Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Warzen Aranel

-> Charakterník

obrázek postavyNarodil jsem se v Zatharu — vesničce, která měla 45 obyvatel. Ve věku 8 let přišla událost, která zničila vše co měl do té doby rád. . .

Jedné letní noci zaútočili bytosti, které měli být mrtvé, na vesnici. Se štěstím jsem unikl — spatřil jsem jenom jednoho z nich — bytost bez masa — kostlivce. Tato setkání + pohled na mrtvolu souseda Tara mi stačily na noční můry na pár let dopředu. Prchal jsem nejrychleji jak jsem mohl — nestarajíce se o směr. Dva dny jsem se procházel lesem nestaraje se o nic — pak jsem se z šoku vzpamatoval a vzpomněl jsem si na strýčka v sousední vesnici. Jenže jsem netušil, kde to jsem a kudy mám jít, navíc jsem měl již celkem solidní hlad.

Díky borůvkám a ještě jiným plodům (po kterých mi nebylo moc dobře) jsem mohl pokračovat v bloudění — a hledání té vesnice. Po dalších dvou dnech jsem však již neměl sílu putovat dál. Chvíli poté mě našli (teď už to vím) hraničáři. Nějaký čas mě léčili. Ovšem vše vyléčit nedokázali — to mohl jenom čas. První dva týdny jsem podstatě nemluvil. Pak jsem mluvil nesouvisle a pro ně nesrozumitelně. Ještě další dva měsíc trvalo, než-li jsem se dal dohromady. Ale i tak mě téměř každou noc budili noční můry. Žil jsem u hraničářů asi 2 roky.

Tak jsem poznal Gordika — lukostřelce, Gwerda, Erien,Thoose, Tinwen — léčitelku. Pak jsem se konečně dostal (s pomocí hraničářů) do vesnice svého strýčka. Chvíli mu sice trvalo, než-li mě poznal,ale když se tak stalo měli jsme slzy v očích oba. Opět začal spokojený život doprovázený občasnými nočními můrami. Občas jsem se vydal do lesa navštívit své známé — hraničáře. Učil jsem se od nich základní znalosti, které člověk potřebuje k přežití. Ve věku 13 let se stala další událost, která mnou velmi otřásla — Tinwen se ztratila — na tom by sice nebylo nic neobvyklého, kdybychom nenašli její batoh a zkrvavené okolí místa nálezu. Po týdnu asi našli její tělo. A soudě dle bledých obličejů těch, kteří jej viděli — to nebylo nic pěkného. Uběhl další rok — strávený učením a prací.

Dny opět měli svůj řád, zdálo se, že je všude klid a mír. . . Když jednu letní noc se mé nejhorší noční můry staly skutečností. Ve vesnici bylo více mrtvých než-li živých. Strach mě ochromil tak, že jsem jen seděl a čekal na smrt. Pak se kdesi vzadu v mé mysli ozvala myšlenka na pomstu. Dalo mi to sílu se vymanit ze strachu a dojít si pro dýku. Otevřel jsem dveře a spatřil pana Bergona přibodnutého ke svému domu — snad ještě žil . . .

Pak jsem uviděl kostlivce — a on mě též — vyrazil ke mně . . . Opět se ve mně probudil strach a chtěl jsem utéct zpět do domu — jenže ten již hořel. Svým váháním a ochromením ze strachu jsem umožnil kostlivci dostat se až ke mně. A tak kostlivec zaútočil — výsledkem byla rána táhnoucí se od středu čela až k uchu. Bolest zatlačila strach a já konečně zaútočil. Dal jsem do tohoto útoku veškerou svojí nenávist . . . a uspěl jsem.

Když kostlivec padl k zemi, tak jsem jako šílený pokračoval dál. Bil jsem jej do lebky tak dlouho až praskla a ani poté jsem nepřestal. Nevím jak dlouho jsem tam takto byl. Soudě však podle zakrvácené ruky a také toho, že když jsem se z tohoto transu probral tak jsem ruku ani nemohl zvednout — muselo to být hodně dlouho . . . Pak jsem ucítil něčí ruku na rameni — zprudka jsem se otočil odhodlán zabíjet. Ale byl to Gordik.

Hraničáři přišli na pomoc vesnici — ale přišli pozdě. . .útok kostlivců přežilo 9 lidí z 76.

Chtěl jsem prchnout z tohoto všeho. Gordik mi daroval luk — můj úmysl byl asi na mě přespříliš vidět.

Odešel jsem a rok jsem zůstal v divočině sám . . . Pak jsem se dostal do vesnice zvané Ghazdar. Měla 154 obyvatel — byla totiž u frekventované cesty. Nějaký čas trvalo, než-li mě vzali mezi sebe. Byl jsem zde 4 roky. Opět bylo léto. A do vesnice přijela velmi zajímavá skupina — dva rytíři, muž s holí a medailony — na první pohled bohatý . . . jakýsi hobit — měl u sebe několik dýk. A vzhledem k tomu jak si s nimi neustále pohrával — asi to s nimi hodně uměl. A muž v zeleném oblečení s lukem a mečem.

Chtěli u nás přespat a pak putovat dál. A v noci opět ožili noční můry. Nyní nám však náhoda pomohla — kdosi se v tu chvíli ještě potloukal venku a všiml si nezvaných hostů — byli jsme alespoň trochu připraveni . . . Ale ani to by nám nepomohlo — nebýt nečekané návštěvy — ty postavy co k nám přišli snad ani nemohli být lidé — ať už jejich rychlost síla či přesnost — prostě nebylo v lidských možnostech . . . Útok jsme odrazili. Sice bylo asi 13 obětí — ale vesnice přežila — především díky našim hostům. . . Vyprávěl jsem jim co se tady děje a žádal je o pomoc. Odpověděli mi, že mají cestu jinam a že řešení neznají — ale ví, kdo by nám mohl pomoci — velký mág Lomimbur by to měl dokázat.

Hned druhý den jsem tedy vyrazil na cestu.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist