Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Herold Meriadoc

-> Charakterník

obrázek postavy
O rodičích…

Kdysi dávno hluboko v těch nejhustějších lesích země Elfair bylo v korunách nejsilnějších stromů vybudované elfí město Aldau, které tu stojí již tisíc let. Všichni elfové tu žijí v naprosto dokonalé harmonii, ale události posledních dní je trochu znepokojují.
Byl ošklivý deštivý den, když se elfka Merila, promočená a unavená procházela po městě. Přemýšlela o následujícím dni, kdy se má vydat do města lidí, Rodanu, aby získala starodávné runy pro vysoce váženou elfku Qistru. Unavená Merila odkráčela do svého přístřešku a zalehla do postele. Chvilku koukala na rýhy na posteli, ale po chvíli zavřela oči a ubrala se do hlubokého spánku…
Najednou uslyšela jak okolo přístřešku běhá hodně nohou, vylezla z přístřešku a zahlédla jak se ostatní obyvatelé shromažďují uprostřed města. Neváhala ani chvilku, popadla svou knihu kouzel a vydala se k ostatním.
„Co se děje?!“ zeptala se když doběhla ke shromáždišti
„Skřeti a trollové na nás…“ začal jeden z elfů
„Všichni na svá místa a braňte město!“ překřičel ho hlas velitele.
Celé město zaujalo své pozice a ihned začalo útočit na zuřivé skřety, kteří sekali do stromů a pálili je. Elfové se snažili ze všech sil, ale skřetů bylo příliš mnoho a oheň se šířil příliš rychle. Po několika hodinách pokáceli tolik stromů, že se město neudrželo ve vzduchu. Část města padala k zemi, Merila cítila gravitaci jak ji táhne k sobě. Když dopadla na zem nemohla se hýbat, ve vteřině u ní byli skřeti, jeden z nich natáhl tětivu na svém křivém krátkém luku a vystřelil, šíp ji propíchl břicho…
„Néééé“ zařvala Merila. V tom s ní někdo začal třást,
„Vzbuď se! No tak, vzbuď se!“ Otevřela oči a spatřila krásného elfa
„Jsi v pořádku?“ zeptal se
„Asi se ti jen zdál strašný sen.“
Merila na něj ještě chvíli koukala a pak ze sebe vysoukala:
„Ano byl to strašný sen, ale připadal mi tak živý… snad jako vize, musím si o tom hned promluvit se Qistrou.“
„Nejdřív se uklidni, byl to jen sen. Na napij se“ řekl elf a podal ji šálek čaje, který měla na stolku.
„Jinak já jsem Adociel, a šel jsem zrovna kolem když jsem vás slyšel křičet… Ani jsem nevěděl, že tu je tak krásná a půvabná elfka jako vy“ dodal a usmál se.
Merile to polichotilo, přestala přemýšlet o snu a také se představila. Dlouho se spolu bavili až venku padla tma a vyšel měsíc. Po chvilce ticha se Adociel přiblížil k Merile a políbil ji. Ta ho chtěla okamžitě odstrčit a protestovat, ale po dalším vášnivém polibku si to rozmyslela, zavřela oči a přitáhla ho k sobě do postele a začali se milovat.
Pak už jen leželi vedle sebe a jeden druhého objímal.
„Moc ráda bych tu s tebou chtěla ještě být, ale musím jít vyřídit něco důležitého“
Adociel se usmál a pokýval hlavou. Merila se začala oblékat do elegantní elfské róby, na hlavu si nasadila kouzelnický klobouk a do ruky si vzala smaragdovou hůl.
Vydala se k nejvýše postavenému přístřešku, když dorazila zastavili ji stráže.
„Co potřebuješ?“ zeptali se
„Jsem tu ohledně výpravy do Rodanu“ stráže odstoupili a pustili ji dovnitř.
Merila vlezla dovnitř a spatřila Qistru jak se přehrabuje v nějakém pytli.
„Počkej chvilku než ji najdu, zatím se posaď“ řekla aniž by se otočila.
Merila se usadila na nejbližší židli a čekala.
„Á tady je“ po chvilce přišla k Merile dala ji runu s vyrytým R a pokyn k odchodu.
„Mohla bych se na něco zeptat?“ poprosila Merila
„Jistě. O co jde?“
„Dnes jsem měla zlý sen, ale připadal mi tak živý jako kdyby se měl stát. Napadli nás skřeti a já měla umřít a…“
„Zadrž“ přerušila ji Qistra
„Byl to jen sen má milá, nelam si s tím hlavu“ Chytla ji za ramena a odvedla k východu. Merila se vydala do dutiny jednoho stromu, kde vykouzlila portál z runy kterou ji dala Qistra a odhodlaně s pocitem naplnění vkročila.
Objevila se před otevřenou obrovskou dřevěnou bránou u které na každé straně stál člověk v plátové zbroji s vztyčenou halapartnou. Pozdravila stráže a vešla dovnitř. Hned za bránou zatočila doprava do úzké uličky mezi domy. Došla na konec uličky a zaklepala na dveře. Otevřela ji stará elfka a zeptala se co tu chce. Merila se uklonila a pozdravila „Mohla bych dovnitř?“ zeptala se.
Starší elfka kývla hlavou a pustila ji dovnitř
„Bylo mi řečeno, že máte nějaké starodávné runy“ začala nervózně „a naše město by je nutně potřebovalo zapůjčit, ohledně jedné cesty do těchto míst“
Starší elfka si usrkla čaje který měla na stolku.
„Kdo vás sem pro ně vyslal?“
„Naše vážená elfka Qistra“
„Myslela jsem si to, sestra nikdy nebyla schopna si něco zařídit sama“
„Eh, sestra říkáte?“ podivila se Merila
„Ano, moje krutá a pitomá sestra, ona byla vždy ta lepší, krásnější, váženější, ale její vlastnosti a schopnosti nebyli ani z poloviny tak dobré, jako moje. Nemam ji ráda, to ona mě zavrhla. Taky proto žiju zde mimo Elfair. Předpokládám, že na tu cestu půjdete vy, takže jen proto vám je zapůjčím, ne abych ochránila Qistru, ale všechny ostatní“
Merila poděkovala, vzala runy a odešla.
Už se stmívalo, tak Merila šla do jedné hospody, kde přespala.
Ráno když se vzbudila vydala se hned na cestu do Aldau. Když vyšla z Rodenu přemýšlela o tom co jí řekla sestra Qistry. Po dvou hodinách cesty narazila na ohořelé stromy a pomyslela na to nejhorší…
„Jen to ne“ řekla si, ale čím blíž se přibližovala k městu tím to bylo jasnější…
Když dorazila k městu, které bylo úplně spálené a po živých ani památky, spadla na kolena a začala brečet
„Já to věděla, nebyl to jen sen!“ popotáhla „proč mi jen nevěnovala víc času… její sestra měla evidentně pravdu…“ a začala zase brečet.
„Co teď? Co si jen počnu“ zavzlykala Merila a přemýšlela.
Po chvilce vyndala z batohu runy, které dostala od staré elfky a zadívala se na ně. Položila je na zem a kousek poodstoupila „Vetustus Porta Arcana“ vyslovila. Runy vzlétly do vzduchu a začali kroužit kolem sebe, kroužily rychleji a rychleji až se ozvala obrovská rána a runy se spojili do jedné, která zůstala levitovat ve vzduchu a pomalu se rozšiřovala až Merila před sebou viděla obrovský portál. Naposledy se ohlédla na Aldau, zamáčkla slzu a vlezla do portálu.
Ucítila hrozný tlak, jako by se jí tělo mělo roztrhnout, ale po chvilce to přestalo a ona už pevně nohama stála na zemi. Na cestě která vedla před obrovskou kamennou bránu. Brána byla otevřena a tak vstoupila do města. Našla si nějaký levný pronájem a žila v něm. Vůbec nevylézala, dlouho se vzpamatovávala z toho co skřeti provedli Aldau.


Zrození Meriadoca…

Po třech měsících zjistila, že je těhotná a v tom si vzpomněla na Adociela a zase se jí přitížilo… Nikdo se o ni nestaral, byla tam sama bez jakékoli pomoci.
Po dalších šesti měsících trápení, bolestí a únavy se vydala za léčiteli. Ti ji pomohli s porodem a oznámili, že má synka. Merila byla šťastná a pocítila úlevu. Po dni opustila dům léčitelů a vydala se zpátky se synkem v náručí do svého pronájmu.
Koukla se na synka a přemýšlela jak ho pojmenovat…
„Pojmenuji tě po mě a po tvém otci, spojením našich jmen nás budeš navždy spojovat, budeš tedy Meriadoc“ dítě zakvílelo a začalo kopat nožičkami.
Jak roky plynuly Merila předávala všechny své zkušenosti, které měla mladému Meriadocovi.
Merilu maximálně potěšilo když se mohla dívat jak její syn říká první kouzla a správně je používá, opisuje první svitky a daří se mu umíchat nějaký ten lektvar aniž by při tom nevybouchla cela místnost. Byla na něj pyšná.
Když už byl Meriadoc starší a začal se ptát po otci Merila usoudila, že mu to všechno převypráví.
Když skončila, Meriadoc byl bílý jako stěna, po chvilce ticha objal matku, ta mu objetí opětovala a začala brečet.
„Právě proto musíš být silný a zkušený, abys mohl uchránit toto město“
„Abys vzdal čest svému otci a své matce“
„Aby na tebe vzpomínali v dobrém“
„Aby na tebe nikdy nezapomněli…“
„Slibuji, že pro to udělám všechno mami“ a po tvářích mu také začaly stékat slzy.
Meriadoc při Nistře přísahal, že bude dělat vše aby toho dosáhl. Každý den se učil nová kouzla a zlepšoval své schopnosti. Každým rokem byl silnější a chytřejší, ale jeho matka stárla a slábla.


Smrt matky…

Jednoho rána už sedmnáctiletý Meriadoc opisoval nějaké svitky, které si zapůjčil od místních mágů.
„Jdu do lesa pro nějaké houby, nechceš jít se mnou?“ řekla matka.
„Minutku maminko, jen to tu dopíšu a půjdu“
„Dobře tak já zatím půjdu, pak mě dožeň“
Meriadoc ještě pět minut dopisoval svitek. Po té ho založil do knihy a vydal se za matkou. Když došel k lesu uviděl matku celou od krve opřenou o strom
„MAMI!“ vykřikl a běžel k ní.
„Jsem už stará synku, jsem si jistá, že“ začala lapat při tom po dechu „že se o sebe postaráš“
„Ne tohle neříkej!“ vzal ji do náručí a běžel k domu léčitele.
„HALÓ!“ zařval Meri .
Z domu vylezla postarší dáma a ihned běžela k Merile a začala ji obvazovat rány.
„Ztratila přiliž krve a ještě to pořád krvácí“ konstatovala.
„Mami…“ Meriadoc ji objal.
„Synku…“ Merila zavřela oči a přestala dýchat.
„Je mi líto“ řekla léčitelka.
„To nééé!“ Meriadoc sevřel ruce v pěst a začal jimi mlátit do země.
„Je to moje vina, kdybych s ní šel hned nestane se to“ vinil se.
Vzal matku do náručí, odnesl ji na hřbitov a začal kopat hrob. Jakmile dokopal hrob vzal tělo matky a opatrně ho do něj položil. Hrob zase zaházel hlínou a zapíchl tam dřevěný kříž na kterém bylo vyryto:

„Merila z Aldau“
„Žena Adociela“
„Matka Meriadoca“
„Odpočívej v pokoji“

Meriadoc hodil na hrob květinu, ještě chvíli nad ním stál a poté se odebral do pronájmu, kde truchlil až do večera. Po týdnu strašné samoty na kterou si nemohl zvyknout se rozhodl přidat k nějakému z místních cechů.


Strážci Mologenu…

Ráno po probuzení šel k hrobu své matky a cestou viděl jak mladý muž pořád obchází jeden pěkně vypadající dům. Bylo mu to podezřelé, tak se zastavil a křikl na muže jestli někoho nehledá. Muž se okamžitě dal na útěk. Meri ho nechal běžet a koukl se na ceduli s pronájmem, kde už bylo jen pár minut na jméno Elkinok. Stoupl si ke dveřím a hlídal je. V tom mu nějaký hlas uvnitř říkal ať to nedělá.
„Co to má znamenat, proč bych to neměl chtít vrátit původnímu majiteli.“ pomyslel si
Přestal vnímat hlas a soustředil se na okolí. Všude klid, po pěti minutách pronajal dům a běžel do města sehnat Elkinoka.
Od lidí se dozvěděl, že to je cechmistr cechu Strážců. To se mu náramně hodilo, zrovna přemýšlel o nějakém cechu.
„Takhle by mohlo být snazší se do něj dostat, kdybych jim prokázal nějakou službu“ uvažoval Meri. Vyhledal nějakého člena Strážců, kterému sdělil co se stalo a že jejich dům má teď ve vlastnictví on. Muž pokýval a dovedl ho ke Korneusovi.
„Děkuji mnohokrát mladý elfe“ řekl Korneus
„Jak jen by jsme se ti mohli odvděčit?“
„Víte chtěl bych být členem vašeho cechu“ začal nervózně Meri
„Co tě k tomu vede?“
„Před týdnem jsem přišel o matku… a nemam tu žádné přátelé, rád bych se dostal do společnosti a šel na nějaké výpravy, víte nejsem zrovna při penězích“
„Zkušenosti máš?“
„Ano, celkem dobře se vyznám v magii a opisování“ řekl hrdě Meri
„No výborně to by se nám zrovna hodilo“ řekl spokojeně Korneus
„Takže tímto jsi našim adeptem, jestli se tvé služby pomohou cechu a získáš si důvěru členů, neviděl bych důvod tě nevzít jako právoplatného člena“
Meri se zaradoval a odešel z domu. Hned druhý den ho zaúkolovali až nad hlavu. Musel sbírat pole, největší v Andoru, musel přinést hromadu nastříhaných kůží a mnoho dalších povinností, které se mu příliš nezamlouvali. Ale časem došlo i na výpravy do stok, do ztraceného města i do farem, které byli o dost zábavnější než ty denní povinnosti. Po třech měsících na večerní poradě cechu Korneus vstal a zeptal se jestli je někdo proti tomu aby se Meriadoc stal právoplatným členem. V domě zavládlo napjaté ticho, ale nikdo ani necekl.
„Dobře“ řekl Korneus a vytáhl z kapsy odznak, který Merimu přišpendlil na róbu. „Meriadoku, tak a teď jsi právoplatným členem cechu Strážců Mologenu“
Meri se usmál a všichni v domě začali tleskat. A na počest nového člena se zašla výprava do ztraceného města.
Meri byl šťastný, že má přátelé a lidi kterým zase může důvěřovat. Od smrti matky je tohle první věc díky které má zase důvod žít dál.


Herold Meriadoc…

Od doby co byl Meri členem Strážců Mologenu, chodili na výpravy pravidelně, cech bohatl, získával úctu a respekt budovaný několik let. Po jedné večerní poradě si Korneus vzal Meriho stranou a řekl, že má zítra přijít o páté odpolední přesně, že má překvapení. Meri se zaradoval, ale nedal to na sobě znát a jen pokýval
„Že by nová hůl“ řekl si, a podíval se při tom na svojí odřenou rubínovou hůl.
“Ne ne, já jinou hůl nechci, tahle je mi věrná a zažil jsem s ní toho přiliž na to abych ji jen tak vyměnil. Že bych dostal nového koně?Kkdepak toho já taky nepotřebuju… “ Přestal o tom přemýšlet a ulehl do postele.
Brzy ráno vstal, oblékl se a vydal se na projížďku Andorem a okolím, zastavil se taky na krámě kouknout jak se daří Falovi a Abemu. Připadalo mu jako by se čas zastavil, ale přenesl se přes to všechno a pátá hodina byla za dveřmi. Sedl si na židli, začal jíst upečené maso a vyčkal příchodu Korneuse, na který nečekal dlouho.
„Víš Meri, Derfel poslední dobou vůbec není vidět a to on by jako herold měl“
„Takže jsem mluvil s Thomasem a heroldovu šerpu dostaneš ty“
Merimu zaskočil kus masa v krku a začal kuckat.
„Cože?! Já a herold? Jak jsi na to přišel?
„Jsi nejstarší ze zbývajících členů a máš hodně zkušeností, myslím, že ti to jen prospěje“
„Dobře, ale taky si mi o tom mohl říct dřív“
„Mělo být překvapení“ řekl Korneus a začal se smát.
Vstali od stolu, nasedli na koně a vydali se ke starostově rezidenci. Když přijeli brána byla otevřena, uvázali koně a vstoupili dovnitř. Korneus zabouchal na železné dveře.
„Á právě včas, vstupte a posaďte se prosím." Vstoupili do rezidence a posadili se. Dveře zprava se otevřeli a v nich rytíř, který vstupoval do místnosti. Meri si stoupl do pozoru a pozdravil.
„Takže Meriadok? Je to správně"? začal rytíř
Meri pokýval hlavou
„Tímto“ a přendal Merimu heroldovu šerpu přes hlavu „herolde Meriadoku vám přeji mnoho štěstí při dopadání zločinců a odpůrců zákona Andorského“
Meri poděkoval a dal se k odchodu.

Teprve teď si uvědomil, že splnil slib, který dal matce, ochraňuje toho město, jeho přátelé na něj nikdy nezapomenou a nepřátel má pramálo. Zajel se po delší době zase podívat na matčin hrob, aby jí sdělil, že její slib dodržel. Hrdý a šťastný Meri se ještě jednou projel po Andorském náměstí, tentokrát už jako Herold Meriadoc strážce zákona.


Odjezd...

Merimu asi tak po roce přišel zapečetěný dopis od neznámého autora, ve kterém stálo, že je pozván na desátý den tohoto měsíce do vybraného kruhu kouzelníků na ostrově Nalwen, ohledně objevení prastarých kouzel. V dopise byla přiložená také mapa. Meri netušil jak se o něm dozvěděli a už vůbec nevěděl jestli má kvůli tomu opustit cech a vydat se na cestu o které nikdo neví jak může dlouho trvat. Ke všemu desátého bylo za sedm dní, musel se rozhodnout rychle. Postupně se ptal jednotlivých členů, zda má pozvánku přijmout nebo ne, ale většina členů mu řekla že se musí rozhodnout sám. Meri ještě pár dní přemýšlel... a poté dospěl k rozhodnutí, že nové kouzla mohou pomoct nejen jemu, ale i celému cechu. Všem oznámil, že se vydá na ostrov Nalwen. Druhý den šel za starostou, kvůli složení funkce herolda. Navečer se pořádala cechovní hostina na rozloučenou.
Ráno když Meri opouštěl cech, který ještě byl silně cítit po alkoholu a po jídle, přemýšlel jestli dělá správnou věc, ale to už se přemisťoval do města a mířil k přístavu. Nastoupil na loď a zanedlouho už se houpal na vlnách.
Cesta trvala úmorné tři dny, slunce pálilo jak rozžhavená čepel, zásoby vody rychle docházeli a po větru ani památky. Moře bylo všude kam jen dohledli, takže to na všechny působili jako kdyby byli pořád na stejném místě, ke všemu všichni na lodi byli značně unaveni. Když konečně loď dorazila do přístavu Meri si nabral zásoby, zapůjčil si koně a vydal se podle mapy. Mapa byla velice dobře nakreslená a značená, takže neměl žádné problémy s orientací.Po pár hodinách dorazil k místu.
Byl to obrovský hrad s hradbami a strážemi, hned na první pohled bylo vidět, že se tam jen tak někdo nedostane. Meri přišel k bráně a pozdravil.
"Máš pozvánku?!" řekl nevrle jeden ze strážných.
Meri začal hledat v batohu a po chvilce jim předal dopis. Muž si začal prohlížet dopis a po chvilce ho vyhodil do vzduchu a něco zamumlal. Dopis zazářil bílým světlem a shořel. Meri si nebyl úplně jistý co to mělo znamenat, ale dál vyčkával. Strážný po chvilce napětí pokýval hlavou a otevřel Merimu bránu. Když Meri procházel bránou strážný mu ukázal směr kudy má jít. Meri došel na místo a před ním byla snad sto sáhů vysoká věž. U věže stála nějaká elfka, která na sobě měla modrou róbu. Elfka beze slova pokynula Merimu aby jí následoval, otevřela dveře stoupla si doprostřed věže, na zem nasypala kořeny mandragory, polila to nějakou tekutinou, Meri podle zápachu usoudil že to bude dračí krev, a s rukama vztyčenýma vzhůru řekla slabounkým hláskem "Muina Porta Arcana" uprostřed místnosti se vytvořil portál do kterého vstoupila. Meri bez většího rozmýšlení šel za ní.
Ve chvilce se objevil v místnosti s asi dalšími dvaceti kouzelníky, ale všichni seděli u stolů a čekali, jen dva stáli na druhé straně místnosti a říkali nějaké neznámé magické formule.
"Díky Luwo, to je poslední?" řekl jeden z kouzelníků
"Ne pane, ještě chybí tři"
"Dobře jdi zpátky a vyčkej na ně"
"Takžéé Meriadok" spustil kouzelník
"Já jsem Sairon, najdi si nějaké místo a chvilku vyčkej"
Meri pokýval hlavou a sedl si k volnému stolu. Zanedlouho dorazili i zbylí tři kouzelníci.
Sairon si stoupl do čela a spustil.
"Svolal jsem vás, protože jsme objevili ve věžích jednoho starého hradu prastaré knihy, které nám nabízí kouzla o kterých jsme nikdy neslyšeli. A my musíme tyto kouzla nejdříve vyzkoušet a až zjistíme, která kouzla co dělají, tak podle toho je vypustíme do světa nebo zničíme. Knih je celkem 6, takže se rozdělíte na skupiny a každá skupina dostane jeden obor"
Sairon začal chodit mezi kouzelníkama a rozděloval je na skupiny. Meri se dostal do skupiny s Logarem a Anuheou, byla jim přidělena kniha materie.
"Dnes se ale už běžte vyspat, všichni jste hodně cestovali a musíte být unaveni, studie budou každý den od devíti hodin"
Druhý den začali všichni plní nadšení a odhodlání zkoušet nové formule, ale o pár hodin byla místnost zarostlá křovím, zapáchala, ohořelá, plná kostí a mnoho dalších věcí z následků kouzel. Kouzelníci na tom nebyli o moc lépe, mnoho se jich dusilo, byli popáleni, nebo oslabeni, že se ani na nohou neudrželi a křičeli bolestí. Meriho skupina na tom nebyla o moc lépe, hned první formule kterou Anuhea přečetla, měla za následek obrovskou bouli na Meriho hlavě.
Další dny už to nadšení nebylo takové, každý den se ošetřovalo mnoho zranění.
Ale jak dny plynuly, tak zranění ubývalo a úspěchů přibývalo. Meri se svojí skupinou dokázali vytvořit zbraň, vytvořit kamennou zeď mnohem silnější a delší než jakou dřív Meri uměl, stát se neviditelnými, přemisťovat se a vyvolat i nějaké pomocníky.
Po dlouhých dvou letech Sairon všechny svolal a řekl, že všichni nesmírně pomohli a nyní díky spolupráci všech kouzelníků z různých krajů už prastaré knihy docela známe a ovládáme. Každému kdo se účastnil, daroval jednu knihu z oboru, který studovali. Meri dostal tedy knihu materie.
Ještě toho dne se rozloučil se všemi a oznámil, že se vydá zpátky do své země.
Meri vyšel ven před hrad, prolistoval knihu materie, začet se a po chvilce knihu uklidil zpátky do batohu. Meri si začal představovat sídlo Strážců, veliký omítnutý barák s balkónem a vchodové dřevěné dveře.
"Translatio Mirabilis" vyřkl a v zápětí ucítil obrovský tlak, jako by se mu tělo mělo roztrhnout, ale po chvilce se objevil před sídlem.
"Konečně zase doma" řekl nahlas a kráčel ke dveřím.
Otevřel dveře a vešel do cechu.
"Haló? Je někdo doma?" řekl v domnění, že se někdo se smíchem ozve, ale jediný zvuk, který slyšel byl venkovní vítr. Meri prolezl celé sídlo, ale nikde nenašel ani nohu.
Vrtalo mu hlavou kde všichni mohou být, ale v zápětí ho napadlo, že šli na výpravu.
Meri v domě čekal ještě pár dní, ale když se ani potom nikdo neukázal začalo mu to už být podezřelé. Zašel se podívat do města, na krám, ale pořád potkával jen cizí lidi.
"Snad se cech nerozpadl, snad není tak dlouho budovaný cech v koncích" pomyslel si.
Meri se jen podíval na cechovní kámen na kterém byla slušná vrstva prachu.
"Je snad čas na změnu?"

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 2

Mocná magie, mocní synové. Ale nic moc mocný obsahem.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x
známka 3: 1x
známka 4: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist