Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Mithredhel Telemnar

-> Charakterník

obrázek postavyV lese je klid. Pomalu zaklekávám a beru šíp z toulce. Lehounce natahuji tětivu svého luku a pomalu se otáčím. Začíná lehce mrholit. Jelen zvedl hlavu. To je má šance. Napínám silněji a mířím. Najednou slyším dusot koňských kopyt a křik. Otočím se a vidím tři jezdce z domobrany lidské osady, ve které žijeme, jak míří ke mně. "Viděli mě? Jsou ještě daleko, " říkám si, "jelena ještě ulovím." Otočím se k místu, kde předtím můj cíl stál, ale jelen nikde. Rozhlížím se a v dáli vidím, jak uhání do hloubky lesa. Mezitím jezdci sesedli z koní. Přišel jsem k nim, nadechl jsem se, že budu mluvit, ale ten prostřední z nich mě nenechal vydat ani hlásku. "Glarthire!" povídá mi "Dozvěděli jsme se, že se ti narodila dcera. Víš přeci, že máš zakázáno mít potomky. Sbal si své věci a opusťte vesnici! Máte na to dva dny." Odfrkl jsem si a začal jsem sklízet své věci a rychlým krokem jsem se odebral domů. Když jsem dorazil, venku už byly věci sklizeny. Asi jezdci nejdříve přijeli sem a teprve potom za mnou. Inu vešel jsem do domku, který byl už také skoro z poloviny prázdný. Přiskočila ke mě Athrandel, má žena, a pověsila se mi kolem krku. "Řekl bych, že už o tom víš." řekl jsem a koukl jsem do rohu, kde v malé kolébce spala Mith. "Musíme odjet rychle." řekla roztřeseným hlasem a pustila mě. "Trochu jsem už poklidila věci, zbývá jich jen pár a naložit je na valník a odjet." Do konce dne jsme už jen uklízeli a připravovali se k odjezdu. K večeru jsme i s naším posledním koněm vyjeli směrem k lesům, které nikomu nepatřily. Po týdnech jízdy jsme si postavili dům na louce poblíž lesa a začali tam poklidně žít a vychovávat dceru Mith.
Rostla rychle, jak se to na elfy sluší. Velmi brzo, což jsem se až divil, dokázala plně napnout luk. Já nechtěl dceru, chtěl jsem syna, ze kterého bych udělal vynikajícího lovce, svého nástupce, pokračovatele rodu, ale osud je hold osud. Neustále mi malá Mith dokazovala, že je lepší, než lecjaký kluk. Neustále se mnou na lov chodit chtěla, neustále odmítána byla. Jednou si tak na lovu sedím na stromě a v tom vidím Mith, jak se stále rozhlíží a pomalu přibližuje. Na zádech měla malý kožený toulec, asi s dvaceti šípy, v ruce držela luk, který jsem měl schovaný doma. Zdá se, že když jsem ji nechtěl brát na lov se mnou, rozhodla se lovit na vlastní pěst. Inu čekal jsem, co bude dělat. Naštěstí byl les hustý a já mohl bezpečně přeskakovat ze stromu na strom, abych ji mohl sledovat. Zhruba po pěti minutách se zastavila. Pomalu si klekla a vytáhla jeden šíp ze svého toulce. Napjala ho do luku a zamířila kamsi do míst, kam jsem neviděl. V tom šíp vyletěl, na dvanáctiletou holku, velikou rychlostí, až jsem se divil. Ale ozval se zvuk, jakoby se šíp zapíchl do dřeva. Když jsem slezl ze stromu, viděl jsem, že šíp se skutečně zapíchl do kmene obrovského dubu. "Pěkná rána" pronesl jsem ironicky. Ona se ani neotočila a řekla: "Stál tam jelen, ale špatně jsem mířila. Možná si ho tím svým poskakováním po stromech vyplašil." zahihňala se. "Ty jsi o mě věděla?" pronesl jsem překvapeně. "Jistě, viděla jsem tě už z dálky." řekla a vyšla směrem ke stromu s šípem. "Hm, možná nebude tak špatný lovec, jak jsem si myslel." řekl jsem si pro sebe. Podíval jsem se k ní a vidím, jak marně zápasí se šípem. Dvěma dlouhými kroky jsem se dostal k ní. "Jsi dost silná, na napnutí luku, ale šíp ze stromu nevytáhneš." zasmál jsem se a pomohl jí šíp vytáhnout. Trochu přebrousila špičku šípu a zastrčila ho zpátky do toulce. "Takže uznáváš, že jsem dost silná, aby ze mě byl lovec?" rozzářila se. "Což o to, silná jsi" řekl jsem " ale jde o to, jestli jsi i schopna naučit se schopnostem, které nezávisí jen na síle. Můžu tě naučit všemu, co umím, ale budeš mě muset na slovo poslouchat." Její oči se štěstím rozzářily, jako dvě hvězdy. "Tak přísahám." řekla a skočila mi do náruče. Nu a od té doby jsme spolu pravidelně chodili na lov a já ji učil tomu, co jsem uměl nejlépe, lovu.
Léta plynula a já měl stále méně věcí, co bych ji naučil. Až najednou začala chodit na lovy sama a já víc a víc zůstával doma. Chodila každý den. Vždy se vracela k večeru. Ráno pomohla v domě, uvařila oběd a odešla lovit. Na to, co jsem si vše naučil se často stávalo, že přicházela s prázdnou. Sice jsem se jí ptal, ale nedostávalo se mi odpovědi. Vždy mou otázku nějak zamluvila a pokračovala v práci. No nedalo mi to. Jednoho dne po obědě, pár minut po tom, co odešla jsem vzal své staré lovecké vybavení a vyběhl za ní. Dalo mi to dost práce, udržet s ní krok a asi za hodinku se zastavila a začala se rozhlížet. Uviděla jelena, velkého a statného dvanácteráka. Počínala si přesně, jak jsem ji učil. Vytáhla šíp z toulce, natáhla ho do luku, zaklekla a zamířila. Šíp vystřelil jako blesk a zasažený jelen po pár krocích padl k zemi. Pár skoky k němu přiskočila, klekla si vedle něho a pro jistotu ho probodla dýkou, aby netrpěl. Chytla jelena za nohy, přehodila si ho přes ramena a vyběhla kamsi na druhou stranu od domova. Proč ho nenesla domů? Copak má ještě někde jinou rodinu? Jiné rodiče, o které se stará? Už několik dní jsme žili jen z toho, co přineslo naše malé políčko. Rozhodl jsem se zjistit, kam míří a proto jsem za ní znovu vyběhl. Za pár hodin, s pár přestávkami, jsme dorazili, k mému údivu, do lidské vesnice. Vypadala, že sem chodí často, protože ji lidé zdravili. Bylo to .. divné. Co tu dělá? A hlavně proč? Copak se ji u nás nelíbí? Zahlédl jsem, jak zašla do nějakého domu. Já za ní nešel, sedl jsem si na lavičku, abych vydechl a popřemýšlel. "I kdyby se chystala nás opustit, " říkal jsem si "neměl bych jí to za zlé. Nesmím. I já opustil rodiče a to jsem byl mladší, než ona, když jsem odcházel." Rozhodl jsem se, že s ní promluvím. Pomalu jsem se zvedl a vykročil jsem směrem k domu, do kterého má dcera zašla. Napoprvé jsem si vývěsky ani nevšiml, ale teď jsem uviděl, že vešla do hostince "U Krkovičky".
Vešel jsem do malého tmavého lokálu plného lidí. Ta tma mi pomohla, že mě Mith neviděla a já se mohl . Chvíli mi dalo, než jsem ji našel, ale nakonec jsem ji uviděl. Seděla v rohu, před sebou měla džbánek a koukala na kroužek lidí, který se shlukoval okolo mladého kluka s loutnou. Nechápu proč, protože na ni ani nehrál. Stále básnil o nějaké zemi Andárii, kde prý vládne mír mezi elfy a lidmi. Moc jsem ho neposlouchal, ale Mith hltala každé jeho slovo. Rozhodl jsem se, že si k ní přisednu a tak jsem taky udělal? "Uh, co tu .. co tu děláš?" řekla překvapeně. "Omlouvám se, ale sledoval jsem tě. Bylo mi divné, proč se vracíš s prázdnou a ještě divnější, že si s tím jelenem, co jsi v lese skolila, šla jsem a ne domů." odpověděl jsem. Vypadala stále překvapeně a nevydala ze sebe ani hlásku. "Klid Mith, uklidni se." pokračoval jsem. "Nemám ti to za zlé, jen to nechápu a chtěl jsem se zeptat." Zdálo se, že se konečně uklidnila. "Víš já tu pracuji. Většinou sem odnesu kořist a jdu hned domů, abych po cestě ještě něco ulovila. Ale od té doby, co sem chodí on " zastavila se a koukla ke klukovi s loutnou. "Vypadá mladě, vím, ale zná toho tolik. Jako by všude byl. Jednou bych chtěla zažít aspoň polovinu toho, co on. Možná si to vymýšlí, to nevím." dopověděla a koukala stále na něj. "Přemýšlíš, že odjedeš do té jeho země vysněné? Té Andárie? Klidně můžeš, my to s matkou zvládneme." přerušila mě a místo na kluka, koukala překvapeně na mě. "Cože? To nemohu. To by nebylo správné, opustit vás. Ne, nesmím." "Víš Mith, já jsem taky opustil své rodiče a bylo mi mnohem méně, než je teď tobě. Možná jako jemu" koukl jsem ke klukovi. "Už očekávám, že jednoho dne přijdeš, řekneš sbohem a odejdeš. Mith, ty musíš odejít. Máš spoustu let před sebou a přeci je nebudeš marnit tady s námi. Nebo s nimi" rozhlédl jsem se. Když jsem otočil hlavu zpátky, neseděla tam. Pootočil jsem hlavu, abych se podíval, kam šla a v tom mě někdo objal. Zašeptala mi do ucha: "Děkuju, děkuju moc!" a sedla si zpátky. "Dobře, odejdu, ale loď do Andárie odplouvá až za měsíc, takže se dobře připravím a nalovím vám něco do zásob. Musím toho hodně udělat. Pojďme domů." řekla a vstala. "Dobrá." přikývl jsem a vstal také. Po cestě domů jsme si hodně povídali. Vyprávěl jsem jí, co jsem dělal, když jsem odešel z domu. Ale ona vypadala, že mě neposlouchala. Asi snila o své cestě. Vůbec jsem se jí nedivil, taky jsem byl takový před svou cestou. Když jsme dorazili domů, okamžitě skočila matce kolem krku a napustila ji dobrých pět minut. Vše jí pověděla. Nám oběma. Byl jsem šťastný a hrdý. Přeci se nakonec rozletí do světa.
No a jak už to bývá, měsíc uplynul jako voda a už jsme všichni tři stáli před domkem a loučili se. Obě dvě brečely, a dávali si sbohem. Já se držel. Kvůli ní. Potom přišla ke mě. Objala mě a spustila. "Děkuji ti za všechno! Za vše, co jsi mě naučil, jak jsi mě vychoval. Prostě za vše. Nikdy na tebe nezapomenu." "Ani já na tebe ne. A běž už, nebo přijdeš pozdě." usmál jsem se. Poklonila se, ještě jedno objetí a už vybíhá k lesu. Na okraji ještě zamávala a zmizela. Snad dojede v pořádku a nic se jí nestane. "Opatruj ji." pronesl jsem k nebesům. Snad se někdy vrátí. ..

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Hayato - 5

Plný počet... příběh se mi ve všech směrech líbí
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 5: 2x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist