Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Allazurel

-> Charakterník

obrázek postavyKroky se rychle přibližovaly. Riskovala krátký pohled za roh. Plápolavé světlo z dohořívajících pochodní ji neposkytovaly dobrý pohled. "K Uzumovi." zaklela tiše Allazurel. Měla toho všeho plné zuby. Nic se jí poslední dobou nedařilo. Cítila chlad na bosých nožkách od kamenné podlahy. Kromě toho slabá noční košilka ji rovněž moc nepomáhala. Byl podzim a tak nebylo divu, že skučící vítr profukoval celou budovou. Mlhavé světlo v dáli začalo být výraznější a jasnější. Jdou si pro ni. Tím si byla jistá. Neměla už kam utéct. Byla v pasti. Kroky pronásledovatele zpomalili. Hledali ji a teď byla ona na řadě. Miriel jim jistě utekla, ale na tom nezáleželo. V uších jí hučelo. Uvědomovala si chybu, kterou udělala. Tiskla se do stínu. Snažila se být neviditelná, zmizet pryč. Někam daleko. Ohlušující ticho ji přimělo otevřít oči. Z poza rohu pomalu vystupoval stín osvětlený lucernou. Pomalu. Velice pomalu se rozhlížel. Věděl, že tu někdo je. Alla se krčila v chladném koutě jako bezbranné kotě. Pronásledovatelka pozvedla ruku s lucernou aby osvětlila i temný roh. Stínem se zableskly drobné zoubky od světla lucerny. "Mám tě."

***

" U Athona toto už!", vztekala se Alla přehazující vidlemi hnůj. "Nerouhej se.", pronesla s úsměvem vedle pracující Miriel. Krátce na sebe pohlédli a obě se zasmály. Delší dobu pak pracovali mlčky. Na fyzickou práci byli už zvyklé a nevadila jim. Oproti všudypřítomným muchám. "Kde jsi se schovala?", zeptala se Miriel podávajíc Alle kousek ze své svačiny. "Áblhe, bhjižní bhídlo bha bhalou bhučebnou.", odhuhlala Alla s plnou pusou. "To nebyl dobrej nápad." "Taky jsem bhystila." Po jídle si chvilku odpočinuli. Zima se blížila každým dnem a proto rády využívaly poslední okamžiky hřejícího sluníčka. "Koho teď máme mít?" "Ropuchu zérzavou." Alla protočila panenky a zamáchala vidlemi. "Raději toto." Pronesla propichujíc imaginárního protivníka. "Ropucha chce vidět prstichraňku. Umíš ji vůbec Alli?" Všeříkající udivený pohled ji jako odpověď plně stačil. "Tak pojď, já ti to ukážu. Máme ještě nějaký čas." Miriel chytila neodporující Allu za zápěstí a společně utíkali k severním ubytovnám. Alla brala Miriel skoro jako sestru. Sestru, kterou nikdy neměla. Proběhli dlouhou spojovací chodbou a po schodech nahoru ke svému společnému pokoji. Nijak jim nebylo divné, že okna jsou všude zamřížovaná. Prý pro jejich ochranu říkala Představená. Sedli si na vrzavé postele a Miriel vytáhla několik pocuchaných obvazů. Prstichrňka. Zvláštní název pro zafašované prsty a volnou dlaň. Když Allazurel obvazování ruky už skoro šlo, byl nejvyšší čas na Ropuchu Zrzavou alias Morticii Fler de Arkanul, mistryni obvazů a obvazových technik.

Ropucha Morticie, dělala své přezdívce čest. Něco jako plesnivá cibule, než ji rozšlápnete. Měla neuvěřitelně vysoký pronikavý a pískavý hlas, což velmi ostře korespondovalo s její dosti kulatou postavou, drobného vzrůstu i na ženu jejího věku. Když si sedla do křesla, byla vyšší, než chodila normálně. Proto většinu času seděla.

Výuka netrvala dlouho. Všechny přítomné kněžky-čekatelky věděli, že je tahle práce jednou bude živit a tak pilně studovali. Allazurel byla jiná. Připadalo jí, že ji dali kratší obvaz než ostatním. Miriel zazářila. Nádherně provedené, žádné zbytečné překrytí, žádné škrcení prostě dokonalost. Rupucha byla nadmíru spokojená. Alla dopadla nejhůře. Ač rychlokurz, jenž absolvovala těsně před hodinou, nebyl ji dost platný. Ropucha po obchůzce a zhlédnutí všech výtvorů zafuněla a rozpustila třídu. Po očku sledovala Allu, jak urychleně mizí s ostatními žákyněmi. Počkala až všechna děvčata odešla. Uzavřela učebnu a vydala se svým kývavým krokem za Představenou do její pracovny ve věži.

Před zdobenými dveřmi se Ropucha zastavila, aby nabrala dech. "Dále", ozvalo se zevnitř. Ropuše nikdy nedošlo, že její funění je natolik hlasité a pronikavé, že nemusí nikde klepat. "Co byste ráda kolegyně Morticie?", uvítala ji mile. "Proč ji tady vlastně trpíme?", začala ropucha zostra. Představená se zvedla od svého strohého stolu se zvonečkem a přešla k protější stěně k soše Athona. "Vadí vám?" "Ano." Po několika minutovém monologu Ropuchy, shrnula všechny schopnosti a dovednosti čekatelky Allazurel do několika ubohých pokusů, za které by už dávno byla vyhozena. "Zůstane tu." pronesla Představená pevně, stále nespouštějící oči ze sochy. Ropucha se nafoukla a zrudla. S neodporujícím souhlasem se otočila a vydala se na cestu k sobě do pokoje. Zámek opět zacvakl a Představená osaměla. Strávila několik hodin stojící u sošky. Váhala. Přemýšlela. Přešla ke stolku a otevřela v něm jeden z několika šuplíků. Odsunula několik papírů a vytáhla jeden dopis. Byla skoro tma a tak si rozsvítila lucernu. Oheň jasně zatancoval a v jeho světle se na stole zaleskla rozlomená pečeť. Četla ho mnohokrát. Musí ji tady mít. Její rodina byla bohatá a po té nešťastné události, co potkala její rodiče, ji ještě jako malou holčičku, donesla chůva přímo sem do kláštera Athona. Představená tehdy souhlasila a slíbila, za velký obnos peněz samozřejmě, že jí poskytne řádné vzdělání a udělá z ní Athonovu kněžku se vším všudy. Netušila ovšem, že malá holčička se jménem Allazurel, bude naprosto k ničemu. Ale slib je slib. Představená vždy dodržela to, co řekla. Chvíli mluvila sama k sobě. Poté k soše Athona. Marně. Tápala. Allazurel rozhodně nevěří a nikdy z ní nebude dobrá kněžka.

Tou dobou se z jednoho pokoje v severním křídle horního patra nesl pláč. "Noták Alli..." utěšovala ji. „Byl to jen sen.“ Allazurel se celá chvěla a v očích měla neskutečnou hrůzu. "Pššš.." hladila ji po slámových vlasech Miriel. "Přestaň, nebo zase příjdou. Víš, že to, co ti udělají je mnohem horší, než ten strach předtím..." Krátké kývnutí jí bylo odpovědí. "Co ti vlastně udělali?" napadlo najednou Miriel a zakousla se do rtu. " Jen mě zbili ", popotáhla. Miriel ji pohladila po tváři "Bolelo to moc?" Alla se posadila v posteli a pořádně si vzdechla. "Nebylo to moc příjemné víš? Ony znaj ty masti a lektvary po kterých si zmizí lecos. Můžou ti udělat moncle jako, když tě třeba kopne kůň a za několik minut není nic vidět, ale stále to bolí. Jsou to bestie ty šmejdský kněžky. Lezou Ropuše do zadnice." přestala se třást a mluvila naprosto chladně, klidně a vyrovnaně. "Bili mě do stehen a asi mi zlomili par žeber. Chvíli mě tam nechali ležet a pak mě něco donutili vypít. Že jsem ostuda kněžek a nemám tady co dělat, že mám odejít. Jenže já nemám kam. Musím tady být." Alla se opět zachvěla a začala pomalu vzlykat. Miriel si přisedla k ní a hladila ji po vlasech. Něco upoutalo její pozornost . Stříbrný předmět se zaleskl. „Ty ju Alli pořád nosíš?“ Fňukající Alla pohlédla na stříbrnou sponku do vlasů. „Kdyť ji mám od tebe. Dala jsi mi k narozeninám. Hned první rok, co jsem se sem dostala. Byla jsi jediná, kdo mi něco dal.“ Miriel se zakousla do rtu a hladila Allu po slámových vlasech dokud neusnuli. Tu noc spali, jak už několikrát předtím, bok po boku.

***

Zabouchání na těžkou vchodovou bránu se neslo chladným večerem. Po jejím zaskřípáním vstoupil vysoký urostlý muž s šátkem na hlavě a jeden malý vychrtlejší a mnohem starší. „Představená! Doveďte mě urychleně k ní!“, zahřměl hlas vysokého po dvoře. Dvojice v doprovodu starších kněžek procházeli kolem velké auly. Nikdo z přítomných si nevšiml drobného kývnutí mezi malým mužem a Ropuchou. Byl to malý úšklebek. Znepokojující na tom bylo to, že se změnil na zlostný úcul. „Je na čase změna povolání.“ ,řekla si v duchu Morticie jdoucí do svého pokoje. Rychle začala balit své věci. Když opouštěla svůj vybílený pokoj uchechtla se. Nemají respekt! Neumí nic! Nejsou to pravé kněžky! Znělo ji v uších. Kývavým krokem došla až k těžké vchodové bráně. S vypětím všech sil odsunula závoru. Zarazila se ve chvíli, kdy se brána sama začala otevírat. Nakoukla do tmy ven ze dvora. „Je tam někdó?“ váhavě se zeptala. Ze stínů vyšel drobný muž. Pak další. Další. Další a další. Bylo nich několik. Ve tmě se to nedalo spočítat. „Má mi být vyplacena odměna!“, zaskřehotala Morticie. „Ano. Víme kdo jste a mám vám vyřídit, že bez vaší pomoci bychom ji nenašli. Ale mam nové rozkazy ohledně vaší odměny-.“ „Nové? Co? Jaké nové rozkazy? Co tím myslíte?!“ „Vaši odměnu...“ dodal s úšklebkem a tasil meč stejně jako všichni ostatní. Nocí zazněl jeden malý, rychle umlčený výkřik. „Chlapy, víte, proč tu jsme! Tak do práce.. placení jste za to dost. Užít si můžete dle libosti, ale musí zemřít. Všichni. Do poslední.“ Na hlavní bránu dopadla první sněhová vločka. Pak několik dalších a následně začaly padat, jako vytrvalý déšť.

Představená tou dobou seděla za svým stolem. Oba muži po stranách dveří. „Chci tu nejlepší a nejhorší“, rozhodil nonšalantně rukama starý muž. „Mladé pokud možno.“ dodal po chvilce s úšklebkem a hodil na stůl objemný měšec z kterého se vysypalo několik zlatých mincí. „Není to zrovna obvyklé přání.“ opáčila Představená a zacinkala malým zvonečkem na stole. Dveřmi téměř vzápětí přišla jedna ze starších kněžek. „Dojdi pro Miriel.“ řekla rázně. Kněžka kývla a zavřela dveře. Nastalé dlouhé ticho se stalo téměř nesnesitelným. „No a tu druhou?“, nadhodil stařík. „Nevím k čemu by vám byla. Žádná taková není.“ odpovědí jí byl škleb. „Neříkejte mi, že nějakou neschopnou zde nemáte? Šak nějakou jistě musíte mít.“ Představená začala pochybovat. „Jste si něják jistý. Svým tvrzením, že naše kněž-“ „S tím se běžte k Uzumovi.“, skočil ji do řeči. "Přece nějakou nemožnou neschopnou jistě máte. Blonďatou...“ na konci se doširoka usmál. Představená vytřeštila oči. „Vy myslíte A-“ dveře se otevřely a vstoupila mladinká Miriel. „Nu to je mi ale slečinka!“ „Dobrý večer madam a vám také pánové. Kněžka čekatelka Miriel třetí stupeň.“ dodala se slabou úklonou „No to je mi ale pěkně vychovaná dívenka.“ obcházel kolem ní a měřil ji pohledem. Byla v noční košilce. „A ta druhá? Allazurel?“ Židle Představené se vzápětí převrátila. Čepel od vysokého muže zasvištěla vzduchem. Na zem dopadla část hůlky, kterou Představená chtěla použít na obranu. Chvíli civěla na uřízlý předmět. „Ale ale ale. Proč tak zhurta Představená?“ Než se Miriel vzpamatovala vysoký muž ji pevně chytil a zakryl ústa. „Teď mi povíte ve kterém pokoji se ta malá čubka nachází. Nebo si tady Frič pohraje s Vaší oblíbenkyní.“ „Athon vás ztrestá! Nikdy vám to neřeknu. Jste jen prachoby-“ „V tom případě pro vás mám druhou možnost. Nedáváte mi na výběr Představená.“ otočil se a s posměškem kývl na Friče. Ten silně udeřil Miriel jílcem meče do spánku. Její odpor povolil. Přešel ke stolu k Představené a hodil Miriel na stůl jakoby to byla hadrová panenka. Vzápětí ji rozerval šaty a tázavě se podíval na starce. „Ještě počkej. Věřím že Madam bude dost chytrá aby nám to řekla, nebo si tady Frič udělá dobře. To víte. Námořníci to nemají lehké. Zvláště po delší plavbě.“ Představená rychle uvažovala. Pud sebezáchovy nakonec vyhrál. „Slibte mi ale, že Miriel a ostatním kněžkám nic neuděláte.“ Malý muž váhavě pokyvoval. „Dobrá. Kde tedy je?“ Představená se podívala na probírající se Miriel z mrákot. Odpusť mi to Athone, zabědovala si pro sebe. „Severní ubytovna. Horní patro. Páte dveře zleva.“ sklopila hlavu. „No vidíte, že umíte být rozumná.“ Miriel už byla skoro v plném vědomí, jen se zmateně rozhlížela. Starší muž přešel ke dveřím. „Vyřiď to rychle.“ šeptl s úšklebkem a zabouchl za sebou dveře. Na chodbě ho uvítali společníci, očividně se postarali o starší kněžky a někteří na nich ještě pracovali. „Za mnou džentlmeni!“ Vydali se spojovací chodbou k severním ubytovnám. Na schodech do horního patra byli už rozděleni. Čekali na starého muže až jim dá znamení. Ten našel dveře, které hledal. Vytáhl meč a vzal za kliku. Dveře se lehce otevřely a starší muž vešel dovnitř. Rychle je za sebou zavřel. Neslyšně. Nemohl udělat chybu. Šlo o moc peněz. Očima prozkoumával tmu v pokoji. Šatník, velká truhlice a dvě postele. Jedna s odkrytou přikrývkou a druhá, zvedající se. Spokojeně se zašklebil. Pomaloučku přešel k posteli a nachystal si meč. Strhl přikrývku a chytil děvče pod krkem. Ta nestačila ani křiknout a už kolem sebe začala kopat a máchat rukama. Byl to silný stisk. Moc silný. Moc povědomí. „Tak přece jsem tě našel ty malá děvko!“ Udeřil jí jílcem do hlavy. Její vzdor zeslábl. „ Můžete!“ zakřičel a po severní ubytovně se okamžitě začal šířit křik a děs. „Já už mám co jsem hledal.“ udeřil pěstí s mečem Allu do hlavy. „Ano nevíš, co mi to dalo snahy. A peněz!“ udeřil ji znova. „Ano ano až moc peněz!“ úder. „Ale všechno bude mé! Celé dědictví tvé rodiny bude mé!“ úder „Jen co tě zabiju!“ úder. "Tentokrát tě už nikdo nezachrání ty malá čubko!" Allazurel ležela na své posteli v noční košilce a nejevila známky života. Stařík povolil sevření a položil si meč na truhlu. „Uh, ale že jsi mi dala ale zabrat co? Ty malá couro. Ještě jsem s tebou neskončil.“ roztrhl její noční košilku. „Když už to má být tvá poslední noc, tak aspoň ať si ještě užiješ!“ rozepnul si přezku na kalhotách. Allazurel se sem tam slabounce nadechla. Nepatrně neznatelně. Nebyla při vědomí. Nemohla se bránit.

Nabyla vědomí. Těžce oddychující smradlavý dech ji donutil otevřít oči. Využila chvilky a jednala rychle. Rukou sáhla na své krátké vlasy. Byla tam. Vždycky ji tam měla. Stříbrnou sponku do vlasů od Miriel. Rychle jí uchopila a vší silou ji vrazila staříkovy do oka. Ten jen zakřičel a snažil se sponu dostat ven. Alla k sobě stáhla jednu nožku a vší silou kopla starce do ohryzku. Rána ho odhodila z postele na zem. Začal chroptit a držel se za hrdlo. Allazurel rychle prolezla jeho oblečení. Dýka. Pevně ji sevřela vrhla se s ní na muže. První bodnutí bylo jednoduché. Svalila se na něj a zabodla mu dýku hluboko do hrudníku. Přesně mezi žebra. Staříka chytil amok. Rozdával rány všude kolem ve snaze zasáhnou Allu. Párkrát se mu to podařilo, ale Alla byla rychlejší. Vyhnula se jeho dalšímu úderu a vytrhla mu dýku z těla. Stařík se pomalu přestával bránit, jak z něj otevřená rána vysávala život. Mladá dívka ho začala bodat. Stále a stále víc. Nakonec mu rozpárala celé břicho. Třásla se, lapala po dechu a zakrvácenou rukou si otřela obličej.

Vztek, stud, odpor a hnus. Cítila opovrhnutí ke všemu, co měla a znala. Na ničem už nezáleželo. Chtěla jen najít Miriel a utéct s ní. Jedno kam. Hlavně daleko a rychle. Pohlédla na své zakrvácené ruce. Pozorovala temně červenou linku cizí krve tekoucí po jejím zápěstí. Podívala se na staříkovo rozkuchané tělo. Rychle se sehnula a chytila se za břicho. Zvracela. Utřela si pusu zakrvácenou rukou a rozhodla se. Z vedlejších pokojů slyšela mnohý křik a nářek. Střídavě se dívala na meč, položený na truhlici a dýku ve své ruce. Meč byl na ni moc těžký. Pevně stiskla dýku a rozeběhla se z pokoje. Její bosé nožky pleskaly po kamenné podlaze. Často se zastavovala a mezi mnohým křikem se snažila zaslechnout ten její. Mirielin. Uvědomila si, že ji vlastně nikdy neslyšela křičet nebo řvát. Rozhlížela se po chodbách, ale ty byly prázdné. V pokojích za ní se stále ozýval křik a nářek. Hlavou jí probíhali obrazy a představy. Teď ne. Musím ji najít. Doběhla k velkým dveřím učebny a otevřela je. Udeřil ji pach krve. Než zase začala opět zvracet zahlédla několik spolužaček, poházených jako hadrové panenky. Všechny do jedné. Mnohým z nich chyběli končetiny. Dělali se jí mžitky před očima. Nenáviděla to tady. Proklínala všechno špatné co se jí stalo. Sváděla to na Athona. Nebýt jeho chůvy, byla by jistě dána někam jinam. Do bezpečí. Riskovala další pohled na zohavená těla. Nemělo smysl tu déle zůstávat a hledat přeživší. Nikdo nebyl. Náhle jí proletěla myšlenka hlavou. Byla vlastně u Představené, nebo tam měla Miriel namířeno. Rychle se rozeběhla k velkému točitému schodišti. Udělala chybu, utíkala moc rychle a nahlas. Nečekaný silný úder pěstí, ji téměř okamžitě zastavil na místě. Dýka ji vyletěla z rukou daleko dopředu. Sama vyprskla několik kapek krve. Pocítila ohromný tlak na vnitřnosti. Svalila se na zem do kuličky, jako podseklý strom. "Tak ty chceš utýct žé?", zahřmělo na chodbě. „Nu jednu ještě zvládnu!“ dodával si vysoký muž odvahy. Cítila na sobě cizí prsty. Pevně ji přitiskl k zemi. Téměř celou ji zavalil svým tělem. Nemohla se už bránit. Zoufale kňučela a kopala nohama. „Hehe, co bych to byl za chlapa, abych tohle nezvládl. Ty dvě nebyly nic moc, ale ta mladá měla aspoň nějaké pěkné tělíčko.“ Ty dvě? Blesklo hlavou Alle. Kdyť dál po schodech je jen pracovna Představené a tam šla přece... Vztek, slzy, plamen cítila to všechno v sobě. Jeho smrdutý dech. Jeho špinavé ruce. „Miriél!“ vykřikla společně s ránou a udeřila pěstí muže do hlavy. Odpovědí ji byl smích strašnější než smrt sama. Chytil její drobnou ručku za zápěstí a vší silou udeřil kousek nad hranu schodu. Něco křuplo. Alla vyprskla krev ještě jednou. Bolest ji ochromila. Za několik vteřin už necítila nic. Chtěla zemřít. Cítila, jak k ní leze blíž, jak se po ní sápe. Osahává ji a šklebí se přitom. Nevěděla už, co dál. Brečela vztekem, studem, bolestí i lítostí. Nikdy v něj skutečně nevěřila. Ještě jedno se nadechla, našla v sobě sílu a zakřičela jeho jméno. Pak se svět zastavil.

Záře ji zprvu oslepila. Zakrývala si oči rukama a s údivem zjistila, že oběma. Stála tam zcela sama. "Proč mě voláš dítě?" zaznělo ji v uších. Marně hledala zdroj. Tušila, s kým mluví. "Athone?"

Muž se spokojeně uškleboval a liboval si ve své činnosti. Sem tam si otřel pot. Dívka náhle otevřela oči. Ony nezářily, ony plály! Celé její tělo se v mžiku obalilo vlnícím se ohněm. Než z dívenky slezl, popálil si ruce, kterými ji tisk k zemi. Začal rychle ustupovat a oblékal se. Cítil její žár. Viděl jak se dívka pomalu zvedá. Pohybuje s rukou, kterou ji jistě znehybnil. Chvíli ji pozoroval, jak sama udiveně sleduje svou vlastní paži. Rychle se otočila k němu. Její spalující žár vysušoval vše v okolí. Rychle vytáhl meč a pomalu ustupoval po schodech nahoru. Plápolající postava k němu pomalu šla. Cítil, jak se meč stále rychleji a rychleji zahřívá. Věděl, že mu jde o život. Riskoval jeden výpad a s křikem zaútočil. Rána nedopadla. V blízkosti hořící postavy se meč roztavil a odpadal na zem. Stejně jako ruka, jenž meč držela. Skučící muž se svíjel na zemi a držel si pahýl. Allazurel se k němu sehnula. Podívala se mu zpříma do očí. Ten pohled, bylo to poslední a nejhorší, co v životě kdy viděl. Pohled na všechnu tu zlobu, bolest, utrpení, vztek a strach hnaný pomstou. Plápolavá postava mlčky sledovala, jak muž hoří a mění se v popel. Pomalu se dala do chůze. Z pod jejích hořících nohou se vypařoval čerstvě napadaný sníh, který sem dopadal z rozbitých oken. Jen několik kroků. Byla u dveří. Slabá ručka vzala za dveře a otevřela je. Byla tam Představena s uříznutou hlavou a ... "Miriel!" Vykřikla Allazurel. Jako mávnutím kouzelné hůlky zničeho nic její záře s plamenem pohasla. Rychle se rozběhla k bezvládnému tělu na zemi u stolu. Přiklekla k ní a odhrnula zakrvácené vlasy. Měla těžce poraněnou hlavu, rozervané šaty a krev jí vytékala i z jiných zranění. Allazurel se dala do beznadějného pláče. Miriel najednou otevřela oci. "Miriel ? " "Pššš Alli... nekřič" velmi slabě pronesla "Uteč..." šeptla pomalu odcházející " Nééé NÉÉ .. nesmíš!" Křičela Alla. Miriel pomalu zvedla krvavou ruku a chytila Allu za temeno hlavy. Pomalu ji k sobě přitáhla. "Vždycky jsi pro mě byla vším." políbila ji.

Když její rty vychladly, začala Alla cloumat s jejím tělem. Bezmocně však. Bylo pozdě. Nabrala její tělo do náruče a zvedla se. Vytřeštila oči nad tou vahou. Udělala jen několik kroků a svalila se i s tělem na zem. Nevěděla, jak dál. Zkoušela ji táhnout po zemi, ale vysilovalo ji to ještě víc. Zase si ji vzala do náruče, ale tentokrát neudělala ani krok a znovu se sesunuli k zemi. Alla byla už vyčerpaná. Přitáhla si bezvládné tělo k sobě jako panenku. Litovala všeho. Houpala s bezvládným tělem a hladila její vlasy slepené krví. Ne. Nemůžu tě tady nechat. Odhrnula vlasy z němé tváře a mluvila přímo k ní, jako by ji měla slyšet. "Já nemůžu Miri. Nejsem dost silná. Odpusť mi to." Dala se do pláče nad svou vlastní neschopností. Opět přitiskla bezvládné tělo k sobě. Držela ji pevně. „Když tě nemůžu odnést, tak tady s tebou zůstanu.“ Ruce se jí pomalu začínali chvět. Cítila, jak slábne. Kamenná podlaha a skučící zimní vítr ji rychle odebírali poslední zbytky sil. Byla stejně studená, jako podlaha, na které seděli. Věděla, co přijde. Spánek. Dlouhý spánek. Naposled se podívala do tváře té nejbližší osoby, jakou kdy v životě měla. Naposled jí odhrnula zakrvácené vlasy a pohladila ji po tváři. Slzy opět pomalu začaly téct. "Miluji tě" špitla do ticha a políbila ji. Usnula.

Myši v klášteře byly obzvláště inteligentní a uměly vycítit, kdy se blíží jejich konec. Ty nejchytřejší už byly dávno pryč. Ty méně chytré už utíkaly k nouzovým norám. Ta nejblbější ze všech právě pozorovala, jak jedno ze dvou ležících těl, náhle vzplálo. Byla natolik blbá aby se dívala, jak hořící drobná postava bere tu druhou ze země do náruče, jakoby to byla nějaká její panenka na hraní. Naše myška patřila k "ochutnavačům" tedy skupině myší, jejichž úkolem bylo každé jídlo ochutnat a doufat, že nebylo otrávené, než se do jídla pustili ostatní. Není divu, že pud sebezáchovy ji nic neříkal. Obě postavy postupně začali plát stále žhavějším a červenějším plamenem. Nebyla to obyčejná, jasná záře. Tohle bylo peklo. Plamen vytvořil kolem postav široký výr stoupající až k vysokému stropu. Zanedlouho už vylézal z oken. Pracovnu Představené zachvátil oheň. Živá pochodeň se dala do pomalé, o to více smrtící, chůze. Říkejme jí odvážná, neb o mrtvých jen v dobrém, myška si ani neuvědomila, co ten náhlý závan tepla znamená.

Tou dobou, jiná myška, utíkajíc před jistou předtuchou dostala najednou strašlivou žízeň. Odbočila tedy od ostatních a rychle vyhopkala nahoru ke kašně. Rozhlížela se sem a tam a hledala vědro, vždycky tady bylo. Náhle jí něco zašimralo v nose. Pach spáleniny a kouř. Hledala zdroj. Její malá kulatá očka jen odrážela vzdálený plamen. Následoval výbuch. Celé horní patro hlavní budovy bylo pryč. Zdálo se, že hoří i kámen. Oheň pohltil celou velkou aulu a přilehlé učebny. Praskot starých trámů byl ohlušující a žár, no přiznejme si, že na bezpečnou vzdálenost v zimně i příjemný. Myška byla natolik zvědavá, že sledovala odkud a co to vlastně hoří. Pozorovala, jak začátek spojovací dlouhé chodby, jediné cesty do severní ubytovny, začíná hořet za jasným plamenem. Její mozek nedbal výstrah instinktů a sledovala pomalu jdoucí jasný plamen v čele, za kterým se táhl oheň, natolik horký, že měnil každý pevný objekt v neodporující kaluž čehosi tekutého. Malým mozečkem proletěla myšlenka nehorázné představivosti a vnukla vědomí obraz divně bublající kaluži připomínající roztavený sýr. Naneštěstí tato myšlenka byla vzápětí nahrazena jinou, že tělo není tak žíznivé, aby tady zůstala a dala se rychlého útěku. Jednou se zastavila a podívala na obraz zkázy. Už nebylo ani dolní patro natož aula. Spojovací chodba byla celá v plamenech a pomalu se bortila. Viděla, jak jasné světlo, osoba nejspíš, nesoucí jinou, vstoupili do severní ubytovny. Další myšlenka ji zastavila o půl kilometru dál, prosba od tlukoucího srdíčka ať zastaví, neb hrozilo, že se zastaví. Ohlédla se ještě jednou. Noční obloha byla osvětlena z dálky hořící budovou. Její mozeček neuvažoval, jak je možné, že i tady, tak daleko je cítit žár. Její mozek neznal slova jako "nadpřirozeno" či "božský". Našla si úkryt a usnula hrozným snem plných hořících sýrů.

*

Allazurel se probudila. Zamžourala, neb nevěřila tomu, co vidí. Stála tam Miriel, průzračná a čistá jako křišťál, hořící jasně plápolajícím býlím plamenem a vedle ní... Plápolající druhá postava měnila barvy, jako silný vítr otáčející stránky v barevné knize. Tedy neměnil barvy jako takové, spíše jen odstíny. Od slabě fialkového odstínu květu fialky přes barvu žlutých pampelišek až po krvavě červenou. Očividně přemýšlel. Přecházel sem a tam a neslyšně se s duchem bavil. Oba společně pohlédly na ležící Allu, která stále ještě nechápala. "Budiš.", pronesl velký plamen. Miriel ani ne přišla, spíše se vzduchem jako letící pírko přenesla k Alle. Srdečně ji objala. Chvíli se zpříma na sebe dívali. Teprve teď si Alla uvědomila jak krásná Miriel vlastně je. Chvíli se na sebe dívali. Nevyřčená slova se vznášela ve vzduchu, pak se Miriel rozplynula. Alla chvíli zděšeně pozorovala druhou postavu, ale pak jí to došlo. "Děkuji." pronesla slabě. "Zapomeň Allazurel, dítě neštěstí,“ začala postava pevným hlasem.“Jdi dál. Cestou na východ narazíš na vesnici. Vyhledej muže, jenž toho dne, kdy úplněk osvětlí celou noc, bude na molu bědovat mého konání a požádej ho o pomoc. Poslouchej a uč se. Jednoho dne tě vítr zanese do země velice vzdálené. Do země Andarie. Do země nevěřících či bloudících duší. Vyhledej muže, jenž hlásá mé jméno. Jedině on ti bude moci pomoci." a zmizel.

******

"Tož Alla, pohni tou svou řiťou ať je to v cajku." Pronesl postarší pán, kouřící dýmku. Odpovědí mu byl úsměv. Tak krásný úsměv mu vždy povznesl jeho truchlící srdce. Bylo to ten den, kdy mu takřka pod rukama zemřel jeho jediný syn. Ten den chtěl skoncovat se svým životem. Když ale uviděl tuhle dívenku, něco se v něm hnulo. Sirotek, pomyslel si. Ale holka pracovitá, to jo. Mocně potáhl tabák z dýmky až se zakuckal. "Herdek, čo to je za matroš?" Oba se krátce zasmáli. Nebyl to ani jeden rok a obchod vzkvétal jako nikdy. To dítě si zaslouží víc, věděl to. Je sice trošičku mladší, ale věřil tomu, že to nevadí. "Chalane!" Doběhl k němu o něco málo starší chlapec než Alla. "Ano kapitáne?" "Je ta bárka připravena vzlétnout?" chlapec již znal starého kapitána hantýrku. "Zajisté, pane kaptáne!" "Dobroš. Hókni na Alberta ať vocaď vypadne." Věděl, že až opět přirazí, tak to bude naposledy, co Allazurel vidí.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
prozatím žádné komentáře
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist