Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Ug

-> Charakterník

obrázek postavyProlog I
Ugův příběh není žádná básnička! Už je to dávno, co si Ug prošel tím největším peklem a i po řádce let to v něm zanechalo stopu, která se s ním potáhne nejspíš až do samého konce! Příběh o Ugovi, co vám budu vyprávět, není výčtem jeho personálních charakteristik, vůbec né! Však se přesvěčte sami...

Část první: Když věčné se stane zapomenutým

Po stěnách krev stékala a v chodbách pach strachu čpěl. Kolem hradu již prázdno bylo, ne, bylo tam mrtvo! Sídlo paní Ancalimé leželo pod tunami kostí. Tam, kde seděl bosý chlapec, který se k bohům neznámým modlil, však ani kapka krve nezlela a místo zdálo se býti prostoupeno čirým světlem. I přes fakt, že nebylo zde oken žádných! Neměl jméno ani strach. Nic neměl a přesto mu nic nechybělo. Jen jedna věc, byl sám a to se vůbec nelíbilo! Vydat se na cestu a zapomenout mu bylo určeno!

* * *

Část druhá: Pýcha

Neuplynul ani rok, i když jako věčnost se ten čas chlapci zdál. Po světě se s odporem setkal a velký duch ve chlapci se plnil zlobou. Naučil se mnohému, avšak největší školou mu byl život sám! Opovrhován a sražován držel postavu svou vzpřímeně a nikomu nic zadarmo nedal. Po každé ráně vstal a pár slibů, slibů k bohům, si dal. Že mstít se nebude, však jednou jim cestu najít pomůže a začít musel právě u sebe!

Prolog II
Ug procestoval snad všechna města Andarie a nikdy si nezapsal ani nepokoušel zapamatovat cestu, či název města. Všude to pro něj bylo stejné. Teprve tehdy si začal říkat Ug, avšak proč, to do dnes nikomu neřekl. Neměl to jednoduché, byl považován za tupce a sirotka odkopnutého plebs. K jeho chybě, neměl to jak vyvrátit, i když něco mu uvnitř říkalo, že věci se mají jinak. Učinil tedy několik rozhodnutí a náš příběh teprve začíná!

* * *
(17.3.2013)
Jak Ug přijit o usak!
Velký kůň se sehnul, aby nabral vodu z průzačné řeky, která tekla zemí. Byl to největší kuň, jakého jste kdy mohli spatřit. Měl hřívu přinejmenším metr dlouhou a hebkou jako by ho denně česali ti nejlepší elfští hraničáři. Žil v zemi, kde lidé, barbaři i elfové žili v míru a kde k sobě byli všichni velmi uctiví. Sehnul se znovu, aby ukousl té nejzelenější trávy, jaká rostla právě jenom zde, na místě luk rozsahlých, že tisíce krav se na nich pásly a žádná nikdy neměla hlad.
Překusoval trávu a rozhlédl se po lesích, ve kterých špičky stromů dosahovaly výšek nevídaných a kde vegetace byla tak hůstá, že ani nejodvážnější dřevorubec se neodvážil vstoupit hloub nežli pár kroků a kam žádný tvor při zdravém rozumu neodvážil se vstoupiti v noci.
V této zemi plné úrody, kopců, lesů, řek, luk s ovocnýmy sady, lidí, elfů, barbarů, lidí počestných i udatných, v zemi s vojskem, že by člověk nepohledal neměli krále ani císaře. Neměli žádného hlavního vůdce, který by jednal se zemí v záměru svých vlastních záminek, nýbrž vládla lidu zde byla stanovena. A takto tato země vzktvétala a velice se jí dařilo. Občané věřili, že štěstí jim přináší velká paní Ancalimé, která bydlela v tom nejkrasnějším zámku na světě. Každou noc se z hlavní věžě ozýval tak líbezný hlas, že každému v okolí srdce pookřálo a každý, ke komu hlas paní dolehl, věděl, že zítra bude krásný den.
Jednoho večera se jeden statečný člověk rozhodl vstoupit do toho nejtemnějšího lesa, aby mohl nasbírat silné byliny, které rostly pouze v hlubokém stínu. Dlouhé hodiny hledal, až se uplně ztratil. věděl, že tento osud už potkal mnohé válečníky a žádný nedopadl dobře, pokud do půlnoci nenašli cestu ven. Bloudil lesem dál a dál. Strach se proměnoval v šílenství. Cítil, že krev v jeho žilách tuhne a pocit, který mu zužoval jeho dýcahcí cesty, je umocňován každým krokem.
"Čím to jen může byt?!" Opakoval si stále dokola.
Nebyla to náhoda! Nebyl to strach z nestvůr, na ketré byli hrdí a pyšní válečníci země zvyklí. Byl to pocit dosud nevídaný! Už snad tisíckrát byl v lese a aspoň stokrát se ztratil, ale nikdy mu ani koutek neucukl. Avšak nyní? Krok po kroku se rozum měnil v šílenství a pak to objevil! Stála před ním jeskyně. Napohled malá, ale když vešel dovnitř cítil tu sílu!
Kdysi počestný bojovník hájící svou vlast, milující svou zemi... Nyní? Rudé oči, síla se mu zvojnásobila, ale jeho charakter byl potlačen. Byl zasypán dávno zapomenutou, mocnou a magickou slitinou mitril!
Byla to látka s takovou magickou silou, že ani nejsilnější a nejbohatší tvor v zemi ji nedokázal odolat. Kdysi ji jeden národ skřetů objevil a pak po několik staletí ovládl celý kontinent. Ale tak silná látka sebou nese obrovská rizika. Obyčejní líde, dokonce i elfové nebo hrdí barbaři, nikdo z nich nemá šanci této látce odolat.
Jejich touha po látce je změní v nestvůry.
Té noci se z člověka stal ďábel. A pani Ancalimé zpívala tu noc naposled..
Netrvalo tomu dlouho a zpráva o znovu nalezeném mitrilu se roznesla po celé zemi. Všechno se změnilo, tráva už nebyla tak zelená a hlas paní říše vymizel.
Začali ukrutné boje a zavládl chaos. Spolčili se lidé, kteří byli zároveň nejpočetnější skupinou, ale jejich nezdolná touha po mitrilu je vraždila mezi sebou.
Hrdí a silní barbaři, kteří měli mitrilu po málu, se zatáhli a pevně a udatně bránili svou část země, ketrá jim zbyla, i přes obrovské ztráty proti mitrilem obrněným lidem. Elfové, urození a vznešení, snažili se na zemi srovnat opět mír a pořádek. Boje na život a na smrt však neměly konce.
Jednoho dne se obrovská bitva strhla. Elfové byli zatlačeni do úzkých a úplně zničeni! Ženy na místě popraveny a děti odvedeny. Ale nebyl to konec. Na vítězné
cestě zpět lidská rasa opět propadla do spárů chtivého mitrilu, když generál nechal popravit polovinu svých mužů pro větší zisk z bitvy. Vznikla vzpoura a do řežby mezi lidmi
vletěla barbarská jízda a smetla lidskou armádu. Generálovi lidské armády, která byla rozprášena, se podařilo uniknout, ale nezbylo mu nic víc než pár dětských zajatců
a ta nejsilnější mitrilová zbroj, která byla srdcem všeho mitrilu. Utekl již na spustošený zámek, kde kdysi pobývala paní všeho lidu, co se ztratila neznámo kam.
Krutý a poblázněný generál vzal nůž a rozhodl se elfským dětem uřezat uši, aby po elfech, které z celé duše nenáviděl, nezbylo ani památky.
Setkal se ale z nevídaným odporem. S každým uříznutým uchem klesala jeho síla. Jako by ty děti byly mocnější než samotný mitril. Když uřízl uši tomu poslednímu,
vystřelil paprsek světla a probodl generálovo kamené srdce. To se rozpadlo vejpůl a generál padl mrtvý k zemi. Poslední elfské dítě nebylo obyčejné, mělo nezvykle
silnou auru. To jeho rodiče obětovali svoje životy pro záchranu jeho života a díky tomu se mu jako jedinému z dětských zajatců podařilo přežít.
To nebylo jediné, paprsek, co vyšel ze síly elfských dětí, nezničil jen samotného generála, nýbrž pokořil i kletbu, která byla uvalena na mitril a kvůli níž
celá země byla spustošena.

A tak začal Ugův příběh, kdy sám bloudil po světě, netušil kam patří a pouze na jedno místo, kde zbylo pár udatných barbarů, se vracel rád a kde se mnoho naučil.
Jak to s Ugem dopadne? To zatím nikdo neví!

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 2

Moc jsem se toho nedozvěděla, a ještě míň z toho mi utkvělo v hlavě aspoň do doby, než jsem se přihlásila heslem do téhle sekce. Cením snahu o originalitu jazyka, ale k takovým experimentům je potřeba nejdřív opravdu znát gramatiku a význam slov (modlejíc, nezlela?, nýbrž...). Chtělo by to ještě učesat a upravit.
Vesi

Nekonzistentní, přešroubovaný...chyby, překlepy...ani jsem to nedočetla...sori... Nechápu, tvoje RP hraní bylo skvělý a příběh takovej propadák? Fakt mi to hlava nebere.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 2: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist