Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Morholt

-> Charakterník

,,Otče převore! Otče převore!" udýchaný mnich vběhl do pracovny nejvyššího představeného kláštera. ,,Nu? Co máš na srdci, synu?" ,,Nějaký otrhaný cizinec stojí před klášterní fortnou a prosí o poskytnutí vstupu!" ,,A cos udělal? Pustil si ho dovnitř?" ,,Ne otče, nejdřív jsem to běžel říct vám." ,,Dobře. Tak mu otevři a dej mu najíst. Za chvíli tam přijdu.”
Když převor františkánského kláštera, ctihodný Otec Francisco Silecius, vešel do jídelny, spatřil v rohu místnosti malou shrbenou postavičku v rozedraných šatech a s nečesaným chuchvalcem vlasů na hlavě. Víc nebylo vidět, osoba srkala zeleninovou polévku co byla dnes v klášteře k jídlu. Převor vyčkal v uctivé vzdálenosti než cizinec dojedl a pak přistoupil k jeho stolu. ,,Vítej synu, jsi na cestách? Či tě zlá příhoda přivedla do našeho kláštera?" tu zvedl cizinec hlavu. Cizinec není až tak správný výraz, protože Otec Silencius seznal že to je spíše cizinečátko. Mladík, možná spíše děcko, bylo zabaleno silnou vrstvou kožešiny, která ho dělala mohutnějším. ,,Utekl jsem z domu, pane starosto." ,,A pročpak? Mimochodem, říkej mi prosím Otče převore." převor se usmál. ,,Po tom co odjela moje sestra někam do dalekých krajů, tatínek to s námi přestal zvládat a na naší rodinu přišla taková bída že se to nedalo vydržet." ,,A to se ti po něm nebude stýskat? Ani po mamince?" Tu se dítě rozplakalo. ,,Já už maminku nemám, umřela když jsem přišel na svět." Převor se zarazil. Tohle ho v žádné škole nenaučili, jak má utišit plačící děcko. Vzal tedy návštěvníka okolo ramen a snažil se mluvit ještě mírněji než obvykle. ,,Se svou maminkou se shledáš, ona je teď v nebi, pán Bůh si jí vzal k sobě. Je jí tam dobře." ,,A kde teď je?" ,,No, umřelo ti někdy nějaké zvířátko?" ,,Jo, pejsek. Skočil mi do studně." ,,No, tak tvoje maminka je teď tam kde ten pejsek." ,,Ve studni?" obličej dítěte se tázavě protáhl. ,,Ne, v místě konečného odpočinku. Pojď, jsi jistě unavený a já tě nechci zdržovat od spánku. Ukážu ti tvojí celu kde můžeš zatím přebývat." S tím vedl chlapce klášterem a ještě v rouchu večerní tmy mu ukazoval tu část kláštera, kterou procházeli. Když s ním šel křížovou cestou okolo nádherných stromů uprostřed kvadratury, omylem zavadil o jeho hlavu a tím odhrnul vlasy z jeho uší. Při pohledu na uši protáhlé do špičky se zarazil, byl to ale sběhlý muž a tak se ani moc nepolekal, zašeptal pouze: ,,Deus in ajutorium meum intendent" a pokřižoval se. Když chlapec ulehl na tvrdou pryčnu a přehodil si přes sebe slabou deku (bylo to to nejlepší co převor v klášteře nalezl), usnul a zdály se mu nepěkné sny. Vzpomínky na minulost.
,,Jez!" kárá ho starší sestra. ,,Myslíš že jinde budou dělat lepší věci? Co se ti na tý polívce nelíbí?" Chlapec se sklání nad talířem a prohlíží si obsah, ve vodě plave cosi nechutného a není toho ani tolik aby se najedl. Přistoupil otec. ,,Morholte, sněz to, nebo to do tebe nacpu silou. Něco přeci jíst musíš!" Chlapec se rozpláče. ,,Kdyby tu byla maminka, měli by jsme se líp!" Dvě sestry obrátí oči v sloup v očekávání brzkého vykypění svého otce. ,,MAMINKA TU NENI! A PAMATUJ SI, ŽE TOHLE ŘIKAT NEBUDEŠ!" Otec odepíná velký kožený řemen a dává chlapci pár výchovných ran. ,,A teď to sněz! Nebo budou další!" Morholt s námahou srká vestoje polévku, na zadek se posadit nemůže a asi dlouho moct nebude.
Probudily ho ranní zpěvy, ozvěnou klášterních budov slyšel i slova:
,,Benedic, Domine, nos et haec tua dona, quae de tua largitate sumus sumpturi. Per Christum, Dominum nostrum. Amen."
Posadil se na posteli a protřel oči. Vedle jeho otrhaného oblečení z cest teď ležela čistá hnědá roba. Převlékl se do ní a pomalu rozespale vyškobrtal ven z cely. Jak otevřel dveře, naplnila jeho nos nádherná vůně květin a stromů uprostřed kvadratury. Přidal do kroku a šel chodbou tam, odkud se ozývaly zpěvy a modlitba.
Vešel zdobeným portálem do klášterní kaple. Vpředu na jakési vyvýšenině stál Otec Silencius ještě s dalšími dvěma bratry a prováděl podivný obřad v cizím jazyce. Když obřad skončil, zavedl ho do jídelny, kde probíhala klášterní snídaně a Morholt se opět dosyta najedl.
Jak šel čas, Morholt rostl a rostla i jeho učenost a moudrost, protože stále pobýval v klášteře v péči Otce Silencia. Časem byl dokonce přijat do komunity kláštera a byl biřmován. Od té doby z něj byl bratr Tomáš, oblíbený celým klášterem a i vesničany v okolí. Vynikal soucitem, pilností – když bylo třeba všude rád pomohl, naučil se výborně opisovat knihy a tak byl velmi nápomocen klášternímu knihovníkovi, i přes svojí křehčí tělesnou schránku pracoval na poli a to tak že samotní zkušení sedláci s údivem zírali jak klášterní políčko vzkvétá pod jeho péčí. I řádoví bratři si časem zvykli na to že Tomáš má špičatější uši a jemnější vzhled.
Žádné štěstí ovšem netrvá věčně a tak i Tomáše potkala zlá příhoda.
Za klášterem byl les patřící k němu a v lese vděční sedláci vybudovali malou kapličku se studánkou, kam se chodili mniši s oblibou modlit. Tam šel nyní i Tomáš. Po cestě byl pohroužen do modlitby a ani se nevšiml podivné změny počasí. Poklekl v kapličce a sklonil se ke studánce, aby si omyl obličej a ruce. Když se zvedl, ucítil na zádech teplý, rychlý dech. V pokleku otočil hlavu a uvědomil si že zírá do rudých očí. Měly to být oči vlčí, ale nebyli. To co dělá zvíře zvířetem tam nebylo, v těchto očích se zračilo poznání a bezbřehá nenávist ke všemu co se hýbe a dýchá. Tomáš se v pokleku pomalu otočil. Jestli tohle měla být smrt, chtěl jí být čelem. Nahmatal na krku dřevěný křížek a začal mumlat latinsky: ,,Miserere meum, Domine, miserere meum.“ Pak netvor skočil a Tomáš už vnímal jenom bílé tesáky, smrad z tlamy, změť chlupů a vlastní stříkající krev. Nepřestával se modlit.
,,Tunc dicit ei Iesus: Vade, Satanas! Scriptum est enim: Dominum Deum tuum adorabis
et illi soli servies.“ hlas se nesl místností osvětlenou svíčkami. Na posteli ležel bratr Tomáš a nad ním se skláněl Otec Francisco Silencius a rukou mu přejížděl nad hlavou.
Morholt slyšel jakoby z dálky hlas někoho. Říkal slova v jazyce který se mu protivil a onen hlas zněl jako skřehotání umírajícího havrana. Jeho mysl byla černá a zahalená oblakem. Najednou se hlas změnil, už nezněl tak nepříjemně, ale jako hlas poutníka vyprávějícího dětem shromážděným u krbu pohádku. Jeho mysl se začala vyjasňovat a naplňovat světlem. To světlo ale nebylo to jako když se člověk podívá přímo do Slunce. Hřálo a hladilo. Ve světle se zjevila postava ženy s havraními vlasy v bílé říze. ,,Adsum favens et propitia.“ řeklo zjevení a rozplynulo se.
Otec Silencius ucukl. Bratr Tomáš, ještě do chvíle nedýchající a ležící bezvládně v posteli, zalapal po dechu a začal se hýbat. Řádoví mniši se udiveně dívali na oživení jejich milovaného bratra. Tomáš otevřel oči a všichni, až na Otce Silencia, vyděšeně vyjekli a utekli. Morholtovy oči byly rudé.
,,Correctore! Někdo je u klášterní brány a dožaduje se vstupu.“ muž s přísným pohledem avšak velkou pokorou zjevnou z držení těla pohlédl směrem k bráně. ,,Příveď mi ho.“ Mnich v bílém rouchu, s vyšitým sluncem na hrudi ve kterém byl vepsán nápis CHARITAS, otevřel dvířka kláštera. Cizinec, od pohledu mnich řádu nejmenších bratří svatého Františka vešel dovnitř. Vyholená hlava s tonzurou byla převázána přes oči bílým šátkem. ,,Je tohle klášter Nejsvětější Trojice?“ hlas měl příjemný, trošku zpěvavý. ,,Ano, synu. Čím ti můžeme posloužit?“ ,,Zlá nemoc mě postihla a tak mě poslal Otec Francisco Silencius s průvodním listem sem. Prý je tu studánka zvaná Sanna Cella co léčí oční choroby. Je tomu tak?“ ,,Zajisté. Pojď, zavedu tě nejdříve se ubytovat, stráviš tady s námi doufám nějaký čas?“ ,,Mám naspěch, snad se ale jeden večer budu moci zdržet.“ Šátek zakrývající oči byl zároveň šikovně uvázán tak, aby zakrýval špičaté elfí uši co by mohli přivést Morholta do problémů.
Morholt dostal ku pomoci jednoho z klášterníků, aby ho vodil po chodbách a plnil jeho přání. Tak konečně druhého dne nadešla i chvíle kdy Morholt odeslal klášterníka pryč a šel naznačeným směrem, oťukávaje zem svou holí, k zázračné studánce. Tam si rozvázal šátek a pohlédl do odrazu ve vodě. Zíral do své tváře ve které planuly dvě nenávistné oči nepatřící k němu. Nabral si do dlaní vodu a omyl si oči. Voda na očích začala neskutečně pálit, ale Morholt dál klečel, jednou rukou omýval oči a druhou tiskl na hruď křížek. Konečně oči opět otevřel a podíval se do odrazu. Oči byly normální. Na elfa.
Mořic Rvačka, vůdce bandy seděl na oltáři a vesele klátil nohama. Jeho banda zatím seškrabovala zlato a stříbro ze všeho co se dalo, co už bylo seškrábáno, to rozmlátila. Rozhlédl se. Na pulpitu ležela nějaká kniha. Otevřel jí a zkusil něco přečíst. Okolo něj se shlukli dva další a koukali mu přes rameno. ,,Jsou tam nějaký klikyháky, ale bůhví co znamenaj.“ pronesl autoritativně. ,,Přečtu ti je“ ozval se hlas od vchodu do kaple. Stál tam muž v otrhaném cestovním oblečení a s holí v ruce. ,,Chlapi, nějakej další flanďák! Na něj!“ Muži se s řehotem rozběhli k otrhanci. Když přiběhl první, zasvištěla hůl a raubíř odletěl na pilíř a svezl se po něm. Cizinec se dál oháněl holí, když tu najednou k němu zezadu přiskočil další ze zlodějů a vytrhl mu hůl. Chytit neozbrojeného už nebyl žádný problém. Dva pořádní pořezové mu zkroutili ruce dozadu a třetí ho začal mlátit.
Morholtovu mysl začala opět naplňovat ona temnota. Ty rány mohl snášet ještě chvíli, tu nenávist už dlouho ne. Když se zloděj napřahoval k ráně do žaludku, Morholt se proměnil. Prokousl krk tomu který ho bil a dopadl na všechny čtyři. Vesele vrtěl ocasem a zakrvácenou tlamu cenil na zbývající dva. Ti se obrátili a dali se na panický útěk. Vlk se otočil a pomalým krokem šel k muži za pulpitem. Ten zvedl ruce nad hlavu a začal se třást. Vlk v cestě pokračoval. Muž se napřáhl a z ruky mu vylétla železná kulička co trefila vlčí hlavu. Vlk už nepokračoval. Svalil se nehybně na zem.
,,Mno Mořici, dobrej úlovek. Kolik za něj chceš? Psisko zavšivený, to moc nedostaneš, s tim doufám počítáš.” ,,Tak se koukej chlape.” Člověk přiložil stříbrnou minci celkem slušné ceny vlkovi na tělo. Vlk se zkroutil a už nebyl na špinavé dece vlk, ale mladý mnich v hábitu. ,,A sakra, flanďáka si drapnul! To neni dobrý.” ,,Neboj, tobě ho nedám. Plánuju ho dát jako dárek na usmířenou zdejšímu biskupovi za vypálení tohohle kláštera. Inu, mohl by mě i pochválit – takový nečistý bastard ve františkánskym klášteře? To by mohlo Svatý oficium zajímat, ne?” ,,Jasně, jasně. Zlaťáky půjdou tomu kdo tohohle ptáčka předá inkvizici. Ale ty to nebudeš.” S těmi slovy rychlým a takřka neviditelným pohybem podřízl Mořici krk. Mořic chrčel, bojoval o poslední nádech, ale nevydržel dlouho. Podřezávající dlouze hvízdl a z okolních zákoutí pomalu vystoupili podobní otrhanci jako byl on. ,,Pánové svázat, nemlátit, neřezat, plivat dle libosti. Je to ďábelskej zmetek, stejně nepřežije dlouho a bude prosit pana Málodobrýho aby to už utnul. Tak proč mu trošku neznepříjemnit zbejvající čas, ne?” Muž se strašlivě rozřehtal, podobně i jeho kumpáni, pak pokračoval vážnějším tónem:,,Jak ale řikám, neponičte tohle zboží, možná by to přišlo ještě draho nás.”
,,Pánové odloží zbraně, pustí toho mládence, dají ruce nad hlavu a otočí se zády. Ano, i vy co jste za těmi stromy prosím.” Hlas měkký jako samet vyslovoval věty které mohly posluchače notně překvapit, pokud byly adresovány jemu. Banda otrhanců se otočila vstříc hlasu, tasené šavle a meče, jeden si pro jistotu natáhl i kuši. Otočili se a zírali najednou s papulou dokořán na drobounkou dívenku s jemnou ručkou položenou na jílci kordu. ,,He?” To bylo jediné na co se jejich vůdce, nejupravenější, nejprohnanější a nejmazanější z nich, zmohl. ,,Dobrý večer přeji, nebudu už svojí žádost opakovat. Nuže? Budu čekat dlouho?” I když by mohl nezávislý pozorovatel tvrdit že předchozí výraz lapků byl ten nejpřekvapenější co kdy viděl, nyní by musel své tvrzení odvolat. Ve tvářích zlodějů se objevily známky naprosté dezorientace. Vůdce se otočil na své kolegy. Pak se otočil na dívku, otočil se zpět na ně, mrkl a nonšalantím krokem vyšel vstříc dívce. To co se dělo dál bylo tak rychle že lidské oko by to mělo problém postřehnout i za deního světla, natožpak v hluboké noci. Vůdce se pokusil chytit dívku za ruku na kordu, ta švihla zápěstím a příbodla troufalce ke stromu nožem vykládaným nějakým netypickým dřevem. Ostatní se zamračili, o krok ustoupili tak, že byli na úrovni muže s kuší. Ten vystřelil svou šipku, ovšem rána se minula účinkem. To co oni viděli byla pouze červeno-bílá skvrna co během chviličky změnila své místo a přiblížila se nepříjemně blízko bandě.,,Ale, ale. Děvenka chce tancovat? Proč ne!” Jeden z chlapů vzal plášť kterým byl přikryt Morholt a kus si omotal kolem ruky. Červeno-bílá skvrna se zastavila a opět to byla drobná dívenka, nyní už s taseným a zakrváceným kordem. Vůdce bandy už nedýchal.,,Já tancovat zrovna pro VÁS nebudu, to mám spíš lepší nápad.” Dívka mile zamrkala a pokynula někomu ve stínech. Vystoupila další dívka, o trochu vyšší než Tanečnice a také beze zbraně. Ta se usmála na bandu, vztáhla ruce a vykřikla pár slov v cizím jazyce. Jak vyšla ze stínů tak stejně nenápadně se nyní proměnila v nočního dravce který se rozlétl proti bandě. Tanečnice opět začala zabíjet. Ty kterým nevydrápal oči pták, o ty se postarala Tanečnice a ty které Tanečnice nestihla pozabíjet, ty si vzal na starost pták.
,,Vstávej spáči!” Smích dvou dívek rozjasnil noc. Morholt otočil hlavu a otevřel oči. Díval se na dvě dívky sklánějící se nad ním. První měla červeno-bílé šaty a druhá byla v hnědé barvě. Dívky mu podaly ruce aby vstal a on tak udělal. Jeho oblečení bylo potrhané na několika místech a tak mu jedna z dívek podala svůj plášť a on se do něj zabalil.,,Komu vděčím za záchranu? Pokud to tedy opravdu záchrana je...Jste andělé?” Morholt se usmíval, plášť ho celkem hřál a cítil z něj ještě vůni dívky-ptáka.,,Ne...K těm máme asi hodně daleko ještě. Jsou ale jména důležitá? Prozatím postačí Liška a Sovička.” Liška, ta dívka s kordem, se rozesmála a strčila Morholtovi do ruky čutoru. ,,Pij, zahřeje tě to.” Morholt pil, tekutina hřála, chutnala tak trochu po oříškách a voněla úplně nádherně. ,,Co to je?” ,,Medovina. Dej si ještě, doma jí máme dost.” Zvonivý smích dívek za chvíli naplnil noční tmu, obě roztancovali Morholta a on se s nimi točil ve víru prvního alkoholového poblouznění.
,,Eh, co mi to je?” Morholt se pomalu posadil a rozhlédl se okolo sebe. Byl v nějaké boudě, světlo co prozařovalo okny napovídalo že už je dávno po ránu. ,,Nic, jenom ses poprvé nalil, to je všechno.” Dvě nahé dívky procházely místnosti a vypadalo to že připravují snídani. Morholt to nepoznal. Morholt by teď nepoznal ani vlastní obličej, poprvé v životě viděl nahou ženu a učinilo to na něj patřičný dojem. ,,Hmm...Sovičko, radši se oblečeme, ať nepřijde náš drahý mnich k nějaké duchovní újmě. Podej mi prosím halenku a sukni.” Morholt se až teď zmohl na diskrétní odvrácení hlavy a seznal že on má aspoň pod dekou spodní část oblečení. Zajímalo ho ovšem to, jak se dostal z lesa sem a vůbec se mu nelíbily možnosti co ho napadaly. Celý život žil v přísném celibátu a teď možná o to všechno přišel. Do mysli se mu navíc začala vkrádat myšlenka, že zhřešil a ani si to nepamatuje. Marně okolo sebe hledal svojí modlitební knížku. Pak si vzpomněl na vypálený klášter, na lapky a na jejich vůdce. Proč nechal Bůh umřít jeho bratry? Proč nezastavil vrahy? Nakonec se smutně zakoukal do rohu. ,,Bůh neexistuje.” ,,Ale ano, existuje. Věř a neztrácej víru. I my věříme a jak vidíš tak nejsme tak úplně normální ženy. Kdyby nebyl Bůh, nebyly by síly které mi propůjčují možnost proměnit se v sovu. Kdyby nebyl Bůh, možná by jsme byli už dávno mrtvé.” ,,Věř mnichu...Víra ti dává sílu přežít.” Morholt sklopil hlavu, cítil se najednou opět jako když přišel maličký do kláštera a Otec Silencius ho začal učit o Bohu, o cestě života a o tom co je Dobro a Zlo. Připadal si maličký proti těm dvoum, jsou to snad vědmy? Nepochází jejich síla a slova nakonec od Ďábla? Nevěděl. Nechtěl vědět. ,,Pojď mudrlante, mudrovat můžeš potom. Teď se napij mlíka co nám dává naše kravka a dej si tenhle chleba. Pekla jsem ho sama.” Liška se usmála. Morholtovi už teď bylo jasné že obě dvě, ač to byly určitě ženy a ne elfky, musí být starší než on. ,,Díky. Nebude vadit když se pomodlím?” ,,Jasněže ne, my se taky modlíme před každým jídlem.”
,,A čím vy se vlastně živíte?” ,,Dneska ti to ukážeme, doufám že se nebudeš cukat.” Liška se tajemně usmívala, Sovička mu dala ruku na rameno. ,,Je to jenom výměný obchod, oni berou peníze jinde, my bereme peníze jim.” Morholtovi se to nelíbilo, měl zlé tušení. ,,Nenecháme ho radši doma? Aby nepřišel k úrazu.”,,Klid, stejně to dneska není žádná velká akce. Uvidíme. Hele, Morholte?” ,,Ano paní?” ,,Simtě, strč si tu paní někam....Víš jak tě zajala ta banda lapků? Teď jdeme pozabíjet podobnou. Půjdeš s náma?”
O pár měsíců později již Morholt obstojně zvládal různé přepady pořádané touto smrtící dvojicí, za romantického zurčení vody ho Liška učila na kládě přes řeku umění boje, večer když uléhali na lože, učil se i jiným uměním, které se neméně hodí k životu. Pro Morholta to bylo něco co neznal, jeho život se otočil naruby, ze vzorného mnicha se stal lapkou, který pije po hospodách, užívá si s ženami a druhý den si již nepamatuje jejich obličeje, krade, loupí a vraždí. Tomu všemu ale měla být učiněna přítrž.
,,Nečistý františkán, říkáš? Mnich vlkodlak? Nevymyslil sis to?" ,
,Ne, pane! Zapřísahám vás při všech svatých že mluvím čistou pravdu!"
,,Dobře, podívám se na ten případ sám. Shromáždi mi zatím lidi kteří toho mutanta kdy potkali, nebo o něm mohou vydat jakékoliv svědectví. Nevadí že bude vymyšlené, účel světí prostředky. Deus le vult, synu. Jdi ve jménu pokoje, toto je svatá věc, kterou děláme pro větší slávu boží - Ad maiorem Dei Gloriam."
,,Ano velkomožný pane! A odměna?"
,,Tvá odměna přeci bude v nebi, to ti nestačí?"
,,Víte, otče....Služebník páně potřebuje zabezpečit své tělo a svou rodinu i v životě pozemském."
,,Dobře, přijmi zatím třicet stříbrňáků, s tím si budeš moci pořídit novou milenku, co ty na to?"
Klášterní donašeč odcházel překvapen. Věděl že inquisitor de sede apostholica, velebný otec Ignác toho ví hodně a že sedí na mnoha informačních tocích. Netušil ale že ví i to o čem sám donašeč doufal že to ví jen on a Bůh. Inu, různá překvapení člověka potkávají.

Anno Domini 1411
Velebný Otče biskupe,
překládám Vám tuto zprávu o šetření s podezřelým mnichem Tomášem z kláštera františkánů ve Vaší diecézi. Ten je nařčen z následujících prohřešků proti svatým přikázáním: styk s ďáblem, povolávání temných sil, kacířství a hereze v těch nejhorších formách, lupičství, vyvraždění kláštera za přispění ďábla, zabití dobytka ve vesnici u kláštera, z otrávení studánky kláštera, z kradení a přechovávání svatých hostií. Naší radou bylo rozhodnuto že pro takového hříšníka již není místo na zemi a proto jsme se rozhodli ho očistit, aby mohl předstoupit před všemohoucího Boha, který jak všichni upřímně doufáme, ho přijme skrze očistec do svého nebe. Podařilo se nám dopadnout jeho dvě společnice a souložnice, ale i přes naléhavé prosby se nám nepodařilo získat o jeho pobytu bližší informace. Jediné co nám řekli, po tom co jsme s velkým sebezapřením přistoupili k tortuře, bylo že se jejich společník vydal na útěku vydat bájnou Andarii. Jeho velebnost jistě slyšela zkazky o té zemi, nepřikládal bych jim velkou váhu, avšak je to jedna z možností. Co nejponíženěji tedy informuji Vaší velebnost a prosím o poskytnutí prostředků k pronásledování toho nečistého tvora dál za hranice naší diecéze.
Ignatio von Branuschlag, Inquisitor de sede apostholica.

,,Tou dobou kdy inkvizitorský posel donesl tento dopis biskupovi, Morholt už dávno bloudil ztrhaný, unavený a zašpiněný prachem cest ulicemi Andoru a hledal někoho kdo by mu pomohl. Jistě všichni víte koho našel. Byl to sám šéfredaktor Andorského Šumu, mistr Vilja Déži. Ten nabídl Morholtovi práci a dál příběh znáte sami. Pokud by ovšem pan hostinský našel ještě pár korbelů, možná bych si vzpomněl na tu část deníku co jsem našel v jeho domě když jsem ho ošetřoval z jeho zlé nemoci." moudře vypadající muž poplácal významně svojí lékařskou brašnu a rozhlédl se po lokále.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Enari nom - 1

Příliš dlouhá slátanina na to, aby to opravdu někoho zaujalo.
Heratrix - 4

Za sebe bych dala plný počet, ale objektivně musím dodat, že na příběh postavy je to dost dlouhé a latinské pasáže okrádají nelatináře o pochopení částí děje.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 1: 1x
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist