Kwanghattaburghi rozhodil věštecké kosti do kruhu, který předtím
pečlivě vyšlapal ve sněhu podrážkami svých okovaných bot. Někde nad ním vztekle zakrákal havran. Kwan, jak mu někteří říkali, tomu nevěnoval pozornost. Bohové mu řekli, že má čekat, a on měl spoustu trpělivosti, protože smrt, která se za ním už dávno měla zastavit na první a poslední schůzku se nejspíš někde zdržela. Už víc než padesát let. A tak, každý den, v každém počasí, vystoupal na vrchol hory a rozhodil své věštecké kosti ohlazené časem věků. Bohy totiž není radno dráždit a on byl rád, že s nimi už tolik desetiletí dobře vychází.
Mlčky studoval polohu kostí tak, jak dopadly do sněhu.
"Zas hovno stát", prohlásil po chvíli nepříliš zklamaně a chystal se k odchodu zpátky do jeskyně, kde ho čekala jelení kýta zdvižená nad ohništěm, aby zůstala teplá, ale nespálila se.
Ozvalo se zapleskání křídel a mezi kosti, které chtěl Kwanghattaburghi zrovna shrnout zpět do váčku z elfí kůže, se snesl havran. Popadl jednu kůstku do zobáku a vznesl se zpět k obloze.
Kwan ho mlčky pozoroval, dokud nezmizel v lese pod horou a pak sklopil zrak ke zbývajícím kůstkám. Stařičké zornice potažené bělavým povlakem se prudce rozšířily.
"A do kočičí prdel!", prohlásil stařec.
Vzduch se prudce smrštil, ozvalo se podivné plesknutí a vzduchem zavonělo moře a vůně jídla z přístavní krčmy.
Sněhová plošina zůstala bez pohybu několik dlouhých vteřin. Po nich se v kruhu vyšlapaném ve sněhu zjevila vysoká, kostnatá postava v černém plášti třímající kosu. Rozhlédla se kolem dokola a zatvářila se výrazně podrážděně.
Kdyby tam Kwan ještě byl, klidně by jí vysvětlil, že i bohové mají smysl pro humor.
....I když velmi osobitý......
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Kwanghattaburghi rozhodil věštecké kosti do kruhu, který předtím 