Zastavili se před hospodou. Jeden z nich, patrně velitel, smekl před Bonhartem kuní kolpak. Měl osmahlou pleť a nosil tenký černý knírek, jenž vypadal jako uhlem nakreslená čárka na horním rtu. Ciri si všimla, že jeho horní ret sebou co chvíli zaškubal. Byl to nervový tik, vyvolával však dojem, že se muž neustále vzteká. A možná, že se skutečně vztekal.
„Zdravím, pane Bonharte!"
"Zdravím, pane Imbro. Zdravím vás všechny, pánové"
promluvil Bonhart a beze spěchu zachytil řetěz za hák na sloupku verandy. "Omlouvám se, že vás přijímám v negližé, ale nečekal jsem vaší návštěvu. Copak vás, pánové, vyhnalo na tak dalekou cestu? A jak se daří velectěnému panu baronovi? Těší se dobrému zdraví?"
"Je zdravý jako řípa," odvětil vlažně velitel jezdců a zaškubal horním rtem. "ale nemáme čas na plané řeči. Spěcháme"
"Já,"popotáhl si Bonhart padající opasek a podvlékačky, "vás v žádném případě nehodlám zdržovat."
"Dozvěděli jsme se, žes pobil Potkany."
"To je čistá pravda."
"A jak si slíbil panu baronovi," předstíral osmahlý, že nevidí dívku na verandě, "Falku jsi zajal živou."
"Také to je pravda."
"Měl jsi tedy štěstí tam, kde se nám nedařilo," otočil osmahlý zrak na ukořistěného koně. "Dobrá. Převezmeme tu banditku a vrátíme se domů. Ruperte, Stavro, běžte pro ni."
A.S.
*
Windsor Imbra se probudil zalitý potem a z čela mu odkapávala krev. Byla chladná noc. Nebe bylo poseté hvězdami a svit Měsíce se odrážel na vlnách moře. Rozhlédl se a spatřil okolo sebe jen písek. Ležel na pláži neznámo kde, ale v hlavě se mu přesto honily myšlenky jen o divokém snu. A byl to vůbec sen, nebo to byla minulost? Bolest hlavy mu nedovolila se soustředit.
Jen seděl a držel si ránu na hlavě. Šumění vln tak uklidňovalo. Zdálo se, že se vzdaluje, až úplně utichlo. Imbra opět usnul.
*
„Brzdi, Imbro,“ zvedl ruku Bonhart. „Nikoho nepřevezmete. Z Jednoho prostého důvodu: holku vám totiž nedám. Rozmyslel jsem se, nechám si ji pro vlastní účely.“
Osmahlý velitel zvaný Imbra se naklonil v sedle, zachrchlal a odplivl si. Daleko, téměř na schůdky verandy.
„Vždyť jsi panu baronovi slíbil…“
„Slíbil! Jenomže jsem si to rozmyslel!“
„Slyším dobře?“
„Tvůj sluch, Imbro, není moje starost.“
„Po tři dny ses nechal na hradě hostit. Za sliby, které jsi panu baronovi dával, jsi tři dny zadarmo žral a chlastal. Nejlepší vína ze sklepa, pečené pávy, srnčí paštiky, karasy na smetaně. Tři noci jsi spal jako král v prachovém peří. A teď ses rozmyslel? Rozuměl jsem dobře?“
Lovec odměn mlčel a tvářil se znuděně. Imbra stiskl ústa, aby potlačil škubání rtu.
A.S.
*
Imbru probudily lidské hlasy. Slunce mu svítilo do obličeje, takže viděl jen siluety dvou mužů. Jeden z nich se nad ním shýbal a prohlížel si ho přísným pohledem, ten druhý stál za ním.
„Povídám ti, ten není odsud.“
„No dobře a kde se tu podle tebe vzal?“
„Třeba je z tý lodi, co ztroskotala.“
„Ha. Zbláznil ses? To jsou tři dny. Za tu dobu by ho jistě sežrali krokodýli nebo by umřel žízní, tak dlouho by tu nikdo nevydržel!“
První muž vstal a začal se o něčem potichu dohadovat s druhým. Imbra jen seděl a nezmohl se na jediné slovo. Byl vysílený a k tomu se neustále připomínal jeho prázdný žaludek.
„Kde ses tu vzal?“ ptal se první muž, ale druhý mu cosi odpověděl melodickým jazykem. Imbra se pokusil postavit, ale sotva si klekl a svalil se opět do písku. Oba muži se začali hlasitě smát. Pak druhý z nich vyndal z batohu tři malé koně a postavil je vedle sebe do písku. Byli velcí asi jako dvě pěsti dospělého člověka. Chvíli si koně prohlížel, poté vyslovil nějaké zaklínadlo a koně během okamžiku vzrostli do normální velikosti. První z mužů přistoupil k sedícímu Imbrovi a pohlédl mu do očí.
„Neber si to osobně, cizinče, je to jen opatrnost.“
Poté se napřáhl a omráčil Imbru pěstí.
*
Slunce už zakončovalo svou každodenní pouť, když Imbra otevřel oči. Ležel na posteli v malém pokoji. Oknem sem dopadal zbytek světla. Na stolku vedle postele stál džbán a nějaké jídlo. Popadl džbán a uhasil svou neutěšenou žízeň. Poté se vrhl i na jídlo, byl to sice jen kus chleba, sýr a jablko, ale ke svému účelu vše posloužilo skvěle. Žaludek se přestal hlásit o svůj příděl a Imbra si zkontroloval ránu na hlavě. Až teď si uvědomil, že jí má obvázanou obvazem, který je zbytečně utažený.
Chvíli se převaloval a pak se pokusil vstát. Proti svým očekáváním se na nohou udržel. Došel na druhou stranu místnosti k velkému pískovcovému stolu. Na stole měl připravené čisté oblečení. Dlouhé kalhoty, zdobenou košili a šátek. Vedle stolu stály černé vyleštěné boty.
Oblékl se a vyšel z pokoje.
Ocitl se na chodbě, na stěnách vyselo několik obrazů a trofejí.
Zprava zaslechl lidské hlas, vydal se tedy tím směrem. Minul několik dveří, poté chodba odbočila vlevo a Imbra se ocitl ve velkém sále. Uprostřed stál dlouhý stůl a u něj seděli tři muži. Imbra udělal několik kroků vpřed, když si ho jeden z mužů všiml a vstal od stolu.
„Cizinec se nám probral“ řekl a ukázal Imbrovi aby si sedl.
„Zrovna jsme tu řešili, co s tebou uděláme. Jsou to dva dny, kdy jsme tě našli a stále nevíme, kdo jsi ani, odkud jsi.“
„Rád bych vám s tím pomohl, ale nic si nepamatuji.“ řekl Imbra.
„Vidíš, a tys tvrdil, že naší řečí neumí. Mám u tebe 10 zlatek“ zaradoval se mladý muž sedící po Imbrově pravici.
První muž se po něm ostře podíval a promluvil melodickým hlasem. Imbra podle gest a tónu odhadl, že pokáral výherce sázky.
„Inu čas na formality je dávno za námi, já jsem Guthwulf pán tohoto domu, ten mladík vedle tebe je můj bratr Roelstan a ten naproti tobě je Maefwaru můj dlouholetý přítel“ oba zmínění kývli na pozdrav.
„Momentálně se nacházíš na ostrově Kyr,pár dní cesty po moři bys doplul k pevnině. Pokud to bude tvým přáním, můžeš vyplout pozítří. Podle dopisu, který jsme našli, by ses tam měl vydat.“ dořekl a podal Imbrovi zkroucený dopis. Imbra si jej přečetl a pak jej schoval do kapsy.
„Už to tak vypadá, pozítří tedy vyrazím.“ odpověděl a zvedl se od stolu.
Guthwulf se usmál a přikývl. Imbra se zvedl a odešel z místnosti.
*
Imbra stál na palubě rybářské lodi a znovu si četl dopis.
Windsore, nezapomeň, že tam jedeš pro tu holku. Až budeš v Andoru, vyhledej našeho člověka. Řekne ti snad nějaké informace ohledně toho, kde by mohla být. Do dvou měsíců jí chci mít zpátky a nezkoušej se vracet bez ní. Stálo mě to dost úsilí a peněz zjistit, kam jí ten čubčí syn odtáhl. Ať ti znova neuteče! A co se Bonharta týče, podřízni ho hned, jak ho uvidíš. Žádný zbytečný kecy jako minule.
Na konci byl dopis podepsán těžko rozluštitelným jménem a k tomu byla přidána pečeť. Kůň s dvěma zkříženými meči nad hlavou.
*
Asi o dvě hodiny později zahlédli racky a následně na to i přístav. Čím blíž byl, tím víc byla cítit rybina a smrad splašek. Když konečně přirazili ke břehu, objevil se u Imbry kapitán lodi.
„Vaši Kyrští přátelé mi řekli, že vám mám tohle dát.“ podal Imbrovi měšec „jo, a cestu za vás zaplatili.“
Imbra kývl a poděkoval. Vystoupil na břeh, ale stále měl pocit, že se s ním země houpe. Rybář sedící na molu se na něj ani nepodíval, jen ukázal rukou a řekl: „Náměstí je tam milostivej pane.“
Vypadal velmi znuděně, jako by tohle říkal několikrát deně posledních pár let.
Imbra se tedy vydal tím směrem. Po několika minutách stál uprostřed náměstí. V jeho čele byla velká budova – banka. Na zdi banky pak vysely vlajky zdejších cechů. Uprostřed náměstí bylo několik laviček a na nich sedělo mnoho lidí.
„Hej ty“ ozvalo se Imbrovi za zády „hledáf tu fnad něfo?“. Imbra se otočil a tam seděl malý plešatý chlápek. Jeho přední zuby jej dávno opustily a jistě ne dobrovolně.
„Jeftli hledáf kováve, tak di he hvbitovu.“ Ukázal chlapík někam za banku.
Imbra tedy slušně poděkoval a vyrazil k hřbitovu. Meč by se mu v takovém městě jistě hodil.
Minul malou budovu s modrou střechou vpravo, vlevo pak tekhla stoka a cesta šla do kopce. Po levé straně se pak tyčila brána hradu a naproti dřevěný domek s průchodem uprostřed. Nakonec se ale cesta ztrácela kdesi v lese. Vlevo na konci města pak stál dům ve tvaru obráceného písmene L. Na domě se houpala cedule s kovářským kladívkem a u vchodu stála výheň a kovadlina. Na přítomnost kováře poukazovala i ruda červené barvy, válející se po zemi.
Imbra vstoupil dovnitř.
*
„Dobrej“ pozdravil Imbra.
„Hned jsem u vás“ promluvil kovář.
Byl to chlap, kterému byste těžko hádali věk. Měl dlouhé šedé vousy a vlasy zapletené do dvou copů. Jeho kdysi zelená zástěra vykazovala značné opoužití. Kapsa na kladivo byla zašitá, ale kovářská práce se na ni nezapřela.
„Tak co byste chtěl?“ zeptal se.
„Na náměstí jsem potkal malýho plešatýho chlapíka, prej prodáváte dobrý meče.“ Odpověděl Imbra.
„No nějaký meč tu jistě najdeme“ usmál se kovář a zmizel vzadu v kovárně.
Po chvíli plné rámusu a nadávání se opět objevil a držel v ruce dva meče. Jeden dlouhý a druhý o poznání kratší a těžší, jak se Imbra mohl přesvědčit. Takové meče používali nordlingové. Velkou oblíbenost si vydobyly především v Koviru.
Imbra uchopil uchopil dlouhý meč do ruky a hlavou mu probleskla další vzpomínka.
*
„Tfuj! Co se to s tebou stalo, Bonharte? Vždycky jsi byl proslulý svou solidností. Jako pravý profesionál jsi vždy dané slovo dodržel. Člověk má takovou cenu jako jeho slovo. Po dnešku bude mí tvoje slovo menší cenu než hovno a ty…“
„Když už mluvíš o slovech,“ přerušil jej chladně Bonhart a zastrčil si palce za přezku opasku, „dej si pozor, aby ti při tom tvé proslovu nějaká neopatrná slova z huby nevypadla. Bolelo by tě, až bych ti je cpal zpátky do chřtánu.“
„Jsi odvážný proti čtyřem. Ale bude ti stačit odvaha i porti čtrnácti? Můžu ti zaručit, že baron Casadei ti takovou urážku neodpustí.“
„řekl bych ti, co si myslí o tom tvém baronovi a jeho výhružkách, ale jak vidíš, sbíhají se lidé a jsou mezi nimi i ženy a děti. Proto ti povím jen jedno: za deset dní budu v Claremontu. Kdo se chce domáhat práva, mstít urážku anebo mi vzít Falku, ať se tam dostaví.“
„Přijdu tam!“
„Budu čekat. A teď táhněte.“
A.S.
*
„Tak který si vezmete?“ ptal se kovář.
Imbra byl ještě v myšlenkách a se zájmem si prohlížel meč. Jako kdyby kováře vůbec neslyšel.
„Hej chlape.“ Dožadoval se kovář odpovědi.
„Tenhle bude dobrej,“ mávl Imbra dlouhým mečem, „ten si vezmu.“
„Tak to bude 6 zlatých.“ Odpověděl spokojeně kovář.
Imbra zaplatil náležitý obnos peněz a chystal se odejít.
„Nashle a přiďte zas.“ Volal za ním kovář.
„Díky, pane…“ zadrhl se Imbra a tázavě se na kováře podíval.
„Sam Noe.“ Usmál se kovář a odešel dozadu do kovárny.
*
Imbra si vykračoval ulicemi a objevoval nové město. Nedaleko brány do hradu našel další náměstí. Na náměstí bylo několik židlí a před nimi bylo pódium. Skvělé místo pro popraviště. Za pódiem pak byl uděláný žlábek ústící do pět kroků vzdáleného kanálu. Z kanálu se linul smrad, který by probudil i mrtvolu.
„Sss hej vy,“ ozvalo si Imbrovi za zády, „jste Windsor Imbra?“
„Ano.“ Odpověděl nejistě Imbra a ucítil na pravém boku něco špičatého.
„A jaké je heslo?“ ozval se opět cizí hlas.
Imbra neměl ani tušení o jaké heslo se jedná a kdo ho v tom městě mohl znát. Přemýšlel nad vším možným, ale nic si nevybavoval. Najednou se mu však hlavou blesklo jméno. „Falka.“ Odpověděl tázavě.
Bodavý pocit na pravém boku náhle zmizel. „Jsem rád, že vás tu máme.“ Usmál se vysoký a hubený elf. Měl dlouhé tmavé vlasy na ramana a čelenku aby mu napedaly do obličeje. Oblečen byl ve vlčí kožené zbroji a nad levým ramenem mu vykukovala hlavice meče.
„Pojďte se mnou. Už na vás čekáme, podle všeho ste měl dorazit už minulý týden.“ Rozpovídal se elf.
„Měl, ale kvůli problémům jsme museli přistát na nějakém ostrově.“ zalhal sebevědomě Imbra.
„Aha, na Kyru.“ Řekl elf. „Inu pojďme.“
*
Procházeli městem nepozorovaně, lidé je prostě přehlíželi. Dávali si pozor na stráže, aby před nimi na sebe příliš neupozorňovali. Elf vedl Imbru přes malé náměstí k nějakému mostu. Za mostem stál kostel a dále pak několik dřevěných budov.
„To je ubytovna.“ Ukázal elf k největšímu domu v okolí.
Imbra se jen usmál, ale nic neřekl. Pokračovali dál směrem k lesu, který byl nad Andorem. Poté odbočili doprava a po blátivé cestičce šli dál. Vlevo mezi stromy pak Imbra uviděl nějaké rozvaliny.
Přávě tam měli namířeno.
Elf se rozhlédl. „Rychle ať nás tu nikdo nevidí,“ zrychlili, „hlavně pro vás, pane Imbro, by to byl problém.“
Mezi rozvalinami byly schody. Obyčejné kamené a kluzké schody. Zevnitř se linul štiplavý zápach.
„Kam to jdeme?“ zeptal se Imbra.
„To je zadní vchod do stok, vedu vás za naším mistrem,“ okamžitě odpověděl elf, „řekne vám detail o té holce.“
*
Kdyby v té chvíli někdo procházel kolem, uviděl by dvě postavy sestupující do stok. Vysokého elfa s tmavými rozpuštěnými vlasy v kožené zbroji s mečem na zádech. S elfem byl muž s kratšími do copu svázánými vlasy zrzavé barvy částečně schované pod šátkem. U pasu měl dlouhý meč a na sobě jen košili, kožené kalhoty a obyčejné černé boty.
Nikdo je ale neviděl. Nikdo si jich nevšiml, ani když procházeli městem, všichni je měli za cizince. Neznámí muž a elf tak nepozorovaně sestoupili do stok.
*
Imbra slzel, nebylo to ale ze strachu nebo šera. Mohl za to všude přítomný smrad výkalů a mršiny. Šli tmavou chodbou, podběhli pod mostkem a pak vpravo po schodech dolů. Větší díru Imbra nikdy neviděl. Přes jeho očekávání, která se lišila každou vteřinou, sestoupili do velké místnosti. Byla to hospoda, spíše to co bylo v místních podmínkách možné. Ti co zde seděli, rozhodně nevypadali jako přátele, ale elfa všichni zdravili kývnutím, ve kterém bylo poznat určité uznání. Prošli kolem stolů a dostali se k velkým dveřím. Elf je hbitě otevřel a se značnou zkušeností zneškodnil past, která zde byla připravena pro nečekané hosty. Byli v další chodbě. Na jejím konci další dveře. Elf zopakoval ten samý postup jako u prvních.
„Jistota je jistota“ řekl se smíchem.
Vstoupili do místnosti. Na stěnách viselo několik kůží, uprostřed byl velký stůl a za ním seděl malý muž. Pěšinka na jeho hlavě byla úplně vyšlapaná. Usmál se, když viděl Imbru a elfa. Plešoun za stolem ukázal rukou na židli. Imbra si sedl.
*
„Pan Baron nám poslal dopis ohledně jeho zájmů“ začal mluvit plešoun. Měl pisklavý hlas, typický případ největší lůzy, která se stala vůdcem místních zlodějů. Imbra přemýšlel, jak se může stát vůdcem někdo, koho by kdokoli sfoukl jako svíčku. Seděl a zahloubán ve svých myšlenkách pozoroval hlavního zloděje. V místnosti nebyl nikdo kromě Imbry, elfa a plešouna. Nebyly žádné jiné oči, které by tento monolog sledovaly.
„Nikdo neví, že jste tady“ pokračoval plešoun, „Baron nám ve svém dopise napsal, že je zklamán vaším počínáním, zvlášť když jste se zdržel neznámo kde.“
Imbra pochopil, že tu nejde o informace. Místni zloději nebyli jen tak někdo, podle všeho byli spojeni s klikou vrahů a tohle všechno mělo být poslední kázání před Imbrovou smrtí.
„Takže abych se dostal k té holce“ řekl Plešoun a za Imbrou se ozvaly kroky. Elf se jen marně natahoval. Imbra vyskočil ze židle a tasil meč. Elf tasil také, ale neměl rovnováhu a tak Imbra uskočil jeho výpadu a bodl ho z boku. Žebra zapraskala, když je Imbra přerazil mečem a elf padl k zemi.
Plešoun zaječel při pohledu na krvácejícího elfa a snažil se otevřít velké dveře na opačné straně místnosti. Imbra k němu hbitě přiskočil.
„P..Pro…Prosím já vás nechtěl zabít.“ začal se sebe plešoun sypat slova. „Všechno to bylo na rozkaz pana Barona.“
Imbra nemohl uvěřit svým vlastním uším. Jeho vypasený baron, který dny vysedával ve svém zámečku, kupoval si ženy a rád se opíjel, se ho nyní chtěl zbavit. A co Imbru uráželo nejvíc, nezmohl se na to v Nilfgardu, musel Imbru poslat za moře.
„Kde je ta holka?“ vykřikl napůl Imbra a přitlačil plešounovi meč na krk.
„Nikdy tady nebyla, byla to jen záminka pro vaší cestu sem.“ odsekl plešoun a pravou rukou začal šmátrat po zdi hledaje kliku s nadějí, že si toho Imbra nevšimne.
„Prosím nechte mě.“ vyjekl plešoun, nic jsem vám neudělal.
„Když něco začneš, měl bys to dokončit.“ pronesl chladně Imbra a podřízl ho. Ten se s rukama na krku sesul k zemi. Mezi prsty mu protékala tmavě rudá krev. Tělo se ještě několikrát zacukalo ve smrtelné křeči a pak zůstalo nehybně ležet.
Jeden problém vystřídal druhý, pokud plešoun mluvil pravdu, pak o Imbrovi opravdu nikdo nevěděl, ale musel se odsud dostat.
*
Ozvalo se cvakání koleček a velké dveře se otevřely. Bylo to lehčí, než Imbra čekal. Za dveřmi byla temná chodba, která se mírně stáčela doprava. Imbra si tedy vzal pochodeň a vydal se vstříc čemukoliv, co na něj na konci mohlo čekat. Netrvalo dlouho a zahlédl světlo. Zrychlil krok. Pochodeň zahodil u východu zpátky do jeskyně a vystoupil kdes v lese. Než se ale stihl rozhlédnout, přetáhl mu někdo pytel přes hlavu. Imbra zaslechl jen zacinkání zbroje, které se najednou začalo vzdalovat, jak ho někdo omráčil.
*
Tentokrát se neprobudil v pokoji, do kterého svítilo slunce. Seděl na židli s rukama svázanýma za zády ve vysoké čtvercové místnosti. Proti němu byly železné dveře a kdesi vysoko nad nimi malá mříž.
„Asi se z toho poseru“ pronesl Imbra nahlas. Měl vztek, že se tak lehce nechal chytit, když už si myslel, že je vše za ním.
Ozval se skřípot a dveře se otevřely. Do místnosti vstoupili dva vojáci a za nimi znovu plešoun. Tenhle byl ale vysoký a v nablýskané zbroji. Chvíli si Imbru prohlížel a pak promluvil.
„Nevíme, kdo jste, ani kde jste se tu vzal, ale povedlo se vám to, o co jsme se my snažili poslední měsíc.“ Imbra se na něho nechápavě podíval.
„Ten skřet byl vůdce Andorského podsvětí a elf byl jeho pravá ruka, skrývali se před náma a utíkali hezky dlouho. A pak se objeví cizinec, kterého si dovedou až do svého doupěte, nechají mu meč a ten je za odměnu podřízne. Jaká ironie.“ ušklíbl se plešoun. „Měl bych vám tleskat.“
„Měl byste si sehnat lepší lidi.“ odsekl Imbra.
Železná rukavice proletěla vzduchem a Imbra pocítil bolest na tváři. Plešoun ho udeřil pěstí.
„Budete odpovídat, až já řeknu a co vám řeknu, je to jasné?“ podíval se významně na Imbru.
„Už to tak bude.“ pousmál se Imbra a vyplivl krev.
„Teď jsem se jen ptal, vaše odpověď mě nezajímala.“ zareagoval plešoun pohotvě a dal Imbrovi znovu pěstí.
„Takže“ pokračoval dál jakoby nic „našli jsme u vás dopis, od nějakého barona, jehož jméno se dá jen těžko rozluštit a ani mě nezajímá. Od toho samého člověka měl dopis u vůdce zlodějů. Zvláštní je, že vám psal baron o nějaké holce a vůdci zlodějů o vás a jak se vás mají zbavit. „
Imbra se nezmohl na slovo, zuby ho bolely jak čert, v puse cítil krev a nechtěl dostat další ránu. Praktiky místních funkcionářů byly bezchybné. Vzpomněl si na Nilfgard, kde by mu při výslechu potřely obličej marmeládou a nechali ho ležet u mraveniště. Při té představě se oklepal.
„Bylo by potupné, kdyby se někdo dozvěděl o neschopnosti císařských lidí.“ začal po odmlce znovu plešoun „ Takže vás teď propustíme pod podmínkou, že nebudete o svém činu nikde mluvit. Právě jsem se totiž doslechl, že to všechno zvládl tento muž.“ usmál se rytíř a ukázal na jednoho z vojáků. Ten se okamžitě postavil do pozoru a zařval: „Ano rytíři.“
„Skvěle, je vám to jasné?“ zeptal se rytíř Imbry a otočil se čelem ke dveřím chystaje si pravou ruku k úderu. Imbra mlčel.
„Ano, je vám to jasné. Jsme rád, že jste se poučil.“ usmál se rytíř a kývl na jednoho ze strážných. Bolest tváří po předchozích ranách vystřídala tma.
*
„Hej vstávej lenochu, zavíráme“ řval někdo na Imbru a lomcoval s ním.
Imbra se probral a rozhlédl se. Ještě před chvílí spal s hlavou opřenou o stůl v nejhorší hospodě, kterou kdy viděl.
„Kde to jsem?“ koukl na hromotluka, který ho probudil.
„V Andoru a teď vypadni.“ pronesl podrážděně místní „vyhazovač“.
Imbra se tedy zvedl a belhal se k prvním dveřím, které viděl.
„Kam to sakra jdeš? Tam je východ.“ ukazoval hromotluk ke dveřím na druhé straně domu.
„A už se tady neukazuj.“ řval ještě na Imbru, když odcházel z hospody.
*
O několik dní později seděl Imbra na náměstí u místního přístavu. Přemýšlel, co by tady mohl dělat. Uvažoval o pomstě, chtěl se vrátit a baronovi to hezky spočítat. Na druhou stranu už pro něho nemusel lovit lidi. Ta holka Imbru stejně nikdy nezajímala a baron ho teď jistě pokládal za mrtvého.
Mohl zde dělat, co chtěl. Chovat koně, pěstovat obilí a bylinky, vyrábět zbraně, nábytek, oblečení, zkoumat tajemství alchymie, učit se ovládat magii. Objevil se ve světě, který mu poskytoval naprostou svobodu v rozhodování. Nemusel poslouchat rozumy o předurčení a osudu. Tady byl svým vlastním pánem. Tolik možností a kterou z nich vybrat?
***
O několik let později. Andorská tržnice byla prázdná, všichni se pomalu ale jistě opět vraceli do města. Po invazi nemrtvých a démonů bylo město znovu v moci lidí. Muž ve středních letech, s dlouhými zrzavými vlasy spletenými do copu seděl na lavici a zapisoval něco do knihy. Prošlo kolem něho několik obchodníků, táhnoucích svůj majetek. Všichni jej zdravili.
„Dobrý den pane starosto“ slyšel dnes již nejmíň po třicáté.
Imbra se vždy usmál a odpověděl „Dobrý den.“
Zabloumaný dál seděl nad knihou a přemýšlel co dopsat. Nakonec se rozhodl.
„Přijel jsem jako lovec lidí, stal jsem se řemeslníkem. Prošel jsem velkým množstvím cechů, a přesto jsem skončil opět sám. Pokud jste dočetli tuto knihu až sem, vězte, že to není zdaleka vše. Stále to ale je můj příběh. Vlastní rukou napsal Windsor Imbra.“ dopsal Imbra poslední slova do knihy. Následně se zvedl a odcházel z tržnice s ostatními obchodníky. Šel vstříc novému městu, novému Andoru.
***
POZN: Na začátku příběhu jsou použitý části z knížek od A.Sapkowského. Odstavce, které psal pan Sapkwoski jsou na konci vždy označeny "A.S."
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Aenarion - 3
Kombinace zajímavá, ale pan S. mě tam prostě trochu vadí.
Theseus - 3
Mě se to líbí, příběh to má. Ale...ta asi na můj vkus největší "chybka" je časté opakování některých slov.
