Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Povedlo se nám najít dostatek bojovníku. Naše chamtivost nás ale zaslepila. Jak to vlastně ale bylo?
Bojovníci našli tábor těch velkých stvoření. Říkali jim Minotauři. Když se jim povedlo probít až k veliteli, boje na chvilku ztichli. Velitel Minotauru po nich chtěl mapu pokladu, kterou se nám jim povedlo vzít. Ale tak, měli si na ni dávat větší pozor. Ne ji nechávat jen tak ležet ... Musíte však vědět že Fauni jsou národ, který se nerad vzdává peněz. Natož zlatých šperku a jiných věcí, které můžou být ukryté v pokladu. Proto jsem udělal falešnou mapu, kterou jsem dal lidem, aby ji odevzdali tomu veliteli.
Ten velitel ale nebyl hloupí. Falešnou mapu po chvilce poznal. To velitele nazlobilo tak moc, že zabil našeho bratra a taky zaútočil na bojovníky. Zvolal pak zbytek své armády a rozhodl se srovnat nejbližší město se zemí, kvuli tomu že mu lidé dali nesprávnou mapu. Jeho obránci byli vsak silnější. Velitel Minotauru i s jeho armádou byli poraženi. Já s bratři jsme zatím vykopali poklad podle pravé mapky. Když jsme ale viděli jakou spoušť nadělala armáda Minotaurů, nemohli jsme jen tak odejít. Rozhodli jsme se, že se o poklad podělíme. I když mně se to moc nelíbilo. Starší bratr však rozhodl a odevzdal nějaké zlaťáky jednomu z velitelů armády, která tak urputně bránila město.
Pak jsme raděj sbalili tábor a odešli dál. Zbytek pokladu jsme zakopali na jiné místo a mapu rozdělili, aby nám ji nikdo nemohl vzít. Kdo ví, jestli ještě někdy potkáme někoho z té armády ...
Faun zatím seděl svázanej u stromu. Žalost na něj pohledět. Krev mu tekla z ran. Kolem lítalo spousty much a jiného hmyzu, co mu způsobovalo další muka. Jeho mysl byla i tak pořád jasná. Uvědomoval si že nesmí říct nic o pokladu, který společně s bratry hledali. Věděl že by to byla jeho smrt a taky smrt všech zbylých faunu. Myslel jen na to, aby ho co nejdřív našli a dostali z toho pekla. Zaslechl za sebou nějaký zvuk. Nějaká větev praskla jak na ni někdo šlápl. Jeho myslí se prohnal strach. Už zase jdou. Mocné ruce ho zvedly do vzduchu. Bolestí ztratil vědomí ...
Zbytek faunů zatím ale nesedělo jen tak. Hned jak se dověděli že jeden z nich je pryč, hnali se ho hledat. Poklad byl v nebezpečí a jejich životy s ním. „Kdo ví kolik tam bude nepřátel, měli bychom požádat o pomoc“ Ne, nikdy jsme lidi o pomoc nežádali“ odpověděl jeden starší faun. Mladší se i přes to však rozhodli že tak početné přesile nemůžou bez pomoci vzít svého bratra a proto se rozběhli do lesů a měst hledat pomoc.
„Pusťte mě k němu ja to z něho vytluču.“ Zařval velitel minotaurů. „Už odoláva hodiny, veliteli. Jestli budem pokračovat tak by se nemusel dožít příštího rána. Dejme mu chvilku a pak se do nej pustíme od začátku.“ Velitel minotaurů dupnul a rozzlobeně odešel. Cestou si pořád mumlal: „Ještě chvilku a pak to z něj vymlátím. Je mi jedno jestli přežije, nebo ne.“ „Ten poklad musí být muj.“
Byl krásný den, slunné ráno rozsvítilo celý dům, a zrovna tak místnost, ve které Walldezz spal. Samozřejmě ho tolik světla probudilo. Promnul si oči a vstal ze svého lůžka a jako každé ráno, jej první cesta vedla za ranní očistou. Vyšel tedy před dům k sudu s vodou, aby se opláchl. Vyrušil ho však dusot koňských kopyt. Přijel jeho přítel, pan Kiba. Jako vždy se vřele přivítali a prohodili pár zdvořilostních větiček. Yagovi to ale nedalo a zeptal se Kiby na pravý záměr jeho návštěvy. Kiba bez dlouhého přemýšlení řekl „Flavio mě sem poslal“, „Flavio“ vyhrkl ze sebe Walldezz, když zaslech jméno barbara, který před nedávnou dobou opustil jeho a jeho družinu. „Ano“ řekl Kiba a vyprávěl mu, jak se barbar v Andoru přihnal na náměstí a sháněl Yaga, pak se zeptal Kiby, jestli by Yagovi odvezl svitky, že ho nemůže najít. A tak se Kiba vydal do Tarkasu za Walldezzem. Yago si svitky přebral, prohodil s Kibou pár dalších větiček a v dobrém se rozloučili. Sedl si domů, rozlomil pečeť svitku a četl
„Huu ušák, mě včera stát divná věc. Já nevědět co to, to sen, nebo pravda, já nerozumět. Bejt Baruk co máchat s palice. Ty prej moudrá a umět s kouzlo, já ty nikdy nepotkat, ale znát řekhli Mahtion a ten tě znát a já věřit von. Ty si teda přebrat co já ti teď říkat. Já kopat v důl, já sám tam, už dost unavená moje ruce a tak se na chvíli svalit na zem. Asi usnout bo co, nebo nějaká ta veše kouzlo grrrr. Já sen bejt někde na písek a vokolo já hromada zelenejch. Nevědět vo zelenej moc, jen že zelená a když hodně prásk do hlava, tak zhebnout. Bejt jich hromada vokolo já ale všechen tupě čumět a ani nic nedělat já, já mezi nima klidně běhat a voni nevšimnout si já. Jen jeden tam co mu rozumět, von nějaká kniha hledat, a mstít se až najít, pěkně rozčílit von. Bejt tam taky nějaká podstavec s drahá kámen, von u toho nějaká rituál nebo co. Divnej sen a divnej věc. Pak zelenej rozplynout nějak a já probudit zase v důl vopřenej vo trám. Walldezz ty s tim něco dělat, protože já nechtít znova zdát tohle a jestli s tim ty nic nedělat, já najít ty a donutit tě.“
Yago odložil svitky a vytahl ze stolu novy prazdny svitek na ktery začal něco psat.
Muž si protřel oči a rozhlížel se po zničené laboratoři. Co se tu asi tak mohlo stát: pomyslel si. Chvíli pozorně prohledával místnost, byla mu povědomá, ale přesto byla jiná. Sebral kus ohořelé knihy a začal v ní listovat. Zajisté, tohle je jeho laboratoř, teda byla, než jí zničil nějaký výbuch. Vypadá to, že už to je nějaký čas, co to muselo vybuchnout: říkal si sám pro sebe.A kde jsem to vlastně byl? A jak dlouho?: pokračoval. Otevřel dveře a vyšel na chodbu, byla tma, stejně jako předtím. Nebo že by se mi to všechno jen zdálo? Že by mě výbuch omráčil a já jen blouznil?: pronesl.
Chvíli bylo ticho, hloubal ve svých myšlenkách, když tu si vzpomenul na ten předmět. Jal se ho tedy hledat......a našel...
Buďte pozdraveni občané a soutěžící,
vězte, že poslední kolo cechovního turnaje se bude konat tuto sobotu 2 hodiny po obědě.
Zároveň proběhne na konci vyhlášení a rozdání cen.
Nerdanel
Generál přecházel nad stolem plným map a plánoval události příštích dní, tak se ozvalo zaklepání. Hned na to vešla do dveří císařovna. Chvíli si prohlížela mapy na stole, po chvilce se tázavě podívala na generála.
"Jak se jmenuje tenhle les?"
Generál se jen letmo podíval na mapu a pokrčil rameny. "Má paní, mnoho z míst na mapách nemá jméno. Lidé je možná nějak nazývají, ale to my nevíme."
Císařovna se zamyslela a po chvilce odešla.
Po vydatné večeři si císařovna zavolala lidi, znalé v kartografii.
"Jak je možné, že pořád nemáme nové mapy? Říkala jsem vám to už před pár dny. Jděte mezi lid a ptejte se na to, jak se jmenují lesy, pohoří, řeky ale taky jak říkají různým zátokám a mořím. Odcenila bych, kdyby jste už na tom začali pracovat. A teď už jděte, máte hodně práce. A nevracejte se, než budete mít alespoň nějaké výsledky."
Chvíli na to už dva kartografové vybaveni deníkem a zeměměřičskou holí odešli do města zjišťovat od lidí všechny potřebné informace.
Pootevřel oči, hlava se mu ještě točila. Rozhlížel se, ale vše se mu stále motalo, nebyl schopen rozeznat jediný tvar. Znova zavřel oči a chvíli tak seděl. Když se cítil lépe, znova oči otevřel a rozhlédl se. Byl na nějaké skalní plošině, vysoko v horách, nikde nikdo, jen chladný větřík si pohrával s jeho vlasy. Postavil se a zahleděl na předmět, ležící na zemi, kousek od něj. Nedůvěřivě na něj upřel pohled, chvíli jej bez hnutí sledoval, až si sundal plášť a zabalil ho do něj. Z hluboka se nadechnul a začal sešlapovat pěšinkou dolů do údolí.
Mezitím jinde v jedné laboratoři.....
Můž se skláněl nad baňkou, postavenou nad hořákem, chvíli jí sledujíc a chvíli pročítajíc poznámky, si mumlal sám pro sebe: Když to přeženu, tak to bude velká rána. Když tu najednou se z vrchní police ozval divný zvuk. Vzhlédl od pokusu na polici a bystrým zrakem hledal příčinu. Když tu najednou spatřil ten prastarý nalezený předmět, který mu v laboratoři plnil dekorační funkci. Předmět se celý třásl a poskakoval po celé polici. Muž jej tedy vzal do ruky a ....... zmizel ....
