslední tvorové se dvěma očima padali pod údery zbraní. Tělo jednoho z nich vydalo mlaskavý zvuk, když na něj dopadl jeden z válečníků, skučící a držící si popálenou nohu, která ho již neudržela. Přibíhaly posily. Poslední zbytky odporu byly zlomeny.
... nemrtví pobíhali mezi plameny jako smyslů zbavení. Z hořících domů vybíhali obyvatelé a padali za oběť nečistým hordám. A postava s tmavými vlasy měla ruce založené na hrudi kryté rudou róbou a smála se...
Slunce se už schovalo za obzor. Válečníci se pomalu rozešli do svých domovů. Jen jeden válečník a kněžka zůstali ve tvrzi a snažili se zlikvidovat důkazy řádění těch bestií.
Co se to děje na pasece v hloubi lesa? Zevnitř palisády se už neozývají jen skřeky nemrtvých a škrábání kostí o dřevo. I magická zaříkávání jako by utichla. Dusavý zvuk vychází zpoza dřevěné hradby i k uším muže v rudé róbě stojícího opodál. Něco tiše pronesl, slova nedávala smysl. Mumlajíc obešel ohrazení a zmizel v lese. Co bude dál? Co za zvuky vyluzují tvorové zavření na té pasece?
Nikdo asi nemůže říci, kdy začalo na předměstí Andoru hořet. Snad někdy po sobotním poledni, když všichni odpočívali po jídle, či spali a nabírali síly na večer. Bylo však jasné, kde začalo hořet. Byla to jedna z nově postavených palisád. Zevnitř té ohrady se ozývalo nejdříve zaříkávání, potom škrábání kostí o dřevo, oheň se šířil. Netrvalo dlouho a část palisády se zhroutila a ven do prostoru předměstí se vyvalilo množství kostlivců.
"Do zbraně! Do útoku!" po Andoru jezdil muž na válečném koni ve stejnokroji císařství. Od předměstí šla tichá postava v rudé róbě. I jeho kůže měla stejnou barvu. Křičící voják si ho všiml a zavolal na něj, aby se zastavil. A postava se zastavila u portálu, zadívala se na vojáka a lehce kývla. Potom se sehnula a zvedla pár kostí, které se válely na zemi, a schovala je do záhybu róby, otočila se a šla dál. Voják začal zase křičet, navedl svého koně přímo na postavu a tasil svou zbraň. Když rudá postava nezastavila, zaútočil. Boj netrval dlouho. Na jeho konci ležel v krvi voják i jeho kůň a postava si urovnala róbu a odkráčela směrem k farmám.
Byly jich desítky, snad stovky. Světlovlasá elfka pohodila hlavou v zoufalém gestu a opět se snažila nějak zorganizovat malou skupinku, se kterou se snažila nemrtvým zabránit v rozbití další palisády. Netušila, že jsou pozorováni postavou s rudou kůží. Tu postavu viděli až, když likvidovali poslední kostlivce. Stála uprostřed krvavého pentagramu. Někomu se mohlo zdát, že se usmála. Ne vřele, ale chladně, bez emocí, téměř se ušklíbla. Mírně se uklonila a její rysy se rozplynuly.
Jen róba, kterou měla oděnou, spadla na zem...
Světlovláska seděla u kamenného stolu a dívala se do křišťálové koule. Lehkým mávnutím rukou vždy změnila obrázek, co zobrazovala. Na tváři se jí objevil mírný úsměv, když se za ní objevil muž v rudém a opřel se o její ruku, pohled také upřený na obraz v kouli. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak emocí. Světlovláska se k němu otočila a on svůj pohled upřel do jejích očí.
„Víš, co tohle znamená, že?“ tiše se ho zeptala. On jen lehce kývl a jeho odpověď jí zarezonovala v mysli. „Skvěle. Máš jeden den.“
Bylo to skvělé, teplo, sucho a místo pro všechny! Jediné co tam nebylo, bylo to nejpodstatnější, jídlo! Nebylo to pro něj daleko, ale musí se pro něj ven, ven ze sluje, tam kde není bezpečno. Neskutečně rychle se množí, množí a sílí, víc hlav víc jí, tak je to…bude jídlo stačit? Jak dlouho?
Jídlo je kousek, jen si pro něj jít, musí se opatrně! Ranní, nebo noční loupeživé výpravy, to je ono, tak se musí! Několikrát to vyšlo, proč by ne teď?!
Ráno, jako každé jiné, když nebude počítán fakt, že už není co jíst, je hlad. Skupina nejsilnějších se vydává pro potravu, skupina čítající 20 hlav. Všechno jako vždycky, všechno podle plánu. Získat nějaké maso, získat něco dalšího, získat jídlo, to musí, to je jejich priorita! Malá část z nich má hotovo, odnáší jídlo tam. Zbytek je stále na polích a rve z nich, co se nechá alespoň trochu pozřít.
Poklidnou výpravu za potravou přeruší několik potvor, pokřikují na sebe řečí, které není rozumět. Všechny jsou ozbrojené, mlátí a pálí do sběračů. Nenechají si to líbit! Brání se tak jak umí, tak jak je to učili, tak jak loví zvěř. Potvory likvidují sběrače, jednoho po druhém a při tom pořvávají ve svém jazyce.
Zlikvidovali všechny, až na jednoho...jednoho, který se stihnul vrátit s lupem a informacemi pro ostatní.
Byla to již několikátá noc, kterou blondýnka strávila na střeše věže sledujíc hvězdy. Naam byl venku, sloužil jí. Jeho moc byla jako volání, kterému se nedalo odolat, pokud sám nechtěl. Sledovala jeho křišťálový obraz vstupovat na andorský hřbitov, viděla jak se jeho ústa pohybují, i jak se země stává neklidnou stejně jako mrtví v ní uloženi. Večer se k ní vrátil. Splnil vše, co mu nakázala a dokonce ještě něco navíc. Donesl nějaké informace a rozšířil jejich vliv. S jeho pomocí vypadalo vše jako hračka a jako něco navíc jí byl snad i něčím jako přítelem? Plnil ji pocit uspokojení. Přistoupila těsně k němu a lehce pohladila jeho tvář. Jeho obličej nezměnil výraz, ona ale věděla, že ho to těší. Ji by to totiž těšilo.
Jeskyně ještě páchla zahnívajícím masem, přestože ji už predátor opustil. Měla ale nové obyvatele. Podivní tvorové snad s jediným účelem – bloudit po okolí a ničit vše co vidí. Ve vzduchu visel nakyslý pach, když se vznášeli kolem stěn a oslizlými výrůstky ohmatávali kámen. Jeden z tvorů najednou objevil škvíru, do které se ho vešla snad polovina. Ostatní se k němu okamžitě sletěli, jako by zapískal neslyšný signál. Tvor-objevitel se mezitím cpal do otvoru, až v něm celý zmizel. Za ním se do otvoru tlačili další. Teritorium se musí zvětšit.
Kdyby v tom dole kopal horník, asi by byl velmi překvapen – velmi nemile překvapen. Podlaha na jednom místě pukla a zvedla se, několik kamenů odlétlo bokem a mezi sutí se vznesl tvor. Otočil se a rozhlédl se po svém okolí. Byl o něco jižněji, nemrzlo tu. Ale nebylo tu sucho. Za chvíli se objevili další a začali zkoumat okolí...
Podzemní chodbou se řítil velký válečník zabalený v kožešinách. Dusal od vchodu, odkud se nesly zvuky boje, až k místnosti náčelníka, kam téměř vlétl po hlavě. Krig, útok, těžce artikuloval. Nebyl zadýchaný, jen nezvyklý hovořit. Útok? Sušinky z Imeru? odvětil náčelník, snad ještě o hlavu vyšší než bojovník, aniž by zvedl hlavu od leštění ostří sekery. Ne krig, zrůdy. Kouknu na ty tvý zrůdy, padnou.
Během okamžiku oba klusali k východu z podzemní jeskyně. Náčelník se zastavil hned, jakmile spatřil první tvory. Nikdy nic podobného neviděl. Vznášeli se a trhali jeho lidi magií. Byl ostřílený válečník, zjizvený mnoha boji, ale i jeho oči se rozšířily hrůzou, když viděl jednoho ze svých mužů doslova explodovat. Byl to Vjall, jeho syn.
Ohlédl se na válečníka, který za ním před chvílí přiběhl, v očích matný lesk. Kdo unese zbraň, ať je u ohně. A kdo ji neunese, unese ji taky. Jediná cesta je skrz ně...
Válečník pochopil. Největší čest je zemřít pro kmen, ale dnes by umíraly i ženy a děti. To je špatně.
Zrůdy se dostávaly čím dál hlouběji, ale po chvíli se proti nim vyřítil náčelník mávající obrovskou sekerou. Roztínal tkáně tvorů a dal jim zakusit bolest. Alespoň o tom byl přesvědčen. Tlačil se ven a za ním celý kmen. Zasáhl ho blesk, seslaný jednou ze zrůd. Chvíli se třásl, ale potom se po ní vrhl. Kožešina chránící ho před zimou hořela, ale jeho to nezajímalo. Musel své lidi dostat ven.
On už svit měsíce nespatřil. Padl ještě v podzemí spolu s polovinou svého kmene.
