Liam, nevysoký a štíhlý zlodějíček mrštný tělem i jazykem se jednoho slunného dne vprostřed andorského tržiště pokoušel přijít k nějakému zlaťáku. Snad to ani nepotřeboval, ale čistě pro trénink a radost z úspěchu si usmyslel okrást muže, kterého už chvíli pozoroval. Šlo o středně velikého barbara, který zjevně nemálo času trávil na cestách, který nevypadal že má hluboko do kapsy a který byl zaměstnaný výběrem zboží, diskusemi s obchodníky a který zřejmě pořizoval zásoby pro další cestu. Vše šlo podle plánu a Liam se bez vzbuzení pozornosti přiblížil na dosah paže. Když byl mžik od toho, co si usmyslel, přerušen. Krok od cíle ucítil na rameni obrovskou ruku. Jasný signál, akce právě skončila. Zavlnil se ve snaze zahrát některou z komedií, kterou měl připravenou jako úhybný manévr. V momentě, co se otočil ucítil, jako by mu na obličej dosedl Andorský hrad. Nešlo o kamennou stavbu, ale o pěst Thormaina, obrovského bojovníka, který doprovázel Liamovu oběť, aniž by si toho nebohý zloděj doposud všimnul. Ke zlodějíčkově smůle si však byl bojovník velmi dobře Liamovou přítomností i záměrem vědom. Liam měl štěstí, že dostal téměř kamennou pěstí namísto toho, aby ho válečník rozpůlil obrovskou sekerou, která se mu ladně pohupovala na zádech a která obvykle za válečníka promlouvala namísto proslovů. Obr si naložil zloděje, jež se ve zlomku vteřiny bezvládně sesul k zemi, na rameno a nevzrušeně odcházel z tržiště, nijak ho nezajímaly vyděšené a tázající se pohledy okolostojících měšťanů.
Thormain, i barbar nakupující zásoby byli oba součástí tříčlenné skupiny, která putovala světem. Jeden druhému byli bratry na život a smrt. Bojovníka Thormaina a pěst jeho pravé paže už známe. Šlo o vzrostlého člověka, kterému by leckdo potvrdil jeho svazek se sekerou už od kolébky. Boj mu byl tak přirozený jako nádech s výdechem. Barbar, jež měl být cílem loupeže, se jmenoval Eldrin, šlo o velmi zdatného stopaře. Znal les, zvěř, zemi i vodu. Dokázal přežít tam kde zdánlivě žádný život nebyl, obstarat potravu tam kde by ostatní hlady zmírali a pohodlně se utábořit i tam kde se zdánlivě nedalo ani projít.
Když Liam přišel k vědomí, oba zmínění nad ním stáli jako dvě hory a probodávali ho pohledy. Zloděj se ani nehnul, jen vyděšeně a zmateně mrkal. Jednak ve snaze se rozpomenout na poslední okamžiky jeho vědomí, jednak ve snaze zvyknout si na světlo, které ho oslňovalo, jednak ve snaze dostat z očí krev, kterou měl zalitý celý obličej. Bylo nad slunce jasnější, že není nejbystřejší nápad pokoušet se o útěk, nebo se snažit uvolnit bojem. Čepel sekery, o kterou se Thormain opíral byla zásadním argumentem, i kdyby ve hře nebyla zmíněná sekera, svázané ruce a nohy byly něco, co úplně nehrálo ve zlodějův prospěch.
Zlodějíček už byl schopný vnímat, krev byla z očí pryč, rozkoukával se. Byl obklopen skromným tábořištěm, v jehož středu plápolal oheň, nad kterým se rožnilo pár kusů masa, pravděpodobně zajíců a ve vedle zavěšeném kotlíku se vařila voda. Nedaleko ohniště byly složeny brašny a ve stínu stromu se pásli tři koně. Pod stromem seděl další z mužů, opíral se o kmen, pomalu brousil dýku a pevným pohledem zkoumal Liama. Jednalo se o Barsase, dosud nezmíněného, třetího člena družiny. Pro skupinu byl základním stavebním kamenem, byl nejmenovaným vůdcem a stratégem. Mimo tyto přednosti byl poměrně schopným bojovníkem, byť nutno přiznat, že jeho střet se sekerníkem by pro něho pravděpodobně nedopadl úplně šťastně. Barsas skupinu tmelil, jako jediný uměl číst i psát, za skupinu jednal a jeho definitivní slovo nebylo zbytkem již rozporováno.
Když Barsas vstal a pomalu se blížil, zloděj ani nedýchal. Byl přesvědčený, že toto byly jeho poslední okamžiky na světě, bylo to naposledy co na jeho tvář svítilo slunce, zavřel oči a naposledy se tiše modlil – tak jak si myslel že se to dělá a zároveň jediným způsobem jakým uměl. Člověk s dýkou zaklekl k hlavě svázaného zloděje. Stopař i sekerník stojíc nad zlodějem mlčky sledovali scénu, vzduch ztěžkl a dal by se krájet. Barsas na své společníky lehce kývnul, mrknul. Pevně chytil zloděje za rameno a trhnul jím jako hadrovým panáčkem. Zlodějovo tělo následovalo rameno, překulilo se na břicho a když bylo dýkou přeťato lano držící zlodějovy paže pevně u sebe, bez dalších pohybů pouze leželo. Liam nechápal co se děje, ležel, nehýbal se, nedýchal.
Bylo to pár měsíců od momentů, které byly popsány, od momentů, kdy vůdce skupiny, vědom si výhod skupiny posílené o mrštného zloděje, nabídl zloději jeho vykoupení. Původně tříčlenná skupina měla nyní čtyři hlavy, dva schopné bojovníky, stopaře a zloděje.
Skupina putovala světem bez konkrétního cíle, bez valného zájmu o dění nebo sféry vlivu, putovali a nechávali se najímat na pomoc, putovali světem a hledali dobrodružství. Hlady ani nedostatkem netrpěli a na své potřeby si bez větších problémů vydělali. Cestovali od města k městu a nechali se najímat tam, kde bylo třeba, což bylo obvykle tam kde platili nejlépe za co nejméně práce. Někdy pomohli farmářům zbavit se vlků, kteří obtěžovali jejich stáda, jindy si nechali zaplatit za vypálení doupěte lapků sužující život kupců putujících z místa na místo, nebo si nechali zaplatit za umravnění skřetí tlupy, která se znenadání objevila a terorizovala některou z vesnic.
Obvyklý scénář byl takový, že jako skupina práci hledat nemuseli. Stačilo se ubytovat v hostinci, nebo se v něm alespoň často vyskytovat a práce si je našla sama. Na první pohled bylo jisté, že nejde o bratry z kláštera slunce, kteří by putovali za světlem. A stejně tak bylo zřejmé, s jakou prací se může jedinec na družinu obrátit – a opět, jen tupec by je žádal o pomoc na farmě, nebo výpomoc při obracení sena.
Jednoho dne se čtveřice na jedné ze svých výprav zastavila ve dřevěném hradišti. Ubytovali se v místní nálevně, kde tradičně spali, pár dní přebývali, nabírali síly a odpočívali. Večer, zatímco si cpali pupky a popíjeli pivo z korbelů, zaslechl společenský Lian jinou skupinu, která se bavila o zlém temném čaroději, jemuž se říkalo Malakar. Z rozhovoru se dozvěděl, že na Malakarovu hlavu je vypsána obrovská odměna.
Liam okamžitě informoval své společníky o tom, co zaslechl. Barsas, Thormain i Eldrin byli skeptičtí, tady šlo o něco úplně jiného než byla jejich rutina, kterou poměrně bezpečně znali. Čím více se dozvídali o Malakarových zločinech, tím více se jim vykresloval detail výzvy o které se bavili, ale také se jim zhmotňovala následná satisfakce v podobě statků a mincí, které jim budou odměnou pokud uspějí. Rozhodli se, že čas nazrál, musí zasáhnout, změní svůj osud. Pokud uspějí, získají nejen slávu a bohatství, ale protože pravděpodobně zachrání osudy nejednoho života, budou zapsáni do kronik a tedy zvěčněni.
Cestu, zásoby i přípravy důkladně naplánovali, ale nic zbytečně neprotahovali, nebylo na co čekat. Během dvou dní zařídili vše nezbytné a vypravili se na cestu. Zprvu klidná výprava se zvolna měnila v horor plný nástrah úměrně tomu, jak se přibližovali cílové destinaci. Eldrin je vedl podél potoků, řek, lesem i skalními průrvami. Čím více se blížili cíli, tím unavenější byla krajina, kterou projížděli a o to divnější byli tvorové které potkávali. Známou a klidnou zvěř jakou byla například vysoká střídali čím dál větší pavouci, brouci a plazící se hadi. Případně stvoření, která nejvíce připomínala kombinaci těchto ohavných tvorů. Od začátku jim bylo nad slunce jasnější, že kouzelník není hlupák a nežije v místě, které je snadno dostupné. A stejně tak nebude čekat s otevřenou náručí hosty, zejména když nejsou zváni. Čtveřice jistě není první, kdo se rozhodl, že si pro kouzelníkovu duši přijde. Malakar připravil pro každého z nezvaných hostů sadu překvapení a nástrah, a tuto přípravu rozhodně nepodcenil.
Družina poznala že dosáhla cíle v momentě, kdy projížděli dlouhou skalní průrvou, při snaze pohlédnout na oblohu viděli jen škvíru, skrze kterou byla k vidění nevýrazná klenba zamračeného nebe. Světlo prostupovalo vysokými skalami jen obtížně, a tak museli jet pomalu a opatrně. S velkými obtížemi a obrovským soustředěním si jediný Eldrin všimnul, že se před nimi rýsuje silueta stavby. Jeho tři společní si ani po tom co je upozornil téměř nedokázali všimnout pokroucené kamenné stavby připomínající věž.
Družina se cestou do nejnižšího patra kamenné věže potýkala s celou řadou překážek. Od ohyzdných těl Malakarových posluhovačů a jejich temných schopností, přes řadu podivných hádanek, jakými byli zrcadlové síně. Celou cestu od momentu, kdy čtveřice prošla vstupní branou věže, slyšela divné, nevýrazné kvílení a syčení jež dobrodruhům ježilo chlupy na těle a mráz jimi prostupoval až do morku kostí.
Přes všechny útrapy se skupina probila, prohledala a dopídila místa kde temný čaroděj byl. Nastal usilovný a nelehký boj. Během této bitvy s Malakarem, kdy výpady střídaly úskoky před černokněžníkovými čarami, kdy každý jeden člen družiny dělal, co mohl, každý jeden z dobrodruhů útočil a zároveň chránil sebe i své bratry v boji, se skupině podařilo černokněžníka několikrát zranit.
Malakar, vědom si konce svých dní, vyvolal silné kouzlo které mělo všechny v mžiku a namístě zahubit, vyvolal kouzlo smrti. Barsasova družina byla rozprášena, jeho společníci padli.
Malakar, použil temnou magii pro kouzlo, které vyvolal. Ať už chtěl, nebo nikoliv, kouzlo se zachovalo tak jak nikdo nemohl předvídat. Kouzlo přineslo sice smrt, která zahubila téměř vše živé v dosahu, co nikdo ale nepředpokládal bylo to, že Barsas přežil a co více, do jeho těla a duše byli přeneseny duše jeho společníků a duše černokněžníka kterého družina plánovala zahubit. Barsas byl proklet a zároveň nabyl část magických schopností kterými černokněžník vládnul.
Barsas, nesoucí Malakarovu duši a duše svých padlých společníků, se proplétá světem, hledá sebe, nabírá sílu, hledá vnitřní řád učí se ovládnout své nové já a jeho schopnosti. Hledá cestu k vnitřnímu míru a souznění jeho duší.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Liam, nevysoký a štíhlý zlodějíček mrštný tělem i jazykem se jednoho slunného dne vprostřed andorského tržiště pokoušel přijít k nějakému zlaťáku. Snad to ani nepotřeboval, ale čistě pro trénink a radost z úspěchu si usmyslel okrást muže, kterého už chvíli pozoroval. Šlo o středně velikého barbara, který zjevně nemálo času trávil na cestách, který nevypadal že má hluboko do kapsy a který byl zaměstnaný výběrem zboží, diskusemi s obchodníky a který zřejmě pořizoval zásoby pro další cestu. Vše šlo podle plánu a Liam se bez vzbuzení pozornosti přiblížil na dosah paže. Když byl mžik od toho, co si usmyslel, přerušen. Krok od cíle ucítil na rameni obrovskou ruku. Jasný signál, akce právě skončila. Zavlnil se ve snaze zahrát některou z komedií, kterou měl připravenou jako úhybný manévr. V momentě, co se otočil ucítil, jako by mu na obličej dosedl Andorský hrad. Nešlo o kamennou stavbu, ale o pěst Thormaina, obrovského bojovníka, který doprovázel Liamovu oběť, aniž by si toho nebohý zloděj doposud všimnul. Ke zlodějíčkově smůle si však byl bojovník velmi dobře Liamovou přítomností i záměrem vědom. Liam měl štěstí, že dostal téměř kamennou pěstí namísto toho, aby ho válečník rozpůlil obrovskou sekerou, která se mu ladně pohupovala na zádech a která obvykle za válečníka promlouvala namísto proslovů. Obr si naložil zloděje, jež se ve zlomku vteřiny bezvládně sesul k zemi, na rameno a nevzrušeně odcházel z tržiště, nijak ho nezajímaly vyděšené a tázající se pohledy okolostojících měšťanů.