Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace
zapis

svitek

Kronika andarijských dějin





Na této stránce naleznete odkazy na nejrůznější historické prameny popisující dějiny zemí andarijských, jejich sounáležitostí i obyvatele v nich žijící.

- Questy - Kronika -

~ Podsvětí ~

Pýcha předchází pád
Před pár dny
"Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď lodi a blízké pobřeží. Jeho pozdrav dolehl až k uším mužů na pobřeží, jež zrovna přenášeli nějaké bedny sem a tam a na kraji pralesa zrovna stavěli velký stan. Práci zanechali a jali se mávat lodi, která právě přirážela k provizorně vybudovanému dřevěnému molu. Následovalo uvítání a pár trapných chvilek, kdy se sejdou kultury s různými zvyky slušného seznámení. Slovo dalo slovo a za pár hodin loď zase odplouvala zpět na svou plavbu, bohatší o nějaké zásoby a chudší o jednoho otroka.

Pár dní poté
Plešatý muž na hnědém oři projížděl v doprovodu svého věrného ochránce mohutnou městskou branou. Hledal informace, chtěl prodat své nově nabyté zboží. Doslechl se o blížícím se jarmarku, to vypadalo jako skvělá příležitost. Byl sice varován, ale kdo mu co může, on je přece Král!

O pár hodin později, na jiném místě
Plápolající oheň rozháněl tmu a vrhal stíny na po zuby ozbrojené muže, zbytky ruiny a okolní les. Napětí v okolí bylo tak husté, že by se dalo krájet. Jeden z mužů začal hovořit hlubokým, klidným hlasem: "Pánové, bratři. Vítám vás na dnešním koncíliu, svolal jsem vás ve věci projednání záležitosti...", hovořil ještě chvíli, stručně, k věci, nikdo ho nepřerušoval "... čímž se zprotivil zvyklostem naší organizace a proto bude zabit. Je někdo proti?" Jen pár zbrojí zacinkalo, jak se někteří muži nahnuli k sobě a tiše zamumlali pár slov, nikdo však nepromluvil nahlas, ani nezvedl ruku. Po pár vteřinách ticha onen muž opět promluvil: "Dle zvyklostí bude na toto zabití najat někdo mimo naši organizaci."

Čtvrtek, pozdě v noci
Plešoun dopsal a zapečetil svitek a podal ho svému pobočníkovi: "Tady máš, dovez to těm přístavním krysám." Pobočník jen tiše kývnul a vyrazil na cestu. Zrovna se blížil k hlavní bráně, když tu ho zastavilo zvolání: "Stůj, je-li ti život milý!" A tak tedy zastavil, na odrzlé zlodějíčky si vždycky chvíli času udělal. Tentokrát to ale byla chyba. K jeho velké smůle, ta poslední. V krátkém boji z něj mág udělal něco, co vzdáleně připomínalo hodně připálené pečené prase.

Zmizení pobočníka však vyvolalo obavy v jeho vůdci. Plešatý král si najednou nebyl tak jistý svou nedoknutelností... "Skutečně si dovolili na mě poslat vraha? Jaká drzost! A co když se to psaní dostalo do špatných rukou...?!", přemýšlel a bál se usnout.
dne 29.05.13 zapsal(a) Erreth
ornament
Poklad
Pralesem se ozvalo veselé hašteření několika mužů. Získali totiž něco, o čem se jiným na Andarii ani nesnilo. Cenné zboží, které jim mělo vydělat tisíce zlatých. Nebo tedy… jejich pánovi.

Polední slunce žhnulo, pálilo do kůže jako řeřavějící uhlíky, pot stékal po tvářích i těm, co se ukrývali ve stínu stromů. Někteří opečovávali svoje milované zbraně, jiní se jen tak povalovali polonazí na břehu moře a upíjeli ze džbánů jablečný mošt. Poblíž jednoho stanu byly do země zaraženy kůly s řetězy, k nimž byli připoutáni muži. Jeden běloch a ten druhý byl zcela černý. Černý jako noc. Zápěstí měl do krve sedřeno od nekonečného svazování, plné rty rozpraskané a vyčerpaně se opíral o kůl. Nenáviděl to, ze srdce nenáviděl ty, jež ho korunovali lovnou zvěří a takhle ho trýznili.

O několik dní později…
V táboře se strhla vřava. Samozvaný král křičel na všechny strany strohé příkazy, rozzuřeně cukal uzdou svého hnědáka, když jeho ležení nečekaně napadla skupina cizinců. Otrokářovi muži chvíli odolávali náporu ozbrojené síly, až nakonec podlehli pod ranami jejich meče. Ačkoli se král snažil zachránit svůj poklad, nepodařilo se mu to. Byl donucen pláchnout. Několik mužů v čele s postarší ženou doběhlo k přivázaným otrokům a uvolnili jim pouta. Ti se potácivě odebrali dál do pralesa, kde hltavě srkali vodu z tůně.
„Stát!“, uslyšeli za sebou. Černý a bílý se vyčerpaně otočili po hlase. Za nimi stála ona žena a několik mužů. Bílého otroka jeho odmlouvání stálo život.
„A teď jdeme do Andoru!“, rozkázal jeden z mužů ve zbroji s úlisným úsměvem na tváři.

Muž ve zbroji zastavil u nevěstince poblíž Andoru. Za ním se v plné polní táhla skupina, která mu pomohla osvobodit otroka z rukou Mercera. Teď už ho stačilo jen předat a získat tak tučnou kořist. Promnul si ruce.
Černý otrok, opět spoutaný, sklesle koukal na zem. Věděl, že onen muž lže a je jen zbožím pro dalšího tyrana. Nikdo ho však neposlouchal nebo ano?


Postarší žena zapíchla hrot svého kopí do krku prostředníka. Otočila se k otrokovi stejně jako ostatní z průvodu.
„Být volný.“, prohlásila a rozřízla mu pouta.
Černý nevěřícně sledoval její počínání. Podávala mu jídlo. Několik mužů mu naskládalo do batohu pití, trochu peněz a dokonce čisté oblečení. Cítil euforii, nechtěl tomu věřit. S vírou v srdci, že se dostane zpět domů, došel až k přístavu…

Téže noci…
Po dřevěném molu klapaly podpatky bot, stejně tak bylo slyšet tiché rozmlouvání, šumění moře nebo vzdálené kvílení racků. Z nedaleké krčmy se ozývalo bujaré veselí, chichotání a dovádivé vřeštění paniček a několika mužských.
Černý si ustlal v přístavu na několika napěchovaných pytlích a užíval si nově nabyté svobody. Byla jasná noc, hvězdy zářily na obloze, když v tom kroky utichly…
Kdokoli jiný by toto považoval za nepříznivou situaci nebo minimálně za podezřelou. Svobodný otrok se však topil v myšlenkách, maloval si svou budoucnost a jen stěží vnímal své okolí. Nad jeho hlavou se mihl stín, pod krkem ho chytla silná pracna, která ho vzápětí vytáhla na nohy. Před sebou spatřil tři muže. Všichni měli na tváři zlověstný výraz, jež mohl vypovídat o pocitu uspokojení. Našli totiž to, o čem slýchávali už takovou dobu…

V podhradí hradu Tuláků
"Ahóóóóóój!", přebil námořníkův křik vlny šplouchající o příď dlouhé lodě se zlatými vlajkami a blízké pobřeží. Jeho pozdrav však tentokráte žádného posluchače nenašel. Cizokrajní obchodníci doufali, že u tak majestátné rezidence nebo v přilehlé osadě nějaké kupce najdou. Rozhodli se zde rozbít tábor a pár dní se zdržet.
dne 04.06.13 zapsal(a) Erreth
ornament
Jehla v kupce sena
Dlouhou, potemnělou chodbou se ozývalo tiché kap, kap, kap. Podzemní vody stékaly po slizkých stěnách. O kamennou dlažbu se škrábalo několik párů drápků, jak krysy pobíhaly sem a tam, přičemž zvědavými čumáčky očichávaly každý zapomenutý kout. Hledaly potravu, alespoň malé drobečky starého chleba, ale tady hluboko ve stokách, kam nevkročí noha živáčka… nebo vkročí? Jedna z vyhladovělých krys proběhla k ocelovým dveřím. V onu chvíli zbystřila všechny smysly, protože ucítila něco, co už dlouho ne. Bude hostina…

Za ocelovými dveřmi…
„Nenašel?! Ztratil se?!“ zařval muž. Pěstmi udeřil o kamennou desku stolu, usadil se do svého křesla a zhluboka oddychoval. Pod huňatým obočím bylo možné spatřit černé oči, které metaly blesky na všechny strany. Byl rozzuřený. Na opačné straně stolu mlčky postávala skupina mužů v kožených zbrojích a s kopím v ruce. Jeden odvážlivec promluvil.
„Tentokrát nic nevěděj ani v přístavu, pane.“
Muž v křesle si prohrábl prošedivělý plnovous. „Přece se nevypařil. To není možný! Ta špína někde bude!“
„Říkaj, že ho naposledy viděli, když napadli jeho tábor.“
V místnosti se rozhostilo ticho, které po chvilce narušilo řinčení řetězů a pleskání bosých nohou o zem. Černý otrok měl na rukou a kolem kotníků okovy, jeho záda hyzdily krvavé šrámy od biče. Se sklopenou hlavou donesl na stůl podnos s pečení. Položil jej před muže sedícího v křesle a opět zmizel ve stínu chodeb.
„Cifro, drahoušku…“, zavrkala tmavovlasá ženština po jeho levici. Štíhlé paže ovinula kolem jeho ramen a vroucně se k němu tiskla. Muž, zvaný Cifra upíral svůj pohled do plamenů několika svící.
„Pane?“, promluvil jeden z mužů.
„Najděte Mercera. Dokud nebudou střeva toho chcípáka požírat krysy, tak se nevracejte!“ zahřměl výhružně. Z koženého pouzdra vytáhl dýku a zabodl ji do pečeně. „Ty…“, chytl ženu za zápěstí a silou ji odstrčil na židli u stolu, „…přivedeš mi tu krysu Tarcease. A pak se vrať do přístavu. Neživím ten váš veselej barák, abyste se pelešily tady a zadarmo!“
Tmavovláska si promnula ruku, nakrčila nosík a s pyšným výrazem na tváři odešla z místnosti.
„Tak na co čekáte?!“, štěkl ke svým kumpánům. „Mercer nám na dveře klepat nebude!“
Muži sebou trhli, křik jejich pána je probral z tupé mlčenlivosti, rychle mu přitakali a stejně jako lehká žena před nimi, opustili místnost.

O několik hodin později za ocelovými dveřmi…
Na stůl dopadl s tichým žuchnutím kožený váček. „Polovina. Zbytek ti doplatím, až odvedeš svou práci.“
„Přidej.“ Ze stínu místnosti vystoupil muž. Na sobě měl černou koženou zbroj, potrhaný plášť a tvář skrýval pod tmavým šátkem. V ruce pevně sevřel kopí, když pohledem přelétl po tvářích strážných krys, které stály svému pánovi po boku.
„Až odvedeš svou práci.“ Chřípí Cifrova nosu se roztáhlo rozčilením, rty pevně semkl do úzké štěrbinky a očima propichoval toho zatraceného vyděrače, jehož pomoc teď potřeboval. Nahlas by to však nikdy nepřiznal. Pro oči ostatních to byl zase jenom obchod.
„I kdybych ti sehnal tu nejrychlejší loď, tak je nedoženeš. Jsem si totiž docela jistej, že odpluli už před týdnem. Ta tvoje černá hračka, co sis pořídil…“, kolem očí se mu objevily vějířky vrásek. Bylo patrné, že se pod šátkem zlomyslně usmívá.
„Vezmi si zlato a zmiz.“
„Popluju s váma.“
„Vezmi si zlato a zmiz, Tarceasi.“ Postarší muž v křesle zaskřípěl zuby. Dva z mužů po jeho levici se pohnuli.
Tarceas se chraptivě zachechtal. „Víš, moc dobře, že ti tady nikdo jinej nesežene loď tak rychle jako já. Na jihu je to teď divoký, Cifro. A to všechno kvůli jedný černý tlamě! Tak mi sakra řekni, co je na něm tak zvláštního? Vodkaď je, když kvůli tomu hodláš po moři tahat ten svůj starej hřbet několik dní, hm? Řekl bych, že v tom bude něco zlatýho, Cifro. Moje uši slyšely, že je z nějaký jižní sebranky, ale netušil jsem, že tě to tak vezme.“
„Dost!“ Jediné slovo a jediný povel ruky stačil k tomu, aby se jeden z mužů ostrahy chopil dýky, kterou vrhl směrem k bídákovi na opačné straně stolu. Než stačil zareagovat, zbraň se mu bolestivě zaryla do stehna. Muž bolestivě zařval. „A teď zmiz! Sám víš, kde jsou hranice, Tarceasi. A jestli mi tu příště nemá viset tvůj kejhák, tak si na to dáš sakra pozor!“

Než se ocelové dveře dovřely, pronikla jedna z vyhladovělých krys dovnitř. Proběhla pod několika stoly, kde konečně objevila potravu…
dne 03.07.13 zapsal(a) Erreth
ornament
Zlaté vody
Horký letní vzduch se tetelil v ulicích města z písku. Do přístavu připlula obchodní loď se svinutými plachtami. Kapitánův ryk se nesl okolím stejně jako křik racků. Několik námořníků seskočilo na molo, přes ramena si přehodili plátěné pytle a dva z nich vzali do rukou zlatě zdobené truhlice. Nikdo z přihlížejících netušil, co se v nich ukrývá. Jejich nenasytné pohledy nemohlo ukojit nic, a tak vyčkávali. Alespoň prozatím.

Stíny vysokých palem se spolu se západem slunce prodlužovaly. Bronzové a zlaté sochy, které lemovaly vstup do majestátně vyhlížejícího paláce, byly rozpáleny od slunce, stráž v bohatě zdobených zbrojích jen stěží potlačovala svou nevoli. Už několik hodin bděle střežili sídlo princezny a přilehlé zahrady, zatímco uvnitř…

Na snědé, opálené tváři mladé ženy bylo znát překvapení. U nohou měla položeny otevřené truhlice. Bedlivý pozorovatel mohl zahlédnout, že jsou vystlány drahou, prošívanou látkou a v ní jsou uloženy pruty vzácného kovu. Byl černý jako uhel.
„Má paní, dopluli jsme dál, než jsme doufali. Několik dní plavby na sever při dobrém větru jsme objevili zemi, které místní říkají Andarie. Zpočátku jsme si mysleli, že je to jen ostrov s hradem a podhradím, ale mýlili jsme se. Než jsme řádně rozbili tábor, začali se objevovat zvědavci, kteří pásli po našem zboží.“ Vysoký muž klečel na koleni vedle truhlic, hlavu měl sklopenou a rukou poukazoval na vzácnost, kterou přivezli.
Žena lehce pokývla, mávla rukou, a ač se její gesto mohlo zdát ledabylým, byl to jasný příkaz pro stráž. Ti mlčky uchopili zdobené nádoby a odnesli je. „Kapitáne, očekávám od vás, že se dostavíte k mistrům kovářům a o černém kovu je informujete. Pakliže bude tak dokonalým, jak tvrdí tamní obyvatelé, můžeme přemýšlet o dalším obchodu.“
„Jak si přejete, paní.“ Kapitán vstal, naposledy se uklonil a odešel z paláce.

O několik týdnů později…
Cifra stál na přídi lodě. Nebyla nikterak honosná, ale posloužila svému účelu. Na tváři měl výraz naprosté spokojenosti. Jeho výprava, která trvala už několik dní, se nakonec vyplatila. Vzteklý řev za jeho zády ho donutil, aby se otočil. Uviděl svoje Krysy, jak drží v poutech poslední přeživší z dvoustěžňové lodě se zlatými vlajkami, které ještě nespolklo moře.
„Pane! Několika našim se podařilo získat tohle…“, námořník přiběhl a předal mu svitky. Některé byly zdobeny zlatým písmem, jiné zase naprosto obyčejné. Cifru však zaujal ten největší. Byla to mapa. Mapa, po které pátral, aby se dostal ještě dál.
„Výborně.“, zamručel. Bystrým pohledem přelétl po cizokrajné posádce. „Tamtoho…“, ukázal na jednoho z mužů, „…do kajuty s ním. A zbytek zabít!“ zavelel hlasitě a nikdo se v tu chvíli neodvážil jeho příkazům odporovat. Křik umírajících námořníků brzy ustal. Jejich mrtvá těla byla uvrhnuta do moře stejně jako těla jejich předchůdců.
dne 13.08.13 zapsal(a) Arella
ornament
Hra o trůn
Šedý Drak seděl za stolem a věnoval se obědu, když dveře do jeho pracovny rozrazili dva těžkooděnci a vedli sebou strážníka. „Co to má znamenat?“
Více vyzbrojený zbojník pravil. „Zničil mechanismus skrýše a tvrdí, že armáda je na cestě.“
Šedý Drak se jen usmál. „Zabijte ho a sežeňte posily. Já tuhle chvilkovou záležitost vyřeším rychle a teď zmizte!“ Když zbojníci zmizeli, pokračoval v jídle.

O několik hodin později
„Cože Šedý Drak mrtvý? Výborně, nyní přikročíme k dalšímu plánu.“ Usmál se zahalený muž a hodil muži objemný měšec.

Někde pod Andorem
„Měli jsme jen štěstí. Šedý Drak nám ukázal, že bez Šéfa se to rozpadne a vypukne chaos, pitomče!“ „Uklidni se a dej si sklenici vína. Šéf se co nevidět vrátí, všechno bude v pořádku a vůbec! Jdi si řešit ten svůj chlast a mně dej pokoj.“ Starší muž bouchl dveřmi a odplivl si. „ Až to tlustý prase někdo podřízne, je to v háji.“

Někde v pralese
Skupinka ozbrojenců seděla u ohně. „Podívejte se na ten plakát, kvůli tomu zatracenýmu kousku papíru mě ani neuklidnil fakt, že otrokářství je teď moje řemeslo.“
Náhle skupinku ozbrojenců vyrušil potlesk. Všichni se pootočili a ve stínu zahlédli postavu. „Kdo jsi?!“ vykřikl Mercer.
Žena přistoupila o krok blíž. „Můžu vám pomoci s vaším problémem, ale zadarmo to nebude.“
„Kolik?“
„Čtvrtinu vašeho zisku.“
Mercer se zamračil. „Tak pojď sem a pověz nám o té tvojí nabídce.“
dne 06.10.13 zapsal(a) Zullas
ornament
Prohnilost krys
Na desce stolu přistál s tlumeným zacinkáním kožený váček. V místnosti bylo přítmí, ve svícnu dohasínalo několik svící, staré závěsy u země okusovala hladová myš a celé toto kouzlo prohnilého doupěte podtrhoval muž s plnovousem, který vzteky zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby.
„Víš, co máš dělat. A ať se ti to zatraceně povede! Já tu krysu dostanu, ať chce nebo nechce! Nenechám se okrádat takovým…“ Větu nedokončil, jen rozzuřeně zařval, cínovým pohárem mrštil o protější zeď a usadil se do křesla. „Na co čekáš?!“
Štíhlý mladík popadl váček naditý zlatem a v tichosti se vytratil pryč. Rozzuřených nářků toho starocha měl za poslední dobu plné zuby, ale dokud platil… Samolibě se pousmál. Jakmile se dostal k východu, připojila se k němu skupina tří mužů v maskách. Kývli na sebe jako staří známí, kteří se zdraví při procházce městem. Každý z nich si zkontroloval své zbraně a toulce. Několik šipek napustili jedem, který by zabil během krátké chvíle obřího bizona.

„Hmm, Tarceas. Všude přítomný, všude známý a za tvou hlavu vyplácí místní i odměnu.“
Stáli naproti sobě. Jeden štíhlý a úlisný již od pohledu, druhý vysoký a celý v černém. Oba svírali v rukou zbraně a krčili se před sebou jako šelmy, které číhají na kořist.
„Nechal ses uplatit? Že mě to nepřekvapuje, vždycky si byl nuzácký děcko, který by podřízlo i vlastní matku, kdyby mu z toho vykapaly prachy.“ zavrčel muž v černém. Po jeho slovech se mladík odvážil, zaútočil proti němu a stejně tak učinil i jeho protivník. Bojovali dlouho, když v tom se do zad maskovaného muže zabodla dýka. Bolestivě vykřikl, padl na kolena. Neotočil se, nechtěl vědět, který zrádce jej smrtelně zranil. Tarceas se svalil na zem. Nechali ho tam ležet jako krysu…

Z posledních sil se dobelhal k portálu, kde nahmatal runu Lewanského království. Zde spatřil elfku v zeleném plášti, na zlatavém hřebci, která k němu s rozpačitostí přistoupila. Sípavě dýchal, otíral si krev ze rtů…
„Vydrž,“ pronesla tiše.
V onu chvíli ucítil nový příval bolesti. Do zad se mu zapíchla šipka napuštěna smrtelným jedem…
dne 06.01.14 zapsal(a) Zullas
ornament
Smrt krále
Byl večer. Luna na obloze sledovala svět, když se v městečku začal tvořit magický průchod. Nejprve byl maličký, postupně se zvětšoval, až jím nakonec byl schopný projít i urostlý barbarský válečník. Někteří zvědavci dění sledovali a váhali, až se jeden z nich osmělil a vstoupil. Ocitl se v sálu s vysokým stropem, všude okolo byl starý rozvrácený nábytek a u kamenného pódia byly vyskládány lavice. Ostatní jej následovali, usedli a vyčkávali, co se bude dít.
Přišel muž, celý v černém, tvář mu halila maska, dlouhé mastné vlasy měl schované pod šátkem a v ruce svíral kopí. Návštěvníci zbystřili.
„Vítejte,“ pronesl zahalený muž.
„Co se tady u Mrogroth dít?!“ zaznělo celou místností. V ten samý moment se za zády muže otevřely zamřížované dveře. Cizinec v kroužkové zbroji, s hustým plnovousem přejel sál přísným pohledem.

O několik málo minut později probíhala aukce zlatých a zdobených předmětů, které nebyly běžně k dostání. Stejně tak nebyli běžně k dostání černí otroci, kteří se zde také ukázali a následně putovali ke svým novým pánům. Někteří přísedící dávali velmi hlasitě najevo svou nevoli.
Neodpustil si to. Rukama se zapřel o kamennou desku stolu, prohlédl si dav a z úst vypustil slova, která si troufne říct jen málokdo. „Stejně mám pod palcem celý Andor, vy chátro!“
Elfka ve stříbrné zbroji tasila meč. Z očí jí sršela nenávist. Po jeho slovech jí bylo víc než jasné a stejně tak většině návštěvníků, že se nejedná o pouhého otrokáře, nýbrž o samotného krále. Cifru.
„Pane! Jděte!“ zvolal zamaskovaný muž.
Tak tak se protáhl mříží, zabouchl ji za sebou a utíkal pryč chodbou. Rozzuření návštěvníci se vrhli přímo za ním, cestu jim křížili Cifrovi žoldáci, jež je dostatečně zdrželi. I tak je pobili, své meče otírali do plášťů, na kterých usychala krev. Jako hladoví vlci pátrali po muži s plnovousem. Dostali se k dalšímu průchodu…

„Pozor, jsou tu další!“ vykřikl muž s holí v ruce.
Cifra prchal andorskými stokami, za ním ona běsnící elfka. Ranou meče navždy umlčela jednoho z žoldáků. Vběhl do slepé uličky, otočil se a najednou byl obklíčen…
Dlouhými chodbami stok se ozvalo několik výkřiků a pak ticho, smrtelné ticho.
dne 12.01.14 zapsal(a) Arella
ornament
Cech v plamenech
Na kraj se pomalu snášela tma a všude bylo nezvykle ticho, jen občas zahoukala sova z nedalekého lesa. Obyvatelé Andoru se pomalu přesouvali do tepla svých domovů, a tak na ulici po chvíli zbyly jen toulavé kočky a věčně hladové krysy. Když Andor nakonec zahalila tma, už se nocí tiše plížilo jen pár stínů.
„Zničte to! Zničte to všechno! Dnes všechno musí padnout popelem,“ štěkal rozkazy jeden ze stínů. „Spalte to do základu!“

Hrůzy onoho místa pohltil hluboký les. K uším nic netušících obyvatel Andoru se nemohly dostat. I záblesky ohně zůstaly ve tmě. Vyděšený křik i praskající dřevo. Netrvalo to příliš dlouho. Věděli, jak svojí práci provést. Za sebou zanechali jen spoušť a hořící zbytky budov. Na několika místech v tratolišti krve leželo pár mrtvých těl. A tak, když se začalo konečně rozednívat, bylo v okolí slyšet jen tiché praskaní dohořívajícího dřeva a cítit zapáchající kouř. Do Andoru začaly pronikat řeči, že cvičiště zlodějů bylo celé vyrabováno a spáleno.
dne 22.05.14 zapsal(a) Arella
ornament
Pletichy pod zemí
To místo bylo dostačující. Možná i dobré. Nash si stáhl z hlavy špinavý klobouk, zamyšleně si promnul houstnoucí bradku. Stál uprostřed spoře osvětlené místnosti, u nohou mu zapištěla poplašená krysa. Sebranka mužů v tmavých zašlých šatech a s divokými výrazy ve tvářích, které ve většině případů hyzdily jizvy, přenášela těžké bedny a truhlice do různých zákoutí, jichž tu byl nespočet.
„To železo přetavit a támdlety truhlice narvěte do toho rohu!“ Rozkazovačně ukazoval prstem do směrů, jež mu byly zrovna po chuti. „A tamdle brloh, ať maj ty mrzáci kde chrápat!“

Stěny pokryly staré malby, zem prachem zašlé koberce, na stolech se objevily svícny a kolem pultíků stoličky, kam si mohli unavení bojovníci sednout s korbelem piva v jedné a s lahví kořalky v druhé ruce.
„Dertene!“ Nash se postavil na jednu z lavic, aby lépe viděl do davu mužů, kteří se nyní potáceli po důkladném odpočinku s lahvemi alkoholu. Jen hrstka z nich zůstala v bdělém stavu. Před Pánem se objevil vysoký muž. Černé oči mu zářily ve světle svící, hnědé vlasy měl umaštěné a stejně jako ostatní byl zahalen v tmavých šatech. Na tváři se mu objevil samolibý úsměv.
„Spokojenej, pane? Nahoře to bylo rychlý. Ty baráky hořely jak voschlá tráva.“
Nash kývl hlavou. Bystrýma očima sledoval tu proradnou tvář muže před sebou. V těchto kruzích existovala jen jedna důležitá věc – nevěřit nikomu. „A co tvůj bratr?“
„Abych to vzal vod začátku, pane. Ty vošerpovaný furt věřej v tu mladou holku – císařovnu. No a vás chtěj sejmout, ale to zas taková novinka neni. Ste asi voblíbenější než my všichni dohromady. A ta šerpovaná z Andoru. Tak tu sem nekrouh z jedinýho důvodu – vona je tak pěkně neviňoučká, že se nám to bude ještě hodit,“ štěkavě se zasmál. „Jo, a abych teda nezapomněl. Bratr se s tou svojí mrzáckou bandou stěhuje z místa na místo. Někerý ho dokonce chráněj, vůbec nechtěj mluvit vo tom, kam se dekuje. Ale co vim jistě, pane, von leze za tou ženskou v Lewanu. Stačilo by ji skřípnout…“, naznačil rukou lapnutí mušky do dlaně a její rozdrcení.
Nash se zhluboka nadechl a vydechl. „Ještě je čas. Pak už mi neuteče. Zrádce.“
dne 22.05.14 zapsal(a) Arella
ornament
Bitva jedů a ohně
Tlustý chlapík postával na přídi své lodě. Jeho šaty z prosté látky barvy noční oblohy se mu lepily na kůži. Do dlaně si otíral upocené čelo, nervózně těkal očima po skupině cizinců před ním. Buclatým prstem ukázal na velkou dřevěnou bednu po jeho levém boku.
Jeden muž se odtrhl od skupiny. Dýkou nepatrně ťukl do víka bedny, a jakmile uslyšel syčení, odstoupil.

><


Náměstí města ožilo. Někteří zmateně pobíhali od studny ke krčmě, v rukou svírali vědra s vodou a s panikou v hlase oznamovali svému okolí "hoří!“.

Andorskou krčmu zahalil kouř, dřevěné obložení stěn pohltily plameny. Běžel po schodech do nejvyššího patra, vyrazil skleněné tabulky okna rukojetí dýky, prohodil jím lano a prchl.
Vypuštění hadi se svíjeli po městě a vpouštěli svůj smrtelný jed do těla chudáků, kteří jim přišli do cesty.

><


Nepříliš dlouhé lano uvázal kolem kotníků mrtvé ženy. Konec provazu přehodil přes trám střechy stájí a vytáhl ji do vzduchu. Vytřeštěné oči vypovídaly o překvapení, které zakusila před svou smrtí. Z proříznutého hrdla ji v tenkém pramínku stékala krev k zemi.

><


„Sud jedů,“ přikývl.
„Chci ho do pondělí, přijdu si pro to sem.“ Maskovaný muž držel v ruce dlouhé kopí, bystrýma očima sledoval cizince, který se pohupoval na protější stoličce. Ten znovu kývl.
„Estli se to někdo doví, budeš se houpat jak ta ženská u stájí. Jasný?“
„Nikdo se nic nedozví.“

><


Přecházel sem a tam po zatuchlé jeskyni. V ruce třímal dýku a cosi rozezleně zavrčel na svého kolegu, který si z ramen oklepával sníh.
„Nehodlám zdechnout jako krysa. Asi je čas vrátit těm mrzákům úder.“
dne 18.11.14 zapsal(a) Arella
ornament
Pančovaný alkohol
Skupina pašeráků překládala pod rouškou noci své zboží z lodi na hřbety nákladních koní. Makejte, nemáme na to celej den! V tom se ozval jiný z bandy a o mnoho tišším hlasem: Chlapi, máme společnost. Pokynul hlavou směrem ke skupince dobrodruhů formujících se poblíž u břehu. Postarejte se o ně! Během chvilky se seběhla mela, křik a řev z bitevní řady na obou stranách. A přeci jen se dobrodruhům podařilo získat převahu. Když si jeden z maskovaných mužů uvědomil, v jaké jsou situaci, nasedl na hřbet koně a uháněl vstříc noci. Poté co byl udolán poslední pašerák, hrdinové našli očekávaný náklad. Ustupte ozvalo se. Z úst jednoho čaroděje zaznělo několik zaklínadel, a během chvíle byla celá loď i s nákladem v plamenech. Její obsah oheň patřičně přiživoval. Dobrodruzi se rozešli do svých domovů, a z lodi zanedlouho zbyl jen podmořský vrak.

O několik hodin později na úplně jiném místě:
Cože se stalo?! Ozval se ženský hlas, který zněl po celé místnosti. Naproti ní stál upocený muž, který pravděpodobně strávil posledních pár hodin v sedle. Přepadli nás. Náklad je fuč, a ostatní jsou hádám mrtví. Žena jen pokývala hlavou, usadila se na rohu stolu, a začala drnkat klidnou melodii na lyru. Zhruba po minutě opět promluvila. Dobře… to jim nedarujeme. Asi nevědí, s kým mají tu čest. Měli bychom jim to připomenout. Ale žádné zbrklé akce. Rozumíte? Ranaři o tom zatím neříkejte. A teď pohyb, máme ztrátu, tak koukejte bejt k užitku. Všichni v místnosti pokývali hlavou a rozešli se… dělat svou práci.
dne 02.05.18 zapsal(a) Jednooky
ornament
Výběr výpalného
Blonďatý elf vešel do místnosti. „Lyro? Máme problém s Margaardem. Ale už jsem vymyslel řešení.“ Na jeho tváři zahrál lstivý a posměšný úšklebek. „Dobrá, vyrazím s ostatními do Thyrisu, ať trochu upustí páru. Jsme na tom finančně dobře, zaslouží si trochu odpočinku a možnost rozházet svoje vydělané peníze. To výpalné z Margaardu mi pošli tam.“ Blonďatý elf s úsměvem přikývl a odešel. Do Margaardu přišel oděn v klasickém elfím oblečení. Ušklíbl se, a pak spustil své divadlo a začal lamentovat. Lamentování si všimla skupina dobrodruhů a jeho plán se dal do pohybu. „Dluží mi peníze za dodávky elfího chleba! Mě tam nechtějí pustit. Kdyby se vám ho nedařilo přesvědčit, řekněte mu: Je čas splácet dluhy příteli nebo nůž bochník chleba rozdělí. Peníze pak doneste mé ženě v přístavní krčmě v Thyrisu. Čeká tam na ně, já se zase musím rychle vrátit ke své práci.“
Dobré duše se tedy vydaly vybrat peníze pro nebohého pekaře. O tom že je „pekař“ vodí za nos netušili. Poté co pronesli větu, o které jim elf řekl, neměli s vybráním peněz příliš velké potíže. Během několika minut již byli na cestě do Thyrisu předat peníze zodpovědné osobě. Žena s výraznou zrzavou kšticí obsluhovala v přístavní putyce. Usmívala se, měla tyhle občasné „úlety“ ráda. Krom obsluhování hostů občasně drnkala na svou lyru. Když vešla trojice mužů do hospody, ihned se k nim vydala, aby je obsloužila. Když jí předali slušnou sumu peněz, byla vteřinu překvapená, než jí došlo odkud vítr vane. Poděkovala, na znamení vděku každému z nich dala hubičku na tvář a pivo na účet podniku. Trojice ještě chvíli vysedávala v hospodě, povídala si se zrzavou hostinskou. Postupem času začínali získávat podezření, že něco nehraje. Jeden z nich pak požádal o láhev kořalky. Když zjistili že se nadmíru podobá kořalce, po které slepli lidé v Andoru, oheň byl na střeše. Lyra však byla připravená. Svůj pobyt v krčmě prodlužovala především ze svého vlastního popudu, bavilo jí tahat dobrodruhy za nos. Když se to však provalilo, nečekala ani okamžik, zahrála zajímavou melodii na svou lyru, luskla prsty a dala se na útěk. Ze stínů se vynořilo několik pohůnků, kteří se pustili do boje, a snažili se krýt ústup Lyry. Trojice se však nenechala, a ústup jí příliš neusnadňovali. Nakonec se jí i většině pohůnků podařilo bezpečně dostat pryč z Thyrisu.

Dlouhovlasý muž a žena drnkající na lyru společně kráčeli dlouhou chodbou. „Podařilo se nám vybrat peníze v Margaardu. Ale Tichošlápek se neozval. Poslala jsem Šprýmaře, aby zjistil, co se mu stalo. V Thyrisu jim to asi došlo.“ Pokrčila rameny.
„Hmh… měli byste se na chvíli stáhnout, ať to neohrozí naše kšefty.“ Pronesl ostrým chladným hlasem.
„A o čmuchaly se máme postarat?“
„Uvidíme.“


Šprýmař stopoval stopy kopyt z Margaardu do lesa. Po chvíli dorazil k místu, kde leželo bezhlavé tělo jeho druha. Zamračil se, shlédl okolí a pak se pod rouškou noci vydal do Margaardu. Hostinský zrovna dokončoval úklid, když k němu ze stínu přistoupil s dlouhým nožem v ruce. „Tak mluv. Co jsi jim řekl?“ A pohodil si nožem. Hostinský vyděšený nastalou situací řekl úplně vše. Možná i to, co sám ani jistě nevěděl. Šprýmař se jen usmál. „Víš, kdybys nebyl blbej a nedělal problémy, mohl jsi dál v klidu žít. Ale když nám děláš takovýhle naschvály a problémy, nevidím jinou možnost.“ „Prosím! Nechte mě žít! Slibuji, že už budu vždycky platit anebo odsud zmizím a nikdy mě už neuvidíte!“ „Hmmh… popřemýšlím o tom.“ Ušklíbl se. „Seš celkem tlustej, myslíš že se vejdeš do toho sudu? Zahrajeme si takovou hru. Možná budeš i žít.“ Hostinský vyděšeně přikývl. Pak mu maskovaný muž zavázal ústa a vybídl ho, aby si vlezl do sudu. Hostinskému se po chvilce snažení podařilo nasoukat do sudu. Šprýmař pak přinesl víko sudu a několik hřebíků. Za téměř neslyšitelných protestů hostinského víko sudu zaklaplo, a ozvalo se několik tupých ran do dřeva. „Myslíš, že je ten sud dobrej a vodotěsnej?“ Zachechtal se. „Uvidíme.“ Prorazil drobnou díru do víka, a pak začal do sudu nalévat všechen alkohol, který v hospodě našel. Ze sudu se ozývaly umlčené protesty, ale nakonec byl sud plný až přetékal. Po protestech už nebylo ani vidu ani slechu. Maskovaný muž se zachechtal. „No… tak jsi měl asi smůlu. Neprotejkal.“ Vyvalil sud doprostřed hospody, a vydal se přes hradby pryč. Úkol splněn.

dne 12.05.18 zapsal(a) Jednooky
ornament
Krmení pro psy
Verena klečela na špinavé zemi v potemnělé místnosti. Po stěnách stékaly pramínky vody, která zamořovala celý prostor vlhkostí a hnilobou. Kolem ní ležely cáry černých šatů, které ještě před pár hodinami dostala darem od jednoho jižanského vojáka. Po těle jí naskakovala husí kůže, cítila lezavý chlad, ale neodvážila se pohnout, aby si protřela alespoň paže. Opodál seděl na starém polstrovaném křesle vysoký muž oděný celý v černém. Prsty poklepával o opěrku, sledoval ji bystrýma tmavýma očima a vyčkával. V posledních dnech nebyl v příliš dobrém rozmaru a cokoli dalšího se nezdařilo, přilévalo jen olej do ohně.
„Snažily jsme se. Řekl si, ať to zařídíme, tak…“ mlaskla a na sucho polkla, aby nalezla ta správná slova „… jsme je zatáhly do hospody, kde chvíli pili. No a pak se šlo k jednomu z nich domů. S Lyrou je hrozná spolupráce!“ vyjela náhle. Chtěla se konečně postavit, zmizet odsud a odmítala za to nést vinu sama. „Na každýho šišlá jak na spratka. Vůbec mě nevnímala, nesoustředila se na úkol! Neudělala nic!“
Muž opustil křeslo, přistoupil k Vereně a hrubě ji popadl pod paží. Smýkl s ní ke dveřím, které rázně otevřel, až sebou třískly o stěnu. Táhl ji chodbou nedbaje na její nahotu. Na cestu jim svítila mdlá světla loučí, míjeli se s dalšími obyvateli zdejších brlohů a zastavili se až v psinci. V kójích zuřivě zaštěkalo několik hladových psů, cenili zuby, tlapami se opírali o mříže, na které muž přitiskl Verenu s jasnou výhrůžkou. Sevřel jí vlasy, zatáhl a natočil ženinu tvář směrem do psího kotce. „Poslal sem vás tam, ať to vyřídíte jednou pro vždycky. Řek sem snad něco vo tom, ať ty panáky hezky poprosíte? Ty a ta zrzavá děvka máte poslední šanci, Vereno. Estli to znova poděláte, skončíte na druhý straně týdle kóje! Nehodlám přijít vo další náklad chlastu!“ zavrčel. Víc neřekl. Se škubnutím ji pustil, otočil se na patě a opustil psinec. Verena si konečně protřela paže a s upřímnou hrůzou v očích pohlédla na rozběsněné psy.
dne 20.05.18 zapsal(a) Arella
ornament
Návrat otrokáře
Nad Tarkasem zapadalo krvavé slunce. Poslední paprsky hladily výběžky skal a okolní krajina utichala. Několik mužů v černých kožených zbrojích a se zdařile maskovanými tvářemi vcházelo do podzemních chodeb. Loď se sudy i těžkými bednami připlula tentokrát do přístavu bez sebemenších potíží. Bavili se mezi sebou, vtipkovali, pohazovali si v dlaních mincemi a snili o tom, za co je při nejbližší příležitosti utratí. Zastavili se až v rozlehlé místnosti, která jim sloužila jako společenská místnost a kuchyně zároveň. Vonělo zde čerstvě upečené maso, koření a kořalka. U dlouhého stolu bylo plno. Hlahol a smích převahy mužů zaplnil místnost. V čele stolu stál vysoký muž, jednu ruku měl složenou na hrudi a v druhé pevně svíral korbel piva. Delší tmavé slepené vlasy mu splývaly přes ramena, na hlavě měl černý šátek a na sobě tmavé šaty typické pro tyto podzemní končiny.
„Zásilku sme převzali, Tare. Všecko je tentokrát v cajku. Žádný mrzáci se do toho nepletli. Lyra s Verenou se asi činily.“ zasmál se jeden z příchozích směrem k vysokému muži. Tarceas přikývl, posunkem je vyzval, aby se vtěsnali ke stolu a hlasitým zasyčením donutil ostatní, aby na okamžik zmlkli. „Ilerenský krysy hlásej návrat Mercera a tý jeho votrokářský chásky!“ vyřkl zřetelně a na jeho zjizvené tváři se objevil zlověstný úšklebek. „Dostali za úkol přitáhnout jednoho z nich přímo k mejm nohám. Dávejte si zatracenej pozor na to, koho máte za zádama!“ vyzval je. „Nebo pod sebou, chcípáci!“ Muži několikrát udeřili pěstmi do stolů, napili se z korbelů pěnivého piva a pozvedli je k přípitku. „Boj, boj, boj!“

---------- ---------- ----------


„Irvin je mrtvej. Vodchytli sme jednoho z těch Mercerovejch poskoků a poslali ho s Irvinem sem. Enže se srazil někde po cestě s pár dobrákama, co měli potřebu tu zdechlinu zachraňovat. Nedojel…“ hlásil Blonďák. Tarceas stál vedle něj, vyhlížel z dřevěného opevnění k lesům a s vrčivým odfrknutím stočil pohled na Skarfa. V černých duhovkách mu zaplály pomyslné plamínky. „Že sem si nevšim…“ procedil skrze zuby. „Mluv dál.“
„Zistili sme, že se po městech ztrácej různý lidi. Spíš takový ty trosky z přístavů nebo děvky. Tak sem vyslal dva chlapi, ať to vomrknou v hospodách a něco vyzistěj.“ pokračoval chvatně dál. „No a zistili, že ty votrokářský špíny rozhlašujou, že ty lidi vodváděj maskovaný chlápci voblečený do černýho. To ti dojde samotnýmu, že…“ Tarceas to nevydržel. „To mi zatraceně došlo, že to svinstvo hoděj na nás! Cos taky čekal vod takovýho šmejda jako je Mercer?! Dál! Mluv dál…“ vybídl ho znovu a snažil se zmírnit svou rozladěnost. Blonďák se nadechl a tentokrát začal o něco sebejistěji. „Andorský maj novou šerpu. Včera sme ji chytli, když se motala na kobyle kolem portálu. Vodtáhli sme toho heroldskýho dolů a trochu sem ho vyslýchal. Ptal sem se proč spolupracuje s Mercerovic, když už nám teda vodkráglovali Irvina a kde je Mercer zrovna teď. Nevim estli je takovej hrdina nebo nic neví, ale božskou rozhodně nekáp…“ Tarceas se otočil na patě, hbitě sešplhal po žebříku z opevnění a zamířil k malé stáji. Vyskočil na hřbet černého hřebce a vyjel ven za hranice bývalého Tarkasu. Věděl, že jednou nastane situace, kdy budou znovu soupeřit o svá území a vliv. Jenže tentokrát z toho neměl ani tu škodolibou radost…
dne 19.06.18 zapsal(a) Arella
ornament
Souboj pánů
Muž v tmavých šatech, kterému říkali Ranař, se rozmáchl a palicí rozdrtil kotník mučeného otrokáře. Klišé „Když to nepůjde po dobrém…“ vynechal a začal rovnou částí, která pokračovala „…tak to půjde po zlém.“. Uchopil muže za zdravou nohu a pověsil ho hlavou dolů z hradeb Sigmarova valu. „Tak jim řekni, jak to bylo!“ štěkl, otrokář se zafňukáním kvíkl. Až po notně dlouhé době přiznal všem sledujícím, kteří projížděli branami do divočiny, že vodu v Andoru neotrávili Skarfové, nýbrž oni – otrokáři Mercera z Thyrisu.

---------- ---------- ----------


Podzemím se nesly posměšky, které se donesly až k uším Tarcease. U vstupu do jejich doupěte odchytili muži na stráži dva hlupáky. Jakmile se opovážili vstoupit dovnitř, ocitli se nad propastí smrti. Jeden se honosil stejnokrojem herolda a ten druhý jim nestál ani za pohled. Rovnou je označili za žrádlo pro psy a několika dobře mířenými ranami poslali jejich mysl do černoty.

Tarceas prošel poslední dlouhou chodbou, vyčkal, až se ti dva zmátoří a pod šátkem, kterým si skrýval zjizvenou tvář, se ušklíbl.
„Dám ti tři sta jedů a…“ začal druhý muž bez stejnokroje, ale neuspěl. Dočkal se jen odmítnutí a výsměchu. Za tučný úplatek oba dva muže propustil a ve stínech chodeb k sobě svolal několik mužů. Nastal čas, aby Mercerovi oplatil jeho útoky.

---------- ---------- ----------


„Dvacet těl…“ počítal vyhublý muž. Mercer kývl, prohlédl si mrtvoly a mávnul rukou směrem k mužským, kteří svírali otěže koní přes jejichž hřbety těla naložili. „Jdeme. Zkusíme se domluvit na novejch podmínkách, který by nám mohly přinýst kýžený ovoce…“
dne 02.07.18 zapsal(a) Arella
img Multiturnaj
12 zápisů - Styra, Hestie
od 23.12.08
do 13.02.11
dokončený
img Klášter slunce
28 zápisů - Fénix, Dorothea, Johny, Zullas
od 21.11.07
do 10.05.14
dokončený
img Hadí lid
22 zápisů - Dorothea, Nessie
od 10.02.09
do 10.12.09
dokončený
img Entové v Lewanu
4 zápisy - Dorothea
od 25.01.09
do 07.09.09
dokončený
img Lewanský druid
2 zápisy - Dorothea
od 26.03.09
do 30.07.09
dokončený
img Jezdci Apokalypsy
15 zápisů - Styra, Seeker
od 22.03.09
do 17.06.10
dokončený
img Aessei, Alhuzr, Magmimt
10 zápisů - Fénix, Dorothea
od 03.03.09
do 14.03.10
dokončený
img Nekromant
5 zápisů - Nessie, Styra, Dorothea
od 01.09.09
do 01.11.09
dokončený
img Santiago de Miquel
14 zápisů - Nessie, Saraju, Sylar, Abe, Menhit
od 21.05.09
do 27.12.10
dokončený
img Baron
10 zápisů - Sylar
od 26.12.09
do 02.10.10
dokončený
img Cestovatelé časem
40 zápisů - Dorothea, Golfin, Saraju, Menhit, Balthazar, Ordenor, Tarog, Droam, Tereas, Arella
od 27.04.10 probíhající
img Amulet
12 zápisů - Seeker
od 04.04.10
do 03.10.10
dokončený
img Podivné dědictví
3 zápisy - Menhit
od 04.02.11
do 14.03.11
dokončený
img Krvané řeky
5 zápisů - Hestie
od 08.02.11
do 19.03.11
dokončený
img Polozapomenutá
33 zápisů - Menhit
od 06.02.11
do 27.12.11
dokončený
img Roční období
9 zápisů - Erreth, Zullas, Arella
od 03.04.13
do 03.05.14
dokončený
img Blázinec
4 zápisy - Ainar, Erreth, Zullas
od 08.06.13
do 28.07.13
dokončený
img Vykradená hrobka
5 zápisů - Arella, Zullas
od 29.09.13
do 20.11.13
dokončený
img Zvířecí soutěž
3 zápisy - Zullas
od 27.11.13
do 19.03.14
dokončený
img Podsvětí
15 zápisů - Erreth, Arella, Zullas, Jednooky
od 29.05.13 probíhající
img Magická sekta
7 zápisů - Jednooky, Arella
od 06.05.18 probíhající
img Černý Hrad
5 zápisů - Jednooky, Arella
od 31.05.18 probíhající

Valid CSS Valid HTML 4.01 Transitional 

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist