Aktuální dění Odkazy Pro nováčky Hraní role Města a území Informace

Saldor

-> Charakterník

obrázek postavyV daleké zemi Alkadran, v jedné malé dřevěné chaloupce, narodil se matce Fernilii a Ramuelovi kluk. „Jak ho pojmenujeme drahý?“ Ramuel se rozhlédl po pokoji a jeho zrak zůstal na chlebu se sádlem. „Sádlo,Sadlor,Saldor… ANO Saldor to bude jeho jméno.“ A tak jsem dostal jméno Saldor od chlebu se sádlem. Už odmalička jsem byl vychováván kněžským životem, protože moji rodiče se toužili dostat do Beerusova chrámu, kde by je čekal blahobyt. Oni totiž věděli, že je mnichové v čele s Beerusem přijmou. Proč si to mysleli? No všichni totiž mněli Sigmurovu krev, ale ani jeden nevěděl co je to zač. A jak se tam chtěli dostat? No, oba dva rodičové uměli vcelku zajímavé kouzlo. Teleport Náhod se mu říkalo, ale nikdo, ani sesílatel nevěděl, kam je to teleportuje. Ale to rodičům bylo jedno, protože byli zaslepeni touhou se dostat k Beerusovy. Touto touhou nakazili i mně.
********************************************************************
Jak Saldor rostl, učili ho rodiče věci, které jako Beerusův kněz musel umět.(Léčit zraněné, umět se modlit, umět někomu požehnat…) Bohužel ho naučili i věci, které by jako dítě umět neměl.(Pít pivo ve velkém množství, vařit pivo, umět se přejídat…) A samozřejmě ho naučili tajemství Náhodného teleportu.
********************************************************************
Jednoho dne, kdy si otec Ramuel myslel, že je Saldor připraven, přišel k němua pravil: „Saldore dnes jsem na tebe nejvíce pyšný. Myslím si, že jsi připraven se s námi teleportovávat.“ Řekl a podal mu talisman, který se používal na vyvolání onoho kouzla. „Děkuji, otče, věřím, že se do chrámu teleportuju a pak i vás tam dostanu. Otec kývl a dodal: „Ještě jedna věc, až se objevíš na jakémkoliv místě, nezmatkuj a nehraj si na hrdinu. Já jsem se už teleportoval do různých situací: Na strom, do hnoje, do vězení, doprostřed války, ale vždy jsem utekl a radši nezasahoval. Doufám, že i ty nic nepodnikneš.“ „Pokusím se otče.“ „Tak dobrá. Pojď. Jdeme se teleportovávat.“Šel jsem vzadu za chalupu, kde byl teleportační kruh. Všichni tři jsme si stoupli na kruh a stiskli jsme drahokamy na amuletech. Když jsem stiskl můj, zachvátil mně divný pocit.
*******************************************************************
Objevil jsem se v temném lese na stromě. Neviděl jsem dolů, ale čekal jsem, že nebudu vysoko. Začal jsem se cloumat. Spadl jsem na zem a tím jsem pochopil jednu věc, bylo to vysoko… S bolestmi jsem se zvedl. „ÁÁÁÁH. Už dost!“ Zaslechl jsem z nedalekého keře. Běžel jsem tam, ačkoliv mi to otec zakázal. Zvuky byli blíže a blíže. Nenápadně probořím keř rukama a kouknu se, co je na druhé straně. Vykutálel jsem oči a otevřel pusu dokořán. Stála tam žena, která si užívala s dvoumi muži. Začervenal jsem se. Couvám potichu zpátky. „KŘAP“ Zvuk křupnutí najednou proboří ticho. Větvička pod mojí nohou praskla. „Někdo tu je!“ Vykřikla žena. Opatrně couvám dozadu, ale najednou vidím zářivou fialovou čáru,blížící se ke mně. Dotýká se mně a já, jako bych zkameněl. Třásl jsem se strachy. Z keře zatím vystoupila dáma v černých šatech. Za ní se pak vyhrnuli dva muži. Ale co to? Oba dva nevypadali normálně. Jeden byl celý chlupatý a vypadal jako, jako vlk. Druhý se od něho lišil. Červené oči a rohy na hlavě vypadali děsivě, ale jeho červené zbarvení pokožky mi připomnělo pohádkovou bytost. „Ty-ty si ďábel!“ Chlapík se zasmál. „Kdeže chlapče. Já jsem démon.“ Pak jsme se otočil na chlupatého chlápka a vzpomněl jsem si na další pohádku. „Ty jsi vlkodlak.“ Vlkodlak se usmál a zavyl. „Ale co, nebo kdo jste vy ?“ otočil jsem se na ženu. „Já? Já jsem jen upírka človíčku.“ „Vlkodlak,Démon a upírka. Prosím u Beerusova moku pusťte mně!“ „Beerus? O takovém bohu jsem nikdy neslyšel.“ Řekl démon. „Nevadí stejně mu žádný bůh nepomůže před tím,co mu uděláme.“ Upírka ke mně pomalu přicházela. „Vy dva ho svažte, dokud paralýza působí.“ Po tom co mně spoutali pomalu se ke mně plížila. „Ale než tě proměníme na bezcennou zombie, která nám bude sloužit, si s tebou pohraju.“ A začala mně hladit po celém těle. Zhruba u rozkroku se zastavila. „Ty mně sice nemáš rád,ale tvůj kamarád ano.Máš nějaké poslední přání?“ „A-ano pivo.“ Vykoktal jsem. Upírka se usmála a náhle ji v dlani ležel škopek piva. „Na.Pij!“ A dala škopek blíže ke mně. Napil jsem se pořádně, a pak jsme jen řekl. „Nemohli byste mně opít?“ Upírka se zasmála. „Když si to přeješ.“ A v dlani se jí objevil další škopek. Takhle se to několikrát opakovalo. Netrvalo to dlouho a byl jsem opilý,takže jsem čekal jen na smrt.
*******************************************************************
„Nyní ochutnáme opět čerstvou krev.“ Řekla upírka a skláněla se k mému krku. „Už bylo načase.“ Řekl démon a zakousl se z druhé strany. „A mně necháte jen zbytky?“ Řekl vlkodlak a zakousl se mi do ruky. Nevím z jakého důvodu, ale jak jsem ucítil bolest, všichni se stáhli. Plivali krev. Jakoby to byl jed. Upírka se na mně koukla. „Ty máš krev Sigmura?“ „Ne já mám velkého růžového slona a ty ne.“ Upírka se otočila k démonovi a vlkodlakovy. „On nám může pomoct z našeho prokletí.“ „Ale vždyť je teď na mol jak pes.“ „Počkáme a pak ho poprosíme o jeho krev.“ „A už více nemusíme lovit a pít krev.“ Z mého alkoholového opojení jsem zničehonic na ně houkl: „Dejte mně pivo a já vám dám krev.“ Upírka ke mně přistoupila s dýkou, kterou si vytáhla. Přeřízla provazy a já spadl na zem. „Díky, teď mně dejte tu dýku a uděláme obchod.“ Podala my dýku. „Si říznu do prstu a vy mně dejte pívo.“ Řekl jsem a řízl jsem se. Trošku jsem to přepískl a uřízl jsem si 2 prsty. „Na a dávaj pivo!“ A natáhl jsem k ní dlaň. „Ale když jsme ho kousli, chutnala ta krev jako svatá voda.“ Řekl vlkodlak.„Sigmurova krev může léčit pouze, když je darována.“ Řekla upírka. „Tak dobrá, ale jestli nás to zabije, pomstím se ti na onom světě.“ Řekl vlkodlak. „Tak já to vyzkouším sama.“ A upírka začala cucat krev s prstu. Pak se sama kousla do ramene a klesla na kolena. Změnila se. Její tělo už nebylo bílé a její oči se zbarvily normální barvou, avšak její zuby zůstaly stejné. „Jsem volná. Ta chuť mně opustila. „ Démon a vlkodlak ke mně přistoupili. „Dáš nám také trochu tvé krve?“ „Naval pívo.“ Odpověděl jsem. Démon se něco zamumlal a v ruce se mu objevily dva škopky. Vypil jsem je a nastavil jim ruku. Oba dva si cucnuli mé krve. Démon už nebyl rudý a ani drápy mu nezůstaly. A vlkodlakovy zmizla srst a drápy na nohách. „Děkujeme, chlapče, zachránil si nás. Teď nás naše temná stránka nebude ovládat.“ Po těhle slovech jsem se sunul opilý k zemi.
******************************************************************
Probudil jsem se doma. Otec tam stál se sklopenou tváří. „Promiň, otče, že jsem tě neposlechl a že jsem se vrátil opilý.“ „Opilý? To je jedno. Víš synku…“ Otec zmlkl a zadíval se do země. „Tvoje matka je…je mrtvá.“ „Mrtvá!!“ Vykřikl jsem. „Jak to?“ „Portnula se do obří pavučiny a k její smůle obydlené.“ Vytryskly mi slzy. „Ne ona nemůže být mrtvá!“ „Je synku její tělo jsem viděl.“ Vstal jsem. „Já ji chci naposledy vidět.“ Otec mně chytl za ruku a táhnul mně ven z chaloupky směrem k lesu. Tam byl hrob. Spadl jsem na kolena a brečel jsem. Moje matka byla opravdu mrtvá.
*******************************************************************
Tři dny trvalo, než jsme se oba vzpamatovali. Pak otec prohlásil: „Musíme se dostat do chrámu, aby tvoje matka nepadla zbytečně. Ale pověz mi, co se ti stalo. Proč nemáš několik prstů a jak si se u všech všady tak ožral?“ Převyprávěl jsem mu, co se stalo. Otec se zarazil. Přistoupil ke mně a koukl se na kousance. Pak prohlásil: „Je to špatné Saldore, tvůj čas se krátí. Musíme se dostat do chrámu za každou cenu.“
*****************************************************************
Od té doby jsme se teleportovávali o sto šest. Nevím kolik pokusů to bylo, ale ten den si pamatuju dodnes. Byla noc. Opět jsme si stoupli do kruhu a stiskly amulet. Otec ke mně přišel, že se portnem spolu. Tehdy mi otec řekl: „Víš Saldore až si budeme v ráji užívat, tak pořád budu myslet na tvoji matku.“ Usmál jsme se na něj a portnuli jsem se.
******************************************************************
Když jsme se objevili na tom místě, stáli jsme jak zkoprnělý. Objevili jsme se u chrámu. Chrámu Beerusově. Otec nelenil a popadl amulet. Stiskl všechny krystaly. Pak popadl můj amulet a udělal totéž. Pak si šáhl do kapsy a vytáhl matčin amulet a opět stiskl krystaly. Sklonil se ke mně a chytl mně za ramena. „Chlapče, my jsme to dokázali!“ A mněl pravdu. Dokázali jsme to. Ani jsme se nerozkoukali a přiběhl k nám mnich. „Kdo jste? A co tu děláte?“ Otec mu ihned začal vyprávět celý příběh. Mnich se zarazil „Krev Sigmura? Co si vzpomínám, byl tu stařec, který tenhle dar mněl. Mněl i syna, kterého se rozhodl vychovávat mimo klášter.“ „Ano to byl můj otec. Co je s ním? Kde je?“ Mnich posmutněl. „Zemřel již dávno na misi.“ Otec sklopil hlavu. „Nevadí. Předpokládal jsem to. Prosím povíš nám víc o klášteře?“ „No není co povídat. Budete zde novicové. Čím lepší budete, tím lepší odměny dostanete. Také můžete, pokud budete hodně dobří dostat vstup do Beerusova ráje.“ „A to se dá získat pouze prací?“ „Nóóó.“ Řekl mnich. „Pravidla říkají, že kdo se do ráje dostane, již tam může zůstat.“ Pak se mnich otočil na mně. Prohlížel si mně. Když uviděl kousance, zarazil se. „Ty! Pojď se mnou.“ Kývl jsem a následoval jsem ho. Šli jsme kolem vesnice. „Tady budete začínat se svými pracemi.“ Dodal mnich. Pak kolem městečka. „Tady se dostanete, až budete zkušenější.“ Pak jsme vstoupili do chrámu. „Tady se budete modlit a až budete vyspělí kněží tak i bydlet.“ Procházeli jsme rozlehlýma chodbami. Pak u jednoho pokoje jsme se zastavili. „Tady to je.“ Zastavil se mnich a otevřel dveře. Ty se s rachotem otevřeli. Zde bydlel Elomar váš otec a děd.“ Přistoupil k pracovnímu stolku. Chvilku se tam prohraboval a pak vytáhl truhlu. „Tohle vám mám předat.“ Otevřel truhlu, ve které bylo mnoho věcí. Mnich prohrábl věci a vytáhl jednu černou lahvičku. „Na! Pij!“ Vzal jsem lahvičku a napil jsem se. „Nyní vás nechám zde o samotě. Vydržte, než přijde bratr Tom, který se stará o nováčky.“ A mnich zmizel z pokoje.
*****************************************************************
Prohrabával jsem truhlu. Našel jsem v ní pár knih a půllitr. Ten půllitr vypadal moc pěkně. Zeptal jsem se otce, jestli si ho můžu nechat. Otec přikývl. Pak k nám do pokoje vešel mnich. „Zdravím vás. Já jsem bratr Tom. Jak jsme se dozvěděl,seznámili jste se s hlavním knězem.Pojďte váš život Beerusův začíná!“ Vyrazili jsme do vesnice.Cestou jsme se dozvěděli,že odměny, můžeme měnit, ale ne krást. Ukázal nám jednu chatku, která bude náš nový domov. Vstoupili jsme dovnitř. Domov byl vybaven chudě. „Táák synku. Od teďka nás čeká jen postup vpřed.“ „Otče, ale já to pořád nechápu.“ „Nemusíš, jen se snaž pomáhat.“ Kývl jsem. „Dobře tati.“
******************************************************************
Práce byli náročné a privilegia se dostávala pomalu. Já získal privilegium chodit do knihovny a pomáhat v pivovaru. Otec byl na tom mnohem líp. Jeho privilegia byla velká, mohl těžit nerosty, tavit je, razit mince, dostávat větší porce jídla a nakonec nejlepší chodit do budovy Červená noc. Nevím proč, ale chodili tam muži večer a také tam chodili ženy oblečené v různých pěkných šatech. Mniši tomu říkali hampejzl, ale já nevěděl, co to znamená. Jednou otec přiběhl domů s úsměvem na tváři. „Mám privilegium poprosit místního alchymistu a mechanika o vynález!“ „Co je na tom úžasného otče?“ „Pujč mi Talisman a neptej se.“ Dal jsem mu talisman. Otec odběhl. Vrátil se až večer. „Tak synku. Povedlo se ti získat privilegium?“ „Ano, hřebelcování koní. Naštěstí jsem ho vyměnil za požívání alkoholu při stravování.“ „Synku dostanu 10 privilegií podle mého úsudku!“ „Jak?“ Otec vytáhl nový amulet. „Splním jeden úkol pro bratra Otta.“ „Ale bratr Otto dává úkoly je misionářům.“ „No díky mně už ne.“ „Buď opatrný otče.“ „Než se vrátím synku. Přečti si těch pár knih, které nám můj otec zanechal. Pro tebe to bude velmi poučné.“ „ Slibuji tati.“ Otec kývl a zmizel ve dveřích. Uvidím ho ještě někdy?
******************************************************************
Dny ubíhali a já četl dědův deník. Dozvěděl jsem se, že i on byl nakažen zplozenci zlých sil. Taky jsem se dočetl, že život v chrámu se mu nezamlouval, protože všichni myslí jen na sebe. Ale co mně nejvíce zaujalo, bylo, že děda potlačil díky koncentrace krve s lektvarem svoji nákazu a dokázal si ji podřídit. „Takže já se můžu změnit? To musím zkusit.“ Udělal jsem přesně to, co bylo v knize. Skutečně, moje tělo se změnilo. Oči mi zrudly, Kůže nejprve zbělela a pak se potáhla srstí. Na rukách a nohách mi vyrostli drápy. Také mi narostl ocas. Přední dva zuby se vytáhly a zbytek špičatěl. Na hlavě mu vyrostly dva rohy. „Jůůů. Já vypadám.“ Řekl jsem a usmál jsem se. Chtěl jsem něco zkusit s novou podobou. Zaťal jsem pěst a třískl do stolu. Rozpůlil jsem ho vedví. Zaujala mně tahle podoba, ale více mně zaujal ten deník. Listování v něm mně inspirovalo. Trénoval jsem podle deníku, jak zvládat druhé já. Dny ubíhali a otec stále nepřicházel. Mně se zatím povedlo získat privilegia: Možnost jít do Beerusovy knihovny a moct pomáhat v pivovaru. Práce v pivovaru mně bavila. Naučil jsem se o pivu mnoho zajímavých informací. A pak jednoho dne…
*******************************************************************
„Saldore! Tvůj otec se vrátil…“ Rozběhl jsem se z domu. Před domem stáli tam mnichové. „Tatí kde jsi?“ Zvolal jsem. Jeden mnich mně zarazil. „Saldore tvůj otec je…“ „Tady, já vím.“ „Ne Saldore on je mrtvý.“ „Mr…mrtvý jak? Proč?“ „Víš, použil ten svůj amulet, který mněl, aby se dostal do Ihm-de-salu, kde mněl donést krystal a vzkaz. Povedlo se mu to. Ale pak zmizel. Jediné co víme je, že jeho tělo se objevilo kousek od města a v rukách svíral toto.“ Podal mi svitek a amulet. Otevřel jsme svitek a četl: „Milý Saldore, jestli čteš tenhle dopis, tak jsem již po smrti. Chci, abys věděl, že mi na tobě záleží. Dostaneš moje privilegia včetně těch za misi. Využij je podle sebe. Navíc jsem zjistil, jak vylepšit amulet. Vím, že při čtení tohohle dopisu budeš zažívat smutek, ale neboj, Ráj máš už na dosah ruky. Stačí, abys předal knihu a amulet bratrovy Josefovy (mechanik a alchymista). Z láskou tvůj otec Ramuel.“ Plakal jsem. „Proč, proč to tatínek udělal?“ „Pro tvůj lepší život…“ Dodal mnich stojící vedle. Možná mněl pravdu, nebo ne?
*******************************************************************
Tátova smrt mně rozhodila. Dva dny jsem nejedl a nepil. Ale pak jsem se oklepal. „Otče, udělám to, cos po mně žádal.“ A vyrazil jsem k bratrovi Josefovy. Došel jsem do staré, opuštěné chaty. Zaklepal jsem na staré dveře.“Vstupte“ ozvalo se. Tak jsem vstoupil. V místnosti bylo mnoho hejblátek a lektvarů a v rohu místnosti seděl stařík. „Zdravím tě, pověz mi, kdo jsi a čeho si ode mě žádáš?“ „ Já jsem Saldor a mám ti předat toto. Stařík se otočil. Vytáhl jsem talisman a knihu. „Takže on to skutečně udělal…“ Kývl jsem. „No, k jeho smůle jsme zjistil, že ten talisman po 4 použití se sebepohltí.“ „Bratře Josefe a jak víte, že mám privilegium k vám?“ „Ramuel se už zmínil.Dej mi tedy ten amulet a knihu, až můžu tvůj talisman vylepšit.“ Kývl jsem a dal jsem mu oba komponenty. Co mněl otec asi za plán? Říkal jsem si,ale kdo ví….
*******************************************************************
Dny ubíhaly a já všechny otcovy privilegia vyměnil za dvě nejvzácnější privilegia. Možnost vstupovat do duchovní knihovny Beerusovy a získání vnitřní síly. Šel jsem do knihovny, abych se dozvěděl o té duchovní knihovně. To co mi knihovnice řekla, mě překvapilo. Duchovní knihovna je přístupna vždy, kdykoliv budu potřebovat. Ovšem potřebuji k tomu znát tajnou formuli, se kterou se do ní dostanu. Pak mi ona knihovnice sdělila onu formuli. „Vis ene Beerus“ Znělo mi v hlavě. Poděkoval jsem knihovnici za rady a šel jsem zjistit, co je to privilegium vnitřní síly. Bratr Sam co ji dával, říkal: „Vnitřní síla je duch, který ti bude pomáhat na tvých cestách, ovšem někdy tě využije. Záleží na samotném duchovy.“ „Jak poznám, který duch bude pro mě pravý?“ „Vybereš si ho.“ A ukázal na obří knihu. „Ale to si můžu vybrat ducha, kterého už někdo má ne?“ „Otevři knihu a uvidíš.“ Kývl jsem a pomalými kroky jsem přistupoval ke knize. Pln očekávání jsem ji otevřel. Ale co to? Kniha je prázdná. „Br..“ Ani jsem nedořekl a v knize se zázrakem začaly objevovat čáry. Z čar se tvořil obrázek mnicha. Mnich mněl na sobě roucho a obří soudek. V ruce dřímal hůl a v druhé půllitr. „Pivní kněz. To je nemožné! Zkus to ještě jednou.“ Udělal jsem tak a zase. Bratr Josef vypadal nervózně. „To to není možné! Víš, tohohle ducha si vybrali dva mniši, s kterými to nedopadlo dobře.“ „Prosím pověz mi o tom víc.“ „No všichni co tohohle ducha dostali, se dostali do Beerusova ráje, ale pak zemřeli originální smrtí.“ „Cože?“ „Třeba bratr Tim zemřel, když se opil a skočil do sopky. Nebo Bratr Raff, ten zemřel, když zjistil, že alkohol může explodovat. Ale je tu i Bratr Dermon, který byl prvonosytel,ale ten za záhadných okolností zmizel…“ „Co mi tím chcete říct?“ „Opilý mnich je nevyzpytatelný, ale loajální, když se ti ho povede podmanit, máš vyhráno.“ „Jak to udělám?“ „Dotkni se krystalu u knihy, tím se pravda ukáže.“ Kývl jsem a opatrně jsem se dotkl krystalu…
******************************************************************
Dny ubíhaly a já všechny otcovy privilegia vyměnil za dvě nejvzácnější privilegia. Možnost vstupovat do duchovní knihovny Beerusovy a získání vnitřní síly. Šel jsem do knihovny, abych se dozvěděl o té duchovní knihovně. To co mi knihovnice řekla, mě překvapilo. Duchovní knihovna je přístupna vždy, kdykoliv budu potřebovat. Ovšem potřebuji k tomu znát tajnou formuli, se kterou se do ní dostanu. Pak mi ona knihovnice sdělila onu formuli. „Vis ene Beerus“ Znělo mi v hlavě. Poděkoval jsem knihovnici za rady a šel jsem zjistit, co je to privilegium vnitřní síly. Bratr Sam co ji dával, říkal: „Vnitřní síla je duch, který ti bude pomáhat na tvých cestách, ovšem někdy tě využije. Záleží na samotném duchovy.“ „Jak poznám, který duch bude pro mě pravý?“ „Vybereš si ho.“ A ukázal na obří knihu. „Ale to si můžu vybrat ducha, kterého už někdo má ne?“ „Otevři knihu a uvidíš.“ Kývl jsem a pomalými kroky jsem přistupoval ke knize. Pln očekávání jsem ji otevřel. Ale co to? Kniha je prázdná. „Br..“ Ani jsem nedořekl a v knize se zázrakem začaly objevovat čáry. Z čar se tvořil obrázek mnicha. Mnich mněl na sobě roucho a obří soudek. V ruce dřímal hůl a v druhé půllitr. „Pivní kněz. To je nemožné! Zkus to ještě jednou.“ Udělal jsem tak a zase. Bratr Josef vypadal nervózně. „To to není možné! Víš, tohohle ducha si vybrali dva mniši, s kterými to nedopadlo dobře.“ „Prosím pověz mi o tom víc.“ „No všichni co tohohle ducha dostali, se dostali do Beerusova ráje, ale pak zemřeli originální smrtí.“ „Cože?“ „Třeba bratr Tim zemřel, když se opil a skočil do sopky. Nebo Bratr Raff, ten zemřel, když zjistil, že alkohol může explodovat. Ale je tu i Bratr Dermon, který byl prvonosytel,ale ten za záhadných okolností zmizel…“ „Co mi tím chcete říct?“ „Opilý mnich je nevyzpytatelný, ale loajální, když se ti ho povede podmanit, máš vyhráno.“ „Jak to udělám?“ „Dotkni se krystalu u knihy, tím se pravda ukáže.“ Kývl jsem a opatrně jsem se dotkl krystalu…


*******************************************************************
Objevil jsem se v hospodě. Dřevěný nábytek a okolní dění vypovídalo, že jde o lepší hospodu. Seděl jsme u stolku a naproti mně seděl muž v hnědé kápi a před sebou mněl rozlitý půllitr. „Co na mně vejráš?“ Zeptal se chlápek.“Já jen…“ „TICHO! Vyzívám tě na souboj pijáků. Kdo vypije víc, zvítězí.“ „Ale.. ale..“ „Hospodo nos!“ Vypadalo to, že to ten muž myslí vážně. Hospodský přiběhl a v rukách mněl 8 piv. „Tož tu ho máte chlapy.“ A položil piva na stůl. „Pij první.“ Vyzval mně chlápek. „Řek sis o to!“ A kopl jsem do sebe škopek. A tak začalo pivní tkání. Nevím kolik piv kdo vypil ale, když jsem viděl tu hromadu piv přede mnou, bylo mi jasné, že jsem prohrál. „Když mně porazíš chloupku, povím ti to co chceš vědět.“ „Ale vždyť si mně porazil.“ „Je více druhů zápasů.“ „Tak dobře.“ „Další souboj bude v běhu.“ Řekl chlápek. Zazubil jsem se možná protože jsem byl opilý, nebo možná proto, že jsem mněl ten amulet. Chlápek stoupl od stolu. „Pojď ty cápku!“ A vyšel před hospodu. Já za ním. „Tě porazím staříku!“ „To si jen myslíš!“ A pak dodal: „Tam k té skále a zpátky!“ Kývl jsem. „Ty!“ Ukázal na jednoho vesničana. „Odstartuj to.“ Vesničan kývl a začal: „Na místa připravte se.“ Připravili jsme se. „Pozor!“ Nadechl jsem se. „Start!“ Jen to vyslovil a už ten chlápek vyběhl rychle, jako namydlený blesk. „Sakra.“ Řekl jsem a vyrazil jsem. Jen co jsem byl od dohledu vesničanu vytáhl jsem amulet. „Teleportuj mně k té hoře.“ Řekl jsem a byl jsem tam. Usmál jsem se a obracel jsem se,že poběžím zpátky, ale stařík byl přede mnou. „Sakra“ Řekl jsem a rozběhl jsem se. Nestačil jsem. Rychle jsem vytáhl amulet „Až jsem před ním.“ Řekl jsem a byl jsem před chlápkem, ovšem on mně předběhl. Rozběhl jsem se co nejvíc jsem mohl, ale chlápek byl rychlejší. „Vyhrál jsem.Vedu 2 a ty máš 8, teda 0.“ Řekl a usmál se. „Poslední zápas,když mně porazíš, získaneš 3 vítězství.Ale varuji tě, v boji s holí jsem mistr.“ Věděl jsem, že nelže, ale přesto jsem řekl: „Příjmám.“ Chlápek se usmál a na mně: „Pojď do hospody pro naše zbraně!“ Vyrazil jsem. „Chytej a ukaž se!“ Řekl chlapík a hodil mi hůl. Nechytl jsem ji a hůl mně švihla přes nos. „Braň se!“ A vyběhl proti mně. Jednou ranou mi odrazil hůl. Pak do mě začal bušit hlava nehlava. Nevím kolik to bylo ran, ale jednu věc vím. Když se mi roztrhl batoh a věci se vyvalili na zem, rány ustaly. Ztěžka jsem se zvedal. Chlápek drží korbel a prohlíží si ho jako poklad. Vzal jsem všechnu zbývající sílu a skočil po něm. Chlápek se svalil na zem. Ale co to? Chlápek pustil hůl. „Vyhrál si. Jsi stejný, jako on.“ „Kdo?“ „Tvůj děd.“ „Tys byl duchem mého děda?“ „Ano, ale ty si jiný. Připomínáš mi prvonosytele.“ „Nerozumím ti.“ „ Saldore, já opilý mnich ti slibuji, že ode dneška budu tvým strážným duchem. V těch dobrých, i v těch zlých časech.“ A podal mi ruku. „Dobře opilý mnichu já Saldor slibuji, že se k tobě budu chovat s úctou.“ Mnich se usmál. „Ale dřív než půjdeme, dáme si trochu piva ne?“ „Tak jo“ Tak jsme se ožrali a když jsem usínal, věděl jsem, že duch mně přijal.
*****************************************************************
„Vstávej!“ Klepal se mnou bratr Josef. Otevřel jsem oči. „Tak povídej, co se ti stalo?“ Povídal jsem mu všechno, co jsem zažil v tom snu. „Zajímavé, duch si tě vybral a vypadá to, že i ty jsi hoden. Třeba ti i poví tajemství k Beerusovému ráji.“ „On zná cestu?“ „Ano, on byl jedním z prvních, kteří tam byli.“ „Joooo to byli časy.“ Ozvalo se mi v hlavě. „Opilý mnichu jsi to ty?“ „A kdo jiný? Veverka oblečená v sukýnce?“ Usmál jsem se. „Tak to asi ne, ale prosím neukázal bys mi něco o tom ráji?“ „No proč ne, jen se koukni.“ A náhle mi hlavou přelétali obrazy. Velký sál. Stoly se prohýbají pod nánosy dobrého jídla a pití. V rohách místnosti leží krásné vnadné ženy a celá místnost je ze zlata. „Tam chci!“ vykřikl jsem. Josef sebou škubl. „Co? Kam?“ „Ale nic mějte se.“ A rozběhl jsem se do nedalekého lesíka. Vytáhl jsem amulet. Poslední dvě přemístění, ale mně bude stačit jedno. Stiskl jsem amulet a svolal „Beerusi,jdu za tebou.“ Zavřel jsem oči.
******************************************************************
Když jsem je otevřel, pusa mi spadla málem až na zem. Byl jsem v ráji. Hned se ke mně vrhly dvě dívky a táhli mně ke stolu. Tam seděl chlápek. Byl mi nějaký povědomý. Přitloustlý v tunice. Na hlavě vavřínový věnec. V ruce škopek. Když mně uviděl, jak si ho prohlížím, řekl: „No vida, kohopak to tu máme? Saldor,že ano?“ Kývl jsem. „Už na tebe čekám. Hlavně na Opilého mnicha.“ Jak víte o…?“ „Já vím všechno.“ A zasmál se. „Víš Saldore, zde se ti dostane všeho, ale je tu jedno pravidlo.“ Odmlčel se. „Kdo jednou odejde, již se sem nevrátí.“ „To snad nehrozí.“ Skočil jsem mu do řeči. „Ale je tu ještě jedna povinnost Saldore, musíš pomáhat lidem na světě pomocí támhle toho stolu.“ „Dobře.“ Odvětil jsem. „Ale teď se bude slavit. Více o tom ti povím zítra.“ Přikývl jsem a posadil jsem se na volnou židly. Dobré jídlo a lahodné alkoholické moky byli velmi chutné, pro leckteré gurmány potěšení. Krásné nahé ženy tancovali. Tohle byl ráj!
******************************************************************
Zítra mně Beerus odtrhl od hostiny a dal mi na pití černý lektvar. Vypil jsem ho. Chutnal hořce a zároveň kysele, ale cítil jsem, že mně opouští opilství. „Pojď Saldore povím ti o tvé povinnosti.“ Pomalu jsem se zvedal a kráčel jsem s Beerusem ke stolu. Beerus přes něj přejel rukou a objevila se krajina. V té krajině jsem zahlédl mnicha a na proti němu stál obr. Beerus vytáhl z opasku láhev piva. Jemně ponořil malíček do vně lahve a pak kapl kapku piva na mnicha. Ten jakoby ožil a vrhl se na obra, ovšem obr byl silnější a jednou ranou odrazil mnicha. Beerus chytl obrovy za klacek, zrovna když jím chtěl obr rozmáznout mnicha. Mnich se zvedl a začal kouzlit. Obr se marně snažil vymanit klacek z Beerusova sevření. Nakonec mnich obra ukouzlil a ten se svalil na zem. Obraz se pak rozplynul. „Vidíš? Je to snadné. Jen se řiď svým srdcem. Teď zkus zasáhnout ty.“ Beerus přejel po stolku a objevil se tam obraz.
*******************************************************************
Na něm plavala loď. Na lodi se mlátili človíčci. Žena, 2 muži a mnich na jedné straně a mnoho mužů v boji s nemrtvými. Skupinka 4 postav zmizla v kapitánově kajutě. Rychle sem začal chytat nemrtvé a házet je do vody. Udělal jsem chybu. Mrtvoly ve vodě přilákali příšeru. Ta zaútočila na loď. Když se kolem ní ovinula, vyběhl mnich a dva muži z kajuty. Ale co to? Jeden chlápek praští druhého a dává ho do sudu. Chápu to. Chce ho zachránit. Příšera se stále víc obmotávala kolem lodi. Rychle jsem vzal sud a položil ho k pevnině, kterou jsem viděl. Pak jsem vzal mnicha a chlapíka. Přemístil je na ostrov. Stihl jsem to včas. Loď se potápěla. „Skvělé Saldore,právě si zachránil jednoho mnicha a 2 Audecanovy potomky. Už se o ně více nemusíš starat. Teď pojď, čeká nás oslava.
*******************************************************************
Inu a co povídat dál? Saldor hodoval, pil, z mnoha ženami v chrámu se vyspal, prostě život který by si každý přál. Jenže to by neměl mít takovou smůlu. Jednou, když se Saldor opil až na mol, rozpoutal slovní přestřelku s Argemnonnem. „Ty že jsi lepší než já? V čem?“ „Já na rozdíl od tebe se sem dostal práci. Prozkoumal jsem Andarií. A ty ses sem dostal jen díky štěstí.“ „Cože? Vsadím se, že v Andarií získám mnoho následovníku pro Beeruse a pak ti sklapne čelist.“ „To chci vidět!“ „Tak se koukej.“ Řekl Saldor a vytáhl amulet. Stiskl ho a vyslovil: „Do Andarie.“
******************************************************************
Bohužel se Saldor neobjevil na Andarii, ale na části lodi. Přenos neustál a usnul. Když se probudil, mněl chuť se oběsit. „Jááá blbec.“ Volal. „Ráj jsem vyměnil za vodu a bídu .“ Bil se do hlavy. „Opilý mnichu poraď jak zpátky do Ráje?“ V hlavě se mu ozval smích. „Jooo teď už leda ve snu.“ „Děláš si srandu?“ „No, když neumíš chlastat, nechlastej.“ „ÁÁÁÁÁ.“ „Beerusi, pomoc mi!“ Zařval jsem . Nic. Saldor klekl na kolena a začal se modlit. Jeho modlitbu ovšem vyrušila rána do hlavy. Chytl se za bouli a koukl, co ho trefilo. Láhve. V jedné bylo pivo a v druhé dopisy. Saldor otevřel nejprve pivo a kopl ho do sebe. Pak odšpuntoval láhev s dopisem. Vytáhl ho a začal číst: „Milý Saldore,je mi to moc líto, ale nemůžu s tím nic dělat. Jak si sám slyšel, kdo jednou Ráj opustí, už se nevrátí. Ale neboj. Staneš se mým misionářem. Neboj, hlady nezemřeš, protože se o tebe postarám. Navíc díky opilému mnichovy se ti nic nestane (skoro).“ Saldor zmuchlal dopis a hodil ho do vody. „No paráda, místo ulejvání práce.“ Vzal prkno a začal pádlovat k pevnině se slovy. „No Andárie, tak mně tu máš…“

A jak to bylo v Andárii? Inu najděte Saldora a zeptejte se ho. Pokud nebude opilý určitě vám rád pokračování jeho příběhu poví.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Lilien - 3

Za originalitu. :)
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x

© Copyright 2002-2024 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist