Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Byl poklidný večer. Mnoho dobrodruhů a obyvatel se vratelo z tradičního turnaje, když obloha mírně potemněla. Bíle mraky, které doposud klidně pluly oblohou, začaly mírně měnit barvu, stávaly se na první pohled temnějšími. Přítmí houstlo, ne nebyla to jen tak obyčejná tma, na kterou jsme zvyklý. Něco se muselo stát. *dopsal větu starý knihovník*
"Kdybych jen věděl, co se venku děje, ale on se nikdo neobtěžuje mě informovat. Nejraději bych ty rádoby hrdiny pozabíjel!! A do jednoho!!".
Najednou se ihned zarazil... "Co jsem to řekl? Kde se to ve mě vzalo, vždyť bych tohle nikdy nedopustil". Hněv v jeho srdci neustával, cítil se trochu jinak, podrážděně, ale nevěděl proč. Potlacil tyto zlé pocity, znova se ujal brka a pokračoval v psaní do staré mohutné knihy.
Najednou se citím nějak podrážděný, nikdy sem se takto podobně necítil, jako by mě pohltilo zlo. Ani bych se nedivil, kdyby to mělo co dočinění s touto podivnou temnotou. Není ani dostatečně temná, jak má zlo zvykem, ale není to ani obyčejná každodenní temnota. A JA SE NA TO PSANI VYKASLU A HOTOVO!
*Knihovník odhodil zlostí brk i s lahvičkou inkoustu, zadíval se na mohutnou knihu, shodil jí z podstavce a při odchodu prásknul dveřmi*
"Přesně, jak jsem očekával, Nicolas byl taktéž překvapený jako já. Moje intuice mě nezklamala, opravdu jsme se blížili k pevnině. Musíme se připravit na vylodění. Nevíme, co nás tam může potkat.."
Stalo se to už hodně dávno a nikdo vlastně neví, zda-li je to vůbec pravdivé svědectví, či jen pouhá pohádka na dobrou noc. Možná se to stalo celé jinak, to už ani můj praděd nepamatuje, natožpak já. Zapisuji jen to, co se po generace povídalo v našem světě a v naší rodině, předávající z generace na generaci. Vlastně nikdo ani dnes neví, jak to celé začalo, jak to vlastně vzniklo a kdy to vzniklo...prostě bylo dobro a zlo. Ačkoliv se mezi nimi vždy vedli spory, mnohdy velmi krvavé, ani jeden neměl nikdy navrch před druhým, jakoby to ani nebylo možné. A to se opravdu tyto dvě mocnosti, dá-li se je tak nazvat, opravdu hodně snažili. Ale ať dělali co dělaly, neustále si byly rovni. Až jednou, nějaké společenstvo, s dávno zapomenutým jménem, dokázalo vytvořit jisté krystaly, které měli jejich mocnost natolik posílit, aby konečně získala převahu nad mocností druhou. A tak se dali do práce, přípravy jim trvaly dlouho, opravdu dlouho, až bylo dílo dokonáno. Krásných několik krystalů bílé barvy se rozzářilo a mocnost dobra během mžiku získala převahu, což se projevilo nejen na chování lidí, ale i všeho okolo. Společenstvo bylo na sebe natolik hrdé, že oslavovalo a oslavovalo. Avšak kde je moc dobra, tam zlo se snadno skryje. A také že se skrylo, velmi snadno a zákeřně. A nebylo skryto jen chvilkově, ale už dlouhou, předlouho, čehož si ani společenstvo nevšimlo, zahloubáno při tvoření jejich výtvoru. A tak byly stvořeny stejným způsobem krystaly opačné, posilující zlo. Rovnováha se opět vrátila zpět, tam kde po staletí byla....
Asi se ptáte, proč nestvořili krystaly další...možná ano, to už dneska nikdo neví, jisté je však to, že ani jedna mocnost nikdy neměla příliš navrch...
Kde krystaly nakonec zmizely už nikdo vlastně neví, společenstvo bylo zapomenuto a s ním i síly krystalů, jak vlastně fungují.....avšak koluje v našem okolí legenda. Ten, kdo dokáže získat krystaly jedné z mocnosti, bude mít takovou sílu a moc, že dokáže změnit nejen svůj osud....
O břeh zašplouchaly tři vlny rychle po sobě. Z pěny se vynořila hubená ruka a za ní štíhlé tělo. Hlava s červeným hřebenem se ostražitě rozhlédla. Ne, nikdo je nesledoval...
Za prvním se z vody vynořil tucet dalších. S trojzubci a oštěpy, prošli lesem a stanuli u starého chrámu. Zde, pod ochranou vody, se ukrývají - ti, kteří usilují o životy všeho živého ve vodě...
HOJAHOJ!
nás se boj.
Černá vlajka, lebka s hnáty,
poznáš silné kolohnáty.
Rum náš chlast, velká slast,
tajný ostrov naše vlast.
Ostrá dýka, rychlá šavle,
začni sčítat svoje padlé.
Pích a sek, krutý vděk,
šavle syčí, děla duní,
za zády ti Smrták funí,
do vln padá mrtvola,
ta tě k sobě přivolá.
To co vidíš není sen,
všechno co máš poberem,
s kapitánem Silverem,
k bohatství se doberem.
Ženské, prachy, drahokamy,
měl ses držet sukní mámy.
O vše`s přišel, to je pech,
ňák rychle ti došel dech.
Tohle všechno jsme ti vzali,
třikrát HURÁ pro piráty!
JOHOHO !
Šumění stromů náhle protnul řev medvěda.
Na nedaleké mýtině si dopřávala skupinka dobrodruhů odpočinku u ohniště…“Co to bylo?“ Pronesl zvýšeným hlasem muž a elf jen pokrčil rameny. Zvedl se vítr, avšak bouře nepřicházela. Déšt by byl milejším společníkem, než ten, který se měl zjevit.
Mezitím na mýtinu přiběhl medvěd spolu s dalšími zvířaty. Jeleni, ptáci i divocí králíci, všechna ta zvířata se sešla na pasece . Zvěř vypadala vyděšeně, jen medvěd přišel doprostřed mýtiny a divoce zařval. V tu chvíli se ze všech stran ozvalo odporné skřehotání rarachů a poryv větru přinesl pach spáleniny...dobrodruzi neváhali, válečník tasil meč, mág se chopil hole další vyčkávali. Ozvalo se šustění křídel ptáků, kteří do té chvíle přihlíželi dění na pasece v korunách stromů…. Boj byl dlouhý a únavný, však díky statečnosti hrdinů a zvířat, která stanula po boku lidí, elfů a barbarů proti pekelným stvořením, se podařilo zvítězit. Zvěř lesů nedaleko Ilerenu může zas klidně odpočívat…
Byl to podvečer, jako každý jiný, než se to stalo. Zem se najednou otřásla obrovským výbuchem, který zahalil oblast hustým dýmem......a pak.....ticho, jen občas zapraskal hořící oheň a ve vzduchu byl cítit zápach spáleného masa.....
Lewanským lesem se nese divný šum. To stromy vycítily co se stalo. I Kapitán Lewanských stráží všechny hrdiny svolal a vstříc prokletému nekromantovi se vydal. Prošel záhadnýmy portály díky esenci stromu jež ho provázela. Dlouho Nekromantovi čelili avšak pomoci elfce nestihli. Nyní se tiše zástup hvozdem sune, v čele elf s tělem elfky v náručí…
