Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace
rss trubači

Co je nového?

Tady se objevují novinky související přímo se samotnou hrou. Najdete zde nové královské zprávy a vyhlášky, informace o probíhajících questech, informace o turnajích a zápisy do Andarijské kroniky.
Víte, jak odkazovat na novinky?

vše - quest - turnaj - zpráva - vyhláška - kronika - města - vyhledávač δ

26.09.19, 09:41 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Čas pomsty
„Žuch!“ vykřikl dětský hlas a ozval se pisklavý smích. Vysoký muž stál ve stínu chodby, opíral se ramenem o vlhkou zeď, která prorůstala mechem, a sledoval rozdováděné dítě pobíhající v bahnitých loužích. Mělo v ruce klacík a dloubalo do slizů. Kolem dítěte pobíhaly tři ženy, dováděly spolu s ním a smály se. Čas od času odehnaly chapadla plížící se bažinou, protože vystřelovaly hnilobně zapáchající tekutinu. „Laz, dva, či!“ počítalo dítě šťouchance, při kterých se sliz rozpůlil na dvě části, a ty se snažily utéct z dosahu klacíku. Muž se tiše zasmál, znělo to spíš jako vrčení psa. Po jeho boku se objevili dva kumpáni a s tolerancí se podívali na tyátr před sebou.
„Čekáme rozkazy, pane,“ ozval se jeden z nich. Druhý, ramenatější, si stoupl za vysokého muže a popleskal ho bratrsky po rameni. Nepotřeboval rozkazy, stačilo mu jedno jediné slovo ke konání činů.
„Všecko hotový?“ zeptal se vysoký. Oba muži svorně kývli. „Všecko. Kudly, šípy, jedy, zvířata. I holky. A todle je pro tebe. Donesli to dneska ráno.“ Podali mu svitek s pečetí. Když ho rozvinul, spatřil úhledné a jemu dobře známé písmo. Očima přelétl text a štěkavě se rozesmál. Pak svitek zmačkal a nacpal si ho do kapsy kalhot. Psaní přišlo vhod. I když ho hnala touha po pomstě, z tohohle mohl ještě něco vytěžit.
„Hodinu po západu vytáhnem,“ rozkázal a oba muži opět kývli. Ramenatější sevřel natěšeně pěst a zavrčel. Vzdálili se zrovna ve chvíli, kdy se prostorem roznesl dětský výkřik. „Smldim!“ žalovalo dítě. Přiběhlo až k němu a s prstíkem nataženým k chapadlu, krčilo nos. „Jak starej chlap,“ zachechtal se.

Podzimní večer byl nečekaně příjemný. Obloha byla jasná, hvězdy zářily a v okolí měst byl slyšet maximálně štěkot psů nebo hlahol z místních krčem. Stíny se plížily desítky siluet mířících k otrokářským baštám v jižní části země. Proradné a úplatné děvky rozptýlily hlídkující muže a umožnily tak vetřelcům snadný průchod okolní krajinou až k hradbám. Vše se stalo ve zlomku vteřiny. Ze stínů vystoupili muži i ženy v tmavém oblečení, s šátky přes ústa i vlasy. V rukou svírali dlouhé i krátké dýky, luky, palice nebo kopí. Řev otrokářů při krvavém masakru byl slyšet široko daleko. Ti v černém pracovali rychle, tiše a s minimálními ztrátami. Takový byl rozkaz.
„Mrtvoly spálit!“ zavelel vrčivý hlas. Vysoký muž přecházel po hradbách starého opevnění. Zastavil se na místě, ze kterého měl výhled na les topící se ve tmě. Tím směrem se nacházel prales, kde se v podzemních ruinách skrýval jeho nepřítel. Pootočil hlavu a zavětřil. Do nosu ho udeřil pach spáleného masa, kůže a látky. Na nádvoří pevnosti byly navršené mrtvoly a hořely. Kolem hlavy mu proletěla useknutá ruka a následoval ji šílený smích. Štěkavě se zachechtal a ukázal ramenatému muži pod sebou prostředníček. „Deme! Tady sme hotový!“ zavelel znovu.

„Sejměte toho hajzla!“ zařval během boje. „Ranaři! Chyť ho! Sejmi ho! Hlavu! Ne hlavu!“ řval znovu. Prorazili hlídky otrokářů u pralesní pevnosti a vnikli do podzemí. Divoký boj mezi černými a oranžovými plášti se zvrhl v krvavou řežbu. Mercerovi muže probudil zvuk varovného rohu, a tak se stihli chopit zbraní a bránit se. Většina z nich byla pobita nebo otrávena. Ranař po výkřiku zahlédl hlavu Mercera, jak se tlačí davem k východu, aby utekl. Probil se za ním, rozmáchl se palicí a srazil ho k zemi. Otrokář se přetočil na záda, bolestivě vyhekl, až se mu zkroutila tvář. Když spatřil hromotluka, začal se pozadu plazit pryč. Ranaře to pobavilo, šíleně se zasmál a rozmáchl se podruhé. Mercer stihl jen zařvat, než mu palice prorazila hrudník. „Tarceasi!“ zahulákal s chechotem. Skarf se otočil po hlase a v ruce Ranaře spatřil odřezanou hlavu otrokáře Mercera. V druhé ruce svíral dlouhou kudlu, ze které ještě odkapávala krev. Ušklíbl se, pustil mrtvolu muže, kterému právě podřízl hrdlo, a překročil ji. Došel k ramenatému Skarfovi, převzal si hlavu a otočil se k bojovníkům za sebou. „Mercer je mrtvej! Spalte mrtvoly, zbytek sejmout!“ zavelel. „Dělejte, pokračujem dál! Voranžový pláště sou rozlezlý jak krysy!“
21.08.19, 13:28 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Večer obětí
Deštivý večer jim hrál přímo do karet. Listí i koruny stromů šustily ve větru, na zem dopadávaly veliké kapky a rozpleskávaly se do všech stran. Cítili se být ve výhodě, přestože jejich kroky zanechávaly v rozmočené půdě stopy. Tím se ale netrápili, protože v okolí jich bylo tolik, že by je jen stěží mohl někdo vystopovat, aniž by nezakolísal u správnosti směru.

Vysoký muž ve zbroji a s jasně červeným pláštěm připnutým k ramenům kráčel směrem k táboru severozápadně od Margaardu. Jeho kroky následovali dva další muži oděni do stejnokroje. Drželi uzdy koní, kteří za sebou vlekli povoz. Zastavili se až u stráží, pokývnutím je pozdravili: „Fírer Kulhavec?“ otázal se ten vysoký, prstem ukázal k táboru a dalším posunkem na povoz. Doufal, že ho voják pochopí. Chvíli mu to trvalo. Prohlížel si tři muže v naleštěných zbrojích, červených pláštích a dokonce si došel prohlédnout i povoz. Když se spokojil s tím, co vidí, kývl na svého kolegu, který se ztratil za hranicemi tábora a objevil se až poté, co promluvil se svým pánem.
„Dokážete reagovat velmi rychle. Vlastně bych měl říct – v poslední chvíli? Za pár hodin by to měla za sebou.“ zasmál se. Nebylo v tom ovšem nic veselého nebo radostného. Jeho smích provázel chlad a nezájem o jeden – pro něj – bezvýznamný život. Muži mlčeli. Jen ten vysoký svíral dlaně v pěsti a v duchu přemlouval sám sebe, aby po něm neskočil.
Kulhavec přešel k povozu, aby zkontroloval náklad. Seno, plátna, maso. Vše bylo na svém místě a zabalené do úhledných balíčků. „Bez poskvrnky,“ zavrčel vysoký muž, což Kulhavce zase jen rozesmálo. Následně vydal rozkaz jednomu ze strážných a o několik minut později přivedli koně, k jehož sedlu byla přivázána zmučená gardistka.
„Je vaše. Můžete ji třeba… ušklíbl se dorazit!“ vyštěkl ze sebe s posměškem a opustil prostranství. Povoz s koňmi převzali jeho vojáci a muže v červených pláštích nechali spolu s gardistkou na místě. „Ty svině…“ ulevil si tiše vysoký muž. Kývl ke svému doprovodu, společně přeřezali provazy a vydali se na zpáteční cestu k Margaardu.

Stíny stromů je dokonale skrývaly. Našlapovali tiše, přestože věděli, že jsou z části chráněni šelestem stromů a lijákem. Vyčkávali a plížili se za svou kořistí, kterou si vyhlídli předem. Když konečně nastal ten správný čas k útoku, stačilo jim jediné prosté gesto, aby spustili akci. O několik vteřin později vlekli těžké břemeno k hradbám města, kde na ně čekali koně.
„Kam?“ zeptal se urostlý muž.
„Andor. Na prasečí háky. My dostaneme jinýho.“ vyhekl jiný, když se mu konečně podařilo přehodit náklad přes hřbet koně. Urostlý přikývl na srozuměnou.
19.08.19, 17:10 odkaz přidal(a) Jednooky
obrazek
Temná mračna
Obří dravec letěl dnem i nocí nad širým mořem. Poslední den se dostal do neskutečné mořské bouře. Blesky ošlehávaly hladinu vody každou vteřinou. Z oblohy se táhly nekonečné dešťové provazy a vlny dosahovaly výšky až dvaceti metrů. Dravci však počasí nevadilo. Letěl se svým poselstvím, navíc ochranná magie byla jeho druhý hlavní magický obor. Občas ho zasáhl blesk, avšak výboj jako by se mu rozložil po celém těle. Dokonce jako by mu to dodávalo sílu. Blížil se k obrovské modravé magické kopuli, která se líně sunula po mořské hladině. Ačkoliv byla průhledná, vlny se o ní rozbíjely jako o skalní masivy. Když proletěl skrz, veškeré nepřízně počasí zmizely. Uvnitř kopule plula rozsáhlá flotila, které vévodila černá loď se třemi řadami vesel. Veškeré plachty byly skasány a všechny lodě byly poháněny pouze vesly. Dravec se snesl na palubu černé obří galéryn a když jeho drápy stanuly na zemi, proměnily se ve velké nohy s koženými botami. Stejně tak se i zbytek dravcova těla změnil v obrovského zarostlého muže třímajícího hůl ve tvaru nahé ženy. Došel pak ke dveřím, před kterými stáli dva strážní odění v temných zbrojích s modrými chocholy na přilbicích.
„Oznamte Paní mou přítomnost.“
Jeden ze strážných kývl a vešel do dveří. Po chvíli se vrátil. „Můžeš vstoupit.“
Zarostlý muž prošel dveřmi a několik minut procházel spletí chodeb, pravděpodobně mnohem většími a delšími, než byla samotná loď. Neměl tyhle triky rád. Nakonec však došel do prostorné místnosti, v jejímž středu stála krásná žena v černo-modro-zlatých šatech s havraními vlasy. Ruce měla položené v těsné blízkosti zlatě zářící koule. Aniž by zvedla zrak od své práce, pronesla:
„Zdravím tě Měnivče, neměla by tvá pozice být někde jinde?“
Měnivec se uklonil. „Ano má paní, nicméně některé jisté věci nesnesou přílišného odkladu. Jde jmenovitě o Kulhavce. Před několika týdny napadl město spojenců Lovce. Ztratil možná až desetinu armády, kterou jste mu svěřila. V brzké době se chystal na další útok. Možná už dokonce proběhl. Lidé tam na Andarii jsou vcelku… odhodlaní bránit to, co je jejich. Mohlo by to ohrozit naši misi.“
Paní během Měnivcova monologu zvedla zrak od zlatavé koule a výraz se v její tváři začal měnit z koncentrovaného na naštvaný.
„Cože dělá?!“ Její koncentrace očividně na moment povolila. Z venku se ozvalo skřípání a lámání dřeva. Z okna velké kajuty bylo vidět, jak obrovské vlny rozlomily pár lodí ve dví. Žena zaklela a vyštěkla na Měnivce. „Vezmi to za mě, vyřeším to.“

V ten samý okamžik se skláněl Kulhavec držící svůj zubatý meč nad polomrtvou elfkou. Po tvářích jí ze zavřených očních víček stékaly drobné potůčky krve, prsty na rukou měla vykloubené do nepřirozeného úhlu a z jejich konečků stékala krev, poněvadž ani jeden z nich nebyl zakončen nehtem. „Teď zaplatíš za své hrdinství. Nebo hloupost! Nevím sice, jestli jsi tak nezlomná nebo jestli o tom útoku opravdu nic nevíš! Ale to, že si dovoluješ ze mě dělat hlupáka, zasluhuje trest! Zemřeš bolestivou smrtí a tu vaši dřevěnou vesnici srovnám se zemí jako kůlničku na dříví! Právě teď mi došla trpělivost!“
V tu chvíli se však zapotácel, udělal několik kroků vzad, vrazil do stolu s mučicími nástroji, až mu povolila maska, kterou měl připevněnou na obličeji. Maska odhalila kus chybějící tváře a tím i prohnilé zuby a dáseň. V jeho tváři se objevil bolestivý výraz. Poprvé. A také výraz strachu. Stráž uvnitř stanu nehnutě a vyděšeně sledovala svého pána. Po dvou minutách se Kulhavec probral z tranzu. Mlčky se otočil ke stolu, o který byl do té doby opřen. Hrozivě zařval, smetl mučící nástroje ze stolu a začal do něj bušit. „Zpropadená svině!“
Když přestal, místností chvíli panovalo ticho, než se jeden ze strážných odhodlal, odkašlal a promluvil. „Mám přichystat vojsko na finální útok, pane?“
„Ne!“ Na chvíli opět zavládlo ticho. Pak pokračoval. „Doneseš zprávu na jejich hrad. Paní chce zásoby. Na nás je, abychom zajistili, že je dostane. Žádný další útok. Prozatím.“ Pak vytáhl pergamen a začal rychle něco sepisovat. Když svou práci dokončil, sebral z misky zakrvácené nehty a vložil je do měšce. Ten pak dal i se svitkem svému strážnému.
„Předej zprávu, počkáme si na odpověď.“

Na moři zuřila jiná osoba. „Očividně jsem k vám všem byla až příliš shovívavá. Neschopní! Ale s tím je konec!“ Černovlasá žena přecházela po kajutě, Měnivec ji po očku sledoval, ačkoliv stále většinu svého soustředění věnoval zářící kouli. „A ty! Nemáš náhodou hlídat Černý Hrad?! Jestli to dokončí, vina půjde na tvoji hlavu! Měl bys doufat, že se tak nestane. A Lovec by se měl taky činit.“ Pak žena přešla k zářící kouli a převzala zpět svou práci. Pokračovala. „Jdi a spěchej. A nechci už slyšet o žádném z vašich neúspěchů!“
Měnivec kývl a tiše se vykradl ven z kajuty. Pod vousy si zamumlal: „No… to šlo ještě docela dobře.“ Když došel až na palubu, proměnil se zpět na obřího dravého ptáka, vznesl se a vyrazil vstříc bouři.
14.08.19, 16:54 odkaz přidal(a) Jednooky
obrazek
Noční dění nad Margaardem
Byla temná letní noc, jen malý srpeček měsíce osvětloval zem. Všude byl klid, jen zvuky cvrčků a sov narušovaly ticho. Krom zvěře byl v lese i někdo další. Malá skupina mužů oděných v barvách Lovců, Slovanů, Keltů, Řádu Vlka, Quendi a dokonce i Zbojníků. Šli dlouho. V tichosti, bez jediného slova. Zastavili se, až když měli na dohled světla táborových ohňů.
Většina lidí v táboře již tvrdě spala, někteří však ještě ponocovali a užívali si radostí spojených s tábořením na souši. Opékali si vysokou, kterou ulovili, popíjeli pálenku, kterou dovezli a vyprávěli zábavné historky.
Skupinka mužů v lese složila své vybavení a začali se připravovat. Každý z nich byl vybaven lehkou koženou zbrojí, lukem a toulcem se střelivem. Připravili si několik šípů do rukou a vyzbrojili se luky. „Přesně podle plánu, jasný? Napadnout, udělat bordel a rychle zpět. Cestou zahoďte vše, co vám může překážet v útěku. Sejdeme se za hodinu za řekou. Kdo tam nebude, počítám s tím, že to nezvládl.“ Všichni souhlasně kývli a dali se do práce.
Na nic netušící muže v táboře se začaly snášet šípy, které snadno nacházely své cíle. Odezva však na sebe nenechala dlouho čekat. Celým táborem se začaly ozývat zvuky rohů a křik „Alaaarm!“ Během několika krátkých minut se v táboře zformovaly skupiny po zuby vyzbrojených mužů, kteří hodlali dát záškodníkům co proto. Ti však na nic nečekali a zmizeli zpět do tmy, ze které přišli. Jali se je pronásledovat, nicméně ve tmě nedokázali najít příliš stop.
Bledý starý muž oděný v temně hnědém rouchu a staré kožené masce se vybelhal ze svého stanu. Jeho chůze byla pomalá a bylo očividné, že napadá na levou nohu. Nebyl to jeden z vojáků, nicméně každý z nastoupených mužů z něho měl respekt. Možná spíše strach. Chvíli procházel před vojáky, než vyřkl první otázku hrubým ostrým hlasem.
„Ztráty?“
„Osm mužů zabito, dvanáct raněno, pane.“
„Dostali jste je?!“
„Bohužel ne, pane. Byli příliš rychlí, zmizeli v noci.“
Belhající muž se rozzuřil a svůj zubatý meč zasekl hluboko do nedalekého stromu. Během několika vteřin ze stromu opadalo veškeré listí a strom se skácel suchý jak troud k zemi. Všichni vojáci mlčky a se strachem v očích sledovali dění.
„Víte alespoň, kdo to byl?!“ Jeden z očividně velících mužů přistoupil a položil před svého pána svítivě žlutý plášť.
„Pravděpodobně zdejší cechy pane. Podle našich zvědů patří ta dřevěná vesnice nedaleko odsud těmhle žlutým. Dále si muži všimli bílé, zelené, temně modré nebo černé a tyrkysové barvy.“
Starý muž s maskou chvíli stál, jako by přemýšlel. Mezi vojáky zavládl ještě větší strach.
„Chtějí válku, mají ji mít.“ Odvětil nakonec suše a všem se ulevilo. „Připravte se na bitvu, shromážděte vše potřebné. A pokud uvidíte někoho v barvách dnešních útočníků, pokuste se je zajmout. Chci si je užít sám a chci, aby trpěli tak, jako nikdy v životě. To je naučí stavět se mi do cesty!“
23.07.19, 19:58 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Černý déšť
Noční obloha pomalu začínala ztrácet barvu. Hvězdy bledly, měsíc se ztrácel lidským očím a kdesi daleko už slunce pomalu probouzelo nový den.
Na hladině moře se plavily dvě trojstěžňové lodě. Jejich posádky byly oblečeny do tmavých šatů a čítaly desítky mužů i žen. Domov opustili už před několika týdny, aby splnili rozkazy. A teď při rozbřesku měli konečně pocit, že se přiblížili k cíli.

Na přídi lodě s hnědými plachtami se objevili cizinci ve zbroji. Jakmile spatřili trojstěžně, ihned k sobě přivolali muže v dlouhé hnědé róbě. Alabastrově bílou tvář skrýval z části za podivnou černou maskou a stejně tak i rty, jimiž během okamžiku přivolal bouři. Poklidné nebe se zatáhlo. Nad jednou z lodí se objevila těžká mračna a spustil se déšť. Černý déšť. Každá z kapek, která se dotkla paluby lodi, si propálila cestu skrz. Zžíraly plavidlo a vše, co na něm bylo. Včetně posádky.

Kapitán přidruženého trojstěžně stihl uniknout ničivým mračnům. Vítr se opíral do
plachet a dovolil celé posádce odplout do bezpečné vzdálenosti. Zpovzdálí sledoval potápějící se trosky lodě, jež byla smetena z hladiny moře během několika minut. Jímal ho vztek. Opakovaně svíral a zase uvolňoval sevření kolem rukojetí zbraní, které měl za opaskem. Nenáviděl magii.
23.12.18, 23:17 odkaz přidal(a) Rynn
obrazek
VÁNOČNÍ ANDARIJSKÉ LEGENDY
ANDORSKÁ – LEGENDA O HRADNÍ PANÍ
V dobách, kdy na území Andarie neexistovalo císařství jako známe dnes, už ale stál hrad, na jehož základech je vystavěný současný andorský. V té době v něm vládla hradní paní jménem Belle. Upadla v nemilost svých závistivých dvorních dam, které o vánoční čas uplatily místního kata. Ten mladou hradní paní spoutal a uvrhl do vězení.

Po několika dnech se ale Belle ze zamčeného žaláře záhadným způsobem dostala. Od té doby se traduje, že je během vánočních svátků vídána v magických okovech na andorském náměstí, kde trpělivě čeká na své vysvobození.


LEWANSKÁ – LEGENDA O PODIVNÝCH VĚŘÍCÍCH
Eliyen, od malička vychovávána ve víře, vyhledávala na vánoční svátky ostrůvek Nistry. Každým rokem ve stejný čas vykonávala drobný obřad, kde na svatém místě přislibovala Bohyni svou bezmeznou věrnost a pobožnost. Roky plynuly, elfka stárnula, ale ve své víře nepolevila a své zvyky nezměnila.

Jedné zimy ji ale na svatém místě čekalo překvapení. V kruhu tam stálo několik v pláštích zahalených postav. Poprosily věrnou Eliyen, aby pro ně vykonala obřad ve jménu Nistry a vzdala Bohyni hold jejich jménem. Eliyen souhlasila.

Bezprostředně po obřadu se postavy rozplynuly v mlze, jen po jedné jediné zůstal prazvláštní plášť. Dívka jej převzala do svého opatrovnictví a donesla do vesnice. Od vesničanů se dozvěděla, že skupinka podivných byly zbloudilé duše, které sešly z cesty víry. A jen díky Eliyenině silné víře a Nistřině blahosklonnosti došly konečně zaslouženého pokoje.

Lewanem se šíří zvěsti, že se na Nistřině ostrově opět objevila pobožná dívka. Na co nebo koho asi čeká?


THYRSKÁ – LEGENDA O DIVOKÉM LOVČÍ
Staré spisky a útržky, jež se našly v Klášteře Slunce, vzpomínají dobu, kdy v zemi andarijské ještě nebyla města rozdělena na v současnosti známé území. V té době se každý kousek země dělil právem silnějšího. Prales okupoval lovčí s divokýma a nepříčetnýma očima. Lidé se ho báli a povídali si o něm, že je posedlý. Po nocích byl z pralesa slyšet bolestný řev zvěře, kterou pro své potěšení lovil. A lovil ve velkém. Vybíjel zvěř ne pro kůži, ne pro obživu, ale pro sprostou zábavu a radost z utrpení druhých. A když už se někteří lidé odvážili k pralesu přiblížit a požádat lovčího o trochu masa, vyháněl je bičem a zbytečně usmrcená zvířata před zraky hladových pálil, jen aby z nich nikdo potřebný nic neměl.

Snad sama příroda se nad lidmi i zvěří smilovala a lovčího proklela. Říká se, že od té doby bloudí jako přízrak kolem pralesa a čeká na chvíli svého vykoupení. Čeká, až na zvěř v pralese padnou opět zlé časy a on se bude moci pokusit o nápravu svých činů.

Cestou od Vládců strachu, u pralesu u ramene říčky se objevil krmelec pro hladem strádající zvířata. Že by snad lovčí dostal svou šanci na vykoupení?
14.08.18, 20:22 odkaz přidal(a) Arella
obrazek
Věštba
Léto daleko na severu bylo na tamní poměry nezvykle parné. Slunce se opíralo do hladiny široké řeky a ostře se odráželo od vody. Ta'Ziyah mhouřila oči a sledovala po proudu plující loďky s muži z vesnice. Toho dne se od samého rána necítila ve své kůži. Znala ten pocit a věděla, že musí být trpělivá – že odezní.

Okolo večerního ohně sedělo několik dospělých lidí. Starší děti pobíhaly okolo a pokřikovaly na sebe. Muži i ženy mezi sebou mluvily ostrým, podivně znějícím jazykem, který byl známý jen ve zdejších krajích. Ta'Ziyah cítila nepatrné chvění v dlaních. Sevřela je v pěsti a vytetované runy a znaky se na její snědé kůži napnuly. Čáry a klikyháky neznámých znaků se začaly rozrůstat po celé délce paží. Rýsovaly se jí po kůži jako drobní hádci a ve svitu měsíce se rozzářily bílým světlem. Ta'Ziyah zvrátila hlavu dozadu. Oříškově hnědé oči se jí zalily bílou barvou a najednou vypadala jako slepec. Lid kolem ní utichl, děti se zastavily a mlčky sledovaly šamanku.
Roztřesená Ta'Ziyah se probudila z transu o několik minut později. Stejně ostrým jazykem sdělila svým soukmenovcům, že odjíždí.

Šamanka zastavila před andorskou krčmou se dvěma muži. Oba byli oděni ve stejnokroji a snažili se působit mile. Plynulá čeština jí dělala problémy, přesto se dokázali domluvit.
„Já už tu být. Jmenovat se Ta'Ziyah. Nést zprávu.“
„Jakou zprávu? Čeho se týká?“ otázal se jeden z mužů, na jehož hrudi se leskla bílá šerpa.
„Připlouvat sem lodě. Hodně plachet. Celá flotila.“
„Flotila? Mají vlajku?“
„Černá vlajka s lebka chrlící oheň. Ona prostřelená šípem.“
„Kdo je vede? Kdo pluje na těch lodích?“
„Oni Prastaří. Oni tu kdysi kráčet po Andaria. Jejich cíl nejasný, oni možná hrozba…“
01.08.18, 09:49 odkaz přidal(a) Dorchaide
obrazek
Vyhlášení voleb na pozici Starosty města Andoru
Vážení občané císařského města Andoru,

se včerejší půlnocí zároveň odbyla poslední možnost přihlásit se do voleb o post starosty našeho hlavního města.
Přihlášivší v pořadí dle data vhození svitku jsou následující pánové:

Nakrul Sigfried z kmene Drungor
Wyf z cechu Post Mortem
Erthas z cechu Renor Rah d'Har'oloth
Shangallar z cechu Zaklínačů
Truls Rohk z cechu Gladie


Všem přihlášeným patří velké díky už za nabídnutí vlastních schopností městu a císařství.
Od dnešního dne 1.8. až do 14.8. bude probíhat období kampaně, kandidáti mají možnost představit voličům svou vizi a pokusit se tak získat jejich důvěru a hlas.
Poté od 15.8. už proběhne samotná volba přes městský kámen. Ta potrvá až do konce měsíce, tedy 31.8.

Zároveň prosím redaktory plátku známého jako Andarijský Šum, aby jmenované kandidáty vyhledali a během času na kampaň i vydali s nimi uskutečněný rozhovor na téma kandidatury. Za každý takový rozhovor vyplatí hrad na účet redakce 500 zlatých.

Všem kandidátům přeji pevné nervy v kampani a hodně štěstí i ve volbách samotných.

V Andoru, 1. sprna

Kapitán Coltaine v. r.

- 1 - 2 - 3 - 4 - 5 - 6 - 7 - 8 - 9 - 10 - archív -

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist