Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Plameny již dávno nehořely jasně, spíše jen trochu dýmu naplňovalo podzemní místnost. Možná by úplně zemřely, kdyby v podlaze nebyla prasklina. Prasklina plná prachu staletí a pavučin. Pomalu se škvařila a vedla oheň hlouběji, pod podlahu, pod něco, co připomínalo sluneční hodiny. Pach spálených pavučin by udeřil do nosu každého návštěvníka, ale nikdo tam nebyl. Nikdo nevěděl o ohni pod podlahou. Trvalo to dlouhé týdny, ale pavučin a prachu bylo snad nekonečné množství. Teplo sálalo z podlahy knihovny a zahřívalo vše, včetně hodin. Najednou, snad když dost pavučin dohořelo, z hodin zmizel veškerý mat a špína let, zaleskly se a cvaklo v nich. Ten neobyčejný zvuk přilákal krysu, malého zvědavého tvora. Začala očichávat hodiny, po chvíli si stoupla na zadní nohy, aby viděla blíž. Dotkla se jich přední packou... a zmizela.
Daleko od toho místa, na mrazivém severu, se z ničeho nic zjevil tvor. Množství jeho očí sledovalo okolní krajinu pátravým pohledem, sníh se mu líbil. Měl rád vodu a na tom, že byla zmrzlá, mu pramálo záleželo. Vydal se ke skalám a začal klást vajíčka. Věděl, že potomkům se zde bude dařit. Bude se jim dařit lépe, než tam odkud přišel a tam, kam se brzy vrátí. Jeho čas nastal brzy, ale základy nové generace stihl položit. A zmizel.
Krysa se zjevila v podzemní knihovně, očka měla vytřeštěná, ale v tlamě držela kus nahnilého masa. Vrátila se z hostiny. To bylo něco, o co se musela podělit se svými družkami. Odběhla do jednoho polorozpadlého domu, vyhnula se pavoukům a tichým pískáním předala svou zprávu. Hostina čeká. Příště se hodin nedotkla sama, dotklo se jich šest. A na severu se zjevilo šest tvorů. Byli jinak velcí než ti předchozí, ale jedna věc je s nimi spojovala – měli rádi vodu v jakémkoli skupenství. Přibylo vajíček. I kdyby krysy svůj výlet na hostinu neopakovaly, další generace se zrodí a budou se dál množit. Jakou rychlostí? Kdo ví... Ale jedno je jasné, tam na severu se něco děje...
Udýchaný muž dobehol do hospody. Jeho oblečenie bolo špinavé a zamazané od krvi. Jedno pivo, povedal tichým hlasom a usadol k najbližšiemu stolu. Čašník nečakal a hneď pred neho jedno postavil. Videl že to veľmi potrebuje a tiež bol zvedavý, ako všetci hostia čo sa stalo. Muž do seba nalial polovicu obsahu pohára a postavil ho na stôl. Len na to čakal jeden s hostí čo sedel pri stole a zasypal ho otázkami. Čo sa stalo? Komu patrí tá krv? Pred kým utekáš?
Muž sa zahľadel na osobu pri stole a povedal. Som obyčajný horník. Kopal som ako každý deň v dole, ťažil rudu, keď v tom som počul pred dolom divné zvuky. Zahodil som krompáč a vybehol von. Vtom sa na mňa vrhlo niekoľko vlkov. Len že som im utiekol. Chudák môj kôň však nemal to šťastie. Nestihol som ho odviazať od kolu. Videl som ako sa snaží brániť, ale proti takej presile nemal šancu. Roztrhali ho na kusy, beštie jedny. A čo je horšie, v diaľke som zazrel oči ďalších vlkov.
Muž dopil pivo, strčil ruku do kapsy že zaplatí. Čašník ale mávol rukou a povedal že toto pivo je na neho, nech sa ide radšej domov umyť a poobzerá sa po novom nákladnom koňovi. Muž vstal a opustil hospodu.
Eeeeh vyhekl Kvido, když se natažený na špičkách, opřený o svou hůl snažil dosáhnout na to krásné rudé jablíčko. Taková dobrota mu zpříjemní cestu. Vykračoval si to dál od Havantu k Andoru, přesně tak, jak ho navigovaly ukazatele a byl si jistý, že jde dobře, protože už z dálky viděl hradby toho císařského města.
Když už byl téměř u města uviděl ohrádku, přidal tedy do kroku, aby se přesvědčil, jestli patří dalšímu barbarskému chovateli ovcí. A taky že ano, ovečky celé zapatlané a urousané, válely se po trávě nebo bahně, ovoce nikde nijaké a pily zřejmě jen rosu z trávy. Neskutečné, ovce nejsou prasata! zaklel si sám pro sebe, protože nechápal, jak může někdo nechat ovce takhle živořit.
Polkl poslední sousto výborného jablíčka a vstoupil obrovskou kamennou branou do města, do města Andoru. Okolo portálu bylo velmi rušno, a jak odposlouchal z rozhovorů okolo, zrovna dnes by se měl konat jakýsi jarmark. To mu také potvrdila dívenka, ke které si přisedl na lavičku u nějaké zvláštní kamenné stavby.
Dali se do řeči a po nedlouhé chvíli skončili kde jinde než u oveček, které tolik ležely Kvidovi v žaludku. Dívka byla rozumná a evidentně také nesouhlasila s tím, jak jsou ovečky pozavírány v ohradě bez kloudného jídla a pití. Kvido ji hned začal vyprávět, jak si žijí ovečky v jeho domovině. Že tam mají takové speciální stavby, ovčárny a tam že je ovečkám hej a mají srst jak hedvábí. Dívenka projevila zájem takovou ovčárnu vidět a tak se umluvili, že nějakou postaví, ale musí si sehnat pomocníky, materiál a nástroje a až to všechno obstará, sejdou se u Andorského prvního dolu.
Vypravil se k tomu dolu, počasí příliš nepřálo, bylo sychravo a občas sprchlo. Ale přes to za malou chvilinku po tom co dorazil k dolu, začali přijíždět pomocníci a vyptávat se jak se bude postupovat, co bude všechno třeba a Kvido jim všechno postupně objasňoval. Sešlo se asi 10 pilných pracantů a s chutí se vrhli do díla, lesem bylo slyšet kutání dřeva, hoblování, tlukot kladiv.
Zanedlouho bylo materiálu dost, a tak se jali stavět. Kvido chodil a rozdával práci, támhle zatlouct kůl, támhle přitlouct latičku, támhle zpevnit stěnu radil a řemeslníci dělali, jak nejlépe uměli. Ovčárna se pomalu ale jistě začala přibližovat tomu, jak si jí Kvido pamatoval.
Když ovčárna stála, Kvido rozdělil řemeslníky na dvě skupiny, první šla shánět ovečky a ta druhá nějaké seno, ovoce, nu prostě něco aby se ovce ve svém novém domečku měli. Zatímco čekal až dorazí rozhodl se, že šikovné řemeslníky odmění a odmění je čím jiným, než tím, že se jim pokusí na pergameny nakreslit plánky ovčárny, aby si každý z nich mohl postavit svoji vlastní a ovce se i na Andarii měly fajn..
Dny pomalu ubíhaly a s přibývajícími hosty k večeři se cílila stále lépe. Byl poslední den, poslední den k tomu, aby byla proměna dokonána. Věrný ji tentokrát nezklamal. Přivedl elfa. Muže… Snažila se křečovitě zachovat úsměv na tváři, když urážel čest jejího domu a její pohostinnost. Jen najít záminku a dostat ho do jejích komnat…
… o několik minut později….
Podívala se do zrcadla a sledovala svou tvář a ruce. Zadívala se na pohár ve své ruce, do kterého ještě před chvílí stékala jeho krev. Žádné stopy času. Opět se ujistila pohledem do zrcadla. Spokojeně se usmála a vypila posledních pár kapek podivné tekutiny.
Rozkázala sbalit její komnatu. Po návštěvě starosty a konzula s tím psem se již zde necítila v bezpečí. Cítila, že ji sledují.
…. o několik dní později….
Oblečená v šatech plebsu. Klobouk nasazený do čela. „Zase ten prašivý pes.“, zavrčela. Kývla na Věrného: „Musíme zmizet.“ Postavila se k portálu. Ta drzost! Starosta! Nemá žádnou úctu. Jak ji mohl poznat? A kde se zdržel Věrný? Zadívala se směrem k městské bráně. „Trest ho nemine“, pomyslela si.
Okamžik na to leželo tělo nádherné dívky v blátě smíšeném s krví a z očí se jí vytrácely poslední záblesky života. Poslední pohled plný nenávisti a překvapení patřil muži ve zbroji z oceli, psovi, který neznal své místo.
Veškerá snaha – léta hledání a zkoušení, množství živých obětí… její úspěchy a zklamání. Vše vyšlo nazmar. Celý život obětovala snaze zůstat mladou a krásnou. Byla tak blízko. A teď ji vše proklouzlo mezi prsty. A proč? Když ve skutečnosti chtěla tak málo….
U jezírka mezi stromy se míhala jezdkyně na bílém koni. Občas na něj zamlaskala a pobídla ho kupředu, místy ho naopak zarazila a pečlivě se rozhlédla. Kde je to správné místo? Bloumala po mýtince a opakovala odpověď na hádanku, když se před ní náhle zjevila Brána. Oči jí zazářily, seskočila z koně a uvázala ho. Chvíli chodila kolem brány a pak vešla do ní. Ocitla se v podzemí, jeskynním komplexu vybudovaném v dutině v podzemí. Zbytky světla procházely dolů úzkým větracím otvorem. Udělala několik dalších kroků a vešla do oblouku stěny z masivního pískovce, chráněného dvěma sochami. Zakřupání, či snad zavrzání, ji donutilo se na ně podívat. Bylo to štěstí, protože jedna ze soch už tasila svůj meč a vrhla se na ni, druhá ji ihned následovala. Jezdkyně se rozeběhla k bráně zpět na povrch. Vrátí se. A nebude sama.
Vrátili se zanedlouho a byli dva. Jezdkyně přivedla drnkálka a dohromady pokořili obě oživlé sochy, slovem otevřeli dveře a porazili bestie ze tmy. V další místnosti se zarazili a přemýšleli jak dál, která cesta je správná. Trvalo jim to, ale posunuli se před další volbu. Tu pokořili snadněji, než se zdálo možné a blížili se k velké místnosti. Zpoza kovových dveří znělo skřípání kamene a po chvilce odhodlávání se vrhli dovnitř. Sochy byly čtyři, ale ti dva je zvládli. Poslední hádanka je dělila od toho, co hledali a snad i chtěli nalézt, nebo nechtěli? Dumali a dumali, nakonec něco vydumali. Po několika špatných odpovědích konečně trefili správnou a se zavrzáním se otevřely dveře. Sešli po schodech a vešli do uzavřené místnosti... A co našli, na to se musíte zeptat jich.
Seděla na bílém koni, světlé vlasy svázané na temeni. Snad nikdo neviděl jak sevřené měla čelisti, ani jak pevně držela svou hůl. Sledovala z dálky zhmotněné elementy, které povolala na most. Byli však příliš slabí - proti takové přesile neměli šanci. A to byl jen předvoj karavany. Jakmile začali padat a jeden z válečníků přejel most, zamumlala krátké zaklínadlo a přenesla se k Havantu. Potřebovala se karavaně dostat do zad, potřebovala vědět, co je nákladem. Zdroj mluvil o tom, že to je určitě důležité. Hnala koně lesem podél cesty dokud nezahlédla postavy. Bylo jich tolik, že ani neviděla nákladní zvířata. Dvacet? Třicet? Lesem předjela karavanu a začala kouzlit kamennou zeď, ale vyrušil ji mág v rudé róbě. Zaklela a zmizela mezi stromy. Pekelná brána! To je mnohem lepší nápad. Vyvolala dvě, ale měla pocit, že ta hromada ochránců její démony zahnala jak otravné šváby. Neměla šanci. Ještě chvíli je sledovala, jednou ji muž na koni téměř dohnal, ale unikla. Runa ji dovedla domů, k věži na ostrově, kde potřebovala vymyslet nový, lepší plán...
Blondýnka upila z poháru víno a usmála se. Dnešek byl skvělý! Konečně našla tu správnou přísadu. Konečně zkamenění vydrželo tak dlouho jak potřebovala a možná déle. Konečně udělala pokrok. Odložila pohár vína a začala si mezi prsty točit křišťálovou koulí, kde byla vidět socha na předměstí Thyrisu. S úsměvem udělala druhou rukou rychlé gesto a obraz se změnil na Havant. Sochy ženy a válečníka stály nedaleko od sebe. Dalším gestem obraz zrušila, odložila kouli a znovu pozvedla pohár vína. Po chvíli se zvedla a do druhé ruky vzala zelenkavou tuniku. Pomalu vyšla až na střechu věže, kde si tuniku přehodila přes ramena. Pozvedla pohár směrem k Andoru a šeptla.
"Na tebe, stará přítelkyně... Snad tě již brzy znovu navštívím."
Světlovláska lehce poplácala koně po krku, když z něj seskočila. Po dvou schodech vyběhla do věže a sehnula se nad nádobou s průzračně čistou vodou. Dvěma slovy a rychlým gestem změnila svůj odraz na hladině v obraz Havantu. Otravná žena kousek od portálu, ztuhlá jak žulová socha. Mužík kousek dál, stejně jako válečník ve zlaté zbroji - stejně ztuhlí. Na tváři dívky se rozzářil úsměv. Ten však byl rychle vystřídán hněvem, když otravná žena pohla ztuhlými ústy a ohnula ruku v níž držela svíci. Kouzlo trvalo dlouho, ale ještě ne dostatečně dlouho. Nebylo dost silné. To musí změnit. Světlovláska vztekle pleskla rukou do hladiny a obraz se rozplynul. Její šťastný objev teprve musí přijít.
