Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Tonda Hejk

-> Charakterník

obrázek postavy… Je nádherný pateční večer a já s mým otcem vyrážíme na dřevo. V naší vesnici jsme byli s otcem považováni za nejsilnější dřevorubce a to bez ohledu na to že otec byl o třicet let starší jako já, stejně sem dosahoval jeho síly. V ten večer bylo zapotřebí nasekat mnoho dříví, protože večer se konala Velká slavnost. S tátou jsme si vyhlédly tři stromy, co už měli několik let za sebou a jejich větve už byly dosti suché a tak jsme na ně vyrazily. Pustili jsme se do prvního stromu a ten nám šel jako po másle. Nechtěli jsme ani odpočívat a tak jsme hned vrhly na druhy strom. Ten už nám dal více zabrat, ale všechno jsme zvládli a nasekali, uvázali a připevnili lana ke koním. Ještě nás čekal poslední strom, ale před ním jsme si s tátou sedli a vytáhli svačinu, co jsme si doma připravili. Každý jsme měli dva pořádné krajíce chleba. Dojedli jsme, postavili jsme vzhůru, oblékli rukavice, uchopili sekery a začali sekat poslední strom. Nemůžu říci, že by nám to nějak trvalo přece jenom po skvěle svačince bylo sil mnoho a tak práce šla od rukou. Naložili jsme dřevo a pobídly koně, aby je táhli. Koně dotáhli kůly dříví až na místo kde se měla dnešní slavnost konat. Tam jsme s tátou ještě dříví upravovali tak, aby se dalo snadno přikládat do ohně. Nadešla devátá hodina večerní a lidé už byli shromážděni v blízkosti ohně. Mladí lidé přišli se svými krásnými dětmi a stařenky donesly buchty, které přes odpoledne upekli, aby byli na večer ještě teplé a křupavé. Přišla Starostka naší vesnice a poprosila o klid. Dav lidí se uklidnil a netrpělivě čekal proč tento páteční večer je tak zvláštně zajímavý, že lidé měli přijít s úsměvem na tvářích. Všem řekla, že její syn má dnes patnácte narozeniny. Proto chtěla, aby lidé přišli a společně je všichni oslavily. Z davu lidí se ozvalo: „a kdepak máte oslavence“? Starostka se pousmála a řekla, že za chvíli dorazí, že první to všem chtěla říci, než on dojde. Opravdu za pár minut dorazil i syn Starostky. Z davu jeden ze zúčastněných vykřikl „Hodně štěstí, hodně zdraví náš oslavenče“ mnoho lidi se potom taky přidalo a synek jak došel, byl úplně červeny. Myslím si, že ho to naprosto dojalo. Kluk dostal od mámy dárek a par starších babiček, které upekli na večer buchty je vzali do rukou a šli klučinovy popřát k narozeninám a dali mu své buchty. Kluk byl z toho úplně dojatý. Oslavy tak naplno propukly, oheň hřál lidi, kterým byla už zima. Starší chlapy nenapadlo nic lepšího než donést své domácí pálenky kořalky a popíjeli. Já s mladšími dětmi jsem se chytil za ruce a točily jsme se dokola. Mezitím mě chlapy v čele s tátou pozvali taky na par loků kořalky. Přece jen už sem měl devatenáct let a tak sem si mohl dovolit napít se taky trochu. Táta mě potom poprosil, abych se šel opět věnovat mladším dětem, že chce něco s kamarády probrat. Došel sem k nim a všichni na mě Tondo pojď se ještě točit. Tak jsem kývl. Točili jsme se a točili. „Pepík“ nejmladší z dětí potom viděl syna Starostky a zakřičel jeho jméno, aby za námi došel se taky chvíli točit. Klučina kývl a šel svižným krokem za námi. Představil se pro ty, co jej ještě neznali, takže i pro mě, moc si jeho jméno nepamatuju, protože mi nepřipadal moc sympaticky, ale myslím, že říkal Rusfil nebo tak nějak. Byl to, ale syn starostky tam sem mu nijak nechtěl nic říkat. Tak jsme se točili asi v pěti lidech a smáli se tomu všichni. Docela jsme se všichni potili, protože jsme se točili pořád dokola zhruba patnáct minut a v tom přišla chvíle, která mi úplně změnila celý život. Rusfil vyklouzl z mé ruky a z ruky Diwala a letěl směrem do zadu. Shodou nešťastných chvil za nim byl jeden kůl na sezení, ale v té chvíli bohužel prázdný a klučina přes něj přeletěl přímo do hořícího ohně. Kluk hořel a lidé křičeli. Jeden ze starších chlapů se ho pokusil vytáhnout, taky že vytáhnul, ale bohužel pozdě. Lidé plakali, ale nejvíce starostka. Po půl hodině breku nad mrtvým tělem syna otřela slzy, postavila se a šla přímo za mnou. Uhodila mě a začalo po mě nahlas křičet, že sem vrah, a že za vše mohu já. Potom řekla, že mě nechá zavřít a popravit. Ukázala na místního strážníka, ať mě okamžitě zavře, že si počkám v cele na smrt. Já se rozeběhl a utíkal pryč. Doběhl sem domů a napsal na lístek rodině, že je miluju, ale musím odplout lodí pryč a začít nový život. Napsal sem, že za to nemohu, ale Starostce to nevysvětím. Nakonec dopisu sem napsal, ať mě nehledají, že se už nikdy nevrátím domů. S brekem v očích jsem pobral par buchet a utíkal k přístavu. Naštěstí jela v tu noc ještě loď a tak mě vzali sebou za par buchet do dalekého města Andor. Po patnácti hodinách jízdy jsme konečně dorazili na místo. Polovinu cesty sem probrečel a polovinu prospal, ale námořníci se mě naštěstí neptali proč.

Tak začal příběh Válečníka Tondy Hejka!

(Pokračování bude až časem)

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Raist - 3

Rozhodně zajímavý začátek, ale trošku mi chybí vypsání charakteru.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist