MOTÁK:
"Vidím, že ti to jde od ruky můj synu, ale svou paži musíš držet zpříma. Očima pozoruješ nepřítelův pohyb a v ten samí okamžik udeříš právě na jeho odkryté místo. Věz, že i bojovník, který je celý oděn v plátu má svou slabinu. Tu slabinu ty najdeš a tvá zbraň jí pronikne jako vosí bodnutí- přesně a bolestivě". Vysoký, hrdý muž se usmál na malého kloučka- jemu nemohlo být více jak deset let, přesto své tělo držel zpříma a meč, který třímal ve své malé ruce držel vysoko nad zemí. Svůj pohled věnoval čepeli, která na vyšlém měsíci jasně zářila..
"Pojďte už domů"- líbezný hlas ženy se nesl přes práh dveří na vzdálené obilné pole až k uším otce a syna. Ti na znamení zamávali směrem k dřevěnému obydlí, kde mezi dveřmi stála postava, jež připomínala hrdě se tyčící princeznu dávných králů. Vlasy ji jemně odfoukával podzimní vítr z obličeje. Stála tam, ačkoliv oděna jen prostými šaty a zástěrou, však mnozí by na ni nechali svůj zrak stát, neboť byla hrdá, ale krásná. Pyšná, ale přesto jemná..
Malý chlapec vyrostl v mladíka. Tento mladý muž byl později, ačkoliv to sám jistě nepředpokládal vystaven obtížné zkoušce. Jeho otec byl povolán do války, která zasáhla i toto mírumilovné místo. Dříve byl kapitánem baronových vojsk, který spravoval toto území, ale svou vojenskou službu tehdy opustil právě kvůli narození svého syna. Nyní byl opět povolán do služeb barona, neboť temný vládce opět natáhl své černé pařáty daleko.Tak na příkaz samotného krále byli povoláni všichni šlechtici, aby se sjednotily pod jedním praporem a zastavily tak pochod černé legie.
Otec se velmi nerad loučil se svým domovem . S ženou, jež nade vše miloval a ne méně se svým jediným synem, který se mu podobal jak zrnko zrnku. "Předal jsem ti vše co se za tak krátký čas dalo předat můj synu. Ale otče"- vyhrkl ze sebe syn. "Budu ti pomáhat a stát po tvém boku". Otec se jen jemně usmál-" Já vím, že ano. Jsem si jist, že bys mi byl dobrým druhem do této věci, ale tvá cesta musí zůstat zde s tvou matkou. Musíš tu být pro ni, abys ji chránil a držel pro mne než se vrátím zpět". Syn nespokojen s tím co uslyšel chtěl něco namítnout, otec ho však zarazil mávnutím ruky. Pak mu svou ruku položil na rameno- hleděli si z očí do očí, neboť byli stejně vysocí. "Když ses narodil, tak jsem spěchal domů, abych byl u každého tvého kroku. Nyní stojíš přede mnou stejně vysoký a hrdý jako byli naši praotci. Jsem na tebe pyšný můj synu". Letmo se ještě očima rozloučil ze svou milovanou- pak mrštně vyskočil na svého koně a odjel cvalem do tmavé bouře. Syn za ním běžel daleko dokud mohl, ale nakonec musel zastavit, neboť jeho stehení svaly začali brnět jak tětiva po příliš prudkém výstřelu z luku. Srdce mu div neprasklo- padl znaven na kolena a dlouho do noci se nezvedal..
Nadešel další podzim a otec se stále nevracel- ani zprávy o něm, nebo o vývoji války. Bez otce byl ten rok velmi těžký, ale syn se stal oporou pro svou matku. Sel a sklízel jejich pole a přes zimu trávil mnoho dní v lese, když kácel stromy a lovil zvěř. Jednoho podzimního dne se právě vracel z lesa s párem ušáků, když z dáli zahlédl nějaké postavy jak mluví s jeho matkou. Upustil zajíce na zem a utíkal k nim co mu nohy stačily s nadějí, že se jeho otec vrátil. Sotva doběhl až k brance jejich stavení , volal. "Otče, otče". Dva muži sebou náhle trhli, a ačkoliv byli oba urostlí muži v plné dospělosti- sklonily před jeho tváří své hlavy a neodvážily se mu podívat do jeho pronikavých očí. Mladík ještě zvýšil svůj hlas a naléhal na ty muže. Matka k němu rychle přiskočila, když zahlédla jeho hněv. Uchopila ho a objala, zatímco oba muži rychle odešli. Pochopil rychle o co jde, a aniž by vlastně věděl co děla, tak matku sevřel v náručí. A tak tam stály jako dvě kamenné sochy dokud jeden nepustil druhého..
O několik let později se syn se svou matkou rozhodli, že veškerý majetek prodají a jen s nezbytnými věcmi se vydají na cestu přes moře do dalekých Andarských krajů. Rozhodnutí bylo nevyhnutelné, neboť temný vládce nebyl zastaven a kraj, který byl zprvu mírumilovným místem se stal místem strachu a po kraji se šířilo rychle zlo, které válka uvedla v pohyb. Matka pověděla synovy, že její bratr kdysi dávno odplul přes velké moře, aby prozkoumal tamní kraje, neboť velmi rád poznával nové věci. Byl to velký cestovatel a nakonec od něj došla zpráva, že se tam usadil a už se nevrátí. Matka věděla jen jméno města, kde se její bratr usadil, a tak se rozhodla odplout za ním. Přidali se k jedné s posledních lodí, která odplouvala do Andarie. Jen za plavbu museli dát téměř všechny své finance, které vytěžily za prodej svého domova a několika dalších rodinných cenností. Tak nakonec vypluli a nevěděli co je na jejich cestě za lepším životem čeká. Stalo se, že se na lodi objevila nemoc, kterou nikdo neznal, a tak se nedala ani léčit. Těla postižených byla postupně pokryta puchýři a pak přišla bolestivá smrt. Těla byla potom hozena přes palubu do náručí mořských vln. Příznaky této choroby postihly téměř polovinu posádky a všech lidí na lodi, a tak každý, kdo měl jen nepatrný náznak této strašlivé nemoci musel být vhozen do moře. Nikdo si nevěděl rady a kapitán se bál, že se jeho plavba změní v katastrofu, která je zachvátí dříve, než dosáhnou břehů Andarie. Jednoho dne přiběhla jedna žena za kapitánem a něco mu ve spěchu pověděla. Zjistilo se, že se u matky našli příznaky té nemoci a kapitán dal jasný příkaz. Syn nebyl schopen smířit se s tím, že by jeho matka měla být vhozena do studených vod, zatímco by on sám mohl pokračovat v jejich pouti. Vytáhl dýku připraven bojovat za svou matku, nad kterou byl vynesen ortel, ale co mohl dělat. Přesto, že celá posádka se proti němu ihned postavila se zbraněmi v ruce, tak se nikdo neodvážil udělat proti němu jediný krok. Byl strašný ve svém hněvu a byl odhodlán tam položit svůj život, ale matka ho opět jako tehdy zastavila a objala ho. Dlouho se rozhodoval jestli bude bojovat, nebo jestli poslechne matku, ale než se sní stačil alespoň rozloučit, tak se vrhla sama přes palubu do hlubin..
Nakonec byl odzbrojen a potrestán a do posledních dnů plavby ho nechal kapitán přikutého na řetězy v podpalubí. Tak se stalo, že za ním začal tajně chodit jeden muž, který se sním nakonec spřátelil. Nosil mu vodu i jídlo a nakonec mu dělal stále častěji společnost v jeho útrapách. Syn tuto plavbu nakonec nepřežil, ale v jeho posledním výdechu měl úsměv na tváři, neboť stačil poznat skutečného přítele. Tento přítel se jmenoval Alík a o něm je tento příběh…
Komentáře hodnotících k příběhu (vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie) Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Heratrix - 1
Jako povídka je to na **** (+* když zmizí chyby) - nečekaná pointa, dost pěkně vyprávěný příběh - nicméně o postavě bych se ráda dozvěděla víc, než že někomu před smrtí nosila jídlo...
Hayato - 2
Pěkný příběh povedené spracování (krom chyb) ale o postavě tam mohlo být zmíněno trochu (trochu dost) víc přece jenom má to být příběh o tvé postavě ne o mrtvém příteli. ale zpracování je dobré a nápad taky
MOTÁK: