Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Mág v rudé róbě se zjevil na trávou zarostlém paloučku přímo před dalším mágem, oděném v čistém bílém hedvábí.
„Pane?“
„Hm?“
„Je po ní. Akorát se tam zrovna začali dobývat nějací čmuchalové. Takže je možné, že jsme přišli o zdroj.“
„To nevadí. Hlavní je, že nic nevědí. Surovin už máme dost. Dobrá práce. Teď je necháme zapomenout. Stejně teď není správná magická konstelace hvězd na rituály.“ Usmál se a společně odešli do neznámých rozvalin.
Honosně oděný mág si zvesela vykračoval ulicemi Andoru. Minul několik obchodů a zastavil se až u stánku, kde jiný čaroděj oděný v rudé róbě prodával svitky a vykupoval bylinky.
„Zdravím tě Canute, jak to jde?“
„V rámci možností mistře. Něco málo se prodalo a něco se vykoupilo.“
„Tak to tu sbal a odnes k nám. Stěhujeme se. Máme už vše, co potřebujeme.“
„Jistě pane. A co jste udělal s tou zelenou holkou?“
„Zatím nic, ale už jí nepotřebujeme. Až odneseš věci, stav se v jeskyni a zabij ji.“
Amazonka pomalovaná válečnými barvami vedla skupinu medvědů přes husté lesy. Zastavila se, až když měla na dohled vysoké pískovcové hradby. Začala troubit na roh a trpělivě vyčkávala ve společnosti svých řvoucích medvědů, až se objeví nějací lidé. Po chvíli se dočkala.
„Slyšte lidé a obyvatelé kamenných příbytků! Jestliže nepřivedete naši šamanku zpět do Temného lesa do týdne, nebude už nikdy pro nikoho z vás v lesích po celé zemi bezpečno!“ To se však některým z příchozích nelíbilo a pustili se do potyčky. Na její stranu se postavila jen elfka oděná v zářivě zelených barvách. Ani to však nestačilo. Vyslankyně i s většinou medvědí eskorty ležela nehybně na zemi.
Dalšího dne k večeru v Temném lese:
„Nadyah se ještě nevrátila?“ Jiná zelená válečnice zavrtěla hlavou. „Začněte se připravovat, příští týden vyrážíme!“
Město Lewan a Menel Sanga zvou zájemce na druhé letošní veřejné cvičení, které se uskuteční ve čtvrtek 24.5. od šesté hodiny večerní na lewanském cvičišti.
Na místě bude k dispozici základní tréninkové vybavení, obvazy pro léčitele a občerstvení.
Temným lesem se nesly válečné pokřiky a komandování. „Zpevněte ty barikády! Nechci tu vidět ani jednu tu zelenou mrchu! A připravte kanony! Já jim dám, unášet dcerky bohatejch pánů!“ Početná skupina žoldáků budovala opevnění, a ačkoliv je neustále zasypávaly deště šípů, od jejich úkolu je to neodradilo. Poté se začala ozývat kanonáda. „Jestli nám nevydáte vaši šamanku, srovnáme tenhle les se zemí!“ Pokřikoval vůdce žoldáků. Toto dění však neuniklo zvědavým dobrodruhům. Poté co je velitel zasvětil do situace, přidali se na jeho stranu. Společně se jim podařilo způsobit dryádám značné ztráty. Ačkoliv svou šamanku vydat nechtěly, ona sama se nemohla dál dívat na to, jak umírají její družky a rozhodla se tedy, že se dobrovolně vzdá.
Velitel žoldáků pak předal šamance váček s neznámým obsahem. „Prý už budeš vědět co s tím.“ Šamanka přikývla a rozpoznala teleportační runu. Pronesla zaklínadlo a přenesla se do neznáma. Dobrodruhům se však v hlavách usadily pochybnosti. Vážně je ona ta zlá? Co když lžou? Když velitel řekl svým mužům ať sbalí věci, a že zajaté amazonky si berou s sebou na hraní, dobrodruzi se pustili do dalšího boje, tentokrát proti žoldákům, kterým doteď stáli po boku.
Muži v rudých róbách upravovali místnost. Přenášeli různá magická magická činidla a úhledně je skládali do polic. Do místnosti zvesela vkročil honosně oděný muž.
„Už se ti žoldáci přihlásili o peníze?“
„Ne pane, zatím ne.“
„Třeba je nakonec ty divoženky dostaly. To by bylo vynikající! Splnili by úkol, a nás to nic nestálo.“
Verena klečela na špinavé zemi v potemnělé místnosti. Po stěnách stékaly pramínky vody, která zamořovala celý prostor vlhkostí a hnilobou. Kolem ní ležely cáry černých šatů, které ještě před pár hodinami dostala darem od jednoho jižanského vojáka. Po těle jí naskakovala husí kůže, cítila lezavý chlad, ale neodvážila se pohnout, aby si protřela alespoň paže. Opodál seděl na starém polstrovaném křesle vysoký muž oděný celý v černém. Prsty poklepával o opěrku, sledoval ji bystrýma tmavýma očima a vyčkával. V posledních dnech nebyl v příliš dobrém rozmaru a cokoli dalšího se nezdařilo, přilévalo jen olej do ohně. „Snažily jsme se. Řekl si, ať to zařídíme, tak…“ mlaskla a na sucho polkla, aby nalezla ta správná slova „… jsme je zatáhly do hospody, kde chvíli pili. No a pak se šlo k jednomu z nich domů. S Lyrou je hrozná spolupráce!“ vyjela náhle. Chtěla se konečně postavit, zmizet odsud a odmítala za to nést vinu sama. „Na každýho šišlá jak na spratka. Vůbec mě nevnímala, nesoustředila se na úkol! Neudělala nic!“
Muž opustil křeslo, přistoupil k Vereně a hrubě ji popadl pod paží. Smýkl s ní ke dveřím, které rázně otevřel, až sebou třískly o stěnu. Táhl ji chodbou nedbaje na její nahotu. Na cestu jim svítila mdlá světla loučí, míjeli se s dalšími obyvateli zdejších brlohů a zastavili se až v psinci. V kójích zuřivě zaštěkalo několik hladových psů, cenili zuby, tlapami se opírali o mříže, na které muž přitiskl Verenu s jasnou výhrůžkou. Sevřel jí vlasy, zatáhl a natočil ženinu tvář směrem do psího kotce. „Poslal sem vás tam, ať to vyřídíte jednou pro vždycky. Řek sem snad něco vo tom, ať ty panáky hezky poprosíte? Ty a ta zrzavá děvka máte poslední šanci, Vereno. Estli to znova poděláte, skončíte na druhý straně týdle kóje! Nehodlám přijít vo další náklad chlastu!“ zavrčel. Víc neřekl. Se škubnutím ji pustil, otočil se na patě a opustil psinec. Verena si konečně protřela paže a s upřímnou hrůzou v očích pohlédla na rozběsněné psy.
Velho odložil brk do lahvičky s inkoustem, dlouze si oddechl a zadíval se z okna. Mág Canut seděl nehnutě na židli a sledoval svého mistra. „Tyhle svitky vezmi s sebou. Prodej je. A vykup co nejvíce bylin. Musíme mít zásoby kvůli případným pokusům.“ pravil Velho s vážnou tváří. Poté se zvedl, přešel k vysoké knihovně a prsty přejel po řadě svazků. „S těmi dryádami to zkusíme nejdříve po dobrém. Najdeme někoho, kdo by byl ochotný je sledovat a předávat nám podrobné zprávy.“ „Mistře, dobře víte, že sledování dryád je téměř nemožné. Každému, kdo se k nim přiblíží, prostřelí hlavu šípem.“ namítl Canut. „Máš pravdu, přesto to zkusme. Když to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém. Donutíme jejich šamanku, aby nám vydala své tajemství, ať se jí to líbí nebo ne. Věřím tomu, že bude rozumná.“ odpověděl s jistou dávkou sebejistoty Velho.
Blonďatý elf vešel do místnosti. „Lyro? Máme problém s Margaardem. Ale už jsem vymyslel řešení.“ Na jeho tváři zahrál lstivý a posměšný úšklebek. „Dobrá, vyrazím s ostatními do Thyrisu, ať trochu upustí páru. Jsme na tom finančně dobře, zaslouží si trochu odpočinku a možnost rozházet svoje vydělané peníze. To výpalné z Margaardu mi pošli tam.“ Blonďatý elf s úsměvem přikývl a odešel. Do Margaardu přišel oděn v klasickém elfím oblečení. Ušklíbl se, a pak spustil své divadlo a začal lamentovat. Lamentování si všimla skupina dobrodruhů a jeho plán se dal do pohybu. „Dluží mi peníze za dodávky elfího chleba! Mě tam nechtějí pustit. Kdyby se vám ho nedařilo přesvědčit, řekněte mu: Je čas splácet dluhy příteli nebo nůž bochník chleba rozdělí. Peníze pak doneste mé ženě v přístavní krčmě v Thyrisu. Čeká tam na ně, já se zase musím rychle vrátit ke své práci.“
Dobré duše se tedy vydaly vybrat peníze pro nebohého pekaře. O tom že je „pekař“ vodí za nos netušili. Poté co pronesli větu, o které jim elf řekl, neměli s vybráním peněz příliš velké potíže. Během několika minut již byli na cestě do Thyrisu předat peníze zodpovědné osobě. Žena s výraznou zrzavou kšticí obsluhovala v přístavní putyce. Usmívala se, měla tyhle občasné „úlety“ ráda. Krom obsluhování hostů občasně drnkala na svou lyru. Když vešla trojice mužů do hospody, ihned se k nim vydala, aby je obsloužila. Když jí předali slušnou sumu peněz, byla vteřinu překvapená, než jí došlo odkud vítr vane. Poděkovala, na znamení vděku každému z nich dala hubičku na tvář a pivo na účet podniku. Trojice ještě chvíli vysedávala v hospodě, povídala si se zrzavou hostinskou. Postupem času začínali získávat podezření, že něco nehraje. Jeden z nich pak požádal o láhev kořalky. Když zjistili že se nadmíru podobá kořalce, po které slepli lidé v Andoru, oheň byl na střeše. Lyra však byla připravená. Svůj pobyt v krčmě prodlužovala především ze svého vlastního popudu, bavilo jí tahat dobrodruhy za nos. Když se to však provalilo, nečekala ani okamžik, zahrála zajímavou melodii na svou lyru, luskla prsty a dala se na útěk. Ze stínů se vynořilo několik pohůnků, kteří se pustili do boje, a snažili se krýt ústup Lyry. Trojice se však nenechala, a ústup jí příliš neusnadňovali. Nakonec se jí i většině pohůnků podařilo bezpečně dostat pryč z Thyrisu.
Dlouhovlasý muž a žena drnkající na lyru společně kráčeli dlouhou chodbou. „Podařilo se nám vybrat peníze v Margaardu. Ale Tichošlápek se neozval. Poslala jsem Šprýmaře, aby zjistil, co se mu stalo. V Thyrisu jim to asi došlo.“ Pokrčila rameny.
„Hmh… měli byste se na chvíli stáhnout, ať to neohrozí naše kšefty.“ Pronesl ostrým chladným hlasem.
„A o čmuchaly se máme postarat?“
„Uvidíme.“
Šprýmař stopoval stopy kopyt z Margaardu do lesa. Po chvíli dorazil k místu, kde leželo bezhlavé tělo jeho druha. Zamračil se, shlédl okolí a pak se pod rouškou noci vydal do Margaardu. Hostinský zrovna dokončoval úklid, když k němu ze stínu přistoupil s dlouhým nožem v ruce. „Tak mluv. Co jsi jim řekl?“ A pohodil si nožem. Hostinský vyděšený nastalou situací řekl úplně vše. Možná i to, co sám ani jistě nevěděl. Šprýmař se jen usmál. „Víš, kdybys nebyl blbej a nedělal problémy, mohl jsi dál v klidu žít. Ale když nám děláš takovýhle naschvály a problémy, nevidím jinou možnost.“ „Prosím! Nechte mě žít! Slibuji, že už budu vždycky platit anebo odsud zmizím a nikdy mě už neuvidíte!“ „Hmmh… popřemýšlím o tom.“ Ušklíbl se. „Seš celkem tlustej, myslíš že se vejdeš do toho sudu? Zahrajeme si takovou hru. Možná budeš i žít.“ Hostinský vyděšeně přikývl. Pak mu maskovaný muž zavázal ústa a vybídl ho, aby si vlezl do sudu. Hostinskému se po chvilce snažení podařilo nasoukat do sudu. Šprýmař pak přinesl víko sudu a několik hřebíků. Za téměř neslyšitelných protestů hostinského víko sudu zaklaplo, a ozvalo se několik tupých ran do dřeva. „Myslíš, že je ten sud dobrej a vodotěsnej?“ Zachechtal se. „Uvidíme.“ Prorazil drobnou díru do víka, a pak začal do sudu nalévat všechen alkohol, který v hospodě našel. Ze sudu se ozývaly umlčené protesty, ale nakonec byl sud plný až přetékal. Po protestech už nebylo ani vidu ani slechu. Maskovaný muž se zachechtal. „No… tak jsi měl asi smůlu. Neprotejkal.“ Vyvalil sud doprostřed hospody, a vydal se přes hradby pryč. Úkol splněn.
