Na chladném severu, kde vichry kvílí jako vlci a hory se tyčí jako kamenné božstvo, žije žena jménem Gota Tjugondedag. Je jí pětapadesát zim a nese na svém těle každou z nich — boky široké jako lodní kýl, paže silné jako medvědí tlapy a břicho, které se nadýmá jako pec, v níž se peče chléb pro celou vesnici. Každá vráska, každý fald je poctou životu, který vede.
Vlasy Goty jsou… osobité. Z části zářivě červené, z části zcela šedé. Pokusila se je kdysi obarvit po vzoru mladých dívek z jižních zemí, ale barvu nenechala dost dlouho působit. Výsledek? Divoký mix zdechlé lišky a staré sovy. Ale Gota to nosí s hrdostí a ráda. Stačí pohodit vlnou a hle! Má nového kamaráda.
Její vášní je pečený divočák, křupavý na povrchu a šťavnatý uvnitř. Každá oslava v Dlouhé síni, největší budově Imeru, začíná tím, že Gota přivoní k masu a… nic nezbyde.
Gota je jednoduché, veselé duše. Myslí přímo a říká věci, jak jsou. Zbytečné hloubání přenechává bardům a šamanům. Zato je hluboká v citu. Věří, že když je plné břicho, svět je v pořádku. A když není? Vždy je čas na další porci divočáka.
Také si oblíbila hluboký spánek pod medvědí kožešinou. Její chrápání bývá slyšet až ke stáji, kde plaší koně. Ale nikdo z místních jí to nemá za zlé — v její přítomnosti je vždy teplo, veselo a jitrnička.
Mrogrotha uctívá každé ráno, kdy se klaní k jeho dřevěné sošce - pokud ji nebolí kolena. Večer usedává k ohništi v síni, kde vzpomíná na svůj mladý život, jež si odžila mimo Andarii. V mysli se často vrací k dětem, které odkojila, když jim válka vzala vše. Byla jejich chůvou, když byla ještě robátka, a později jim vyprávěla ságy o hrdinech, kteří padli s úsměvem a sekerou v hrudi.
Také se nikdy nepovažovala za válečnici. Válečnému poli se vyhýbala, protože meč jí připadal těžký a zbroj jí byla příliš těsná. Když ovšem nebylo zbytí, neváhala. Jako tehdy, když vesnici napadla vlčice. Popadla vařečku a rozdrtila vlčici lebku jako hliněný džbán.
A takhle nějak žije Gota z Imeru. Milovnice pečínek, oslav a života. Nikdy nebude hrdinkou z písní, ale ženou, na kterou se nezapomíná.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Na chladném severu, kde vichry kvílí jako vlci a hory se tyčí jako kamenné božstvo, žije žena jménem Gota Tjugondedag. Je jí pětapadesát zim a nese na svém těle každou z nich — boky široké jako lodní kýl, paže silné jako medvědí tlapy a břicho, které se nadýmá jako pec, v níž se peče chléb pro celou vesnici. Každá vráska, každý fald je poctou životu, který vede.