Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Paprsky slunce pronikly úzkým oknem do tiché věže. Nic se nepohnulo, snad až na tenkou pokrývku kryjící spící dívku. Zlaté vlasy byly rozprostřené kolem hlavy jako svatozář. Nebylo divu, že spala tak dlouho, dnešní noc ji vyčerpala...
Zamilovala si tohle město. Nikdo na ni nepokřikoval, nikdo ji zde neznal. Od minulé příhody v Andoru byla celkově opatrnější - ne že by se císařskému městu zcela vyhýbala, ale volila lepší převleky. Zde je mohla odložit. Zde mohla obchodovat. A dnešní obchod ji sice stál nemalé peníze, ale už si nemusí dělat starosti s materiálem. Ten obchod ji stál i část dědictví, ale k čemu je dědictví polozapomenutého rodu. Objemný vak s materiálem chrastil s každým jejím krokem, proto hned jak vyšla z bran města a zmizela za prvními stromy, nechala se přenést magií do své věže.
Nad věží se přehnal mrak a na chvíli zakryl slunce. Když se znovu vynořilo, osvítilo polorozsypaný vak na střeše věže. Vak, ze kterého vypadlo několik kostí - snad lidská stehenní, vlčí žebro, gorilí lebka...
Zlatovláska proklouzla ztemnělými uličkami Andoru až k bráně, kde minule došlo k incidentu. Naučila se předstírat to, co není. Za rohem zmizela dívka v róbě, zpoza rohu vykulhala shrbená rozcuchaná žena, kterou každý raději přehlédne. Prošla branou k vězení a vydala se k farmám. Musí najít zbrojíře. Zanedlouho stála u domu s modrými vlajkami, zase narovnaná a sebevědomá. Usmála se na toho, kdo jí otevřel a on dovedl kováře. Dohodli se. Zítra, nejdéle pozítří bude mít svou objednávku hotovou.
Spící dívka krátce zasténala a převalila se na druhý bok. Odhalila čerstvou jizvu na zápěstí se stopami zaschlé krve. Paprsky slunce již téměř dosahovaly na její postel.
Jen úzký srpek měsíce osvětloval zemi. Klečela na střeše veže uprostřed obrazce. Její tělo pokrývala jen tenká róba, lehce se chvěla zimou. Potřebovala pomoc. Velkou pomoc. Pomoc, kterou nemůže žádat od člověka. Stříbřité ostří se zalesklo v ruce, když začala mumlat zaklínadlo. Otevřela své žíly a do stříbrné misky chytala svou vlastní krev. Naplnila ji, cítila svou slabost, ale její magie jí pomohla, stejně jako vždy. Její magie ji nikdy nezradila. Rána se zacelila a přestala krvácet. Odložila nůž a obě své ruce napřáhla nad misku. Začala odříkávat zaklínadlo, krev v misce začínala pomalu vřít a vypařovat se. Rudý oblak získával tvar a když se vypařila poslední kapka, dívka se zeptala tichým hlasem: Kdo jsi? Naam, zněla odpověď snad jen v její hlavě.
Byl tu s ní. Věděla, že je to on. Věděla o něm vše, byl s ní svázán její krví a to pouto mu nedovolí ji zradit. Nedovolí mu ji zradit tak, jak to umí lidé.
Paprsky slunce již ozařovaly postel. Blondýnka otevřela oči a krátce se pousmála. Další den začíná.
Temnou nocí stovky nohou neslyšně šlapou cestu travou, desítky očí a uší zkoumá okolní dění, čenichy jsou to hlavní, čenichy ženou celou skupinu vpřed. Tam na to místo, tam odkud přichází ta vůně…jídlo! Havant je pro ně jako stvořený, takových zbytků, takových polí, takové potravy to je to místo.
Jsou dostatečně blízko, dostatečně na to, aby to pro potravu nebylo daleko a zároveň aby byli v bezpečí. Je čas vydat se na průzkum. Jedna vyrazila, jedna z mnoha…
Cestou míjí pole, desítky polí, na kterých zrovna vzrostla úroda, hromada jídla. Pár prkenných domů, několik ovocných stromů, kamenný most. Sbírá odvahu a rychle přebíhá most, na kterém se není kam schovat.
Za mostem dlažba a kamenné domy, nic zajímavého, nic k jídlu, ale co kdyby…probíhá městem a zkoumá, co by se kde nechalo označit jako jídlo. Nenaráží na nic jiného než na gigantickou potvoru, má čtyři nohy a je neskutečně vysoká, navíc má v ruce jakýsi bodák. Máchá to vším co může a navíc to vydává zvuky, něco jako zmiz odsud potvoro, táhni z města! …nerozumí tomu, utíká se schovat.
Ta skrýš je skvělá. Obrovská hromada slámy svázaná do čtverce s nějakými rudými kružnicemi. Jediné co ruší její odpočinek je nějaký tlukot, nebo břinkání. Pomalu a opatrně vykukuje a vidí další potvoru. Není tak vysoká jak ta první, i když jsou si podobné, ale tahle nemá čtyři nohy, má jenom dvě. Netrvá dlouho a potvora si jí všimne a začne vydávat nějaké zvuky. Ne tak násilně jako ta první zní to jako Máš hlad? Počkej, nikam nechoď, donesu ti něco. Načež potvora někam utíká. Sotva se průzkumnice porozhlédla po okolí, už se potvora řítila zpátky a mrskla před ni něco kulatého žlutého a krásně voňavého..pochutnává si na té věci, ale všímá si, jak se potvora přibližuje, utíká! Tohle musí vědět i ostatní…
Na stolku na vrcholku věže ležel deník. Z moře vanoucí vítr si pohrával se stránkami popsanými drobným písmem. ... ale dochází mi materiál. Budu muset někoho kontaktovat a učinit nabídku, která se neodmítá. Nedělní trh mne zklamal, čekala jsem tam půl hodiny, ale nikdo se neukázal. Čekala jsem, že na heroldově tvrzení o každotýdenních trzích bude více pravdy. Pamatuji si ale jeho tvář, musím mu vysvětlit, že ne každého je dobré vodit za nos. Zkusím najít toho, kdo mne nezklamal, ale co nabídnout někomu kdo již snad vše má? Musím...
Blondýnka v tmavém oděvu procházela lesem nedaleko Andoru. Musela zkontrolovat dnešní výtvory a chtěla je vidět na vlastní oči. Procházeli se po palouku, temní jako noc. I z téhle dálky viděla dost nedokonalostí. Nevadí, pomyslela si, vylepším povolávací kruh. Krev se vstřebá a nevydrží dost dlouho. V hlavě už měla nápad. Obešla i další místa, všude to bylo stejné. Ale i přes nedokonalosti byla spokojena, byl to totiž pokrok. Ještě nedávno neuměla vytvořit ani obyčejného poskoka. Shrnula si vlasy do obličeje a vešla do Andoru, snad ji přes kouzlo a obyčejný oděv nikdo nepozná.
Prošla celým městem až k bráně k vězení, kde ji zahlédla měšťanka. Chvíli se na ni zadívala a potom s prstem napřaženým jejím směrem začala volat. Ale vždyť vy jste sleč...
Světlovlásce se v ruce náhle objevila hůlka a měšťanka ztuhla na místě. Než se strážný stihl otočit, mladá žena zmizela za branou...
Dny a noci jí už téměř splývaly. Seděla ve věži, skloněná nad tlustou knihou, na list papíru vedle ní si psala poznámky. Dnes se ukáže, zda je schopná pokroku. Dnes ozkouší svou sílu. Vstala a prudce se otočila, na kamennou podlahu za sebou nakreslila hexagram prstem namočeným v krvi z malé lahvičky. Na chvíli se zarazila a na tváři se jí mihl výraz soustředění, potom vstoupila do středu kruhu. Zavřela oči a začala pomalu mluvit starým jazykem. Nejdříve mluvila pomalu, soustředila se na každou slabiku, postupně ale zrychlovala, jako by tvořené kouzlo samo chtělo být dokončeno. Poslední slova téměř vykřikla a když otevřela oči, viděla jen zbytky načervenalého dýmu vznášející se místností, obrazec pod ní zmizel...
... O mnoho dále, na pevnině, se na šesti místech objevilo šest nemrtvých sluhů. Byli slabí, ale objevili se na správných místech. Na místech, kde světlovláska před pár dny nakreslila krví obrazce, na místech, kde se krev vsákla do půdy a čekala...
... Světlovláska své výtvory sledovala v křišťálové kouli. Smála by se, kdyby nebyla tak vyčerpaná.
Slunce se sklánělo nad obzorem, pomalu se ochlazovalo. Její tiché kroky občas vyrušily zvěř pasoucí se na lesních mýtinách, jindy je našla prázdné. Občas se zastavila, zavřela oči a až křečovitě rozevřené dlaně vztáhla k zemi, na které stála. Na některých místech se její tvář uvolnila, jinde zase zkroutila - snad bolestí? Na těchto místech poklekla a začala črtat po zemi obrazec. Tvar byl dokonalý a ona ho zvýraznila rudou, vazkou tekutinou z lahve... Tato místa si musela označit. Čím dříve, tím lépe a tím více jich bude mít. Nevěděla ještě vše, zdaleka ne. Ale byl to další malý krůček, který ji připravuje k dalším. Stejně jako ji k nim připravují bezesné noci nad knihami a nad jejím budoucím výtvorem. Nad tím, koho ona přivede k dokonalosti. Nad tím, kdo naopak jí pomůže nalézt svou pomstu.
Blond vlasy jí padaly do očí, ale nezajímalo ji to. Byla opět o krok blíže. Ta jedna lekce ji posune dál. Nevědomky přejela rukou po brašně s chrastícími kostmi a v duchu se vrátila do podzemí. Nejdřív jí ta pohybující se ruka připadala jako malý zázrak, potom jí došlo, jak je to vlastně snadné. Nemohla se dočkat. Živí nebyli spolehliví...
Chlad, sníh, led, to bylo přesně to, co vajíčkům prospívalo, dařilo se jim skvěle, během několika málo dní se vylíhla první z nich. První generace…
Tvorové prozkoumávali okolí, voda byla všude, všude okolo nich, kam až jejich oči dohlédly. Narazili i na pár tvorů, tvorů, které neznali. Například středně velkou, hnědou potvoru se čtyřma nohama a divnými rohy, také malé něco s peřím co vydává divné krákavé zvuky. Ani jeden z těch tvorů se nechoval útočně, ani jeden nepředstavoval nebezpečí.
Ovšem narazili i na tvory, co pro ně znamenali ohrožení, každý z těch tvorů vypadal jinak a stejně si byli podobní. Všichni byli zhruba stejně velcí, měli dvě nohy, někteří byli schovaní v lesklých krunýřích a máchali nějakými sekáči, jiní pobíhali v jakýchsi barevných látkách s klacky v rukou a kouzlili. Tyhle potvory sami o sobě nebyly až tak nebezpečné, ale bylo jich hodně.
První setkání bylo krvavé, obrovské ztráty na obou stranách. Ovšem dvounozí jakoby neubývali, byl jich nespočet, po dlouhých bojích o pozice donutili tvory ustoupit a schovat se. Schovat se tam, kde jim bylo tak dobře…
Stvoření se množila velmi rychle, bylo to jejich přirozeností. Kombinace jejich neskutečně rychlého množení a neobyčejné agresivity byla předzvěstí zlých časů…
Netrvalo dlouho a tvorů bylo tolik, že cokoli živého vnímalo jejich sílu a nebezpečí, které vyjadřovali. Jakoby existovala jistá hranice, za kterou se nic živého nevydá, neviditelná hranice znamenající rozdíl mezi životem a jistou smrtí…
Bylo k večeru, nebe vymetené, nádherný den. Kvido zrovna poklízel okolo ovčárny, když okolo šel jeden z Andorských řemeslníků, celý špinavý chudák byl, ještě aby ne, po celodenní práci v dole. Kvido mu nabídl něco malého k jídlu a pití, ne každý den jde okolo někdo, s kým by mohl prohodit pár vět.
Diskutovali o dění ve světě, o počasí, o různých novinkách, a nějakým způsobem se dostali k nemocem. Řemeslník se zmínil, že je poslední dobou stále unavený, něco na něj prý leze. Kvido vykulil oči a povídá No vidíte, to sem se byl takhle projít, vokouknout kolik se toho změnilo vod doby, co sem lidem ukázal, jak se stavěj ovčárny. No moc toho není, ale ovce se mi zdají nějaký divný, jako by na ně lezla nějaká nemoc hlavně u větších stád, tam kde bylo pár oveček jako by nic. To sou ale celý ty ohrady tady a podmínky, ve kterých ovce žijou, to v ovčárnách je ovečkám hej.
Řemeslník okamžitě zpozorněl, uvědomil si, že jeho bratr má něco málo oveček kolik oveček si myslíte, že je bezpečné chovat? Brácha nějaký má a ony živí celou jeho rodinu. Kvido mávnul rukou a říká nu já Vám nevím, ale stádu většímu jak 10 hlav bych šance věru nedával. Řemeslník poděkoval za pohoštění, rychle si posbíral svoje věci, odvázal koně a zmizel v lese směrem do Andoru. Kvido už jen do prázdného lesa volal, že napsal pár nových návodů tak ať se bratr zastaví.
