Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Aranros von Drakaron

-> Charakterník

obrázek postavy „Kdo tam?“ zvolal noční strážný u brány, když někdo zabouchal na velkou dřevenou bránu na kraji města a ozval se zpoza ní lehký stěkot. Nečekal na odpověď a otevřel dveře, přičemž ven vystrčil ruku se zapálenou lucernou. Venku stála postava zahalená v zeleném plášti a přes hlavu měla kapuci. U její nohy poslušně seděl pes a vrtěl ocasem krásný hnědý pes průměrné velikosti. „Dobrý večer,“ ozval se z pod kapuce ženský hlas, postava zvedla hlavu a světlo lucerny tak osvítilo krásnou mladou tvář potulné elfky. „Co si račte přát?“ „Hodlám tu jen přenocovat, trochu jsem se zdržela v lese, tak promiňte to noční vyrušování.“ „To je v pořádku, račte do města.“ Odpoví hlídač, zavře vrátka a znovu se usadí na stoličku pod malým přístřeškem. „Tak poď ty můj hlídači.“ Řekne elfím jazykem a vydá se ulicí do města.

BŘINK! BŘINK! Ozývá se kovárnou, když v tom přijde další zákazník. „Ahoj Edgare,“ prohodí vesele kovář u kovadliny. „Hezkej den Ekane.“ „Co bys potřeboval?“ „Ále, mám teď trochu peněz nazbyt, tak si zpříjemňujeme život se Sepi. Chtěl bych od tebe nějakej pěknej kroucenej svícen na tři svíce z černýho železa, uděláš to pro mě?“ „Jasně, teď zorvna dělám do zásoby a nějaký speciální objednávky nemám, takže to budu mít do tří dnů.“ „Díky moc a zatím.“ „Jojo, ahoj.“ Kovář párkrát nahnal vzduch do výhně, aby držela teplotu, pak položil nářadí, sedl si na stoličku a utřel pot z čela do zástěry. (Jak já tohle povolání miluju. Tady u nás je klid, ale stejně jdou obchody dobře, když se tu couraj různý dobrodruzi a ty berou jen to, co je, takže mě nikdo nehoní. A pro lidi z města dělám všechno rád, člověka pak potěší, když vidí svojí práci po domech.) Pomyslel si kovář a podíval se na hodiny. (Pro dnešek by to stačilo.) Řekne si v duchu, sundá z krku zástěru, práskne s ní o stoličku, ze které právě vstal a vyrazí rovnou ke dveřím. U dveří sebere z věšaku kabát a hodí ho přes sebe. (Jak já se dneska do tý hospody těšil.) Povzdechne si a vyrazí na krátkou cestu za dva rohy do hostince.

(Co se dneska děje, že tu jsou všehovšudy dva ožralové v rohu?) Honí se hlavou hostinskému za barem, když utěrkou leští sklenice a pozoruje nic v místnosti. Najednou se dveře otevřou a vejde zašpiněná osoba přehozená kabátem. „Nazdar Edgare,“ skoro vykřikne radostí hostinský, „aspoň někdo s kym prohodi pár slov.“ „Dobrej večír hostinskej.“ Pozdraví kovář, posadí se na židly u stolu nejblíž baru a hodí kabát na opěradlo, přičemž se pohodlně rozplácnul. „No jo vlastně, dneska je neděle,“ vykřikne hostinský spokojený se svým rozřešením záhady, „vždyt zejtra jdou všichni makat, tak se necrcaj po hospodách, ale ty si děláš svůj režim co?“ Pousmál se hostinský na Edgara. „To víš zejtra ráno všichni cizinci razej zase dál, takže ke mně přijde někdo až odpoledne, když dorazí někdo novej.“
Skoro nestihl doříct větu a dveře se znovu otevřeli, poměrně po krátké době od příchodu Edgara. Dovnitř vstoupila vysoká štíhlá postava s kapucí přes hlavu, kterou si záhy shodila z hlavy a odkryla se tak její nádherná tvář. Udělala krok dovnitř, zavřela za sebou dveře a rukou pokynula psovi, který byl v závěsu, aby zůstal. Pes zůstal sedět vedle dveří a elfka se ladným krokem vydala směrem k hostinskému, který na ni tak trochu vytřeštěně koukal. V chůzi kývla na kováře na pozdrav a promluvila na hostinského: „Dobrý večer, ráda bych si dala nějaké pečené maso s kusem pečiva a pro mého psa si vezmu kus nějakého dobrého syrového masa.“ Hostinský stále kulil oči a jen přikyvoval. Elfka krátce hvizdla na psa, který se za ní hned vydal a sedla si na druhou stranu místnosti od štamgastů. Edgar hned vyskočil a spěchal k baru. „Děláš si srandu?“ promluvil udivujícím se hlasem, „kde se tady takovádle bytost vzala?“ Hostinský jen krčí rameny. „Koukej se jít postarat o to jídlo a dej mně dva poháry moštu.“
Hostinský hned nalil poháry, postavil je nahoru na pult a zaplul lítačkama do kuchyně, odkud se začal ozývat rachot nádobí. Edgar si silně oddechl, v duchu si dodal kuráže, otočil s ena patách a vyrazil směrem ke stolu, u kterého elfka seděla. „Uctivě zdravím slečno, mohu vás pozvat na pohár? Mé jméno je Edgar,“ vypraví ze sebe s viditelnou nervozitou. Elfka se okamžitě začala usmívat a svýma zářivýma očima si ho prohlížela. „Proč tak eticky? Nejsem žádná velevážená, posaď se tu. Díky,“ řekně, když před ní Edgar položí pohár. Zahledí se do něj a překvapeně na něj vzhlédne. „Jak sjte to věděl?“ „To víte já znám hodně lidí z různých koutů světa a různých povah,“ pokrčil Edgar rameny. „Já se zapomněla představit, jsem Niannistra, psáno se dvěma N uprostřed, ale pro přátele jen Nia.“ Při těchto slovech se usměje a pokývne na Edgara hlavou. „Ty jsi asi místní, viď?“ „No jasně. Asi podle mýho oblečení je to poznat.“ Usmál se. „Jsem v tomhle městě kovář.“ „Aha, já jsem hraničářka a vášnivá cestovatelka, nikde nepostojím...“ Edgar sklonil hlavu. „...určitě se u tebe zastavím, protože potřebuji zbrousit meč a možná se i něco nového užitečného najde. Co se děje?“ „Ale nic.“ Zatřepe hlavou a znovu jí napřímí. Hostinský přinesl jídlo a postavil ho na stůl. V druhé ruce drží misku s masem, ve které je zasazena další miska s vodou. Rozloží je a postaví obě před psa. Nia se zvedne, strčí ruku do měšce a vytahuje zlatky, položila na stůl první a druhou, přičemž říká: „Tohle je za mého přítele a tohle...,“ začne vytahovat další mince. Edgar jí jemně chytne za ruku, aby jí zabránil vytáhnout zlatky. Vrazí hostinskému tři zlatky a rukou ho odhání. Hostinský okamžitě odkluše pryč a Nia stihne reagovat až potom. „To ne, to nemusíš...“ „Já vím, ale chci.“ Zářivě se na ni usměje. „Nebudu ti lhát, jsi hrozně příjemná a hezká, divim se, že tě lidi pouštěj dál.“ Usmívá s eještě více. „Já totiž nikdy tu kapuci nesundavám, ale tady je prázdno. Za chvíli už půjdu spát, zítra určitě přijdu do kovárny, tak si třeba ještě popovídáme.“ Mrkla na něj a Edgarovi to dodalo sebevědomí, že tokovéhle gesto už něco znamená. „Dobře, já se teda vrátim ke svojí sklenici.“ Edgar vstal a lehce se uklonil, Nia mu s úsměvem zamávala a on se otočil a šel si sednout. S dosedem na židli silně vydechl a zasnil se. Nia se po chvíli zvedla od snědeného jídla a odešla po schodech k noclehu.

BUCH! BUCH! Zabouchala Nia na dveře u kovárny. Uvnitř se Edgar hned probudil a začal se vyhrabávat z postele. „Vstávej ty ospalo!“ Dveře se otevřeli a v nich stojí Edgar jen ve spacích trenýrkách. Nia se udivila. (Uau, všude samí ožralové a nažraný balíci, takovýho kováře jsem ještě neviděla.) Přejela jeho vypracované tělo pohledem, když se otočil a hned zase šel dovnitř. „Pojď dovnitř, venku je zima.“ Vstoupila dovnitř a hned jí zavalilo teplo, které do šlo ze spodnějšího patra, kde byla dílna. Hned ze sebe shodila luk, klobouk a plášť. „Máš tady pěknej hic.“ „To víš no, výheň nikdy nezhasíná.“ Odpověděl, oblékl si lehké kraťasy a hodil přes sebe zástěru. „Tak co to bude?“ „Pohnem se teda dolů ne?“ Když došli dolů, Nia začala chodit okolo všech věcí, které byly vyrobeny pro dobrodruhy, jako je ona. Dostala ale nápad. „Potřebovala bych nějakej dřevenej, hodně tvrzenej štít se zeleným přetahem, kterej dost vydrží. Edgar se v duchu zaradoval. „To ale bude trvat minimálně tři dny. Musim dojít za tesařem a pak i za krejčířem, abych něco dobrýho sehnal.“ Nia souhlasně přikývla. „Tobě to nevadí? Myslel sem, že si chtěla vyrážet...“ „To víš, zdejší město je docela pěkný, tak se tady chvilku zdržím.“ „Vždyť si šla včera hned spát, to si byla po městě před tím, než si přišla do hostince?“ „Ty hlupáčku, vždyť je jedenáct hodin, myslíš , že čtyři hodiny jsou málo na projití vašeho menšího města?“ Hlasitě se zasmála. „Aha.“ Podrbal se na hlavě.

Zespoda se stále ozývalo hučení hlasů a vycházelo nahoru více a více tepla. Ozvalo se dupání na schodech spolu se smíchem. Za chvíli už na stěnu proti schodům narazila zádama Nia v milostném objetí Edgara, oba už skoro bez šatů a upadli na postel...

„Ahoj Benny, kluk už je větší, tak bych pro něj chtěl nějakej luk, aby si moh střílet.“ Poklepal Edgar malému Aranrosovi na hlavu. „Nějakej dětskej jo? Mám tady pár takovej akorát za přijatelnou cenu.“ Chvíli spolu vybírali. „Vezmem si tenhle, když ho to bude bavit, tak se třeba někdy stavíme pro lepší.“ Edgar vzal luk, zaplatil řezbáři a šel s klučinou domů.

„Mami, mami, hele co mám,“ běžel Aranros už daleko před tátou do otevřených dveří, ze kterých po chvilce vyšla krásná elfka se sklenicí v ruce. Když klouček přiběhl do náruče matky a ukazoval jí svůj nový luk. Nia se usmívala od ucha k uchu a když k ní dorazil Edgar, políbila a podala mu sklenici. Edgar jí vzal kolem pasu, napil se ze sklenice a všichni šli dovnitř. Všichni se usadili v kuchyni a Nia nalila všem polévku. „Jakto, že sis zasloužil luk?“ „Pomáhal sem tátovi v kovárně a on mi za odměnu chtěl dát luk.“ Nia se podívala na Edgara, který na ni lišácky mrknul. „To by tě s ním měl tatínek taky naučit co?“ „Ano, půjdeme odpoledne na louku?“ Otočil se Aranros na tátu. „To víš, že jo, sice s lukem umím jen minimálně, ale aspoň to. Já mám v ruce kladiva a meče.“ Usmál se.

Sobotu odpoledne i neděli strávil malý Aranros s tátou na louce s pár zakoupenými šípy. Asi po měsíci trénování byl Aranros jedno dopoledne v bytu sám. Nia šla nakupovat na trh a Edgar doplňoval své zásoby a pracoval v kovárně. Lučina si hrál na boje a hledal po skříních, co by mohl použít. Měl své dřevěnné meče a chtěl najít nějaké staré šaty na figurínu. Otevřel máminu skříň a když rozhrábl šaty na ramínkách na konzoli, v zádech skříně se objevil obrovský luk a vedle něj toulec plný šípů. Vedle toho pak ještě v rohu dlouhý meč. Koukal na to jak u vytržení a přemýšlel, kde se to tu vzalo. (Proč by táta schovával meče po skříních a říkal, že s lukem neumí. Zavřel skříň a šel dolů za tátou. „Ahoj, co tě sem táhne?“ „jdu se jen podívat, co nového jsi vyrobil.“ Aranros se začal procházet kolem věcí v dílně a pozoroval každou zvlášť. „Ty nemáš dlouhé meče?“ „Ty já nezastávám a nikdy jsem ani žádný nekoval, proč se ptáš?“ „Já jen tak, viděl jsem je ve městě.“
Nia se vracela z trhu. Když přišla domů, nechala nákup v kuchyni a šla se podívat za Aranrosem, ten seděl na své posteli a na klíně měl šíp s ostrým hrotem a modrými střelkami a obdivoval ho. Nia se úplně zarazila, potom si shodila svůj kabát, usedla na postel vedle dítěte a položila kabát vedle sebe. „Koukám, že si se tady štrachal co?“ „To ty mami?“ Vzhlédl klučina udiveně.“ Matka jen přikývla. „Pojď se mnou.“ Nia se zvedla, vzala Aranrose za ruku a vydala se směrem ke skříni. Když jí otevřela, vyndala z ní luk, toulec a meč a potom odklopila zadní stěnu skříně, kde se objevil další malý prostor. Vytáhla odtamtud všechny věci a oblékla si je. Oblékla si svou koženou zbroj a krátkou sukni, přičemž se odhalily její svalnaté nohy, které Aranros nidky předtím nespatřil, dále toulec na záda, pochvu na pas, kožené rukavice, zelený plášť s kapucí a pevné lovecké boty. Když vyndala svůj zelený klobouk a chtěla si ho nasadit, zarazila se v půlce cesty a nasadila ho kloučkovi. Potom ještě hodila luk na záda a vysadila si na ně kloučka. „Uneseš mě mamí?“ Zeptal se údivně. „To víš, že jo.“ Odpověděla a vydala se s ním ze dveří.
Edgar právě ponořil do chladícího sudu další hotový výrobek a vyhlédl z okna směrem k lesu, kam se rád často dívá, jak při práci, tak i doma. Po louce se rychlostí blesku hnala vysoká postava s dítětem na zádech. „Cože? To snad...“ Edgar vyběhl nahoru do bytu a tam uviděl Niinu skřín plně otevřenou a pochopil. Spokojeně si oddechl. (Někdy to muselo přijít.) Usmál se nad představou, jak matka vyučuje syna boji lépe než otec a s dobrým pocitem se vrátil zpátky do kovárny.

Nia doběhla do středu lesa a sundala Aranrose ze zad. Ten byl ještě pořád údivem celý u vytržení. „Nechtěla jsem, abys o tom věděl, kvůli tvému otci, aby si s tebou užil tréninky a hlavně, abys nevěděl, že máš mámu válečnici. Přestala jsem se svým putováním, zabýváním se přírodou a zbavování světa zlých tvorů po tom, co jsem potkala tvého otce a zamilovali jsme se do sebe kvůli svým zájmům i podobné povaze. A mezi náma, je to pěknej fešák a ty si po něm, takže si tě udržim ve formě, jelikož do kovárny tě nechci.“ Upřímně se usmála a sundala luk ze zad. „Vidíš, kde byla uříznutá ta větev nad cestou?“ „Ano.“ „Teď se dívej, co tě naučím.“ Rychle vytáhla šíp z tulce a vystřelila ho na strom vzdálený asi padesát metrů a trefila se přímo do světlého dřeva po nedávno uříznuté větvi. Aranros koukal s otevřenou pusou. „Na meč máš ještě čas, ale luk tě zaměstná na dost dlouho tréninkem. „Ještě něco ti ukážu.“ Byl podzim, a květiny už uvadaly. Vzala Do dlaní jeden květ na rostlině a když ruce rozevřela, květ byl celý svěží a sytě barevný. „Šáhla Aranrosovi za uši a přejela je rukou. „Všiml sis svých zvláštních uší? Máš je po mě.“ Odhrnula své dlouhé vlasy z ucha. Aranros jí nikdy neviděl, aby si vlasy jakkoli svazovala nebo upravovala, vždy její krásné dlouhé vlasy visely volně dolů. „Jsme elfové, já jsem sem přišla z velkých dálek a můj domov je hodně vzdálený. Všechno co umím, tě hodlám naučit, abys byl vážený muž a mohl se vydat do světa. Nemyslím si, že by bylo dobré, kdyby si zůstal někde na místě.“

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist