Elleniane

Se zdánlivým klidem naslouchá návštěvníkům, neznámým elfům z poselstva. V hlavě jí přitom zmateně víří myšlenky, ale naučili ji nedávat na sobě nic znát, jen oči má doširoka otevřené údivem. Domluvili, ptají se, jak se rozhodne. Do večera by potřebovali znát odpověď.
„Omluvte mne, prosím, potřebuji si vše promyslet, potřebuji být chvíli sama.“
Položila si ruku na hruď, zdvořilý úklon hlavy směrem k poselstvu, rychlý pohled a němá prosba k rodičům. Vyšla ze sálu, hned za dveřmi se rozběhla.
*„ Pryč, jen pryč, potřebuji samotu, vstřebat novinky, které mě i děsí, vyrovnat se s tím, co mne čeká!“* Zarazila se: *„Jsem si už nyní jistá, že odejdu, opustím vše, co znám a vydám se do nejistoty? Beru jako fakt, že celý můj dosavadní život byl klam?...* Otřásla se.
Pokračuje dál chodbou, nyní už zvolna, zamyšleně, rukou se dotýká reliéfů na stěnách, nepřemýšlí o tom, kam dojde.
Přitiskla se ke své klisně a ukryla tvář v její hřívě. Několik dlouhých minut zůstala nehybná, jen něco šeptala. Nezdržovala se sedláním, stájníka poslala posunkem pryč. Vyhoupla se na koně a vyrazila, skloněná ke koňské šíji, téměř na ní ležela. Zvolnila až pod korunami lesních velikánů. Narovnala se. Očima bloudí kolem sebe, snaží se vtisknout si do paměti každičký detail. Nevnímá čas. Po tvářích jí stékají potůčky slz.
Obrátila klisnu k návratu. Než dojela do města, vysušil větřík cestičky slz na její tváři.
Zvolna projíždí městem, sesedá u domů přátel, zajde dovnitř, pozdraví se s nimi, zeptá se, jak se jim daří a po chvilce se má k odchodu.
*„Loučím se s místy, kde jsem strávila celý dosavadní život, s přáteli a budu se loučit i s těmi, kdo se o mne starali.*
*Kdo se starali…. Co to říkám? Jsou to přece moji milující rodiče, dali mi vše, co jsem jen mohla potřebovat a nejvíc ze všeho domov a lásku. Nikomu z přátel jsem neřekla, že se už nesetkáme, ale oni, matka a otec, to vědí… Tolik to bolí!"*
Je pozdní odpoledne, když projíždí branou zpět.
*„Ještě… Pěstouni?... Ne, mými rodiči jsou oni, nikoli někdo, koho jsem nikdy neviděla.“*
Požádala jednu z dívek, aby přivedla otce a matku, chtěla s nimi mluvit v soukromí. Už se zešeřilo, když se společně vrátili do sálu, kde bylo mezitím prostřeno ke slavnostní večeři na počest vzácných hostů. Oči všech cizinců se k ní ihned otočily s očekáváním a nadějí.
Došli ke stolu, počkala, až se rodiče usadí, pak klidně řekla:
„Zvážila jsem Vaši prosbu a přijímám. Pojedu s Vámi.“
***
Odjížděli těsně před úsvitem, poslední hvězda ještě poblikávala na blednoucí obloze. S rodiči se rozloučila uvnitř. Nechtěla se ohlížet, příliš by to bolelo.
Nechala si znovu vyprávět příběh, který od poslů vyslechla již předchozího dne.
Příběh o dvou děvčátkách narozených v hodině před půlnocí a podobných si jako vejce vejci. O obavách rodičů a rozhodnutí jednu z dcer utajit a nechat ji vychovat daleko, aniž by, kromě několika málo zasvěcených, kdokoliv v zemi věděl o její existenci. Příběh o tom, že matka zemřela nedlouho po narození dětí na následky zranění, které utržila v boji proti čaroději, jenž chtěl ovládnout zemi…
*“Přemýšlím o ní, o sobě, o všem, co jsem se dozvěděla. Jaká je? Uvidím se s ní? Poznám ji, pokud se setkáme? Budeme si rozumět? Nekonečný sled otázek.*
*Vyrůstala bez matky v péči chůvy, která ji prý milovala (a ona ji), postarali se o to, aby se jí dostalo toho nejlepšího vzdělání. Musela ale brzy dospět, aby mohla doprovázet otce jako jeho budoucí dědička všude, kde to bylo žádoucí. Rozdíl mezi námi není velký, přesto – já mám rodiče. Co na tom, že mne „jen“ přijali za svou?“*
*„Jaký je její otec a proč pro mě vůbec poslal?“* ptala se v duchu a hlavou jí vířila spousta dalších nevyslovených otázek a myšlenek. Uvědomovala si zmatek, neklid, ale zároveň cítila, že její rozhodnutí bylo správné.
***
I uprostřed shonu a příprav si našel čas na soukromý rozhovor.
„Jsi jí také nesmírně podobná, vlastně oběma,“ řekl, když osaměli. Jeho oči se přitom na chvíli zastavily na portrétu elfky, jediném obrazu v celé komnatě, a na okamžik posmutněly. Pohlédla na něj také a téměř zapomněla dýchat. Tvář na portrétu je tolik podobná její!
Několikrát mrkla, aby se ujistila, že ji nešálí oči.
*„Je to ona?“* pomyslela si.
Odtrhla zrak od obrazu a zadívala se mu do očí. Viděla v nich starost, smutek, ale i lásku. Chvíli se na sebe mlčky dívali. Pak se pousmál a tiše, jakoby zkusmo, vyslovil její jméno.
Stěží udržela slzy v očích. Měla pocit, že ze staženého hrdla nevypraví ani slovo, nakonec spíše zašeptala: „Otče…“
Jako by to slovo uvolnilo napětí, které dosud pociťovala, po tvářích jí začaly stékat slzy.
Došel k ní, krátce ji objal: „Neplač, máme tak málo času a tolik ti toho potřebuji říci.“
***
*„Cesta ubíhá, hodinu za hodinou se blíží konec mého dosavadního života, všeho, co znám. Ztratím všechny blízké, milé…Vlastně celý svůj svět.*
*Hlavou mi běží rozhovor s otcem, vše, co mi řekl… A jenom lituji, že jsme měli tak málo času. Až teď mě napadají otázky, které jsem mu měla položit. Odpovědi se už nedovím.*
*Přemýšlím i o tom, co mě čeká. Jaký bude ten cizí svět? Bude tam? Najdu ji?...*
*Jsme na místě, vzduch mezi dvěma lesními velikány se zvláštně chvěje, světélkuje, jiskří…
Portál otevřel tlamu.*
*Poslední okamžiky, rychlé rozloučení, pak už jen krok do neznáma…“*

návrat na seznam příběhů Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý	prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení: