Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Ruth Zarzarrosa

-> Charakterník

obrázek postavyNa lodi
"Utíkejte! Utečte dokud to jde! Utečte co nejdál!" zní Ruth hlas její matky v hlavě. Musela zavřít oči a otočit se od ostatních aby neviděli jak pláče. "Hej ty! Špičatá!" Ruth se otočila na hnusného piráta který jí vezl kamsi pryč. Pryč od domova, pryč od krajiny kterou znala, pryč od sester, které tak milovala. "Já mám jméno!" zakřičela a začala se prát s pirátama kteří jí táhli za kapitánem. "Vážně?!?" rozčíleně se na ní podíval "Je mi jedno že máš jméno! Pro mě budeš Zarzarrosa. Protože seš taková trnitá růže! U Athona to byl zase nápad... Proč sem si nevzal od těch lapků jednu z těch tvejch sester! Měl bych svatej klid!" rozčiluje se pirát a táhne jí po palubě. "Vzal sem tě na loď z jediného důvodu" přísně se na ni podíval "Vzal sem tě sem jenom proto, aby si uklízela, vařila a plnila KAŽDÉ mé přání! A koukej přestat s drzostí a odmlouváním! Jinak pujdeš přes palubu!Tak si to rozmysli!" S těmito slovy hodil Ruth do malé komůrky v podpalubí a zabouchl dveře. Rozplakala se. Plakala dlouho do noci než konečně usnula.

* * *
Sen
Malá bezvýznamná vesnička Irisar. Krajina plná květů a stále zelených stromů. Nádherné lesy plné zvířat, pestrých ptáků a překrásných elfských koní. Louky hrající všemi barvami okouzlujících květů… Můj domov…

„Ruth! Honem Ruth!“ volá na ní zoufalým hlasem její mladší sestra. „Co se zase děje…“ říká si Ruth sama pro sebe a otráveně se zvedá ze země. Není vůbec nadšená z toho že jí zase někdo bere její klid a koukání na nebe. Zvedla se a uslyšela křik své matky. Rozběhla se vyplašeně směrem ke svému domů. Vběhla dovnitř. „Nech jí nepokoji!!!“ zařvala na svého otce a vběhla mezi něj a matku. Dostala takovou facku, že odletěla k zemi. „Desidia arcanum” pronesla její starší sestra a bylo po rvačce. "Utíkejte! Utečte dokud to jde! Utečte co nejdál!" volá na všechny tři matka. Utíkají co jim nohy stačí…

Ozývá se hlasité buchání na dveře. Ruth se celá upocená s výkřikem prudce probudila. Srdce jí buší jako o závod… „Vstávej Špičatá!!!“ řve někdo zpoza dveří. „Já mám jméno…“ brblá si Ruth pro sebe. „Chce tě kapitán!“

* * *

Následovali tři roky modřin, těžké práce a vzdorování na pirátské lodi až Ruth úplně zlomili. Vytratila se z jejich očí naděje, z tváře zmizel smích. Zhořkla. Přestala důvěřovat lidem, přestala se usmívat, přestala v cokoliv doufat. Její svět se zahalil do temnoty bez jakékoliv naděje na úsvit…

* * *
Jednoho dne, když stálo slunce vprostřed oblohy a pirátská loď spokojeně plula od svého doupěte směrem ke Kyru se ozval výstřel z děla. „Královská flotila!!!“ zakřičel kdosi zděšeně z pozorovatelského koše „To nezvládneme!!! Je jich moc!!!“. Kapitán vzal za kormidlo a otočil loď na sever. „Připravte děla!!!“ zvolal. Královské lodě se otočily bokem a začaly ničit pirátskou loď. „Pane ničí nám stěžně!!!“ volají piráti na kapitána. Uprostřed zuřící bitvy si nikdo ani nevšiml že Ruth, kterou přezdívali Zarzarrosa - šípková růže, se spustila v záchranném člunu na moře a s vypětím všech sil se snaží dostat na jakoukoli pevninu. Kamkoli, hlavně pryč od nich. Začalo pršet a k dešti se přidal silný vítr. Moře se rozbouřilo a vlny s ní házely ze strany na stranu. Oblohou proletěl první blesk a za ním se ozval hrozivý hrom. Proudy deště jí stékají po obličeji. Je promáčená až na kost a začala jí být hrozná zima. V návalech děsné úzkosti a zároveň zloby se rozplakala. Pustila vesla a ta uplavala kamsi pryč. Unavená, promoklá, hladová, bez jakékoli naděje v záchranu usnula.

* * *
„Vstávej moje holčičko“ řekl milý hlas. „Mami???“ Ruth se probudila na pláži a vedle ní ležel člun. Rozhlédla se kolem. Její pohled upoutaly mohutné pískovcové hradby v dálce. Nikdo kromě ní široko daleko nebyl. „Konečně volná“ pomyslela si. Zvedla se a vydala se směrem k hradbám. Za hradbami se před ní rozprostřelo nádherné město, které zářilo na všechny strany. Pískovcové město...Thyris...Perla jihu…Když se ale dozvěděla, že je to město lidí s velkou armádou, zalekla se a město, které se jí tak uchvátilo svou krásou, pozorovala pouze z dálky.

Lidé… Už jen to slovo jí děsilo a vyvolávalo v ní nepříjemné vzpomínky na loď a piráty. Bála se lidí. Nevěřila jim a už vůbec s nimi nechtěla mít žádný kontakt. Takže opustila město a potulovala se po lesích. Občas, když získala odvahu, zašla na předměstí a obdivovala krásy města. Na předměstí se jí líbilo. Moc lidí tam nechodilo, byl tam klid a Ruth byla ráda, že je uvnitř města, i když jen na okraji. Sedla si na lavičku a četla si knihu, kterou našla pohozenou v lese.

* * *

Jednou zašla trochu víc do středu předměstí a v klidu si četla. Projel kolem kůň. Ruth se trochu polekala, ale rozhodla se, že bude dělat jakože nic. Kůň zastavil a onen muž jde přímo k ní. „Co teď?“ říká si pro sebe Ruth. „Proč ten chlap jde přímo ke mně? Proč na mě zírá? Co chce???“ probíhal vyplašený rozhovor sama se sebou.

Vzpomínky
…„Špičatá!!!“ řve kapitán lodi. „Hned sem pojď!“. Ruth rychle přiběhla do podpalubí ke kapitánovi. Cestou si pár námořníků nemohlo odpustit nějakou tu poznámku a surové plácnutí po zadku ji také neminulo. Stoupla si před kapitána, hlavu skloněnou a čekala co se bude dít. „Takhle si představuješ zašité kalhoty?!?“ spustil kapitán držíc v ruce v ruce pečlivě zašité kalhoty na kterých nebyla ani malinká dírka. Ruth zvedla hlavu, prohlédla si kalhoty a velice tiše řekla:„Co je v nepořádku pane? Jsou zašité…“. Přiletěla ji taková facka, že upadla na zem….

Ruth se po tom co se ji vybavily vzpomínky z lodi rozbušilo srdce. Bylo ji do pláče. „Uteču!... Ale kam? Tady to nikam nevede…“ a muž v modrém plášti dělá další kroky a zkoumavě si ji prohlíží. „….Co budu dělat?!?“ Ruth, celá vyplašená za jakéhokoli dalšího kroku onoho muže, ani nezvedla hlavu od knihy, zavřela oči a bála se co bude následovat. „Dobrý den“ řekl vlídně muž. Ruth opatrně zvedla hlavu, podívala se na něj, opověděla a zase rychle sklopila hlavu. Bála se cokoli udělat. Otřesné zkušenosti s lidmi na lodi ji svíraly srdce. Muž, stejně vlídně a mile jako předtím, mluvil dál. Ruth nechápala jeho chování. Po chvíli se její trhané a nucené odpovědi proměnily v normální rozhovor. Byla šťastná a zároveň vyplašená z toho, že se po tak dlouhé době s někým normálně baví. Přesto se pořád bála. Prohlížela si toho muže. Jeho upřímný a milý úsměv na ni udělal dojem. „Líbí se Vám město, slečno?“ řekl muž. „Ano. Je velice krásné. Ráda sem chodím…. když tu nikdo není…“ odpověděla. Muž se zarazil: „Proč jen když tu nikdo není?“ a Ruth mu celkem nevybíravě řekla: „No protože je to město lidí a já jsem elfka. A nebo taky proto, že se tu necítím bezpečně a spousty lidí mi celkem jasně ukázalo, že se jim nedá věřit. Nikomu nevěřím.“ vyjelo to z ní jak na běžícím pásu tak rychle, že se sama polekala. Zavřela oči a čekala kdy ji ten muž buď ublíží a nebo uraženě odejde. Ale nestalo se ani jedno. „Chtěl bych Vás přesvědčit, že mi můžete věřit.“ řekl po krátké odmlce muž. Tuhle reakci v žádném případě nečekala. Zarazila se a nevěděla co říct. „Chci Vám ukázat, že nejsou všichni lidé tak zlý a zlomyslný.“ pokračoval muž. Ruth stále mlčela. Po chvíli se zeptala: „A proč byste to pro mě dělal? Myslíte to vážně nebo mě chcete jen využít?“ a podezíravě se na něj podívala. „Myslím to vážně.“ odpověděl muž a po odmlce pokračoval: „Máte kde bydlet? Není trochu chladno na to se toulat venku? Jsme sice na jihu, ale přeci jen zima je zima.“ Ruth zakroutila hlavou.

Jak pokračoval rozhovor, v Ruth se pomalu začalo něco měnit. Jeho slova byla jako hojivý balzám na její zlomené srdce. Čím víc se na ni usmíval a mile k ni mluvil, tím víc se její srdce uzdravovalo. A ve tmě jejího života probleskovala jiskřička naděje v lepší život. Snad by mohla i někomu důvěřovat, ale na to nebylo její srdce ještě připraveno. Muž ji nabídl střechu nad hlavou a ochranu od vojáků kdykoli bude potřebovat. „Jak mi tohle všechno chcete dát? Do města nesmím! Je to Vaše město a elfové tu nemají co dělat! Jak tu můžu bydlet! A jak mi můžete zajistit ochranu od vojáků? To budou chránit kdejakou ubožačku?“ vyhrkla ze sebe Ruth. Slzy měla na krajíčku, protože si byla jistá, že ji lže. Bála se že nic z toho co říká není pravda. „Do města smíte“ řekl klidně a mile muž. Usmál se, pokračoval: „Změnil se starosta a ten povolil vstup do města zase všem. A ochranu vojáků?“ znovu se usmál „No možná třeba proto, že mi na Vás záleží a budou to dělat, protože jim to řeknu.“ A znovu se usmál. „Řeknete? A Vám na mě záleží? Kdo vlastně jste?“ divila se Ruth. „Jsem Alkin. Mé postavení teď není důležité. A smím se zeptat jak se jmenujete Vy slečno?“. Ruth se pousmála a odpověděla: „Jsem Ruth.“ „Velice mě těší, že Vás poznávám“ řekl a opět se usmál. „I já jsem ráda, že sem Vás poznala“ a pokusila se o úsměv.

A tak Ruth získala střechu nad hlavou a co je důležitější, přítele, kterému může věřit a ve kterém nalezla oporu. Její srdce se pomalu uzdravovalo a pocity hořkosti, nenávisti, beznaděje, hněvu a strachu odcházely společně se každým pláčem pryč. Do jejich očí se vrátily jiskřičky, do tváře smích a do srdce naděje. To vše díky jedinému muži. Muži v modrém plášti. Muži, do kterého se zamilovala.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 3

Zajímavý námět, hezká čeština.
Fafner - 4

Pěkné :)
Vesi - 4

Až jsem jí držela pěsti :) Plus moc pěkný jméno!
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x
známka 4: 3x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist