Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky. Víte, jak odkazovat na novinky?
Čtyři muži se zachmuřenými výrazy stáli na střeše Citadely, obestoupeni kolem posvátného kamene Praetoriánské Gardy. Protože byl dav srocen nedaleko odtud, před branou Praetoriásnké pevnosti, doléhalo i zde jeho neskrývané nadšení z blížící se popravy Konzula Gibraena Artalia a rozpuštění Gardy. "Zasranci," ulevil si Konzul na adresu procesí, zatímco se opíral o krumpáč. Potom svůj zrak obrátil na Rockhuna a Gomeze, kteří stáli poblíž: "To platí i pro vás." Tribun mu odsekl vzápětí.
Konzul nyní přejížděl prstem prstem po kameni tak jako po textu na stránce vzácné knihy, a hledal své jméno. Byl to obdivuhodný seznam, ne tak svou velikostí, byť ohromnou, jako spíš velikostí nositelů těchto jmen - Konzulové, někteří dokonce i Králové, lidé, kteří svými schopnostmi, charismatem či velkými skutky nejen vyrovnali, ale hravě překonali kohokoli, kdo se kdy vyskytl v Andarii - Christian D'Ruah, Gebethor, Malagar či Alkin de Serevin. Není divu, že právě tito mužové byli schopni získat důvěru a bezpodmínečnou věrnost těch nejlepších, vojáků a důstojníků Praetoriásnké Gardy, výkvětu lidské rasy. Konečně se pohyb Konzulovy seschlé ruky zastavil na řádku GIBRAEN ARTALIVS, CONSVL PRAETORIO. Byla to čest mít své jméno zde, po boku čtveřice jeho předchůdců. Chvíli nad tím mlčky přemítal, než se konečně odhodlal pozvednout krumpáč a vší silou jím udeřit tam, kde tušil svůj řádek. Bez efektu. Kámen zajiskřil, ale zůstal jinak nedotčen. Byl to slabý úder. Konzul se odvrátil od kamene a dílem slabostí, dílem malomyslností, upustil krumpáč. Pokynul na vojáka v modrém plášti, čtvrtého muže stojícího na střeše, aby se zpečetil osud Praetorie. Kdo jiný byl pro takovou úlohu vybranější, než Quandil, jenž svůj život spjal s Gardou téměř od jejího počátku?
Válečník se nerozpakoval a když ocelový hrot krumpáče dopadl na cíl, kámen pukl vedví. Konzul sebou nejdříve zděšeně trhl, poté rezignovaně poklekl a začal naříkat a vzlykat. Těžko šlo věřit tomu, že byl tím samým mužem, který kdysi prošel Imerským vyhnanstvím, pomáhal s návratem Praetorie do Perly jihu či vyhlásil válku samotnému císařství. Tím samým mužem, kterého vojáci provolali za Konzula. Vysoký věk, měsíce samovazby a životní zklamání se na něm nedobře podepsaly. Jeho tělo i mysl byla v troskách, stejně jako Praetoriánská Garda. Pro tohoto starce bude poprava jistě vysvobozením, pomyslel si leckdo z přihlížejících, když starého Konzula odváděli k popravišti před Citadelou... A vskutku byla.
