Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Konzul Gibraen Artalius

-> Charakterník

obrázek postavy04.06.2010 - zveřejněn příběh
24.07.2010 – rozdělení do kapitol, poupraven a otevřen dosud uzavřený konec, dopsáno několik odstavců
20. 12. 2010 - přidán přehled postav
20. 12. 2011 - přidána část nové kapitoly

*************************************************************************
Přehled postav:
Gibraen Artalius – původně jeden z mnohých bezejmenných mnišských učňů, jež byl ve svých šestnácti létech napaden při prvním pokusu D'Scatha přebrat jeho tělo. Defakto zemřel ve svých šestadvaceti, kdy D'Scath na jeho úkor získal kontrolu nad tělem.
Gibraen Artalius, Praetorián – od dvacátéhošestého roku, "syntéza" mezi D'Scathovým a Gibraenovým 'Já'.
D'Scath – individualistický Držitel, který se v touze po novém vědění dopustil velezrady. Zemřel při svém exodu poblíž Andarijského severního pobřeží.
D'Shay – aramitský žoldnéř a nájemný vrah, během Hadarackých válek sloužil pod D'Aigem. Poslední kontrakt, který v Říši uzavřel, bylo zabití D'Scatha, při jehož sledování se dostal do Andarie.
D'Aigo – aramitský Držitel, Velitel smečky během Hadarackých válek
D'Katazar – aramitský Držitel, Velitel smečky severních válek
D'Altar – aramitský Držitel, neformální stařešina Rady

*************************************************************************
Prolog
VYŠŠÍ PRINCIP

Aramitská Říše, kdysi nenasytný vlk pohlcující další a další světy, se nyní rozprostírala po stovkách Východních střípků, jak byly nazývány země - světy východně od ostrovů Staré Říše. Aramitská Říše, obávaný protivník lidí i celých světů, jakož i bohů, byla bezpochyby největším státním útvarem, co kdy existoval, bohužel už umírajícím.
Byl to zřejmě rozmar Aramitského poloboha Ničitele vytvořit obrovské nahuštění moci do oblasti o velikosti dávno opuštěného města Aramity, jenž se bude do okolí šířit jako plameny, vše pohlcovat a za sebou nechávat spálenou zem bez kapky naděje či odporu jejího zotročeného, zlomeného obyvatelstva. Byl to zřejmě rozmar Ničitelův vytvořit armádu Nájezdníků, jejichž počet bude růst při každém rozrostení Aramitské Říše, avšak jejichž síla bude klesat díky zředění darované moci, rozprostírající se po čím dál větším území.
Nikdo neví, zdali tuto zdánlivou rovnováhu udržuje něčí vyšší zájem, či je způsobeno Ničitelovým oslabením, faktem však zůstává, že se expanze Aramitských Nájezdníků zastavila, navzdory jejich miliardovým počtům.
Vládnoucí Rada, složená z Držitelů - Aramitských aristokratů, se začína rozpadat. D'Scath, Držitel a hlava rodiny Kaltů, porušil dávné pečetě Aramitských knihoven vědění a z touhy po moci je ochoten dovést Říši - nyní už vyhladovělého vlka, požírajícího sebe samého - k rychlé zkáze. Svým počínáním vrazil definitivní klín mezi jednotlivé rody Držitelů, které teď, snad ve snaze vládnout svrchovaně nad ostatními klany, zavrhly Radu a rozpoutaly občanskou válku. Napříč porobenými zeměmi se tak šíří obrovský chaos, jehož pomyslný střed tvoří Aramitská metropole, slavné město Canisargos...

*************************************************************************
I.
NÁŠ MECENÁŠ

Do přepychově zařízené místnosti okny pronikalo řídké světlo a tak osvětlovalo mužskou postavu tmavší pleti, lesklých vlasů a postaršího vzevření, sedící u mohutného stolu. Přestože bylo pozdní poledne, okna, krytá ozdobnými plátny všelikých barev a vzorů, oslabila denní svit natolik, aby v místnosti panovalo příjemné šero. To rázem zmizelo, když vstanuvší muž rozhrnul závěsy a nechal slunečními paprsky zalít veškerou temnotu v místnosti. Přistoupil k oknu a poslechl velkoměstský život, bující v Canisargoských ulicích stovky stop pod ním, pod jeho Věží, sídle rodiny Kaltů. Každodenní trhy právě vrcholily a byly pozvolna nahrazovány každovečerními slavnostmi, jimiž Aramité slavili svá dávná vítězství. Avšak pod rouškou alkoholového opojení se neskrývalo nic jiného než snaha uniknout kruté realitě občasnké války. V praxi to znamenalo jediné; že do ulic se vydalo krom více či méně poctivých obchodníků také velké množství děvek a lapků.
Muž se pohledem na širé sídelní město uklidnil - o to víc, když věděl, že jednou díky jeho přičinění lehne popelem.
Ohlédl se za sebe. Další závěsy, jenž v místnosti sloužily jako dveře, se právě rozestoupily a dovnitř pomalu vkročil posel se vzkazem; "Držiteli D'Scathe, Rada na vás čeká."
Oslovený muž, vyrušen od toku myšlenek, složil ruce na hruď a přikývl.
"Vypadni." dodal tónem snad ještě stručnějším, než jakým bylo kývnutí. Jakmile posel opustil pokoj, D'Scath se ponořil zpět ke svým myšlenkám. Hned se cítil jistěji.
Znovu přehodnotil svůj zločin; dostal se do Citadely, údajného doupěte Ničitele, kde byly uloženy veškeré vědomosti Aramitských národů. Ještě než jej po dvou týdnech od průniku do Citadely dopadli, stačil shromáždit informace o mezistřípkových portálech - cestách, jimiž Aramité přesouvají Nájezdníky, aby porobili další světy. Strůjci všeho jsou Vraadové, dávná rasa, jenž způsobila rozbití monolitického světa na úlomky, načež byla vyhlazena mstícími se bohy. Ničitel, jako jediný Vraadský přeživší, toužíc po odplatě, stvořil Aramity. D'Scath toho věděl příliš mnoho, než aby jej Rada mohla nechat naživu. Sama si ale nebyla jistá, do jaké míre je schopen vědění zneužít. Doposud nebyl v okovech jen díky urozenému původu.
Překvapilo ho, že pro něj poslali jenom jednoho neozbrojeného – i když bylo to logické, nebylo třeba se příliš zaobírat někým, kdož si podle mnohých znepřátelil Ničitele.
Držitel D'Scath z klanu Kalta se zachvěl napětím. Byl rozhodnut; osud pokusí ještě jednou. Vzal dýku ležící na stole a rázně vykročil. Strhl závěsy, ruce nápřáhlé před sebou. Žhavý manovu proud, jenž mu poté vychrlil z dlaní, způsobil doslova odpaření čekajícího posla - jedinou překážku, stojící mezi D'Scathem a možnou svobodou.

* * *
Dopad mrtvého těla na zem doprovodila tupá rána. Muž, mohlo mu být něco kolem třiceti, se sklonil k mrtvole, vytahujíce řeznický nůž. Jeho čepel snadno přeřezala několik svalů a šlach, jakož i páteř, a oběť rázem přišla jak o hlavu, tak o možnost snadné identifikace. Krom toho, D'Shay potřeboval trofej jako důkaz dokončení práce.
Přestože ulička, ve které se nacházel, byla vzdálená jen pár stop od jednoho z nejrušnějších Canisargoských tržišť, poskytovala dostatek míst vhodných pro tichou vraždu, či ukrytí bezhlavého těla.
Zatímco si utíral krví zbrocenou dlaň do tuniky mrtvého, další rukou zvedl za vlasy odříznutou hlavu...
"Svou část dohody jsem splnil," teatrálně oznámil D'Shay o pár hodin později. Aby svá slova ještě zdůraznil, udeřil s uřezanou hlavou o pískovcový stůl.
"Nepochybně, D'Shayi. Za svou věrnost budeš odměněn."
"Nejsem hlupák. Sloužím jen penězům." zasmál se D'Shay, přijímajíc naditý měšec. Peníze mu vždy zvedly náladu.
"Nicméně, práce dnes pro tebe ještě nekončí. Chci ještě jednu hlavu."
D'Shay pár vteřin mlčel. Poznal, že jeho nájemce chystá něco velkého. To znamená, že někdo zemře. V aramitské politice to tak chodilo. "Kdo?"
"D'Scath Kalta. Cena bude odpovídající."
"Takže Držitelé se vraždí mezi sebou," oznámil potěšeně D'Shay. "Zařídím to, mecenáši. Když mě přeplatí, přijdu si i pro tebe."

*************************************************************************
II.
OBROZENÍ

Tmavou chodbou se ozývaly zvuky kvapných, čvachtavých kroků. Zpoza rohu se šířilo světlo hořící louče a záhy se objevil i D'Scath, jenž třímal pochodeň. Dva dny správné cesty v katakombách, a přesto stále tušil, že město nad ním pořád je. Canisargos byl velký téměř jako celý kontinent, na němž ležel, a mnoho lidem tak připomínal moře, neboť zástavba nekončila ani za obzorem.
D'Scath už dva dny úspěšně unikal, přesto ho naplňovaly určité obavy ze zabloudění. Hrozilo, že samotou přijde o rozum a ztratí kontrolu nad Vraadskými vědomostmi.
Klopýtnutí jej donutilo soustředit se na chůzi. Rozhlédl se zjišťujíce, že prostředí se celou cestu pod povrchem prakticky nezmněilo. Čepelovité vzory vyobrazené všude na zdech, jenž ho doprovázely už od povrchu, jasně odrazovaly násilí v aramitské společnosti a tísnivost místa ještě prohlubovaly.

* * *
Podzemní ticho rozsekl ostrý vlčí štěkot. D'Scath vyčerpán klekl na vlhkou zem, očekávaje blízkou smrt. Predátor byl na dosah a kořist téměř uštvána. Strach o život však do žil pumpoval stále novou energii, s jejíž pomocí se D'Scath postavil na nohy. Odhadoval, že už jsou blízko. Padesát stop, né víc. Stál na křižovatce podzemních cest a ozvěna rychlých psích kroků se k němu šířila ze všech čtyř ústí. Ucítil moc many, jenž se jako obvykle formovala v blízkosti budoucího místa boje. Zavřel oči a část z ní absorboval. Cítil vhodné podmínky pro další využití magie. Čáry budou jeho konečný triumf.
Překvapeně se rozhlédl, když vše naráz utichlo. Srdce dál zběsile bušilo na hruď a samotného D'Scatha nakrátko zachvátila panika; 'Ticho před bouří', klel v duchu.
Na zemi zlověstně zacinklo sklo. D'Scath se okamžitě otočil ke směru přicházejícího zvuku, ale v zápětí toho litoval. Sklenice s třaskavinou záhy explodovala v obrovské záři a oči D'Scatha, přivyklé na nekonečnou podzemní noc, byly na okamžik oslepeny. D'Scathovo zaváhání bylo dostatečným podnětem pro útočníky. D'Shay nakopl zuřivého vlka, který, naučen nasměrovat všechen svůj vztek na vybranou oběť, vyrazil do útoku. Vlk skočil na vzpamatovávajícího se D'Scatha, jenž útok částečně vykryl, ovšem za cenu povalení na zem.
Vlk zaútočil znovu, ale D'Scath byl už na nohách a připraven. Čepel jeho zakřiveného meče opsala oblouk a zvíře inkasovalo dlouhou ránu přes celý pravý bok. Nezdálo se, že by vlk měl další chuť útočit. Místo toho teď kolem své urozené kořisti kroužil.
D'Shay, dosud jen tichý, zaujatý divák, obdivně zajásal; "Bravo, Držiteli,"
"Zvíře je z Ničitelova chovu. Jen málokdo přežije více než první útok."
D'Scath se pokusil otočit tak, aby oba své nepřátelé dostal do zorného pole. D'Shay provokativně nakračoval do strany, takže zvíře i on sám stanuli stále na sto osmdesáti stupních od sebe. D'Scath musel být stále v pohybu, aby nenastavil někomu z dvojice protivníků svá záda. I nadále mlčel, shromažďujíce manu ve svých dlaních.
D'Shay, přestože si byl jistý svým vítězstvím, neodolal pokušení ze situace ještě něco vytěžit. "Když mi zaplatíš, zabiju i zbytek Rady."
"Nějaký trik?" naznačil D'Scath.
Jeho rival se zasmál. "Ne, jen se snažím být otevřený obchodu. Nemám předsudky ani proti svým obětem. Má loajalita je velmi flexibilní." Lusknutím prstů pobídl vlka. Zvíře naznačilo hrozivý výpad.
"Zatracený hajzle!" vypleskl D'Scath, když ostří jeho meče minulo šelmu.
"Bude tě škoda. Už jsem o tvém činu slyšel." D'Shay vykřikl rozkaz a zvíře znovu zaútočilo. Sám vytasil dlouhou, nebezpečnou dýku, ale byl spíše zdrženlivý. Rád se díval.
Vlk napnul svaly v zadních, chystaje se skočit. Ještě než tak učinil, D'Scath namířil ruky jeho směrem a nechal vytrysknout veškerou energii. Mana z jeho dlaní se s obrovským hlukem uvolnila. Tam, kde před okamžikem stálo zvíře, byla nyní jen krvavá kaše. Energie se odrazila od stěny za vlkem a teď, už oslabená, se její síla obrátila proti svému stvořiteli. Rázová vlna odhodila D'Scatha na šokovaného D'Shaye, který už nebyl s to jakkoliv zareagovat. Oba byli odhozeni na protější zeď. D'Shay ztratil nárazem ze dvou stran zbraň i vědomí a D'Scath, jehož dopad tlumilo protivníkovo tělo, se vrávoravě odklopýtal pryč. Stabilita celého stropu byla po otřesu vážně narušena a tak D'Scath nepochyboval, že se katakomby stanou D'Shayovým hrobem.

* * *
Zvratky v sudu, umístěném u rohu kajuty, o sebe navzájem pleskaly v rytmu mořských vln, pohrávajících si s celou lodí. Díky tomu celou místnost prostupoval nevábný puch a ve spojení se slaným, mrznoucím vzduchem nevytvářel příliš hostinné prostředí. Další hlučný pleskanec již definitivně zhatil D'Scathovu naději na spánek a on marný boj vzdal. Už několikátý týden se probouzel na provlhlé pytlovině, zavěšenou na zdi jako houpací síť a pozoroval nahnědlou houbu, jenž pomalu pohlcovala dřevěný strop a stěny kajuty a beztak i celou loď. Připomínalo mu to Aramitskou Říši – stále se nemohl zbavit pocitu, že jsou všude kolem něj – ačkoliv už byl daleko na západ od Východních Střípků. Nejistotu zahnal při pomyšlení na své duševní bohatství.
Chtěl se pohnout, ale tělo jej neposlechlo. Mrazivá noc paralyzovala všechno svalstvo. Drobnými pokroky nejprve rozhýbal prsty a potom i celé tělo.
Zanedlouho již vystoupal na palubu. Loď byla spíš menší, hodně stará, zato však rychlá. D'Scath slyšel, že zkušení námořníci umí cestovat mezi světy, po moři a bez pomocí portálů. Jistě, bylo to pomalé a riskantní, ale levné a diskrétní natolik, aby se to vyplatilo. Když se před týdny vymotal ze spárů Canisargosu i lstivého D'Shaye, našel první pašerácký přístav a vyplul s první lodí, honosící se jménem Hnusná. Kapitán mu sdělil, že mají namířeno severo-západně směrem k ostrovům Staré Říše. Pokud je nepotká astrální bouře, měli by tam dorazit do šesti týdnů.

* * *
Hnusná byla nyní ještě hnusnější než kdy dřív, neboť ji téměř ze třetiny olizovaly plameny. Aramité sledující D'Scatha zahákli loď, vybili na ni veškerou posádku i pasažéry a nakonec zapálili, chystaje se zlikvidovat svůj hlavní cíl.
D'Scath teď běžel skrze hořící chodbu směrem ke schodům na palubu. Obvyklý promrzlý vzduch panující v podpalubí Hnusné, se teď změnil v plamenné peklo, jež ho donutilo zakrýt si tvář pláštěm. Jakmile holení narazil do prvního schodu, strhl ze sebe ohořelý hadr a vystupoval na povrch vstříc hvězdám rozesetým po noční obloze. V tu dobu už hořelo prakticky celé podpalubí, takže potopení bylo otázkou několika málo chvil. D'Scath úspěšně zdolal poslední schod a snažil se dostat k přídi. Ještě před začátkem těch jatek zaslechl, že plují kolem pobřeží ostrova Andarie. Nicméně, o pevnině neměl v noci žádný přehled, navíc v ledové vodě by nikam nedoplaval. Za sebou uslyšel známý hlas. D'Shay právě vynesl ortel nad svou znovunalezenou obětí. Potom pustil tětivu.
D'Scath zavřeštěl. Bolest jím projela jako blesk - zasáhl ho šíp zezadu do stehna. Plísnil se za to, že D'Shaye nezabil při prvním boji, sledujíc zlověstný projektil ve své noze. Udělal poslední klopýtnutí a tvrdě dopadl na na palubu. Šíp v noze se mu naneštěstí zlomil a způsobil další agonickou bolest. Znovu zavřískl, ale i přesto rukama pevně objal zábradlí paluby a vyšvihl se přes něj. Uběhly necelé dva údery srdce a on upadl do ledového objetí mořské vody.
Musel se soustředit; Vraadové žili dlouho díky schopnosti přenést svou duši do jiného, mladého těla. Všechno bylo v Citadele a D'Scath si tam byl jistý, že umění Vraadské reinkarnace rozumí. Vzpomněl si na runy vyryté ve stránkách dávných Vraadských knih – vše dávalo dokonalý smysl! Radost z nenadálého osvícení pozvolna přerušoval zpomalující se tep srdce. D'Scath zavřel oči a započal pátrat po vhodné schránce. Modlil se, aby byla Andaria osídlená.

* * *
O pár vteřin později se mezi spícími studenty v klášteře prudce probudil šestnáctiletý Gibraen. Díky obrovské bolesti hlavy za okamžik ztratil vědomí na několik hodin. Nové alter ego rozpoutalo prudký boj o jeho tělo.

* * *
D'Shay, teď už zpět na svém korzárském škuneru, proklínal hloubku mořského dna.
"Kdybych se do Střípků vrátil bez jeho hlavy, sám bych o ni přišel. Zakotvěte u těch břehů." prohlásil rezignovaně.
Hnusná mezitím padla za oběť mořskému dnu a krom několika hořících trámů na hladině byla již celá pod vodou. Bledé, beztvářné tělo D'Scatha bylo záhy rozdrceno pod jejími ohořelými ostatky.

*************************************************************************
III.
ZTRACENÉ...

Válka byla vždy krutým a bolestivým podnikem. Stáli-li pro sobě houževnatí protivníci, pak bezpochyby i dlouhodobým. Byli-li oba mocní, byla válka také riskantní. A výdělečná. Spásná.
Válčí-li klany, dobývá se vliv.
Válčí-li armády, dobývá se území.
Válčí-li duše, dobývá se... Tělo.
Tak, jako je pro válku přirozený boj, tak lámání chleba je vždy přítomno na jejím konci. D'Scath stál právě na konci takové války. Právě jako vítěz. Přivlastniv si cizí tělo, které je stejně jako on sám vyčerpáno dvaceti roky nekonečného boje. Přišel o paměť, většinu Aramitských vědomostí, avšak stále si je vědom sebe sama.
Rukou si přejel po hladce oholené tváři, ale oči nechal zavřené. "Gibraene?" otázal se v duchu. Nedostalo se mu odpovědi. "Gibraene?!" vyštěkl znovu do nekonečných prostor své mysli. Tentokrát se zpětná vazba objevila. Zle se usmál, když k němu odkudsi z dáli dolehl výkřik. Přestože to byl spíš vnitřní náznak nějakého zvuku, připomínal zvíře zahnané do kouta. Duši člověka, který ztratil kontrolu nad svým tělem.

* * *
Pohlédl na jednoho ze zdejších obyvatel. Rudá tekutina z těla Kartánce se roztékala po podlaze a místy nešlo poznat, kde kaluž končí, neboť dlažba měla stejnou barvu i lesk jako krev. Muž byl zřejmě s hrůzným výjevem spokojen a odměřenými kroky se vydal k další mrtvole. Jeho tichý výzkum však vyrušil jeden z příchozích spolubojovníků. "Pokladnice není bezedná, Gibraene," řekl, zatímco cpal zlatavou kořist do vaku a pokračoval "Ale na drancování je tam toho ještě dost... "
"Mám namířeno do knihoven – myslím, že pokladnici tentokrát vynechám." odsekl Gibraen.
"Kartánci to tu za chvíli zase obsadí – za hodinu odcházíme." oznámil stručně bojovník a odešel kamsi za svými zájmy. Gibraen chvíli sledoval jeho mizící obrysy a záhy se vydal podlouhlou chodbou opačným směrem.
Pokud šlo o Kartánské knihovny, na andarijském povrchu dosud nestálo nic, co by se obsahlostí vědomostí k nim jen přibližovalo.
"Působivé." zaplesal Gibraen a usmál se krutým vlčím úsměvem, kterého se může dopustit jen někdo z urozených Aramitů. Světélkující krystal nebeské barvy, který držel v ruce, udělal na D'Scatha dojem. Blyštivý úlomek sloužil stejnému účelu jako kniha; k uchovávání vědomostí – avšak narozdíl od písma obsahoval pohybující se obrazy, jenž se přehrávaly v mysli při doteku. Díky moci, která z každého krystalu zde sálala, nebylo pochyb, že skýtají mnohem větší potenciál než jen schránka na vzpomínky jejich stvořitelů.
Zvuky boje, neúprosně doléhající i mezi stěny Kartánské knihovny, dávaly tušit, že rabovačná výprava andarijců spěje k ústupu zpět na povrch. Gibraen se neklidně rozhlédl a opatrně popadl několik blízkých krystalů, předtím pečlivě urovnaných v kamenných regálech. Kořist jemně uložil do své kouzly protkané torny. Místo bylo pouze pro pět kusů – poslednímu věnoval zvláštní pozornost. Krystal byl na rozdíl od svých bratří dokonale lesklý a zdálo se, že sám nemá žádnou barvu, pouze odráží okolní prostředí. V dlani jím pootočil tak, aby viděl svou odraženou podobiznu. Zahleděl se sám sobě do očí, spatřuje v nich soukolí své mysli, marně spřádající plán jak osvobodit zbytek knihovny na povrch. Nezbývalo jiné řešení než vše zbylé zničit; nemohl riskovat, že se někdo na úkor jej obohatí o vědomosti, které zde musel zanechat. Přestože zabavil pouze pět kusů, jejich obsah velkoryse zaplní místo po pozbytých vědomostech z Citadely, kterých se D'Scath při převtělení musel s velkou nevolí vzdát. Daň za život byla obrovská.
Zavřel oči a krátce politoval nad osudem zdější knihovny. Z ruky mu vytryskl zlovolný proud temné síly a zničil většinu energie i hmoty tohoto místa. Stránky zdejších knih shořely, vytesávané zdi se rozdrolily a krystaly pohasly. Nastálé ticho bylo za okamžik rozvířeno zvuky vzdalujících se kroků...

* * *
Důstojník pochodoval před řadou modropláštníků na blátivém dvoře. Hrubé žulové hradby, které se kolem místa tyčily, chránily před cizími vojsky, nikoliv však před zuřící Imérskou vánicí. Velící, Centurion Artalius, i přesto celé hodiny chodil a křičel na vojáky. Oni, zoceleni nenávistí, stáli jako skály v příboji, neteční vůči mrazu i prudkému větru. Setník se na chvíli zastavil. Rozhlédl se po řadě vojáků. Výraz v jeho očích však nepocházel od obyčejného člověka, nýbrž byl krutým pohledem bývalého Držitele D'Scatha. Neviděl v nich jen prachsprosté bojovníky. Hleděl na armádu, s níž sesadí bohy a přivlastní si jejich vědění.

*************************************************************************
IV.
CITADELA

Před několika dekádami...
Ještě, než vkročil do sálu, pohlédl D'Scath dlouze na dalšího držitele, mladšího D'Aiga. Ten jeho pohled zachytil a po malém okamžiku zrak sklopil. 'Výtečně.' prohlásil D'Scath v duchu, avšak navenek jen s kamennou tváří. D'Aigo mu tím pojistil svou loajalitu. Byl to schopný velitel a D'Scath to věděl, stejně jako Rada, když mu před týdny svěřila hodnost Velitele. Vzhledem k nevysokému věku Držitele to byla naprostá výjímka.
Do sálu Rady vstoupili společně. "Držiteli D'Scathe. Držiteli D'Aigo." pozdravil je jeden z přítomných.
Sál Rady představovala prosvětlená, nepříliš rozhlehlá místnost kruhového půdorysu, do níž ústil pouze jediný vstup s portálem lomené klenby. Prostor uvnitř byl vybaven několika prostými kamennými trůny nebo krychlovými podstavci, nad nimiž levitoval nebesky modrý krystal podobný hrubě vyvedené bustě.
Slunce začalo pozvolna klesat na západ, když se zasedání Držitelů stalo kompletním. "Přejdětě rovnou k věci," ozval se D'Katazar mrzutě. Jemný povlak koncentrované many, jenž na krystalické bustě vytvářel jeho rysy a obličej, se přelil a výraz nabyl zamračeného dojmu. Sám D'Katazar fyzicky přítomen nebyl, neboť byl vázán tažením na severu, ale Vraadské technologie umožňovaly dočasné přenesení jeho vědomí do Canisargosu. Ne, že by za to byl vděčný.
"Koncil se rozhodl tvému svolání vyhovět, D'Scathe. Doufám, že to je opodstatněné." O D'Altarovi se obecně pokládalo, že je se svými osmadevadesáti roky nejstarší Držitel, proto plnil neformální roli předsedy rady - jakéhosi tmelu mezi navzájem se nenávidějícími Držiteli. Ostatními byl takto uznáván, ačkoliv jejich vlastní svrchovanost byla ve vysokých kruzích aramitské politky neobyčejně citlivým tématem.
"Za posledních pár měsíců se severní ofenzíva téměř zastavila. Trhliny mezi dalšími světy jsou čím dál větší..." pokračoval D'Scath " ...a příliš nákladné pro další expanzi. Myslím, že sever už není Ničitelovou prioritou."
D'Altar ztěžka přikývl. "Odvážné tvrzení, i na tebe. Nemůžeš znát Ničitelovu vů-" D'Katazar neudržel svůj vztek na uzdě a vtrhnul do debaty "Odvážné?! Drzé, drzé i na Kaltu. Chceš mě rozzuřit? Sever je obrovský. Nikdy jsi tu nebyl. Nevíš!"
"Ty nevíš - s kým mluvíš, D'Katazare!"¨vyštěkl osočený D'Scath, ale téměř ihned zase vychladnul. "Zřejmě zapomínáš, kdo před tebou stojí. Ale nepřišel jsem kvůli diskuzi o tvé válce na severu, o tom už je rozhodnuto," odmlčel se na chvíli. "Celý čas, jenž uběhl od posledního koncilu, jsem strávil studiem fragmentů, jenž mi milostivá rada onehdy darovala. Těch pár ubohých zlomků runových desek naznačovalo něco fantastického. Univerzum není ploché, jak jsme se doteď domnívali. Světy neleží na placatém kotouči." D'Scath před sebe natáhl ruku, a nad rukavicí skrytou dlaní vytvořil kulovitý shluk manové energie. S jednou stopou v průměru představovalo těleso mapu světů ve třech rozměrech, extrahovanou D'Scathem z fragmentů. "Nemělo nám to být jasné už od začátku? Strach a obavy z vědění Ničitelova doupěte nám zatemnili zrak." Zaťal dlaň v pěst a nechal těleso rozplynout. Na ostatní Držitele to snad zapůsobilo, ale zdaleka ne tak, jako na něj samotného. Potřeboval něco, čím by je uspokojil. "Útržek runové mapy ukázal, že celé věky vedle nás koexistuje svět. Malý, není na kotouči tak jako ostatní nám známé. Ale je blíž, téměř na dosah ruky Canisargosu." odmlčel se. "Našel jsem vám nový kraj pro podrobení. Našel jsem i někoho, kdo jej podrobí." D'Scath se jakoby ohlédl přes rameno, ve skutečnosti však nezpustil z Rady oči. Zdánlivě odnikud vystoupil jiný Držitel, oděný do vojensky laděné zbroje z lamel a tmavých kožešin. "D'Aigo pro vás dobude svět, na mapě runami označen jako Hadarak." Atmosféra v sále znatelně stoupla. "Za rozbřezku vojska vyrazí!" ozývala se téměř sborově většina Držitelů. "Ticho!" vykřikl D'Scath. "Ještě jeden váš souhlas zde dnes padne. Všichni jste mi tímto dlužni. Dal jsem vám přístup do nového světa. Na oplátku nechci nic menšího, než přístup do Citadely."
Aby předešel další zbytečné hádce, odpověděl D'Altar rovnou. "Nebuď hloupý. To je nemožné. Je to proti Ničiteli. Proti všemu."
"Dobrá. Ale nemůžete říct, že jsem se vás neptal!" D'Scathova slova však záhy zanikla v handrkování o četné velitelské funkce a dělení blížící se kořisti.

* * *
Nyní...
Hleděl na Citadelu ze sedla svého černého hřebce. Thyrská Citadela jej fascinovala stejně jako ta v Canisargosu - v obou případech nedobytná, tvořící pulzující srdce říší.
„Otevřete bránu!“ vyštěkl hlasem zvyklým rozkazovat, oproti Imeru nyní už jako Legatus.
Byl to triumfální návrat z exilu na dálném severu. Vítězství pro všechny, včetně samotných bohů. Nyní, po vyhraném boji, svedeném především v srdcích samotných Gardistů, bylo načase vzít si to, co Praetorii vždy náleželo. Thyrskou Citadelu.
Konzul de Serevin projel branou jako první. Jako první usedl také na trůn. Navrtivší se král všech lidí a celého jihu.

* * *
Před několika dekádami...
Slunce, tak jako včera, zapadalo za horizont tisíců věžiček a lesklých kupolí sídelního města. A tak jako včera, i dnes ulicemi pochodovalo vojsko. Nebylo jich tolik, jako v den předchozí při obrovském přesunu vojsk, avšak byli to ti samí. Kasrkini. Dnes však město neopouštěli, ale formovali se.
Runové mapy, jenž mu koncil propůjčil z Ničitelova doupěte, byly pro D'Scatha nezvratným důkazem o bohatstvím ukrytém v Citadele. Musel mít víc. Hned.
"Na váš rozkaz, Držiteli." D'Scath pokývl a stočil pohled zpět na dlouhý most, překlenující hlubokou zemskou puklinu mezi vlastní Citadelou a zbytkem sídelního města.
Plán byl typickým výplodem mysli D'Scatha. Vlákal ostatní Držitele i jejich vojska z města do nové, laciné války. Město bylo nyní téměř prázdné. Jedinou výjimkou byla garda Kasrkinů věrných D'Scathovi.
„Zavelte mužům, ať vyrazí.“ Kolona se dala do pohybu…
...
„Žádný odpor, Držiteli. Myslel jsem, že jsme zde-“
„Dost!“ umlčel jej D'Scathův hlas. „Jediný, kdo Citadelu bránil, byl strach, krmený dogmaty starých dědků, Držitelů v radě. Ale neboj se, svého boje se dočkáš. Nikdo, NIKDO, mne nebude následovat. Určitě si pro mě budou chtít přijít. Víš, co máš s takovými dělat.“
„Rozumím, pane. Dle rozkazu.“ Tehdy to bylo naposledy, co se D'Scath viděl s aramitou, který by jej nechtěl zabít. Velitel se připojil ke zbytku ozbrojenců ve vstupním sále, zatímco Držitel odešel k tisícovému schodišti, vedoucímu k touženému vědění.

* * *
Nyní...
... *čeká*

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Shinfu1 - 5

nejak se nemuzu dockat pokracovani...
Gamer - 5

Pekne prepracovaný príbeh. Nemám čo dodať!
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 4x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist