Žilo se dobře. Pole byla úrodná, lesy plné kvalitního dřeva a vysoké, lid z vesnice milý a přívětivý. Tak to alespoň ve svých očích viděla malá blond dívka, které říkali Penelo nebo Penel, šesté a poslední dítě v rodině. Jediná dívka mezi bratry místního dřevorubce. To, že to však byla dívka, nic neměnilo na tom, že se chovala jako kluk. Páchala vylomeniny se svými bratry a raději byla v lese a pomáhala kácet stromy, než aby byla v domě a učila se vařit. Pak ale idylka skončila. Přišla válka a z domu odvedli všechny muže a chlapce. Mladé a divoké dívence nepomohlo ani ostříhání jejích zlatavých vlasů. Pořád bylo poznat, že je to dívka a dočkala se akorát smíchu vojáků odvodu.
Naštvalo jí to a tak našla otcův starý a rezavý meč. Nejenom, že chodila na zimu pro dřevo s koňmi sama, se i sama cvičila s mečem. Jala se zabezpečit svoji matku. Jezdila tedy pro dřevo a ve vsi jej prodávala. Za prodej nakoupila, co potřebovali, stejně tak jak to dělal její otec a bratři.
Zima. Jedna z nejkrutějších zim, které blonďatá Penelo zažila. Bylo to tou nedalekou válkou. Mor se šířil ulicemi stejně tak jako beznaděj a zločinnost. Osudný den pro její srdce. Seděla na koni ve vsi a čekala na výplatu za dřevo, vlasy jí sic dorostly, ale ztratili lesk. Už vše málem vzdala. Zprávy o jejím otci i bratrech ustali už po půl roce. Pomalu se smiřovali, obě, že je již nikdy neuvidí. Sledovala stánek, u kterého se ochomítal nějaký podezřelý muž. Nezdál se jí a tak její oči spočinuli na jeho jednání. Měla pravdu. Vzal pokladničku na stánku a zamířil si to směrem k ní. Chyba. Jeho chyba. Penelo kašlala na peníze a vydala se za ním. Na koni jej rychle dohnala, tasila meč a ťala. Muž padl na místě mrtev. Sesedla z koně, vzala truhličku a dovezla ji zpět majiteli. Po té odtáhla tělo do masového hrobu nedaleko.
Překvapilo ji, jak jednoduše jednala, jako by to bylo její přirozeností. Líbilo se jí to, naplňovalo. Všiml si jí tedy místní kapitán stráže. Ač dívka, tak schopná a nabídl ji práci. Sic dočasnou, ale takovou, co se jí líbila. Neváhala a kývla na nabídku.
Válka za rok skončila a celá ves netrpělivě čekala na své blízké. Mnoho jich za války zemřelo a vesnicí se linul pláč žalu. Stála u vrat vsi ve své zbroji a čekala na své blízké. Na svoji rodinu, otce a bratry. Měli štěstí. Rodina dřevorubce, se vrátila celá. Sic zranění, ale živý. Penelo zatoužila poznat svět a to po té, co otec s bratry vyprávěli o krásách jiných zemí. Usmívali se, aby tak skryli smutek, že je opouští jejich jediná holčička.
Vyrazila na cesty. Sbalila si jen to nejnutnější a nastoupila na loď. Na lodi dlouho přemýšlela, jestli nezkusit být jako námořníci, ale po první bouři si to rozmyslela a vystoupila ihned po té. Míjela mnoho přístavů, než ji bouře donutila vystoupit na pevninu Andarie. Nasála vzduch do plic a ucítila pach známého, z její vsi. Malá nostalgie ji přivedla až do vesničky známé jako Havant, kde se stala válečnicí cechu Lovců. Malá Penel, tedy už velká, ale uvnitř stále stejná tak oblékla těžké pláty, jala se meče, oděna do zlatavého pláště a ozdobena přívěskem se znakem cechu, tak tne do kolikerých neřádů, zrůd a roztodivných stvoření.
Vsi však potkala pohroma, jakou Penelo nikdy neviděla. Ale tušila, když viděla, jak se zvedá vlna. Tušila to proto, že tohle zažila na moři a přesně tohle ji donutilo stanout na pevné zemi. Tak se rychle jala pomoci se stěhováním, protože bylo nad slunce jasné, že Havant spláchne voda. V té době se stavělo Lovecké hradiště Maargard. A v něm se Penelo stala strážkyní zákona. Toho, co ji nejvíce bavilo a co nejraději dělala. Ještě napsat rodině, jak dobře se ji daří, aby neměli strach.
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Vesi - 3
Tak má to náběh...ale gramatických chyb víc než únosno a stylistika místama kodrcá jako vlak na kolejích. Vcelku ale čtivý :)
Žilo se dobře. Pole byla úrodná, lesy plné kvalitního dřeva a vysoké, lid z vesnice milý a přívětivý. Tak to alespoň ve svých očích viděla malá blond dívka, které říkali Penelo nebo Penel, šesté a poslední dítě v rodině. Jediná dívka mezi bratry místního dřevorubce. To, že to však byla dívka, nic neměnilo na tom, že se chovala jako kluk. Páchala vylomeniny se svými bratry a raději byla v lese a pomáhala kácet stromy, než aby byla v domě a učila se vařit. Pak ale idylka skončila. Přišla válka a z domu odvedli všechny muže a chlapce. Mladé a divoké dívence nepomohlo ani ostříhání jejích zlatavých vlasů. Pořád bylo poznat, že je to dívka a dočkala se akorát smíchu vojáků odvodu.