Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace
zapis

svitek

Kronika andarijských dějin





Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.

- Questy - Kronika -

~ Cestovatelé časem ~

Kdy? Kdo ví.... Kde? Těžko říci
Po záhadném efektu

Pootevřel oči, hlava se mu ještě točila. Rozhlížel se, ale vše se mu stále motalo, nebyl schopen rozeznat jediný tvar. Znova zavřel oči a chvíli tak seděl. Když se cítil lépe, znova oči otevřel a rozhlédl se. Byl na nějaké skalní plošině, vysoko v horách, nikde nikdo, jen chladný větřík si pohrával s jeho vlasy. Postavil se a zahleděl na předmět, ležící na zemi, kousek od něj. Nedůvěřivě na něj upřel pohled, chvíli jej bez hnutí sledoval, až si sundal plášť a zabalil ho do něj. Z hluboka se nadechnul a začal sešlapovat pěšinkou dolů do údolí.

Mezitím jinde v jedné laboratoři.....

Můž se skláněl nad baňkou, postavenou nad hořákem, chvíli jí sledujíc a chvíli pročítajíc poznámky, si mumlal sám pro sebe: Když to přeženu, tak to bude velká rána. Když tu najednou se z vrchní police ozval divný zvuk. Vzhlédl od pokusu na polici a bystrým zrakem hledal příčinu. Když tu najednou spatřil ten prastarý nalezený předmět, který mu v laboratoři plnil dekorační funkci. Předmět se celý třásl a poskakoval po celé polici. Muž jej tedy vzal do ruky a ....... zmizel ....
dne 27.04.10 zapsal(a) Dorothea
ornament
Zase zpátky...nebo ne?
Muž si protřel oči a rozhlížel se po zničené laboratoři. Co se tu asi tak mohlo stát: pomyslel si. Chvíli pozorně prohledával místnost, byla mu povědomá, ale přesto byla jiná. Sebral kus ohořelé knihy a začal v ní listovat. Zajisté, tohle je jeho laboratoř, teda byla, než jí zničil nějaký výbuch. Vypadá to, že už to je nějaký čas, co to muselo vybuchnout: říkal si sám pro sebe.A kde jsem to vlastně byl? A jak dlouho?: pokračoval. Otevřel dveře a vyšel na chodbu, byla tma, stejně jako předtím. Nebo že by se mi to všechno jen zdálo? Že by mě výbuch omráčil a já jen blouznil?: pronesl.

Chvíli bylo ticho, hloubal ve svých myšlenkách, když tu si vzpomenul na ten předmět. Jal se ho tedy hledat......a našel...
dne 11.05.10 zapsal(a) Dorothea
ornament
Kdesi v lesích
"Safrlot" povzdechl si muž. "Utekl mi". "Hledač jeden uhledanej, nenajezenej." Kdepak asi je? "Jen aby to nenarušilo konjunkci sfér". Ale je sám, stejně zhyne, tam jsou krutí, až moc civilizovaní. Thyris? .., v lese? ...
V mysli Hledače Beholdera se odehrával zmatek, i když skoro žádnou inteligenci neměl. Najednou se ze své pouště oběvil kdesi mezi podivnými sloupy, které měly zelené cosi. Pak se podívajívše o kousek dál naskytla příležitost sežrat dvounohé maso. A ... Už to asi nedomyslel ...
dne 14.06.10 zapsal(a) Golfin
ornament
A zem se třásla....
Cítil si to taky?. Zeptal se první štangasta druhého. Ten se pomalu zvedl ze země, vrhl po něm agresivním pohledem a arogatně mu odpověděl: Jak bych mohl, běžně se válím po zemi. Oba vzali do rukou rozlitej korbel piva a zvedli jej nad hlavu, aby hostinký věděl, že má znovu nalít. Ten přiběhl během minuty a jal se nalévat pivo do korbelu. Mezitím naslouchal, jak se mezi sebou hádají, zda ty otřesy byly dva, nebo vlastně tři a kdo nebo co je má na svědomí.

Vše z povzdálí sledovala v rohu nenápadně sedící postava, zahalena v plášti s kapucí. Pomalu zvedla ruku, čímž si přivolala hostenského. Ten přiběhl jako poslušný pes za kostí. Zahalená postava mu dala do ruky zlaťák a vyzvala ho, aby mu sdělil, o čem si ti dva štangasti bavili. Hostinský sevřel zlaťák v pěsti a jal se do stručného a rychlého vysvětlování. Povídal o otřesech bez zjevného duvodu, které se zjevili a záhadně i přestaly, aniž by se něco stalo, což samo o sobě bylo nezvyklé. Vše ukončil dohady, že za to určitě mohou nějací alchymisté, kterým zase něco jednou pěkně vybouchlo. Postava pokynula hlavou a gestem ruky hostinského propustila.
dne 14.10.10 zapsal(a) Dorothea
ornament
A zem se znovu zachvěla...
Žebrák, sedící u Andorské banky vstal a vydal se hledat lepší místo, kde by mohl dostat nějaký další měďák. Udělal pár kroků, když ucítil zachvění země. Mávl však rukou a pokračoval dál, když tu najednou se země otřásla tak silně, až jej to sklátilo k zemi. Zem se ještě chvíli třásla, pro něj však jako by to trvalo několik hodin. Když se vše uklidnilo, postavil se a rozhlédl kolem sebe.

To už je podruhé v krátké době, co se země otřásla, to už nebude jen tak: řekl polohlasně pro sebe a pokračoval směrem na horní náměsti.

Co ale nevěděl, že jej zpoza rohu sleduje a poslouchá tajemná postava, zahalená v černém plášti s kapucí...
dne 17.10.10 zapsal(a) Dorothea
ornament
Sopka sa prebúdza
Zem sa znova zatriasla. Tento krát to však nebolo bez následkov. Sopka v pohorí Uruth vychrlila niekoľko rozpálených lávových kameňov. Kamene preleteli ponad hory a dopadli do Thyriského pralesa ktorý sa hneď rozhorel. Čierny dym zahalil oblohu. Našťastie sa ukázalo dosť odvážnych dobrodruhov, ktorý postupne ohne uhasili. Rozhodli sa vyliať vodu aj na kamene. To však nebol najlepší nápad. Tí čo stáli najbližšie, za to skoro zaplatili životom, keď sa kamene roztrieštili na mnoho malých kúskov.
dne 20.10.10 zapsal(a) Saraju
ornament
V Lewanskej krčme.
Zem sa mierne zatriasla.
Ty, počúvaj Henry. V poslednej dobe sa nám tu zem trasie čoraz častejšie. Začínam mať strach že tá sopka naozaj vybuchne a zničí všetko v okruhu. povedala Gaylen, držiac si pri tom pohár vína, ktorý jej skoro padol zo stola.
Neboj sa. Za celý život čo tu žijem ja a moja rodina z tej sopky nič nebolo. Občas síce vychrlí par horúcich kameňov a trochu lávy, ale to je všetko. Skôr ma trápi tá legenda o lávovom mužovi čo chcel zaujať našu zem, ale bol porazený a vyhnaný do sopky, kde teraz musí žiť. Henry odložil ďalší pohár, ktorý padol pri otrase na zem a ako zázrakom sa nerozbil. Tie otrasy ma ale budú stáť všetky úspory. Zohol sa a začal zbierať črepy tých čo ten pád neprežili.
Snáď nebudeš veriť nejakým starým povedačkám. Aj tak to je len pre to aby matky udržali svoje deti ďalej od tej sopky. Neverím že by niekto taký mohol existovať. A o tvoje úspory sa nebojím. dodala zo smiechom Gaylen. V tom sa zem znova zatriasla. Sopka z veľkým rachotom vypľula ďalšiu várku horiacich kameňov a lávy.
V krčme všetci stíchli. Vysielali tiché modlitby k nebu, aby tie kamene nedopadli niekde blízko. Netrvalo dlho a v krčme zase panoval čulý ruch. Barman Henry bol spokojný. Nikto netuší kam kamene padli, ale nebolo to do jeho krčmy, tak ho to vôbec nezaujímalo. Za oknami sa zatiaľ zotmelo. Niekoľko zákazníkov predsa len odišlo, aby hľadalo prípadný požiar, ale väčšina sedela a popíjala ďalej.
Zem sa zatriasla do tretice. Teraz to však nebol silný otras, ale zato bol oveľa dlhší. Ako by im sopka niečo chcela povedať. Popred okno sa mihol tieň. Celá krčma stíchla. Nikto však nevedel prečo. Ten tieň bol veľmi divný, ako by žiaril a nie tienil. Nikto sa ale nechystal ísť von skontrolovať kto, alebo čo to bolo. Len niektorý si šeptom pripomínali starú legendu
dne 23.10.10 zapsal(a) Saraju
ornament
Ohnivý mužíček
Krčma sa pomaly vyprázdnila. Nikto nešiel zisťovať čo sa stalo, čo to bol za zvláštny tieň. Radšej išli každý svojou cestou domov. Nikto? Nie. Gaylen bola príliš zvedavá aby zostala sedieť doma. Zbalila to najnutnejšie a vyrazila do pohoria Uruth. Tam je predsa jediná aktívna sopka v tejto zemi. O žiadnej ďalšej nevedela. Do batohu si hodila kusy mäsa. Dobre si pamätala na poslednú návštevu toho pohoria. Vtedy sa jej podarilo uniknúť smrti len o málinko. Harpye ktoré tam sídlia sú nebezpečné. Vedela však čo na ne platí. Hodiť kus mäsa a má chvíľu na to aby prebehla okolo nich, zatiaľ čo sa ony budú byť o to ktorá z nich si ukradne najväčší kus.
Cesta k sopke jej netrvala ani tak dlho ako očakávala. Kôň dobre poznal les a vôbec mu nevadila tma, ktorá naplnila zem. Hodina už pokročila. Všetky poctivé bytosti už ležia v posteli. A tie nepoctivé sa jej radšej budú vyhýbať.
Harpye stále nespali. „Kto vie či tie potvory niekedy zatvoria oči.“ Pomyslela si Gaylen a rukou vybrala kus mäsa z batohu. Silno sa zahnala a kus mäsa preletel krásnym oblúkom ďaleko od miesta kde stála. Škrekot vždy hladných harpyí naplnil vzduch, keď sa rozbehli na miesto kam dopadlo mäso. Gaylen nečakala. Dobre vedela že táto výhoda nebude trvať dlho a harpye budú hľadať miesto odkiaľ mäso priletelo. To by bol jej koniec, alebo aspoň koniec jej plánu zistiť čo je vlastne pravdy na legende o tom ohnivom mužovi.
Keď prišla až k sopke čakalo ju prekvapenie. „Teda mohla som počítať s tým že po toľkých otrasoch sa nebude dať dostať do nej“ zamrmrala si pod nos. Zem ako by chcela potvrdiť jej slová sa jemne zatriasla a Gaylen len tesne uskočila pred padajúcim kamením. Jej pohľad spočinul na postave, ktorá stála neďaleko. Niečo také v živote nevidela. Legenda je asi pravdivá. Ona to však už asi nikomu nepovie. Ohnivý mužíček zašepkal kúzelnú formulu a vedľa Gaylen vyrástol zo zeme lávový golem. Nie jeden, dvaja, traja ... nestíhala ich ani počítať. Gaylen rýchlo vytiahla meč a pokúsila sa brániť. Boj však trval len krátko. Proti takej presile nemala šancu. Nebolo ani kam ujsť. Podarilo sa jej jedného poraziť, kým jej ďalší dal ranu po hlave a ona upadla do bezvedomia. Viac sa neprebrala. Harpye poletovali v okolí, ale ku golemom sa báli priblížiť.
„Tak a to je len začiatok mojej pomsty“ povedal ohnivý muž a zmizol v sopke.
dne 24.10.10 zapsal(a) Saraju
ornament
Morské príšery
Už dlhšiu dobu vidieť nad zemou divný mesiac. Kto vie či to má niečo spoločné z tým že sopka zase začala chrliť oheň. Jedno je ale isté. Príliv a odliv v mori je oveľa silnejší ako za posledných niekoľko rokov. Rybári v okolí hlásia že je menej rýb ako obvykle. Asi ich tá voda niekam odplavila. Musíme ďalej pozorovať čo sa deje na oblohe a vode.“ Muž odložil pero a vstal, aby zatvoril okno, cez ktoré začalo pomaly do izby fúkať. Vietor z posledných síl rozfúkal zvitky, ktoré boli rozložené na stole. Muž inštinktívne skočil a začal ich zbierať. Pohľad mu spočinul na jednej strane na ktorej bolo zápis z pred pár dní. „dnes sa nám uľavilo. Zemetrasenie ktoré sme mali v meste bolo oveľa silnejšie ako v posledných dňoch. Ako vždy aj dnes zo sopky vyletelo niekoľko kameňov. Našťastie preleteli ponad mesto a dopadli ďaleko do mora. Ešte dobrú chvíľu bolo vidieť oblak pary, ktorá sa vznášala nad miestom kam spŕška lávy a horúcich kameňov dopadla.“ Muž uložil zvitky znova na stôl a začal ich ukladať podľa času v ktorom boli zaznamenané. Ešte ani neskončil, keď sa okno zase otvorilo a vietor sfúkol sviečku, ktorá bola jediným svetlom v celej miestnosti. Keď trochu vietor ustal, muž vstal a prešiel k oknu aby ho zatvoril a tento krát aj poriadne zaistil. Pohľad mu padol na more, ktoré bolo posiate množstvom malých svetielok. „Čo to len môže byť?“ opýtal sa sám seba. Svetielka sa pomaly pohybovali smerom k blízkej pláži. Podchvíľou niektoré zmizli, aby sa objavili ďalšie niekde inde. Príroda stíchla. Také ticho ako keď sa blíži niečo zvláštne. Muž rýchlo zatvoril okno, obliekol si kabát, zobral lampáš a vyšiel pozrieť von. Dotieravý hmyz začal lietať okolo svetla, ale muž sa nedozvedel nič nové. Tie malé zvláštne svetielka boli príliš ďaleko, aby sa dalo zistiť čo to vlastne je. Vrátil sa preto domov, poriadne zabezpečil dvere a unavený si vliezol do postele.
dne 31.10.10 zapsal(a) Saraju
ornament
Podivný tieň
„Neverím že nejaký muž z lávy vôbec kedy žil. Už dávno sopka zo seba nič nedostala. Prichádza zima a nepredpokladám že by nám tu chcela hriať. Asi už zase spí.“ Prehlásil hostinský a dolial pivo do džbánu. Nikto si už dávno nespomenul na sopku, naozaj bola dlho ticho. Pred chvíľkou ale vbehli do hostinca ufúľané deti a brblali si niečo o sopke, podivnom dyme nad ňou a o mužíčkovi čo v sopke žije. Hostinský ich rýchlo vyhnal von, aby si aspoň utreli špinu s topánok, skôr ako mu stihnú pobehať po celej miestnosti. Potom neochotne zobral vedro s vodou, handru a išiel utrieť to čo stihli zablatiť, aby to hostia neroznosili po celom baráku.
V sopke mužíček dokončoval posledné prípravy. Všetky ingrediencie boli pripravené. Do lávy postupne hádzal rôzne bylinky, sušené krídla netopierov, žabie oči, jašteričie chvosty a iné podivné suroviny, ktoré bežný človek ani nepozná. Popri tom odriekal podivné zaklínadlá. Už niekoľko dní, možno aj týždňov zháňal všetky potrebné suroviny a teraz už pár hodín odrieka zaklínadlá a vhadzuje tie suroviny postupne do lávy. Bežný pozorovateľ by si povedal že sa zbláznil. On ale vie presne čo robí.
Po pár hodinách jeho snaženia z lávy vystúpil zvláštny dym. Zakrútil sa ako had nad miestom odkiaľ vyšiel a potom v divnom tvare, podobajúc sa na postavu človeka zastal pred ohnivým mužom. Muž pohliadol do miesta kde by mali byť oči dymu a ticho mu niečo šepol. Dym zmenil svoj tvar a vyletel smerom hore do sveta. Mužíček podskočil radosťou, mädlil si ruky a pomaly sa odobral oddychovať. Dielo bolo dokonané, ďalej to je v iných rukách.
dne 02.12.10 zapsal(a) Saraju
ornament
Denník Malánie
Stránky denníka sa prevrátili vo vetre, ktorý vnikol do domu cez rozbité dvere.
„Cítim sa hrozne unavená. Ako by som celú noc nespala. Obyvatelia mesta na mňa pozerajú nedôverčivo. Ako by som v noci robila niečo iné ako spala vo vlastnej posteli.“
„Cisárovná bola spokojná s tou robou, čo som ušila. Zase mám peniaze na nájom a nemusím sa báť toho, že ma vyhodia na ulicu. Zajtra volíme starostu ...“

Ďalšie stránky sa obrátili vo vetre.
„Kto vie, čo ma tak ničí. Už nemám skoro žiadnu silu v tele. Každé ráno vstávam viac unavená, ako keď si líham večer do postele. Už som navštívila aj doktora. Nič mi nenašiel, vraj som úplne zdravá.
Vedľa sa nasťahoval nový sused. Je to celkom kus chlapa. Musím za ním zájsť a predstaviť sa. Kto vie ako to dop..."

Denník sa otvoril na poslednej popísanej stránke.
„Včera sa na mňa obyvatelia mesta pozerali fakt škaredo. Začínam sa báť ísť sama do mesta. Nové plesové šaty mám hotové. Zajtra ich musím odniesť na hrad. Okolo domu už niekoľko krát prešiel herold. Keď som prišla do mesta spať z prechádzky, tak horel portál. A v Imeri zase horel nejaký stĺp. Niekto búcha na dvere. Idem sa pozrieť. Aby som nezabudla na suseda...“
Ohnivý mužíček sa skláňal nad kotlom, keď do sopky vletel tieň. Preletel párkrát po vnútrajšku sopky, a potom si to zamieril späť do lávy, odkiaľ pred časom vyletel. Mužíček zaklial a kopol do kotla. Strašne ho zabolela noha, tak zaklial ešte raz, ale kopanec si už odpustil. „Toľko práce a aj tak s toho nič nebolo. Keď potrebuješ niečo urobiť, musíš si to urobiť sám.“ Pár krát dupol nohou o zem a zo sopky vyletelo pár lávových kameňov a zamierilo si to smerom k jednému mestu.
„Ja vám to spočítam...“
dne 31.01.11 zapsal(a) Saraju
ornament
Zvláštne podzemie.
Ohnivý mužíček pobehoval po svojej sopke. Po dlhšej dobe k nej prišla skupina nebojácnych hrdinov a on sa musel pripraviť na ich. Z lávy vyvolal pár golemov, povolal svoje stráže a začal využívať sopečných kameňov aby zlikvidoval skupinku čo sa začala zbierať pred vchodom do sopečnej hory. Nečakal však že tým skupinu len vyprovokuje a tá sa prekope cez zasypané dvere. A to bola jeho skaza. Stráž nebola dostatočne silná, jeho meč sa odrážal do brnenia ktoré mali na sebe jeho nepriatelia a jeho hrdosť mu nedovolila utiecť a skryť sa. Po krátkom boji podľahol. Sopka tesne pred jeho smrťou stihla vyslať silné otrasy po celom svete. Vzápätí sa strop sopky začal rúcať a uzatvoril celé vnútro sopky.
Thyrisom otriasol veľmi silný otras. Sklá na oknách praskali. S pod zeme sa ozval tupý a dunivý rachot. Zrútila sa časť klenby v kanalizácii a otvorila dávno zabudnutú časť mesta. Skupinka dobrodruhov vošla do stôk, presekala sa cez stvorenia čo žijú v tých kanáloch a dostala sa až k miestu kde padla klenba. Po chvíli práce sa im podarilo preraziť si cestu do podzemia. Čo tam našli? To vedia už len oni. Chvíľu ich však bolo počuť hovoriť o nejakých podivných hodinách, divnej knižnici a nejakých knihách v nej a to celé je v rozpadnutom meste pod zemou...
K čomu to celé slúžilo? Na čo sú tie zvláštne hodiny? To všetko ukáže len čas.
dne 06.02.11 zapsal(a) Saraju
ornament
Ohrožení na severu
Plameny již dávno nehořely jasně, spíše jen trochu dýmu naplňovalo podzemní místnost. Možná by úplně zemřely, kdyby v podlaze nebyla prasklina. Prasklina plná prachu staletí a pavučin. Pomalu se škvařila a vedla oheň hlouběji, pod podlahu, pod něco, co připomínalo sluneční hodiny. Pach spálených pavučin by udeřil do nosu každého návštěvníka, ale nikdo tam nebyl. Nikdo nevěděl o ohni pod podlahou. Trvalo to dlouhé týdny, ale pavučin a prachu bylo snad nekonečné množství. Teplo sálalo z podlahy knihovny a zahřívalo vše, včetně hodin. Najednou, snad když dost pavučin dohořelo, z hodin zmizel veškerý mat a špína let, zaleskly se a cvaklo v nich. Ten neobyčejný zvuk přilákal krysu, malého zvědavého tvora. Začala očichávat hodiny, po chvíli si stoupla na zadní nohy, aby viděla blíž. Dotkla se jich přední packou... a zmizela.
Daleko od toho místa, na mrazivém severu, se z ničeho nic zjevil tvor. Množství jeho očí sledovalo okolní krajinu pátravým pohledem, sníh se mu líbil. Měl rád vodu a na tom, že byla zmrzlá, mu pramálo záleželo. Vydal se ke skalám a začal klást vajíčka. Věděl, že potomkům se zde bude dařit. Bude se jim dařit lépe, než tam odkud přišel a tam, kam se brzy vrátí. Jeho čas nastal brzy, ale základy nové generace stihl položit. A zmizel.
Krysa se zjevila v podzemní knihovně, očka měla vytřeštěná, ale v tlamě držela kus nahnilého masa. Vrátila se z hostiny. To bylo něco, o co se musela podělit se svými družkami. Odběhla do jednoho polorozpadlého domu, vyhnula se pavoukům a tichým pískáním předala svou zprávu. Hostina čeká. Příště se hodin nedotkla sama, dotklo se jich šest. A na severu se zjevilo šest tvorů. Byli jinak velcí než ti předchozí, ale jedna věc je s nimi spojovala – měli rádi vodu v jakémkoli skupenství. Přibylo vajíček. I kdyby krysy svůj výlet na hostinu neopakovaly, další generace se zrodí a budou se dál množit. Jakou rychlostí? Kdo ví... Ale jedno je jasné, tam na severu se něco děje...
dne 28.03.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Masakr
Podzemní chodbou se řítil velký válečník zabalený v kožešinách. Dusal od vchodu, odkud se nesly zvuky boje, až k místnosti náčelníka, kam téměř vlétl po hlavě.
Krig, útok, těžce artikuloval. Nebyl zadýchaný, jen nezvyklý hovořit.
Útok? Sušinky z Imeru? odvětil náčelník, snad ještě o hlavu vyšší než bojovník, aniž by zvedl hlavu od leštění ostří sekery.
Ne krig, zrůdy.
Kouknu na ty tvý zrůdy, padnou.
Během okamžiku oba klusali k východu z podzemní jeskyně. Náčelník se zastavil hned, jakmile spatřil první tvory. Nikdy nic podobného neviděl. Vznášeli se a trhali jeho lidi magií. Byl ostřílený válečník, zjizvený mnoha boji, ale i jeho oči se rozšířily hrůzou, když viděl jednoho ze svých mužů doslova explodovat. Byl to Vjall, jeho syn.
Ohlédl se na válečníka, který za ním před chvílí přiběhl, v očích matný lesk.
Kdo unese zbraň, ať je u ohně. A kdo ji neunese, unese ji taky. Jediná cesta je skrz ně...
Válečník pochopil. Největší čest je zemřít pro kmen, ale dnes by umíraly i ženy a děti. To je špatně.
Zrůdy se dostávaly čím dál hlouběji, ale po chvíli se proti nim vyřítil náčelník mávající obrovskou sekerou. Roztínal tkáně tvorů a dal jim zakusit bolest. Alespoň o tom byl přesvědčen. Tlačil se ven a za ním celý kmen. Zasáhl ho blesk, seslaný jednou ze zrůd. Chvíli se třásl, ale potom se po ní vrhl. Kožešina chránící ho před zimou hořela, ale jeho to nezajímalo. Musel své lidi dostat ven.

On už svit měsíce nespatřil. Padl ještě v podzemí spolu s polovinou svého kmene.
dne 28.04.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Cesta
Jeskyně ještě páchla zahnívajícím masem, přestože ji už predátor opustil. Měla ale nové obyvatele. Podivní tvorové snad s jediným účelem – bloudit po okolí a ničit vše co vidí. Ve vzduchu visel nakyslý pach, když se vznášeli kolem stěn a oslizlými výrůstky ohmatávali kámen. Jeden z tvorů najednou objevil škvíru, do které se ho vešla snad polovina. Ostatní se k němu okamžitě sletěli, jako by zapískal neslyšný signál. Tvor-objevitel se mezitím cpal do otvoru, až v něm celý zmizel. Za ním se do otvoru tlačili další. Teritorium se musí zvětšit.
Kdyby v tom dole kopal horník, asi by byl velmi překvapen – velmi nemile překvapen. Podlaha na jednom místě pukla a zvedla se, několik kamenů odlétlo bokem a mezi sutí se vznesl tvor. Otočil se a rozhlédl se po svém okolí. Byl o něco jižněji, nemrzlo tu. Ale nebylo tu sucho. Za chvíli se objevili další a začali zkoumat okolí...
dne 11.05.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Krvavý západ slunce
Slunce se pomalu sklánělo k obzoru, když se začaly řadit skupiny ozbrojenců. Sníh křupal pod nohama a lehce pokyvovali, když herndall mluvil. Všichni věděli, proč přišli. Věděli, do čeho jdou. A věděli také, že dnes poteče i jejich krev. Létavé potvory se zakusovaly do jejich řad a válečníci jim vraceli rány. Kněží běhali od jednoho zraněného ke druhému, měli až příliš mnoho práce, když skupina neměla nikoho, kdo by čaroval magické zdi a musela se tak spoléhat jen na hrubou sílu a jediné krytí před kouzly poskytovaly domy. Nezastavili se. Chvílemi ustupovali, když byli v příliš velké nevýhodě, ale nikdy to nevzdali. Občas se zastavili, aby si odpočinuli.

... měnili si úder za úderem. Válečník v temné zbroji a kopiník v černém. Chvíli měl převahu jeden, během okamžiku bylo vše jinak...

Skupina na křupavém sněhu zírala na výjevy, které se před nimi odehrávaly. Jeden z válečníků zaťal ruce v pěst, snad poznal ten výjev. Obraz se však náhle zavlnil a jako by z něj vystoupila jedna z bestií. Opět byl čas prolévat krev.

... šermíř došel k palisádě. Sundal si helmu a krátce se usmál. Potom se zhroutil k zemi spolu s dívkou, která k němu přiběhla, na tváři zoufalství...


Obrazy zmizely. Válečníci museli přesunout bitvu dál, pokud chtěli dosáhnout svého cíle – nejlépe bránitelného místa v Imeru. Zával na řece byl odstraněn, mezi vraty tvrze se setkali se silným odporem. Pomalu postupovali a čistili budovy od bestií. Část z nich se ale zastavila na dvoře a sledovala další obrazy visící v rozvlněném vzduchu.

... mladá žena tmavé pleti se krátce zasmála. Válečník se stejně bílými vlasy, ale světlou kůží, s ní hovořil na potemnělém palouku. Žena se krátce otočila, když za ní vyšly ze stínů dvě postavy, ale vzápětí svůj pohled vrátila k válečníkovi, krátce pokývla hlavou a zazubila se...

Boj probíhal už jen v patře poslední budovy. Poslední tvorové se dvěma očima padali pod údery zbraní. Tělo jednoho z nich vydalo mlaskavý zvuk, když na něj dopadl jeden z válečníků, skučící a držící si popálenou nohu, která ho již neudržela. Přibíhaly posily. Poslední zbytky odporu byly zlomeny.

... nemrtví pobíhali mezi plameny jako smyslů zbavení. Z hořících domů vybíhali obyvatelé a padali za oběť nečistým hordám. A postava s tmavými vlasy měla ruce založené na hrudi kryté rudou róbou a smála se...


Slunce se už schovalo za obzor. Válečníci se pomalu rozešli do svých domovů. Jen jeden válečník a kněžka zůstali ve tvrzi a snažili se zlikvidovat důkazy řádění těch bestií.
dne 27.05.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Sníh a krev
Opět se blížila noc a opět se válečníci sešli na dalekém severu. Barbaři bojují o svůj domov. Sníh křupal a slunce se dotýkalo obzoru. Městem se rozléhal zvuk kopání, jak se snažili odstranit zával. Snad čekali od začátku větší odpor takzvaných očí, boj šel až snad příliš snadno. Dobyli most, za kterým viděli další oči. Přetnutí lan toho mostu bylo to nejjednodušší, co mohli udělat. Jak se most s rachotem zřítil do řeky, zřítil se s ním i přístup přes vodu. Postupovali dál. Kradli zrůdám dobyté území a ohrazovali ho. Snad v rychlosti stavěné palisády jim dodají aspoň náznak bezpečí. Snad...

Vzduch nad pouští se podivně tetelil. Snad to byla fata morgana. Kdyby byl někdo poblíž, možná by zahlédl nějaké obrazy. Třeba by rozeznal pár na noční procházce. A třeba by zastavil zrůdy zlatavé barvy, které se zjevily odnikud...

Oči se posbíraly k jakémusi protiútoku. Sníh se barvil krví zrůd i obránců. Chvíli byli na ústupu ti, chvíli ti. Kdy tenhle boj skončí?

Liška vyděšeně uskočila před obrazem lovce, který se zjevil odnikud. Prchla do lesa a doufala, že ji nebude sledovat. Obraz se vlnil, lovec stopoval něco velkého. Liška se po chvíli vrátila, ta zvědavost bude jednou jejím koncem. Viděla zelené tvory, divné, s očima na stopkách. Páchli smrtí...

Jejich cílem byl portál. Blížili se k vystěhované pevnosti, a čím blíže byli ke svému cíli, tím pomaleji postupovali. Najednou se za nimi zavlněl vzduch a několik z nich vykřiklo.
Skupina ozbrojenců postupuje ke kamenné stavbě se čtyřmi sloupy.
Byli téměř u portálu.
Náhle se v dálce zjevují zrůdy podobné očím vytrženým z důlku.
Téměř se ho dotýkají, boje přituhují.
Zrůdy začínají ozbrojence trhat na kusy.
Náhle se objevují oči. Někdo volá k ústupu.
Krev mrtvých obránců stříká až na zdi blízké pevnosti.
Oči se začínají zakusovat do řad obránců, začínají jatka. Snaží se o ústup.
Na bojišti je klid. Masakr skončil a obraz se rozplývá...
Několik jich přežilo. Většina se válí ve vlastní krvi před branami pevnosti. Těch několik, kteří viděli obraz i realitu, se chvěje. Priority se mění. Hrdinské dobývání území se stalo záchranou zraněných spolubojovníků a vyzvednutím padlých pro řádný pohřeb.

Téměř to vypadalo, že někdo nakreslil obraz na skálu. Trojice tvorů stála v úzkém kruhu, snad hovořila. Obraz byl nečekaně jasný. Během chvilky se jeden z nich zadíval přímo do vlnící se trhliny. Rychle něco řekl zbylým dvěma a vykročil. Věděl, že šance je jedinečná. Chvilka agonie přešla a on stál na trávě u skály, vedle něj tři malí fialoví tvorové, kteří by se snad krčili strachy, kdyby to uměli. Mávl na ně rukou a vyrazil k severu, potvory zůstaly na místě...

Palisády zatím držely zrůdy v nových hranicích. Snad to tak zůstane dlouhou dobu. Ale od jihu se něco blížilo. Kráčelo to lesem, vyhýbalo městům a cestám a nesl se za tím pach zmaru.
dne 04.06.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Márna snaha
“Svet sa rúca. Každým okamihom sa blíži k neodvratnému koncu - zániku v plameni ohňa a zkazy.” - neznámy mních

"Dobré miesto, zlý čas", zavrčal Semat a prešiel pohľadom na obriu postavu démona stojaceho opodiaľ. Nedá sa nič robiť, budú musieť využiť situáciu a možnosti aké majú - keby aspoň tí červíci neboli takí paličatí. 'Toto je naše mesto, zmizni a nechaj nás na pokoji', kričia. Aké patetické. Očividne sa ich ilúzia nádeje na ubránenie mesta stále nevytratila. Nato, že sa už vyše mesiaca boja vystrčiť čo i len nos zpoza dverí im hrdinské reči nechýbajú, priam naopak - zakaždým svoj heroický prednes obohatia o nové, šťavnatejšie frázy. Ich osud záleží na tom ako si budú počínať v nasledujúcich dňoch. Najvyšší čas, aby sa o tomto "obchode" dozvedela aj druhá strana barikády - škoda len, že pálenie je taká zábava.
dne 07.07.11 zapsal(a) Balthazar
ornament
Čas na zábavu
Bylo pravé poledne. Podivné stvoření oděné do roucha, které se lesklo mnoha odstíny modři, zvedlo svůj pohled z osamoceného lidského domku a podívalo se na oblohu. Je čas na zábavu, zamumlalo si pro sebe a vyrazilo k domu, který již nějakou chvíli pozorovalo. Z podrostu za ním se líně vynořily tři obrovské modré oči a jaly se následovat svého pána. V okolí domu nikdo nebyl. Zbývalo ještě necelých deset metrů k domu, když tu stvoření udeřilo svojí vyřezávanou holí prudce do země. Ozvala se obrovská rána. Místo vchodových dveří zela obrovská doutnající díra. Zevnitř se ozvaly výkřiky a dětský pláč.

Stvoření prošlo dovnitř domu, zatímco své následovníky nechalo venku. Nasálo pach kouře, vznášející se uvnitř, a usmálo se. Podívalo se na početnou rodinu, která očividně ještě před chvíli obědvala. Děti se choulily strachy v koutě, zatímco jejich otec mezitím stačil popadnout sekeru a chystal se bránit. Stvoření se na něj upřeně zadívalo. Ale to se dělá? Takhle vítat hosta? S tou sekerou bys mohl někoho zranit, pravilo sarkasticky stvoření a opět prudce udeřilo holí do země. Ohnivá koule proměnila sekeru v doutnající oharek a ošklivě spálila ruku, která ji držela. Pro příště už si budeš pamatovat, jak jednat s hosty. Na důkaz svojí zdvořilosti a dobroty se ti i představím. Mé jméno je Quarazom. Jak se jmenuješ ty? J-j-já js-sem D-D-Doryl, zakoktal se muž. Takže, Doryle, abych nás oba nezdržoval, chceš žít? Muž rychle přikývnul. Dobře, v tom případě ti dám jedinou možnost. Odevzdej mi tři své děti, jinak všichni zemřete. Ne! V žádném případě. Radši zabij mě, ale mé děti nech žít! vykřikl muž. Quarazom se na něj zadíval a pokrčil rameny. Smůla, svoji šanci jsi dostal. Naposled udeřil holí do země. Obrovský výbuch rozmetal dům po okolí.

Uprostřed kráteru stál Quarazom a kolem něj se vznášeli tři jeho následovníci. Zajímavé, že na to nikdo nikdy nepřistoupí. Pokčil rameny a nasál vzduch: Mám rád pach spáleniny a krve. Vzduch najednou zhoustl. Pohyb byl najednou příliš namáhavý. Vše kolem se roztočilo a rozmazalo. Zavřel oči. Když je znovu otevřel, byl úplně jinde. A jindy. Když spatřil své dva kolegy, pochopil ihned co se stalo. Správné místo, pravil. Špatný čas, dopověděl za něj Setam. Při pohledu na ty dvounohé červy kolem se musel Quarazom usmát. Tady bude zábavy mnohem víc.
dne 12.07.11 zapsal(a) Ordenor
ornament
Ticho před bouří
Quarazom se podíval na Slunce nad hlavou a sklonil svůj pohled opět na Regnuma. Už tu trčíme příliš dlouho. Regnum jen mlčky přikývl a pohledem zabloudil na malé stavení, kde se nacházel jejich třetí společník. Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale Quarazom jej předběhl. Musíme si něco vyříkat, prohlásil a vydal se k domu, aniž by čekal na svého společníka. Ten se však během chvíle opět objevil po jeho boku. Přeci nebude stát někde stranou, když se zase začíná něco dít.
***

Setam stál čelem k zrcadlu v jediné místnosti domu a prohlížel si nový šperk co kdesi našel. Zrovna obdivoval, jak krásně mění barvy, když tu se najednou ozvala rána. Dveře vyletěly prudce ven z pantů a narazily do druhého ze tří zrcadel, která se v místnosti nacházela. Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, kdo za to může. To bylo moje oblíbené zrcadlo! Ozvala se další rána a dvě zbývající zrcadla se taktéž odebrala do zrcadlového nebe. Když to říkáš, prohlásil znuděně Quarazom. Ale je tu jedna důležitá věc, která nesnese odkladu. Jak si to k sakru představuješ!? Spolčit se s těma červama a teď tu jen sedět a čekat? Znechucení z Quarazoma jenom prýštilo. Setam se na něj se zuřivým pohledem podíval a rozkřičel se: To byla moje oblíbená zrcadla! A vůbec, budeš poslouchat mě, já jsem tu šéf! Setam začínal být čím dál tím víc rozzuřený. A o to Quarazomovi šlo. Když byl rozzuřený, dělal chyby. Vypadni! A hned! A ty Regnume jdi s ním a hlídej ho. Nechci, aby udělal nějakou kravinu. Zůstaneme tady a nehneme se nikam! Quarazom se otočil a vyšel ven. Vůbec nevypadal naštvaně. Dokonce se i usmíval. Regnum a nehnout se nikam? To dřív vyjde Slunce na západě, než by ten zůstal s velkou armádou na jednom místě. Ještě to zabere pár dní, než jeho zuřivost zvítězí. A pak? Pak Regnum za ním přijde sám s návrhem na další boj.
dne 28.07.11 zapsal(a) Ordenor
ornament
Pohár přetekl
Nemusel nic říkat a už od pohledu bylo jasné, jak je Quarazom spokojený, ze stavu, do kterého se hledání stroje dostalo. Jeho tvář a výraz v ní mluvil lépe než slova, která by měla vyřknout to, jak se cítí. Byl více než spokojený, všechno vycházelo podle jeho představ a dá se říci i plánů. Setam byl zaslepený svojí marnivostí, zahleděný do svých hračiček, do blýskavých cetek, kamínků a zrcadel. Trávil celé dny ve svých komnatách. Armáda našla hromadu blyštivých kamenů a mincí v jakési sluji, která kdysi snad mohla sloužit drakům, nebo jiným obřím tvorům jako domov, hotový ráj pro Setamovy oči. Ale ještě větší radost než ze Setamova nic nedělání měl z Regnuma. Jeho zuřivost z něho čišila plnými vědry. Chodil sem a tam, škrábal svou berlou do stěn pevnosti, trhal laně, které před ním nestačily utéci, pálil havrany, kteří sedali na sněhu, choval se jako šelma lapená do klece… Quarazom dobře věděl, že to takhle Regnum nevydrží…

O dva dny později, časně z rána vyšel Quarazom z pevnosti a jen se pousmál, když viděl Regnuma šikujícího armádu. Nebylo to nic, co by nečekal. Nemusel se ptát co dělá, bylo mu to jasné. Regnumovi chybí pach krve a spáleného masa, bojová vřava a pocit vítězství. Netrvalo dlouho a vrata od pevnosti se rozlétla a z nich se vyřítil Setam v doprovodu jeho stráží. „Co si jako myslíte že děláte?!“ Regnum jen zamručel: „To co ty nesvedeš. Jdu splnit náš úkol!“ Semat omámený vztekem zařval: „Tohle je ale moje armáda! Já tady byl první! Já vám sem pomohl, já sem šéf, nemáte žádné právo…“ Pokračoval by dál, kdyby do něho Quarazom nestrčil a klidně nepronesl: „Nech si tu tvoji armádu, já a Regnum odcházíme. My svůj úkol splníme a ty se tady můžeš dál kamarádíčkovat s těmi malými otravnými červy a čekat až k tobě přijde stroj sám.“ Dobře věděl, co říká, stejně jako dobře věděl, že v okolí Ilerenských skalisek se pomalu dává dohromady další armáda. Sic menší, za to ale oddaná a pod Regnumovým vedením bojeschopná. Armáda, o které Setam díky své slepotě snad ani neví. Než se Setam stihl vzpamatovat, odešli pryč.
dne 01.08.11 zapsal(a) Tarog
ornament
Průzkum
Quarazom se podíval na osmiokého zlatavého průzkumníka, vznášejícího se před ním. „Cože? Jejich hlavní město padlo?“ Rozesmál se jasným a zvonivým smíchem. „No aspoň něčemu bylo to dlouhé čekání dobré. Ti červi teď budou oslabení a zmatení. Tím líp pro nás.“ Mezitím, co si mluvil pro sebe, vyšel před jeskyni, která se v poslední době stala jejich domovem. Nebyla sice tak pohodlná, jako domy tam na severu, ale už brzy to bude jinak. Brzy už budou mít jeskyni za sebou. Brzy budou mít něco lepšího! Jen jediná věc ho trápila, nedostatek informací. Ale to se mělo změnit. Přešel ke skupince malých a rychlých hledačů a vyslal je hledat. Jakmile zmizeli mezi stromy, podíval se na osamocené zlatavé stvoření, které jediné zbylo v jeho blízkosti. „Ty máš jiný úkol. Sleduj je z povzdálí. Zjisti, kolik těch červů bude bojovat a jak. A hlavně… Vrať se!“ S mávnutím poslal osmiokého pryč.

Čekání se čím dál tím víc protahovalo. Tu se najednou ozvalo zašustění z podrostu u lesa. Za malou chvíli vylétla malá zlatavá koule a zastavila se u svého pána. Z jejích původních osmi očí zbývalo už jen pět, ale to nevadí. Ony dorostou. Neměla žádná ústa, kterými by podala své hlášení, ale to Quarazomovi nevadilo. V její mysli se čte snadno. „Takže naše malá skupinka byla rozprášena? Nevadí, každého z těch slabochů příště nahradí tři silnější.“ Quarazom se ušklíbl. „Celkem asi patnách obránců? Z toho množství odjinud? Tohle bude snadnější, než jsem myslel.“ Bouchl holí do země a začal se smát. Tohle se bude Regnumovi líbit.
dne 11.08.11 zapsal(a) Ordenor
ornament
Nabídka, která se neodmítá
Byl to večer, jako každý druhý. Správce majetku Templářského řádu, Praeceptor Feanor, se vracel z polností s bohatou sklizní. Slunce akorát zapadlo, ale pracovní povinnosti ještě zdaleka neskončili. Musí přeci ještě udělat kupu hřebíků na opravu kostela, který byl poškozen při nedávných útocích. A připravit prkna. Mnoho a mnoho hladkých prken. Nedá se nic dělat, když Bůh dá, do půlnoci budu mít hotovo. Šeredně se mýlil.

Uběhlo sotva pár minut v dílně, když uslyšel od brány silné zabušení. Ne, teď má moc práce, žádné zakázky nepřijme a nikam nepůjde. Rychle si to rozmyslel. Takový křik a rámus, který se rozprostřel za hradbami templářské pevnosti, neslyšel už dlouho. Vyběhl a viděl hořet budovu těsně u hradeb. Co ho ale znepokojilo víc, byla démonická postava se třemi posluhovači, gigantickýma očima, která se vznášela nad zemí. Už je viděl dříve. A nikdy to nevěstilo nic dobrého.

Ustup démone, zapovídám tě zpět do pekla, kam patříš! zvolal jasným hlasem Feanor. Démon se na něj s podivně klidným úsměvem podíval a promluvil: Mám pro tebe nabídku. Nabídku, která ušetří životy mnoha lidí. Nabídku, která se neodmítá. Máte týden na to, abyste vyklidili toto město, které tímto zabírám. Udělejte tak a nikomu se nic nestane. Neuděláte-li to, zemřete.

Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí, zplozenče pekel! Zhyň! S tímto výkřikem se statečný řemeslník vrhl vstříc démonovi a jeho posluhovačům. V tu chvíli bylo k boji připraveno již více řádových bratří, kteří se jali démony zabít. Ten nejmocnější z pekelníků, ale bez problémů unikl. Když se dostavil Komtur Erlist, jeden z mistrů Řádu, zbýval na živu už jen jediný démonický pohůnek. I toho brzy zapudili zpět. Komtur jen potvrdil slova svého podřízeného: Na tohle žádný Templář nikdy nepřistoupí.
dne 17.08.11 zapsal(a) Ordenor
ornament
Zarputil
Rybáři se tomu místu vyhýbali snad odjakživa. Ne proto, že by tam nebyly ryby, těch tam bylo snad až příliš. Nežili tam ani mořští hadi. Ani najít to místo nebylo příliš těžké. Těžké bylo se odtamtud dostat. Lodě se začínaly točit v kruzích, navigace selhávala. Slunce se zdálo být vždy tam, kde ho námořníci mít chtěli a ne tam, kde mělo být. Hvězdy se ztrácely. Plout rovně, tak snadný příkaz, se stávalo nemožným. Raději oželet bohatý úlovek, než zkoušet své štěstí, říkávali. A tak se na námořních mapách mezi ostrovy začalo šířit označení černého kruhu. Nejdříve pomalu, jen na nejbližších ostrůvcích, ale později takovou mapu vezla obchodní galéra a vyvolala zvědavost mezi pověrčivými námořníky v přístavních krčmách. Začali kruh překreslovat i na své vlastní mapy a tak se jedna z takovýchto map dostala do Phyristie. A co jiného zajímá mágy víc, než pořádná záhada? Snad jen plný žaludek. Jeden z nich se jmenoval Zarputil a protože to byl muž svého jména, tak získal svolení arcimága a rozhodl se celou záležitost důkladně prozkoumat. Dlouhé roky strávil na moři, cestoval mezi většími i menšími ostrůvky, snažil se nalézt každého, kdo kdy černým kruhem projel a přežil to. Dílek po dílku skládal obraz záhady, které věnoval svůj život. Sedmnáct let trvalo, než se rozhodl, že má obraz kompletní... a než se rozhodl, že černému kruhu se musí učinit konec.
dne 27.09.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Posedl
To příjmení mu nevadilo. Vlastně mu odpovídalo. Zarputil Posedl ho přijal za své. Každý na ostrovech ho již znal a on té známosti uměl využívat. Přesvědčit správce, aby mu zapůjčil starší loď, pokud si na ni najde posádku, nebylo tak těžké jak čekal. Ani nalezení posádky mu netrvalo dlouho. Znali ho a nejspíše mu i věřili. A nejspíše věřili i tomu, že mág na palubě je před černým kruhem ochrání.
Vypluli za jasného jitra. Foukal dobrý vítr a jejich loď, přestože již něco zažila, rozrážela vlny jednu za druhou. Na palubě panovala dobrá nálada, která zasahovala až do kajuty, kde nad mapami a magickými knihami seděl Zarputil. Kolem lodi skákali ochočení delfíni, na které dohlížel jeden z členů posádky. Trvalo jim jeden a půl dne dostat se k hranici černého kruhu. Teď museli spoléhat na zvířata, ta kruhem nejspíše ovlivněna nebyla. Nejspíše. Delfíni ukazovali směr stále rovně, doufala posádka, ale kormidelník nadával, že musí kličkovat a bojí se plavby v kruhu. Odhadli, jak dlouho pluli a jak hluboko jsou v kruhu. Jejich cílem byl střed a věřili, že ho dosáhli. Zarputil se spolu s delfínářem pokusil zvířatům vysvětlit jejich úkol. Prohlédnout dno, jestli na něm neleží něco neobvyklého. Dlouhé hodiny se loď kývala v lehkém vánku, než se zvířata objevila s radostným mlaskavým voláním. Něco tam je. Teď byl čas pro mága. Stál na kraji lodi, opřený o zábradlí hleděl do vody a tiše zaříkával. Po chvíli se z mořské vody vytvořil sloupec vysoký do půlky prostředního stěžně a nabral lidskou podobu. Klidně hleděl na mága a čekal na svůj příkaz. Úkol nebyl složitý, ne pro ztělesnění vody samotné. Konce lan hozené z lodi uvízly v modrém těle tvora a ten zmizel pod hladinou. Námořníci byli čím dál nervóznější a byla na nich vidět úleva, když nad hladinu vystoupla hlava elementála a lehce kývla. Druhé konce lan byly připevněny k rumpálu na palubě a tak jím začali točit. Střídali se v krátkých intervalech. První hodinu se loď jen potápěla hlouběji a hlouběji, začínali se bát, že věc je příliš těžká. Odlepila se však ode dna a začala stoupat. Všichni čekali, co bude odměnou za jejich námahu...
dne 28.09.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Nepříliš sladká odměna
Celý den vyzvedávali věc z mořského dna. Když se nad hladinu vynořila část modrého kamene tak nevěděli, zda se smát, nebo být zklamaní. Modrý kámen, ale kámen. Alespoň to si mysleli, dokud se nepodívali na Zarputila, který s očima rozšířenýma šokem beze slov zíral na kámen. Mluvili na něj. Štouchali do něj, ale probrala ho až lehká facka. Potom začal zuřivě gestikulovat a křičet, ať to hned dostanou na palubu, že to musí zkoumat. Moře se začínalo vlnit čím dál divočeji, jak tahali kámen ven z vody. Do té doby jasná obloha rychle temněla. Námořníky to však nutilo jen pracovat rychleji. Chtěli odsud zmizet. Kámen byl zvednutý nad hladinu a poslední kapky z něj padaly zpět do moře. Kousek za lodí se začal tvořit vír. Z nebe jakoby padalo druhé moře. S novým nákladem a prudkým větrem bouřky v zádech vyrazili domů. Loď už nerozrážela vlny lehce jako na první cestě. Radostná nálada je už dávno opustila. Měli strach ze zloby moře. Bouřky byly obvyklé, ale tahle byla neobvyklá. Vlny si s lodí pohrávaly jak divoký potok s lodičkou z kůry, vítr jim zlomil jeden ze tří stěžňů. Pět mužů skončilo ve vodě, nikdo je již nikdy neviděl. Za zády se jim vytvořila snad kolmá stěna z vody a hnala je kupředu.
dne 29.09.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Zkáza Jilantu
Tmavovlasý chlapec seděl na břehu moře, nohama pohupoval ve vzduchu a sledoval splávek na vlnící se hladině. Dnes ty ryby nějak neberou, pomyslel si. Slunce se pomalu dostávalo do zenitu, měl by jít domů. Splávek se zacukal a chlapec zatáhl za vlasec, žádná ryba na háčku neuvízla, jen trochu větší vlna si z něj udělala dobrý den. Náhle se mu voda začala ztrácet před očima, tam kde před chvílí byla hladina byl jen písek. Zvedl zrak k horizontu a uviděl něco, co si neuměl představit ani v nejhorších snech. Přímo proti němu se hnala zeď zpěněné vody, vyšší než třípatrový dům. Zahodil prut a s křikem se rozeběhl k domovu. Doběhl jen na kraj vesnice, když ho vlna dostihla. Lidé vzburcovaní jeho křikem pomalu vycházeli z chýší jen proto, aby byli smeteni zuřícím živlem. Ti, kdo zůstali uvnitř, si nevedli o mnoho lépe. Voda je odnesla spolu s jejich domovy a našli smrt v temných vodách oceánu...

Když druhý den vysvitlo slunce nad jilantským obzorem, neosvítila žádné smějící se tváře dětí. Nevidělo žádné ženy vařící jídlo, nebo peroucí plínky svých ratolestí. Nevidělo muže na rybářských bárkách, ani kácející dřevo v lesích. Vidělo jen trosky chýší, mrtvoly lidí i zvířat. Vzduchem se kromě zápachu nesl křik mrchožroutů, kteří v okamžiku nejhorším našli záchranu ve vzduchu. A teď jim začala hostina...

... Lodi nakonec zůstal jen jeden ze tří stěžňů a třetina posádky. Mág nebyl nikde k nalezení, nejspíše také skončil ve vlnách. Modrý kámen se leskl na slunci, nyní již úplně suchý. Pevnina na obzoru vyvolala vlny jásotu a s ještě větším nadšením se setkala posádka lodi, která je potkala a nakonec pomohla dosáhnout domovského přístavu. Přístav byl poničen, přes ostrov se prý přehnala vlna vyšší než domy. Z modrého kamene se stal pomník obětem té bouřky a správce daroval loď, nyní přejmenovanou na Posedlý mág, se vším co se na ní nacházelo, samozvanému kapitánovi, který ji dovedl zpět domů.
dne 30.09.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Uzavřený obchod
Třetí sklenka mu trochu uklidnila vlnami rozhoupaný žaludek, ale jeho mysl zůstala stále nedotčena. Seděl na palubě dvoustěžňové lodi a hleděl kupředu na horizont. Plavba proběhla zatím bez problému a byl za to vděčný – do mořského vlka měl daleko. Ještě, že už brzy bude doma u své ženy, večer na něj bude čekat v přístavu. Úkol od správce zněl tak snadno. Nasednout na největší loď a odjet do Andarie, kde jen musí podepsat smlouvy, předat ten kámen a převzít kov, který zase vezou zpět spolu s jednou smlouvou. Ale nějaký divný pocit ho provázel celou cestu a stejně tak zbytek posádky, jak zaslechl z jejich slov. Ten kámen prý nosí smůlu. Jemu ji ale nepřinesl. I tak si oddechl, když ta věc stála na pevnině. Jen ti vojáci se mu moc nelíbili, když se jich kolem postavilo snad osm, záda mu polil studený pot. Musel ale uznat, že sílu mají. Jejich kůň jen vyvalil oči, když na něj tu věc naložili – usmál se při té vzpomínce. Kdo ale je, že by je chtěl hodnotit? Správcův obchod je správcův obchod a on je jen dobrý sluha, který možná dostaně nějaký podíl, jestli ta načatá spolupráce pokvete..
dne 21.10.11 zapsal(a) Menhit
ornament
Setamův hněv
Cože? Podivná postava se zvětšovacím sklem v ruce, sedící za stolem a přebírající hromadu drahokamů, rudla a řvala. V návalu vzteku převrátila stůl, při čemž po zdech místnosti probleskla barevná hra stínů letících kamenů, ve kterých se odráželo světlo svící.
„Koho, že vyvolali?! Nemrtvého s křížem na prsou? Kdo to sakra je?! Jakto, že jsem se to dozveděl až teď? A nepokoušej se mě odporovat tím, že jsem nikoho neposílal na výzvědy. Beze mě se přece nemohli nikam dostat. A teď mají náskok a ještě k tomu jsou tři. Musím něco udělat, musím je najít dřív než oni!"
Odešel k oknu a zahleděl se na zasněžené hory. Po nedlouhé chvíli se otočil a pohlédl na rozsypané drahokamy na podlaze.

„Vy krásky za to můžete, do vás jsem se zahleděl a nemohl odtrhnout zrak, do vaší dokonalosti jsem utíkal, abych zapomněl na svou ohyzdnost. Už nemohu dál se ve vás ztrácet. Musím konat, abych Ho osvobodil. Jen On může změnit to, co jsem, v něco dokonalého. Příblížit se vaší kráse. Další vyčkávání nic nepřinese. Musím se stát dokonalým. Dokonale krásným."
dne 28.10.11 zapsal(a) Droam
ornament
Oheň a Voda
Z úst démona vyšel bolestný výkřik. Stáli, jeden jak druhý, na jícnu zuřící sopky, která se každou chvílí chystala vybuchnout. Quarazom rázem přeskočil několik metrů a ťal Setamovi po krku. Ten, očekávajíce útok, bleskově vykryl holí a odkopl Quarazoma zpět. Setam nečekal a vrhnul po svém druhovi kouli sršícího ohně. Ta se s ohlušujícím výbuchem roztříštila o Quarazomův magický štít ve chvíli, kdy se démon chystal k finálnímu úderu. Koule černé energie zčeřila horký vzduch a neskutečnou rychlostí letěla k Setamovi. Ten byl ale znalý magie nepřítele a bleskovým zaklínadlem kletbu odrazil zpátky na Quarazoma, který překvapený a v úžasu, plnou silou zaklínadla padl nehybný k zemi. Setam větřil příležitost, zvedl se na nohy a rozběhl se k tělu démona. Quarazom, snad v intuici nebo reflexu nastavil běžícímu druhovi hůl a z posledních sil jím mrštil přes okraj do jícnu sopky. Padl hlavou na rozžhavený kámen, tiše vydechoval, když se sopka probrala a v ohlušujícím výbuchu pohltila tělo démona masou lávy, která se nezadržitelně drala ven. Stačí ale síla vulkánu na zabití tak silých magický bytostí?

Země pukala a lámala se vejpůl. Mohutné otřesy rvaly mořské dno na kusy a na hladině tvořily vysoké sloupce vody, které se nezadržitelně blížily k pobřeží. Jedna vlna za druhou se přelévaly přes obydlí a pole Havantu. Země se pomalu, ale jistě začala drolit a sesouvat na mořské dno. Havant, jak ho lidé z dřívějších dob znali, přestal existovat.
dne 25.03.12 zapsal(a) Tereas
ornament
Bitva o Thyris
Velitel pomalu kráčel před nastoupenou řadou důstojníků. Udělal posledních pár kroků a zastavil se někde uprostřed.
‚‚ Tash Hassaresh rozhodl jasně.‘‘ řekl a snažil se ze všech sil, aby na něm nebylo vidět znepokojení.
Od jednoho z důstojníků se ozvalo všeříkající polknutí.
‚‚ Nasshisi, jak jsme na tom se stáhnutím vojsk? ‘‘
‚‚ Všechny jednotky jsou staženy a připraveny k útoku, pane.‘‘ odpověděl bleskurychle.
‚‚ Vojáci, pošlete posla pro všechny postradatelné jednotky a posílíte pětinásobně obranu hlavního tábora. Postaráte se o vybudování kotců pro válečné psy a bizony. Pokud to bude nutné, rozšíříte tábor. Připravíte zbraně a zbroje, postaráte se, aby do pátku do večera byly všechny nezbytné přípravy hotovy. Vyjádřil jsem se jasně?‘‘
‚‚ Ano, pane. ‘‘ ozvalo se sborově.
‚‚ Samdhe, jak pokračuje výroba naší tajné zbraně? ‘‘
‚‚ Husité dodali všechny slíbené návody i schémata. Dostali za to pár štěňat, jak bylo smluveno. Řemeslníci budou pracovat dnem i nocí a do útoku budou schopni předvést pár kousků.‘‘
‚‚ Vítečně. Dle plánu k ránu napadneme Thyris plnou silou. Do boje půjdou všechny jednotky bez výjimky. Do sobotního večera padne buď Thyris nebo my. Vyšlete posla se zprávou všem spojencům. Zjistěte mi, jestli nás lidožrouti podpoří útokem na Margaard. Zajistěte mi jejich plnou podporu, i kdyby to mělo stát nějaké mrtvoly.‘‘
‚‚ Ano, pane!‘‘
Velitel mávnutím ruky propustil důstojníky. Do pár minut začal tábor žít jak už dlouho ne.
dne 13.09.12 zapsal(a) Tereas
ornament
Trpělivost přináší růže
Noční oblohu rozzářil blesk z nebes. Černá mračna se sunula po obloze, jak je hnal vichr kupředu. V kamenné pevnosti hořela jediná svíce, vosk stékal na desku špinavého stolu, když v tom se ozvalo tiché *lup*. Vysoká postava přešla přes místnost, až k oknu odkud vyhlédla ven. Zemi pokrýval led a sníh a několik umrzlých kmenů stromů. Kolem kamenné hradby se tiše pohybovali stráže. Jejich očím neuniklo vůbec nic. Na sever si už dlouho netroufl žádný ze smrtelníků, a když ano, stálo ho to život.

Quarazom v ruce svíral úlomek třpytivě bílého kamene. Chvíli si s ním jen tak pohazoval v ruce, dokud ho ze zádumčivého mlčení nevytrhl jeho společník.
„Jak? Jak je získáme?“, pronesl kvílivým hlasem. Usedl do vypolstrovaného křesla, na stůl pohodil kožený váček, ze kterého se vykutálelo několik rudých kamenů. Přejel po nich prsty, na jeho tváři se objevil blažený výraz a jeden po druhém nastavoval světlu svíce, aby spatřil jejich odlesk.
„Jeden nestačí…“, zamumlal tiše Quarazom. „… a ten oni nemají. A my…“
„My?“
„Trpělivost, Setame, trpělivost. Nás to bude stát velmi málo úsilí, a přesto získáme mnohem víc.“
„Jak to myslíš?“ Setam odtrhl zrak od blyštivých kamenů. Sebevědomá slova jeho druha ho zaujala.
„Trpělivost, Setame, trpělivost.“, zopakoval. Otočil se k němu, lehkým krokem zamířil ke stolu a položil na něj úlomek bílého kamene. Ticho místnosti narušil zlověstný smích démona.
dne 11.08.13 zapsal(a) Arella
ornament
Prozrazení
Na ilerenské okolí padl stín. Přesně takový, který i dospělému muži nahání hrůzu a ježí se mu chloupky na těle. Mezi hustým porostem lesů vládla magie, byla všudypřítomná, téměř hmatatelná. Quarazom udeřil holí o zem. Několik stromů pohltily plameny. Věrní hledači levitovali nad zemí a vyčkávali rozkazů jejich pána.

Jeden z jezdců projížděl přilehlým okolím města Ileren. Když spatřil blížící se zkázu, svolal všechny bojeschopné muže, kteří měli odrazit útok démonských nestvůr. Quarazom jako vždy neotálel a chopil se příležitosti. V dlani sevřel bílý kámen a během vteřinky se přemístil. Nyní stál na loučce pod městem, vedle něj se tiše pohyboval zlatý hledač. Útok pokračoval a démonův smích nabíral na síle až do chvíle, kdy…

„Pane! Já vám můžu pomoci!“ uslyšel křik jednoho z jezdců bránící město.
Démon znovu udeřil holí o zem, poskoci se stáhli, aby nechali dvojici nerušeně rozmlouvat. „Kde jsou?!“
„Kdo?“
Quarazom v pracně pohodil třpytivým kamenem. Jezdci ihned došlo, nač se démon ptá.
„Obelisky…“, kývl, „…můžu vám pomoci zničit lidi.“
dne 28.08.13 zapsal(a) Arella
ornament
Krev za krev
Jeden úder, druhý úder, třetí úder holí o zem a plameny vzplály. Suchá tráva rychle shořela a ohnivé jazyky přeskočily na kmeny stromů, které začaly rychle pohlcovat. Quarazom zuřil. Lidé se mu postavili na odpor ještě dřív, než se stačila srotit jeho armáda. Zlatý hledač padl, musel si tedy najít jiného spolehlivého poskoka. Stočil svůj pohled k Setamovi, který stál nehybně opodál. Na krku mu visel bílý kámen zasazený do stříbrné pracny. „Dobrá. Uděláme to tedy znovu. Ale tentokrát si pospíšíme.“
Setam nahmatal přívěšek. Věděl, nač jeho společník naráží. „Bude jich moc, to úlomek nevydrží.“
„Každá bitva má své ztráty a tato nebude tak veliká, jak se domníváš.“
Setam se rozhlédl po spáleništi. Hledači kolem nich kroužili sem a tam. „Čtyři dny budou stačit.“
Druhý démon kývl. „Jak se to říká? A projdeme skrz zdí?“, hlasitě se rozesmál.
dne 08.09.13 zapsal(a) Arella
ornament
V prach se obrátíš...
Ohnivé peklo? Ale kdeže. V očích démona trocha plamínků, které dostatečně zabavily smrtelníky, kteří urputně bránili už tak dost poničenou pevnost. Z okolních lesů doutnalo, nebylo totiž už nic, co by mohlo hořet. Vše se v prach obrátilo. Magické ohně pohltily i zdi Severní brány. Setam procházel bojištěm, posílal další hledače, aby ztrestali i ty poslední, kteří ještě marně doufali v odražení útoku.

O několik hodin později se pod noční oblohou ozvalo tiché lupnutí. Quarazom se zjevil po boku svého společníka. Oba shlíželi z poničené věže brány, která v minulosti dělila území města od divočiny.
„Bylo to snadné. S takovou armádou nám padne k nohám každé město.“, prohlásil Setam, který si už zase prohlížel bílý kámen ve svitu měsíce.
„Zbytečné. Stoč síly k jihu, to je to jediné, které musí padnout, a pak už nemusíme marnit čas dobýváním kdejaké ubohé vesnice, kterou brání banda krys.“
„Ale to kámen už nevydrží, musíme pomalu!“ zakvílel nesouhlasně démon.
„Přestaň!“ štěkl. Nenáviděl to jeho kvílení, nenáviděl tu dětinskost, se kterou si prohlížel každou cetku. Strhl mu přívěšek z krku a zamával mu jím před očima. „Snaž se, aby to vydržel!“
Setam mu mlčky sebral kámen, znovu si jej připevnil ke krku. Přejížděl po něm dlaní jako by to bylo jeho vlastní, čerstvě narozené robátko. Nakonec jen kývl, nic jiného mu ani nezbývalo.
dne 24.09.13 zapsal(a) Arella
ornament
Cetka a Perla
Quarazom spokojeně poklepával holí o zem. Armáda se shromažďovala v hojném počtu, stejně tak rychle pokračovala v tažení k jihu. Thyris byl na dohled. Setam byl den ode dne nervóznější.
„Dnes jich bylo mnoho. Štěpí se!“ zavrčel podrážděně.
„Cetka.“, mávl rukou druhý z démonů.
„Cetka?!“
„Zmlkni a radši konej!“
Setam rozhněvaně sevřel kus krystalu a zmizel.

Klid ulic města Thyris narušil křik. Tmavovlasá žena zaběhla za roh jednoho z domů. Když s ostražitostí vykoukla, spatřila magický vír, z něhož se hrnula monstra. Velcí či menší, byly ty to bestie démonů. Uchopila stříbrnou dýku, kterou měla za opaskem a tiše se plížila podél zdi. Slyšela poplašné troubení trubačů města, viděla, jak se od brány hrnou bojovníci, aby město těch stvůr zbavili.
Uslyšela zlomyslný smích. „Ale, ale, ale…“
Prudce se otočila a ohnala se dýkou. Před sebou spatřila jednoho z démonů. Vztekle sykla a znovu proti němu vyrazila se zbraní v ruce. Velká pracna ji uchopila pod krkem, přirazila silou ke zdi a s jejím posledním výkřikem zmizeli z města…
dne 01.10.13 zapsal(a) Arella
ornament
Konec nebo začátek?
Byl podzimní podvečer, snad v ostatních městech padalo zlatavé listí a lidé s červenými nosy spěchali domů k horkému čaji, aby se ohřáli.
Někde tam, daleko. Tohle byl Imer, všechna roční období byla zasypána sněhem, absolutní nadvláda zimy beze změn - tak to měl Setam rád.
Přišel sice o krystal, ale usídlil se zde, by nabral zpátky svých sil. Daleko od lidí. Jediné, co by ho mohlo obtěžovat, byli skřeti nedaleko, ale o ty se rychle postarali Setamovi nohsledové, všudypřítomní hledači.

Dnes se však věci měly mít jinak. Se západem slunce se jeden ze zlatých hledačů přiblížil ve vší poníženosti k Setamovi se zneklidňujícím varováním.
"Ta špína se opovažuje rušit můj klid!" zařval démon, až z nejbližší římsy spadlo trochu sněhu.
"Jak se opovažují! Zlatí ke mně! Zbytek padejte hlídat! A zničte každého, kdo se přiblíží!" hulákal po hledačích.
Těžko říct, jestli rozuměli slovům, která k nim doléhala, každopádně démonův hlas byl natolik výhružný a hrozivý, že se hledači v mžiku rozprchli na svá místa.
A potom to začalo. První se objevilo několik málo pošetilců, kteří proskočili neznámým portálem uprostřed náměstí. Brzy se však přidali další, takže se z pošetilců stala početnější jednotka, která se nepříjemně rychle přibližovala k Setamovi. S hromovým řevem a svými Zlatými se musel stáhnout o něco severněji.

Poměrně brzy se probojovali až k démonovi, který stále neuznal svou prohru a povýšeně se tyčil nad hlavami bojovníků v celé své odpornosti. Nesnažil se vyjednávat, neměl zájem. Tak jeho stráže brzy popadaly jako shnilá jablka k zemi. A najednou, najednou zůstal sám. Andarijští se seběhli jako hladoví supi kol své kořisti a začali rvát cáry odporně páchnoucího masa a ničit ho jeho vlastními zbraněmi - kouzly. Setam se vzdal, až když ležel na zemi a z posledních sil zachrčel poslední kouzlo, tentokrát opravdu poslední.

Na mrtvého Setama dopadlo ještě několik ran ze setrvačnosti a vzteku, než lidé ustoupili a uvědomili si, že je opravdu konec. Nebo začátek?
Ať tak či onak, bylo načase vrátit se zpátky. Vlezlá zima se jim čím dál více zabodávala do tváří a odhalené kůže a nutkání zmizet z Imeru sílilo.
V tu chvíli si jeden z mužů všiml odlesku v zakrváceném sněhu. Zvedl úlomky krystalu a prohlédl si je mezi prsty. Spěšně je schoval do batohu a vrátil se k ostatním.

Zmizeli z ledového města stejně rychle, jako se objevili. Koneckonců, bylo to dobře. Zprávy se šíří příliš rychle na to, aby bylo bezpečné tam zůstávat.
A k jejich smůle příliš rychle na to, aby se Quarazom rychle nedozvěděl, že z jeho kumpána zbyla jen holá lebka.
Toho večera se řev Imerem rozlehl ještě jednou.
dne 06.10.13 zapsal(a) Arella
ornament
Oko za oko, krev za krev!
Několik hledačů bloumalo bezcílně lesem. Tento stav trval již několik týdnů. Vlastně od té doby, co vtrhli smrtelníci za hranice ledové země, Imeru. Jejich pán se uzavřel v pevnosti, rozkazy byly nejasné a jeho nálada nevyzpytatelná.

Jeden z hledačů odvrátil své oko od Imeru a stočil jej k Ilerenské pevnosti. Možná by jejich pána potěšilo, kdyby ucítil trochu krve.
dne 17.11.13 zapsal(a) Arella
ornament
Imerské šílenství
Tělo hledače se otřáslo ve smrtelné křeči. Jeho pán trestal v záchvatu zuřivosti každého, kdo mu přišel do cesty. Stačilo prosté mávnutí ruky, několik tichých slůvek a mrtvá těla padala k zemi.
„Vy zatracenci! Vy odporně páchnoucí zdechliny! Prostého Setama jste dostali, ale mě ne. Já se nevzdám. Bude vás to bolet, krev vám poteče z ran a sníh se zbarví do ruda. Několik mrtvých jednotek Hledačů mne nezničí! Mám další! Další a mnohem silnější!“
dne 18.11.13 zapsal(a) Arella
ornament
Na prahu bitvy
Celou noc na severu zuřivě sněžilo. Nebylo to nic neobvyklého v těchto končinách a nebylo to nic neobvyklého ani v tomto ročním období.
Líhně u Ilerenu byly zničeny, ale to démona a jeho stvůry nemohlo zastavit. Možná omezit, to ano. S tím si však poradil už dávno. Kdyby se spoléhal neustále na druhé, už mohl mít hlavu přibitou kdesi ke zdi jako jeho padlí druzi. Ne, takový on nebyl.

Moc dobře věděl, co ukřičení smrtelníci chystají, proto nezahálel. Tolik času a sil věnoval tomu, aby se tu udržel a nehodlal se jen tak vzdát. Nic není zadarmo a teď, když je tak blízko, nemohl dopustit, aby ho byť jedna jediná chybička poslala zpět na začátek.

Břeh imerské řeky strážila skupina jednookých hledačů. Každému bláhovému zvědavci zabránili ve vstupu do zamrzlé země, ale ještě jich nebyl dostatek. Kdyby se jim podařilo prolomit hradbu a pobít stráž, mohl by to být problém. Quarazom zamračeně hleděl k vysokým skaliskům na severu. Musel zajistit, aby byla hlavní líheň v bezpečí spolu s tím, co ukrývala. Udeřil holí o zem, několik rampouchů spadlo ze sutin střech. „Vyšlete další! Co nejrychleji! Bitva začíná!“
dne 03.12.13 zapsal(a) Arella
img Multiturnaj
12 zápisů - Styra, Hestie
od 23.12.08
do 13.02.11
dokončený
img Klášter slunce
28 zápisů - Fénix, Dorothea, Johny, Zullas
od 21.11.07
do 10.05.14
dokončený
img Hadí lid
22 zápisů - Dorothea, Nessie
od 10.02.09
do 10.12.09
dokončený
img Entové v Lewanu
4 zápisy - Dorothea
od 25.01.09
do 07.09.09
dokončený
img Lewanský druid
2 zápisy - Dorothea
od 26.03.09
do 30.07.09
dokončený
img Jezdci Apokalypsy
15 zápisů - Styra, Seeker
od 22.03.09
do 17.06.10
dokončený
img Aessei, Alhuzr, Magmimt
10 zápisů - Fénix, Dorothea
od 03.03.09
do 14.03.10
dokončený
img Nekromant
5 zápisů - Nessie, Styra, Dorothea
od 01.09.09
do 01.11.09
dokončený
img Santiago de Miquel
14 zápisů - Nessie, Saraju, Sylar, Abe, Menhit
od 21.05.09
do 27.12.10
dokončený
img Baron
10 zápisů - Sylar
od 26.12.09
do 02.10.10
dokončený
img Cestovatelé časem
40 zápisů - Dorothea, Golfin, Saraju, Menhit, Balthazar, Ordenor, Tarog, Droam, Tereas, Arella
od 27.04.10 probíhající
img Amulet
12 zápisů - Seeker
od 04.04.10
do 03.10.10
dokončený
img Podivné dědictví
3 zápisy - Menhit
od 04.02.11
do 14.03.11
dokončený
img Krvané řeky
5 zápisů - Hestie
od 08.02.11
do 19.03.11
dokončený
img Polozapomenutá
33 zápisů - Menhit
od 06.02.11
do 27.12.11
dokončený
img Roční období
9 zápisů - Erreth, Zullas, Arella
od 03.04.13
do 03.05.14
dokončený
img Blázinec
4 zápisy - Ainar, Erreth, Zullas
od 08.06.13
do 28.07.13
dokončený
img Vykradená hrobka
5 zápisů - Arella, Zullas
od 29.09.13
do 20.11.13
dokončený
img Zvířecí soutěž
3 zápisy - Zullas
od 27.11.13
do 19.03.14
dokončený
img Podsvětí
15 zápisů - Erreth, Arella, Zullas, Jednooky
od 29.05.13 probíhající
img Magická sekta
7 zápisů - Jednooky, Arella
od 06.05.18 probíhající
img Černý Hrad
7 zápisů - Jednooky, Arella
od 31.05.18 probíhající

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist