Aktuální dění Pro nováčky

Postavy 

Magie 

Herní mechanismy 

Výroba, předměty 

Hraní role Města a území

Neobyvatelná města 

Informace

Godric Audecan

-> Charakterník

obrázek postavy
Kdysi dávno, v zemi zvané Ihm-de-Sal .Narodil se matce Kristian Adecanů syn Godric. Tehdy ještě malý Godric nevěděl, že se narodil do rodiny nejlepších vrahů na ostrově. Už od jeho brzkého věku ho jeho otec Pandorian Audecan učil, jak se stát mistrem vrahem. Jeho tréninky byly těžké, protože se ho otec snažil donutit, aby se naučil vše, co by jako správný vrah mohl potřebovat.Ale Godrika spíš zajímalo vyrábění různých věcí a proto se spíš tajně vzdělával u Aldrana, jak se vyrábí věci než u učitelů bojové techniky, když se otec o Aldranovi dozvěděl nechal ho odstranil a rozhodl se, že se Godrik nejvíc naučí praktickou výukou. Proto ho otec Pandorian Audecan začal posílal na mise. V misích, jak jim otec říkal, nešlo o nic víc než o zabití a splnění zakázek, ze kterých rod Audecanů profitoval. Godrika nijak zvlášť nemrzelo, že musel zabíjet bandity, arogantní boháče, zlé čaroděje. Avšak jednoho Lednového večera dostal misi: zabít místní rodinu kapitána stráží, který cech vrahů v lásce zrovna nemá. Na tuhle misi šel Godric společně s jeho bratrem Elthhariem. Když směřovali k domu, kde jejich cíle bydleli. Godrik se těšil, že svět bude o jedno zlo menší, ale když Godric při rozevření dveří spatřil plačící dítě v matčině náručí zželelo se mu jich. Proto jak Elthariem vytáhl sekeru, aby je zabil, vykřikl Godric: „Přestaň to nemůžeme, podívej se na ně! Oni jsou jiní než ti, které jsme měli zabít předtím. To není správné“. Elthariem se jen pousmál: „Neboj Godricu všichni jsou zlý, ale na to si ještě moc mladý a nezkušený abys to pochopil“. A jedním sekem oddělil hlavy ,jak ženy, tak i dítěte. Od téhle chvíle Godrica zajímala jeho rodina a cech. Den co den pozoroval otce jak mluví s cizími osobami . Zjišťoval co jsou zač, a přitom stále plnil zakázky, ale dělal to z odporem. Až jednou, když pozoroval otce, jak získává zakázky. Poznal v cizinci Althorii tyranskou šlechtičnu ze severní části ostrova, a když jsem uslyšel, že chce zabít královu dceru, která má dojet s humanitární pomocí do blízké vesnice Rhodor, bylo mu jasné že Audecani zabíjí každého, jen pro to, aby si namastili kapsy. V tu dobu se rozhodl, že vše změním, že zastavím tohle krveprolití. A tak jakmile otec šel vybrat, kdo tuhle zakázku splní, tak se mu Godric se mu postavil do cesty se slovy: „Otče já chci napravit svou chybu, prosím pošli mně na tuhle misi“. Otec se na mně podíval a pravil: „Myslím že tahle zakázka by byla nad tvé síly, místo toho tě pošlu zabít kapitána rhodorských stráží“. Přemýšlel jsem, proč mněl otec takový výraz a co jen udělám, aby dcera krále přežila, aby Rhodor a všechna tamější vesnice a města nepadly do vírů politických válek. Nebylo moc času, El-Zahren můj doprovod a společník na tuhle misi už se dostavil. Běžíme, každým krokem přemýšlím, jak skoncovat s tímhle věčným zabíjením nevinných, když v tom mně El-Zahren vyruší: „Máme to ale štěstí, že zabijeme samotného kapitána, který ani netušil, že jsme mu nejdříve zabili přítele, pak podporučíka a nakonec jsme mu zabili jeho ženu a dítě“. A zasmál se smíchem, smíchem na který Godrik jen tak nezapomene. V tom si Godrik vzpomene na matku s dítětem v náručí a zeptá se: „A nebyla to ta zakázka tenkrát v lednu“? El-Zahren se jen otočí a odpoví: „Ano byla, tys snad mněl to štěstí a zabil je? Co já bych za to dal“. A už se jen usmíval. Rhodor se blížil a blížil, já už věděl, že touhle dobou už otec připravuje plán na přepadení povozu. Dorazili jsme do Rhodaru a směřujeme k největšímu domu, jaký tam je. El-Zahren se pomalu vyšplhal k okno a pozoruje, co se vevnitř děje. Slézá dolů a z jeho výrazu jde vyčíst, že nastala komplikace, ale z jeho hlasu se ozývá spokojený tón: „Vypadá to na oslavu, takže je tam mnoho lidí. Tak to vypadá, že budu mít tuhle noc o zábavu postaráno“. A jedním skokem se vrhl do domu oknem. Stojím tam, jak přibitý nevím co si počít, ale jakmile sem uslyšel první výkřik nemohl jsem to jen tak nechat, nemůžu přece chránit, nebo nechat žít takového psychopata, musím ho zarazit. Skočím na římsu, zrovna vidím, jak El-Zahren zabodl jeden meč do jedné postarší ženy a druhý do mladíka. Vrhnu se dolů a otočím se El-Zahren se sune k zemi v šipkou v zádech . Ode dveří vběhne skupina postav v kápí. Poznávám je, Elita Temných naše nejsilnější komando. Ale co tady dělají? První postava si shodí kápí. Je to Elthhariem. Ohlédl se na El-Zahrena a pak znepokojeným hlasem pronese: „Takže měl Seturgius pravdu a budu to já bratříčku, kdo tě připraví o život a i-když si ten nejlepší proč myslíš, že se rodiče víc zajímají o mně? Hmm? Nevíš? Já ti to povím. Protože ty by ses nestal nejlepším vrahem nikdy. A proč? Protože děláš věci které ti nakáže „vyšší princip“, ale to je teď jedno milí Godriku, zabiju tě a až umřeš, vezmu si tvoji hlavu a udělám si z ní pohár“. Zasmál se. Rozběhl se na mě se svou sekerou. Je konec, i-když zabiju ho, co ti ostatní? Sám je nezvládnu, když mám proti sobě tak zdatného soupeře. Když v tu přijde po schodech muž v plné zbroji a na ni erb. Kapitán. Naráz i hosti povstanou, a v rukách zbraně. Lovec byl chycen zvěří. Boj, všude kolem bitevní vřava, ale já se soustředil jen na boj s mým bratrem. Jeho první výpad vyberu svým mečem, avšak on mně kopne do břicha. Hraje nečestně. Musím ho porazit. Druhý jeho výpad následoval rychle po tom prvním. Vyhýbám se mu. Seknu mu po krku. Povyskočí, takže můj meč mu udělal jen šrám na břiše. On to čekal. Sekera mně teď rozpůlí půl. Pozdě uhýbám. Sekera mi zajede hluboko do ramena. Vytahuje sekeru. Já se nevzdávám. Přehodím meč do zdravé ruky a jedním přímým úderem mu probodávám srdce. Elthhariem umírá. Sune se k zemi, když v tom mi tělem probíhá bolest od zranění pravého ramene. Zavírají se mi oči. Nevím proč, ale mněl jsem pocit, že sem usnul-nadobro.
**********************************************************************************
Otvírají se mi oči. Nad sebou vidím staršího muže. Jakmile zahlédl, že ho vidím, zvolal: „kapitáne on žije“!. V tu dobu nade mnou stál muž ve zdobené zbroji. Sklání se ke mně. Zkouší, jestli vnímám. Já na něj koukám, a v duchu přemýšlím, jestli mně zabije hned, nebo mně vyslechne, a pak zabije. Řeknu mu všechno co vím, snad zachrání poselstvo dřív, než bude pozdě. Promluví na mně: „Pozoroval jsem tě, jak si zabil toho muže. Takže asi s nimi asi nejsi zrovna zadobře. I-když ta košile a ten erb… U všech svatých vždyť ty si Audecan. Řekni mi hned kdo jsi a proč si to co si udělal, udělal“. Po chvilkové odmlce jsem spustil: „Já sem Godrik Audecan, syn Pandorianův, mněl jsem misi vás zabít, ale místo toho jsem tu, abych vás varoval a zároveň poprosil o pomoc“. Kapitán sebou trhl když uslyšel jméno mého otce. Zaťal v ruce v pěst: „Pandarien ten nicotný bídák“. V oku se mu mihla slza. Nadechl se. Vypadalo to, jakoby ten smutek v sobě zardousil: „O jaké varování se jedná“? Řekl jsem mu o blížícího se přepadení a zabití královy dcery. Tahle informace trhla všemi v místnosti. Chvíle ticha. Tu však prolomí jeden muž. Godrik při pohledu na něj zkameněl. Královský voják. Ten byl bílý jako stěna: „Oni nemají přijet dnes ve večerních hodinách, ale teď“. V tu dobu už byli zkamenělí všichni. Avšak kapitán protrhl ticho: „Kněží řádu se postarají o zraněné a zbytek půjde se mnou třeba ještě není pozdě“. Vyrazili, chvíli koukám na léčitele jak mi hojí ránu na břiše. A v tu dobu usínám. Přemýšlím. „Můj otec mně chce opravdu zabít, ale proč? Proč by to chtěl udělat? Musím…musím zabít svého otce. Ale dokážu to? Ano musím“. Pobudil jsem se. Kolem mě všichni se skloněnou hlavou a na posteli zranění královští vojáci. A na posteli u které sedí všichni ohořelé tělo. Vstávám z postele, a při pohledu na tělo se znovu posadím. Spálené tělo, co tam bylo. Bylo tělo královské dcery. Po hodině smutku se postavil voják, jehož jsem už spatřil. „Měli bychom sehnat důkaz proti těm vrahům a těm, jenž tenhle atentát zosnovali“. „Ne musíme tu hrozbu, jenž Audecani představují, zničit jednou provždy“. Řekl jsem jim o Althorii a mém otci. Kapitán pronesl: „To sem si mohl myslet, ale když napadneme sídlo audecanů, bude to znamenat válku na celém ostrově, ale pokud nezasáhneme. Althorie bude tyransky vládnout na ostrově a bude to horší. Ty“. Otočil se směrem ke mně. „Zotav se. Za pár dní potáhneme do války, která rozhodne. A neboj, právě teď do cechu přichází zvěd v našich službách, jenž přednese zprávu o tvé smrti a smrti tvých spolubojovníků a o mojí smrti“. Těmihle slovy padl z mého srdce veliký kámen. Když se pak všichni rozešli, rozhodl jsem se, že se podívám po okolí města. Když jsem procházel kolem jednoho domu, slyšel jsem zvuky kovadliny. Ani nevím proč, ale chtělo se mi tyhle zvuky lahodící mému uchu, poslouchat do nekonečna. Tak jsem se k domu vydal. Zaklepal jsem. Otevřel mi svalnatý muž, který svíral v ruce kovářské kladivo. „Zdravím já jsem Stun místní kovář. Co bys potřeboval? Poslední dobou nemám do čeho píchnout, takže ti můžu vyrobit prakticky vše“. No víte, já bych se spíše stal vaším učněm. On zbystřel. „Hmm je pravda, že učedníka žádného nemám, ale bohužel tě nepřijmu. To bych musel dostat práci, na kterou bych sám nestačil, a vzhledem k tomu, že teď nemám žádnou práci, Trošku tě o kovařině naučím“. A tak mně naučil opravdové základy. Poděkoval jsem mu za ně a rozloučil jsem se. Vrátil jsem se zpět do kapitánova domu a tam stál podivný člověk, který se na mně koukl a povídá: „Dobře že jsi tady, protože už máme plán a ty v něm budeš mít velkou roli, ale zatím se pojď najíst. Určitě jsi od našeho prvního setkání neměl noc k snědku“. Inu mněl pravdu, a tak jsem pozvání na večeři přijal. O kapitánovi jsem se při večeři dozvěděl mnoho zajímavých věcí, a na oplátku se on dozvěděl mnoho věcí o mně. Po večeři mi ukázal postel, kde jsem se vyspal. Další den ráno mně pozval na snídani. A po ní mně pověřil doručení dopisu místnímu kovářovi. Zajímalo mně, co v tom dopise stojí, ale byla tam pečeť, a tak sem se rozhodl ho doručit. Jakmile jsem ten dopis doručil kováři, chvilku si ho listoval a pak se koukl na mně: „Poslyš, máš pořád zájem být můj učen?“ Já jsem přikývl. „Tak pojď ke mně, jak to vypadá, musíme ukovat mnoho zbraní“. A tak jsem se začal učit kovařinu.
********************************************************************

Den útoku se blížil, a já pořád koval. Ale jednou otevřel dveře kovárny neznámý voják a pravil: „Promiňte, že ruším, ale dnes nastal den útoku. Tak mi prosím dejte všechny zbraně a ty!“ Ukázal na mně. „Jdi ke kapitánovi“. Když jsem vyšel. Padla mi ústa dokořán. Stály tam celé armády, muži ve zbrojích, mágové, střelci, jízda … Proto jsem rychle běžel ke kapitánovi, ten byl opět oblečený ve zbroji a seděl u velkého stolu. Společně s několika muži, které jsem neznal. Kapitán se na mně podíval a pravil: „Sedni si Godriku“ Nyní si řekneme náš plán: „Ačkoliv jsem čekal, že hrad napadneme a vlastními silami ho pokoříme. Stala se jedna velmi nemilá věc. Informace že napadneme audecanské sídlo se rozšířila po kraji a bohužel můžeme čekat, že při útoku potkáme i jiné armády u kterých můžeme čekat, že budou z Audecanami proto si musíme dát pozor“. Ale k plánu: ,,Žoldáci společně s kavalerii a kruhem nejvyšších napadnou hrad ze předu. Elfové, trpaslíci a svatá armáda ze zadu a barbaři s vesničany a královou armádou si vezmou levý bok a poslední bok si vezmou Strážci pořádku a zbytek vojsk a málem bych zapomněl. Bohatí měšťané a vyšší šlechtici budou bránit průsmyk k hoře. „Ale kapitáne, my chceme bojovat a ne hlídat“! Ozval se chlapík ve zdobených šatech. Však možná budete. Nikdo neví co je za branami v soutěsce a proto si ji musíme pojistit´´ Ts dobře půjdeme hlídat průsmyk ale, jestli se nic neobjeví, jdeme do bojiště!“ „Dobře“ řekl kapitán A nyní jak sem se už zmínil. Šedí hadi společně tady s Godrikem se dostanete dovnitř sídla a otevřete brány a zabijete Pandoriana. Muž s ofačovanou hlavou se postavil: „Bude nám ctí“. A nyní jděte předat rozkazy, a ty Godriku zůstaň tu společně s vůdcem hadů. Musím se vám zmínit ještě o jedné důležité věci: Až se budete dostávat dovnitř, propližte se do knihovny. Tam vás bude čekat posila. „Jaká posílá?“ Ptá se had. Inu pár našich špionů, které jsme tam nasadili. „A jak je poznáme?“ Zeptal jsem se. „Algrim jejich velitel bude mít černý šátek přes oko. Nebojte, pokud ho nepoznáte, tak on pozná vás. A nyní dost už řečí, nepřítel a válka již čeká.
A tak jsem vyrazil s Hady k hradu. Cestou sem mu řekl o tajné cestě do hradu, kde sem jako malý chodil na výcviky k Aldranovi řemeslníkovi rodu. On mi na oplátku řekl, že se jmenuje Fallorn. Jak jsme došli, válka už začala. Vzduchem létala kouzla a šípy. Vzduch samotný byl prosycen krví. Ale nebyl čas. Plížili jsme se v hávu noci k řece, kde se onen tajný vstup nacházel. Dostali jsme se tam v celku rychle, ale objevili se komplikace. Před vstupem stál Faduil, nejlepší žák v obratnosti a navíc s telekomunikačním krystalem, což byla velmi špatná kombinace. Společně s Fallornem jsme vymýšleli plán. Když jsem zpozoroval, že dveře do skrýše se otvírají. A v nich stála postava. Poznal jsem v ní Serendel kouzelnici. Pozorně jsem poslouchal jejich rozhovor: „Pssst Faduile Máš chviličku času?“ On: „No ani ne cukroušku mám hlídku, proč se ptáš můj poklade?“ „Inu vzpomínáš na minulý týden na té mýtince?“ „Oooo kdo by mohl zapomenut okvětní lístku, byla jsi naprosto senzační!“ „A chtěl bys sis to zopakovat?“ „Ale vždyť já mám tu službu květinko!.“ „Nevadí, zavolám střelku, ta se o hlídku postará!“ „Ooo to je výborný nápad!“ A tak Serendel udělala gesto a na vrcholek jeskyně vyletěla Střelka. Střelka byla sice sova, ale ne obyčejná. Serendel ji trénovala dnem a nocí, a udělala z ní krvelačnou bestii, která ovládá telepatii a hypnózu, kterou používá na zničení nepřátel. Ti jenž jí pohlédnou do jejich očí a podlehnou sebevražednému příkazu. „Ano to je dámy a pánové Střelka“. A co je nejhorší má magický štít, kterým neprolétne nic než kouzlo. Řekl jsem hadům o té sově a jak je nebezpečná a začali jsme vymýšlet plán. Já jsem navrhl že použiju magický šíp a sovu sestřelím, ale že mé střelecké schopnosti jsou omezené. Jeden had navrhl, že umí dobře střílet a sovu by trefil, ale stále jsme nevěděli jak odlákat pozornost sovy. Prohlížím si očima Hady a co nevidím, jeden má na rameni myšku. Toť mně vnuklo nápad. Řekl jsem ho ostatním. Hadům se líbil, ale z počátku ten jeden s myši nesouhlasil, ale po vnějším nátlaku ostatních svolil. A tak jsme s ním začali. Myš probíhala kolem Střelky, a jakmile byla k nám zády, začaroval jsem magický šíp. Hned na to ho vzal had s kuší moje kouzlo, zamířil a jakmile byla sova opět zády vystřelil šíp. Šíp letěl a protínal vzduch svojí rychlostí, sova se začla otáčet k nám, ale dřív než šíp zahlédla prošpikoval ji hlavu. Vyrazili jsme ke dveřím. Já jsem poslouchal, co tam dělají. Po prvních zvucích my bylo jasné, co se tam děje. Naznačil jsem Hadům, že je vzduch čistý. Oni vytáhli zbraně. V rychlosti otevřeme dveře, vidíme, jak si to zrovna Serendel A Faduil rozdávají. Byli v šoku, ale než stihli něco udělat, mněl Faduil V srdci šipku a Serendel v hlavě oštěp. Nemohl jsem se na to dívat. Rychle vyrazil vpřed, když jsme vyšli z chodby do kuchyně viděl jsem Sarviho kuchaře a jeho pomocníky. Věděl jsem, že pokud budu muset, tak ho budu muset zabít, ale když si mně všimnul, vypadal znepokojeně, „Godriku co tu děláš? Tvůj otec nám řekl, že jsi umřel při misi.“ „Já jsem neumřel přišel jsem pomoct hradu s mými novými spojenci.“ A ukázal jsem na skupinku Hadů za mnou. On se jen usmál: „Tak to je dobře a nyní jdi, musím navařit jedy pro armádu dobyvatelů.“ A více se usmál. My jsme se vydali do knihovny, cesta nám nedělala problémy, protože když mně stráže zahlédli, radši dělají jak stráží, abych je asi nežaloval otci. Před vstupu do knihovny jsem se zarazil, protože jsem zaslechl zajímavý rozhovor: „Slyšels to co se říká o našem vůdci?“ „Co se povídá?“ „Prý ho chcou svrhnout.“ „Ale prosím tě, beztak jsou to je povídačky a bacha někdo sem jde.“ Rychle jsem naznačil hadům až počkají, a oni tak udělali. Šel jsem do knihovny. Strážci se na mně podívají „G…Godrik, ale vždyť jsi mněl umřít při misi.“ „Já jsem nezemřel, ale nyní mi otevřete, potřebuju si půjčit v rychlosti knihu kouzel.“ Oni se zasmáli, ale pustili mně, asi si vzpomněli na moji výuku magie. Nebyl jsem v ní zrovna dvakrát dobrý, místo kouzel jsem si vyřezával, a když se pak upálil učitel destrukce, rozhodl se otec že se kouzla učit nebudu. Moc dobře si vzpomínám, jak se ten den upálil. Mněl jsem udělat kouzlo ohnivá koule, a já místo toho zapálil velký dřevěný míč, který jsem vytvořil díky mým řezbářským dovednostem. Chvíli jsem ho držel, a jakmile mně učitel požádal abych šel k němu a ukázal mu tu kouli nastrčila mi Karanna nohu. Já o ní zakopl. Mistr zatím kouzlil silné lávové kouzlo na figurínu, jakmile dřevěná koule koulející se směrem k němu se dostala až k špičkám jeho bot, a on pak na ní uklouzl, vypěnil, neovládl kouzlo a v mžiku z něj byl uhlík. Uhasili jsme co se dalo a pak šel Algrim nahlásit co se stalo. A tak jsem se jen usmál a cestou sem prohodil: „No jo, ale aspoň ni za ti kouli nedal nedostatečnou.“ A zasmál jsem se. V knihovně jsem viděl zvěda, o kterém mi kapitán řekl. Přicházel jsem k němu, ale on šel k zadním policím. Následoval jsem ho až do oddělení, kde nikdo nechodí. Tam se ke mně obrátil a pravil: „Takže poslouchej náš plán je jednoduchý: dostaneme se do sídla předním vchodě všechny pozabíjíme a nakonec zabijeme tvého otce v trůním sále. O brány se postarají naši muži“. Přikývl jsem, ale mněl jsme divné nutkání, že se něco stane, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Vyrazili jsme. Já a Algrim. Cestou jsem naznačil Hadům, aby šli s námi. Postupně se k nám přidalo pár dalších vrahů, takže mi bylo jasné, že oni jsou ti zběhové o kterých kapitán mluvil. Před dvorem na hrad jsme se připravili a uvnitř vytasili zbraně a vrhli jsme se dovnitř. Boje se strážnými byli rychlé, protože moment překvapení byl na naší straně. Pomalu jsme se probojovávaly až do druhého patra a tam na nás čekal Farval Velitel audecanských stráží. „Godrik ts věděl jsem že když s tebou pošlou El-Zahrena a pak za tebou pošlou na pomoc Elthariema zradíš, a když se vrátil jen jeden vrah se slovy že si zemřel ty a všichni ostatní, mněl jsem pochybnosti, nevadí nyní tě zabiju, a vše napravím“. Tenhle boj nám bude dělat problémy protože Farval a jeho muži byli mistři v boji. Farval se ke mně probojovával blíž, a blíž, a když byl u mně jen se usmál. Proti jeho švihům obouručáku jsem neměl šanci. Když mně srazil pažbou na zem a odkopl zbraň. Věděl jsem, že je konec, ale co to? Farval se podívá na Algrima a povídá: „Cože ty? Co ty tu u všech čertu děláš? Počkej takže, takže to co se povídá…. Nestihl doříct větu a už mněl v krku dýku. Jak padl, popadl jsem meč a rychle jsem skolil jednoho strážného, jakmile padl poslední, dotázal jsem se Algima: „Co to Farval povídal? Co se o tobě povídá?“. On: „Řeknu ti to, až po boji, musíme jít“. V tu dobu jsem začal spekulovat, že tu něco nehraje, ale zas sem na to nebral zřetel, protože přede mnou byli dveře do trůnního sálu.
********************************************************************

Nadechl jsem se a otevřel jsem je. Tam stál můj otec obklopen strážemi a vedle něho Setugius můj bratr a Harae nejvyšší učitel na škole. Vypadalo to, že otec byl zaskočený útokem a když viděl mně byl zaskočen dvojnásobně víc. „Godriku ty žiješ, vždyť mi řekli, že tě zabili co se tady děje?“ „Ts jeho předstíraná zaskočenost mně naštvala, proto sem hned proti němu vyběhl s mečem. On rychle vytáhl svůj meč a vykryl můj útok, ale já sem švihnul mečem směrem k hrudníku, ale i tu vykryl. Napadlo mně že budu muset použít nějaký trik a tak sem v rychlosti vzal z pasu dýku a vrazil mu ji do břicha. On zavrávoral a jakmile sem dalším sekem pochroumal jeho břicho. Sunul se k zemi a najednou se celou místností ozve potlesk. Otočil jsem se směrem ke zvuku. Setugius tleská a směje se. „Dobře Godriku, ani nevíš, jak si mně potěšil“. Udělal gesto rukou a směrem od rohů se objeví šipky a prošpikovávali nejvěrnější otcovy strážce. Harae se otočil „Setugiusi co to u všech všudy děláš? Ty zrádče!“ Setugius se znovu jen zasmál, řekl podivné zaklínadlo a Harae ležel s poleptaným tělem na zemi. Rychle jsem se otočil k Hadům a zběhům. „Rychle zabijte všechny!“ Hadi přikývly a zběhové se jen usmáli „Ty asi nevíš co je náš skutečný cíl, že Godriku? Řekl Algrim a rychle naznačil zběhům pár gest. Ti se na jeho povel vrhli na Hady. Rychle jsem se vzpřímil a vrhl jsem se na Setugiuse. Ale v tom ucítím zvláštní pocit v zádech. Ano paralyzační šipka. Nemohl sem se pohnout, mohl jsem jen sledoval co se děje. I když hadi bojovali statečně. Brzo je zběhové a postavy s kušemi v rohách zdolali, když padl i ofačovaný muž. Bylo mi jasné, že je konec. Algrim se obrátil k Seturgiusi. „Poslyš teď když už je po boji a oba jsou mrtví tak mi dej to na čem jsme se dohodli“. Seturgius se zas jen usmál. Dobře tvoje odměna je vedle tebe.“ Zašermoval rukami a v tom se všichni jenž byli mrtvy začali vstávat. Algrim rychle usekl nejbližšímu vstávajícímu Hadu do hlavy, ale tělo se zvedalo dál. Bodl ho do srce ale stále se zvedal, vypadalo to, že Algrim se začíná bát a jakmile ten nemrtví vzal meč bylo jasné, že Seturgius je nekromant. Bylo to divné protože nikdo v našem rodě, ani v cechu, ani v okolí tyhle techniky nepoužíval, byly totiž zakázané a děti jenž se s tímhle darem narodili mizeli po porodu. Nemrtvý se prosekávali zběhy. Slyším kroky, Seturgius jde ke mně zvedl mně za krk. „Milí Godriku nevím jak ti poděkovat za pomoc s mým geniálním plánem. Zabít a následně oživit Althorii aby si objednala zakázku na ten doprovod, abych vyprovokoval lidi a pak na tebe poslat Elthariema aby tě zranil, a ty pak přišel sem a zabil otce a já se dostal k moci.“ Ale proč když si ho chtěl zabít si ho nezabil sám“? „Protože k získání moci musím být neposkvrněný a jak toho docílím, když sám někoho zabiju?“ „Moc tak o tohle ti šlo, ale vždyť Seturgiusi si měl byt můj nástupce, tak proč tady tohle všechno“? Ozvalo se od trůnu, kde byl těžce raněný otec. „Tak proč? Proč tohle děláš?“ Seturgius sáhl pod róbu a vytáhl černou knihu. „Kvůli tomuhle! Milí otče, tomuhle!“ Otec jak uviděl knihu zaskuhral: „Ty blázne a přečetl si ji celou?“ „Ne otče, stačila mi ta kapitola o velké moci a odměně. Víš, jak máme ten podivný pentagram tady na podlaze v sále? To je ten, o němž se píše v knize. Ale dost už řečí rituál čeká.“ Pustil mně a pak se vydal směrem ke středu sálu přitom mumlal podivná slova. Všude kolem se začali objevovat zářivé červené znaky, a tam kde byl Seturgius se objevila magická bariera. Otec zaskuhral: „To nesmíš udělat, vždyť nás všechny zničíš!!“ „Skutečně? A kdo mně zastaví? Ty starý blázne? Nebo můj chudáček bratr Godrik? Uvědom si to. Já jsem vyhrál! A nyní mně nerušte musím se poddat transu a dosáhnout tak moci.“ Viděl sem, jak mu oči začali podivně zářit. Byl konec… Ale co to? Místností se ozval výbuch. Pohlédl jsem směrem k němu. Tam kde stáli kostlivci bylo nyní ohořelé místo, jakoby po výbuchu. Dále jsem uslyšel zvuky, jakoby blesky za bouřky. Zpoza rohu padali postavy v černých kápích a ve dveřích z pravého křídla stala Kristiana, moje matka. Rozběhla se směrem k mému otci „Pandoriane jsi v pořádku? Rychle vypij to!“ A dala mu podivný býlí lektvar. Otec ho vypil a jeho rány se začali zocelovat. „Co se tady děje drahý?“ „Není čas Kristiano! Rychle!“ Ukázal na mně. „Dej mu lektvar proti paralýze, a jdi do oné místnosti v našem pokoji a zavolej Methlose a řekni mu, že král se chce dostat ven. On už to pochopí“ .Matka kývla. Přiběhla ke mně a dala mi napít podivné tekutiny, jenž chutnala velmi kysele a hořce, ale já ji udatně vypil. Pocítil jsem, že se mužů hýbat. Zvedal jsem se, ale nebyl čas. Matka mně vzala za ruku a běžela se mnou pryč. V rychlosti jsem prohodil k otci. „Promiň my to, ale neboj, zastavím Seturgiuse“. Zmizeli jsme z místnosti. Utíkali jsme chodbou, kde ležely mrtvoly v podivných černých šatech. „To tys je zabila?“ Ptám se matky. Matka přikývla. „Jak si poznala, že jsou ti zlý?“ Matka s e ušklíbla. „Když jsem dělala lektvary. Za mnou stál tenhle jeden s dýkou a chtěl mě zabít. Myslel si že ho nevidím, ale při koukání do zkumavky jsem viděla jeho obrysy a tak, než se nadál mněl v ksichtě kyselinu. Bylo mi jasné že se něco děje a proto jsem se vydala k vám.“ Dostali jsme se do ložnice mých rodičů. Matka stiskla dřevěnou hlavičku lva v nebesích. Za postelí se otvírala chodba, ve které byl žebřík směrem nahoru. Matka začala šplhat a já za ní. Byly jsme nahoře v místnosti, o které nikdo nevěděl, jen moji rodiče. V místnosti byla uprostřed kniha a podivný zelený kamen. Matka bouchla do kamene a ozvalo se: „Copak Pandoriane? Novy člen naší komunity?“ „Ne to sem já Kristiane, Pandorian mně poslal, abych ti řekla, že král byl vypuštěn“. Z druhé strany krystalu bylo slyšet ticho a po chvíli se ozval hlas. „Dobře mně poslouchej! Nalistuj v knize stranu 93 a začni číst zaříkadlo, jakmile přečteš první stránku, zavolej na mně a pak začni číst druhou. Já společně s ostatními, které najdu poblíž k vám dorazíme.“ Jakmile matka dočetla první stranu, zvolala přesně jak jí Methlos na druhé straně řekl. A pak jakmile dočetla poslední řádek, objevil se za knihou portál. Z něj vystoupili 3 muži. Jeden byl ve zdobených šatech držel zářivou hůl. Druhý byl oblečen v brnění z kostí. Třetí mněl kápi a nebylo mu vidět do obličeje. Porozhlédli se kolem sebe. Pak ten ve zdobených šatech ukázal na chlápka v brněni. „Ty! Udrž spojení. A ty!“ Ukázal na toho s kápí. „Pojď se mnou. Kristiane kde je ta stvůra? A kdo je on?“ A ukázal na mně. „To je Godrik, náš syn! A žádná stvůra nikde není, jen můj druhý syn udělal v místnosti podivně zářící pentagram a čte z podivné černé knihy.“ „Hmm to je nemilé, Almanach zatvrzelých. Rychle! Zaveď nás do místnosti, kde jsi viděla toho vyvolávače!“ Rychle jsme vyrazili. Když jsme došli do místnosti, viděl jsem otce, jak bojuje s podivnou bytostí. Rozhlédl jsem se. Nebyla tam jen jedna. „Rychle! Musíme zastavit toho uprostřed! Všichni mně chraňte! Já se musím dostat k vyvolávači dřív než přivolá na svět pána démonů.“ Vytáhl jsem meč. Matka si připravila lektvary. Ten chlapík v kápi začal šermovat rukama a ten ve zdobených šatech vyrazil k prostředku. Pobíjeli jsme démony. Jakmile muž v zdobených šatech byl u bariéry začal mumlat podivná zaříkávadla. Neposlouchal jsem, protože jsem právě zabil podivnou létající stvůru, která házela ohnivé koule. „ELMENO ESTA FUROS NE GATA“ Zaslechl jsem tato slova, otočil jsem se k prostředku, a co nevidím, Obří pařát odmrštil toho ve zdobených šatech. Pak se objevil druhy pařát. Rychle jsem seknul po psovi jenž byl obalen ohněm. Znovu jsem se otočil. Rohy a hlava už byla vidět. Všichni zůstali stát jak zkamenělí včetně mně. Mág ve zdobených šatech se rozběhl k tvoru. „Ty! Ďáble, jenž přicházíš na tenhle svět…“ Už bylo vidět tělo ale mág pokračoval: „Stůj, zplozenče pekel! Opusť tuhle dimenzi! Vrať se zpět do Zalhebronu odkud pocházíš. Devatero pečetí jenž tě zapečetilo tě znova zapečetí! Nevstoupíš na tenhle svět…“ Odmlčel se, protože démon byl venku. Démon se rozhlédl. Usmál se a zvolal: „Jsem volný! Volnýýý! Který z vás lidí mně vysvobodil?“ „Já pane!“ Ozval se Seturgius. „Váš oddaný služebník a nyní vás žádám. Rozpraš tyhle bezvěrce. Nasyť se jejich životy a dej mi moc!“ Démon se dal do smíchu při kterém tuhla krev v žilách. Ty blázne já ti moc už dal! Když jsem bojoval tady s tebou a s tebou a s tebou…“ Démon ukáže na mága, na mého otce a na mou matku. „Vložit kousek mojí moci do toho dítěte, jenž mně vyvolalo, byl dokonalý plán. Sice jsem neměl plnou moc, protože rituál byl přerušen a já přišel pouze z poloviční mocí, ale nyní vás všechny zničím a pak zničím tenhle svět!“ ,A…ale vždyť tady v knize. S…se píše, že dáš osvoboditeli odměnu.“ Démon se ještě víc zasmál. „To ano, nechám tě žít a ty mně můžeš sloužit dál. Ale dost už řečí nemám na vás čas. Čeká mně hostina!“ Mávl rukou a zmrtvých těl vylítávala podivná modře světélkující koule. Démon je začal pojídat a pak probil strop. Seturgius padl na kolena. „Co? Co jsem to udělal?“ Začal brečet. Démoni kolem nás začali odlétávat. Nezbyl jediný. „Sakra, stalo se to, co bylo předpovězeno. Agamemnon je venku a jediná šance jak ho zničit je zničit tenhle ostrov a pomocí jeho síly znovu uvěznit Agamemnona. Rychle! Seberte co nejvíc lidí a utečte loďmi. Ihm-de-Sal je ztracen. Já se pokusím získat čas, než démon získá všechnu moc.“ „Ale jak ho zastavíme, když minule nestačili ani všichni nejvyšší mágové?“ „Vzpomínáš na toho kněze, co tu byl?“ „Ano! Ten co přišel s poselstvím?“ Ano, dal mně krystal, jenž ho znovu uvězní, ale magická energie bude tak silná, že Ihm-de-Sal bude rozprášen po okolí. Ale dost už řečí! Musíme jít!“ Utíkali jsme na nádvoří. Otec volal na všechny které potkal, aby utíkali k lodím. Mág se rozběhl na hradbu s krystalem v ruce a zařval na démona: „Ty! Zplozenče pekel. Utkej se se mnou a nech ty lidi být. A vy národe rozlišný, utíkejte, Ihm-de-Sal je ztracen. Dostaňte se k lodím, tam vás čeká spása!“ Zvolal i otec: „K Madámmu, tam jsou lodě.“ Rozběhli jsme se, ale cestu nám zkřížil démon s mečem. Nebyl to ten démon, jenž Seturgius vyvolal, ale i tak nebyl čas se tam s démonem zdržovat. V tom Seturgius prohlásil: „Utíkejte! Za to co jsem udělal se chci očistit. Jděte! Nechejte mně tady! Všichni mírně kývly a běželi jsme dál. Za námi bylo slyšet zvuky boje, ale nebyl čas. Běželi jme k Madámmu, kde byli lodě, avšak kousek před vesnici nás překvapil kapitán. „Zemři Pandoriane!“ A vrhl se na otce. „Zadrž“ Zvolal jsem: „Musíme se zachránit. Tenhle ostrov bude zničen!“ „To mně nezajímá! Já chci pomstu. Pandoriane bojuj, nebo mí muži tebe a tvojí rodinu po cestě zabijí. Zaplať za ty, které jsi zabil!“ A ranou svého meče sekl otce do nohy. Otec zaúpěl a prohodil k nám: „Má částečně pravdu. Zemřu tady. Ale vy se zachraňte. Já bych cestu už nezvládl a také musím zaplatit za mé zločiny.“ Chtěl jsem otci pomoci a odvést ho ,ale muž v kápi mně chytl za ruku a běžel se mnou. Otočil jsem se. Otec padá mrtev k zemi. A kapitán, jak viděl že se pomstil, s jemným úšklebkem se vrhl na démony, jenž nám byli v patách. Dostali jsme se do vesnice. Lidi nabíhali na lodě. Od někud z dálky na některé lodě začali padat velké ohnivé koule. Běželi jsme k té největší. Chtěli jsme nastoupit, ale létající démoni byli nad námi. Matka se zastavila a otočila směrem k démonům. „Matkooo!“ Křikl jsem. Ona se jen otočila k nám s úsměvem na tváři. „Nezapomeň na mně Godriku. A ty v tom kápi. Postarej se mi prosím o Godrika.“ Chlap s kápi mně dostával nahoru ale já nemohl nechat matka zemřít. Loď už začala odplouvat. Chtěl jsem za každou moc pomoct matce, ale moji pozornost si vyžádala ohnivá koule o velikosti většího domu, jak letí na naší loď. Matka zatím zabíjela démony a též udržovala bariéru a též si všimla koule. Začala rychle gestikulovat a pak vrhla jednu modrou lahvičku směrem ke kouli. Lahvička se roztříštila o kouli a ta rázem zmrzla. Spadla do moře. Vlna nás odnesla od mola. Viděl jsem jen na molu, jak moje matka padá na kolena a démona s mečem, jenž jí zabil. Začal jsem brečet a přestal jsem se ovládat, chtěl jsem na ostrov a pomstít mou matku. Chtěl jsem skočit do moře, ale ten muž v kápi mně praštil a já omdlel. Když jsem se probudil a rozhlédl. Viděl jsem lidi, jak koukají někam do dali. Běžel jsem k zábradlí a podíval jsem se, na co se dívají. Kolem Ihm-de-Salu byla podivná modrá záře, jenž se zvětšovala. Pak jsem slyšel explozi. Po ní se začala záře zmenšovat, a pak jsem místo ostrova, jen moře. Spadl jsem na kolena a truchlil jsem. Nevnímal co se kolem mě děje. Až po 3 hodinách jsem se vzpamatoval. Nade mnou stál fousatý muž. „Už jsi v pořádku mladej? Seděl jsi tady 3 hodiny. Jak můžeš vidět někteří se z toho vzpamatovávají ještě dýl, dyžtak já jsem Oldřich Bidlo, lodní tesař.“ Při posledním slově jsem se na něj podíval a smutek naplnila radost. Zeptal jsem se ho: „Mohl byste mně vzít do učení?“ On se jen usmál. Inu ty ses rychle vzpamatoval, no tak proč ne.“
**********************************************************************************
Cesta lodí, díky výcvikům, probíhala rychle, ani nevím, kolik dnů jsme se plavili. Když už jsme cítil, že začátky znám, vyšel jsem na vrchní palbu dozvědět se něco o tom muž v kápi. Avšak při mém zjišťování sem zjistil, že ani jeden člověk mně nezná. Dny ubíhali, znal jsem na palubě skoro všechny, kromě tří – Muže ve strážním koši, kapitána a jednoho chlápka, který pořád stál u děla. Dnů bylo dost a tak jsem se seznámil s kapitánem. Za dalších pár dní jsem se dokonce seznámil i s chlapíkem u děl. Trošku jsem se bál vylézt nahoru do strážného koše, ale už jsem definitivně věděl že je to ten muž v kápi jenž je nekromant. Nenašel jsem odvahu s ním mluvit. Dny ubíhali. Já vypomáhal Oldřichovi. Po mnoha a mnoha dnech , se ze strážního koše ozvalo: „Pevnina na obzoru!!!“ Všichni zbystřeli a začali jásat, a z větším nadšením se plavili směrem k pevnině. Kapitán společně s námořníky vytáhl mapu a začal studovat a též pravil: „Blížíme se k Andarii, zemi do které se vydala pouze hrstka vyvolených, ale co je horší jen jedna loď se vrátila.“ Pak vstanul k posádce. „Ale buďte na pozoru! Nikdo nevíme, co nás tam čeká! Podle toho co se povídá je na Andarii, mnoho příšer jenž nikdo nezná, ale též úrodná půda, kde se můžeme usídlit. Vtom se ze strážního koše ozvalo. „Loď s modrou vlajkou s kotvou, na níž je nadpis ReMiSa.“ „Hmmm obchodníci!“ Zvolal kapitán. „Máme štěstí. Jak jsou od nás daleko?“ Ze sudu se ozvalo: „Dva a půl dne kapitáne.“ „Hmm kuchaři jak tlusté jsou naše zásoby? „Dva dny pane.“ Kapitán se usmál. „Bůh nám přeje.“ Dva dny uplynuli. Loď už byla vidět i pouhým okem. Všichni byli nadšení, že se dozví o téhle nové domovině něco víc a těšili se, až postaví vlastní město. Když obchodní loď byla skoro u nás. Zahledli jsme na palubě lidi, jenž na nás mávají. Připlouvali jsme k nim. „Zdravím!“ Prohlásil kapitán k námořníkům na druhé lodi. „I my vás zdravíme! Odkud ste?“. „My jsem z Ihm-de-Salu ostrova daleko na severu. Hledáme zde útočiště!“ „Hmm a víte že v těhle vodách je to nebezpečné? Kolik máte děl a zbraní?“ „No pár děl máme a i zbraně“. „Tak to ste celkem dobře chráněný, ale nechcete doprovodit na pevninu?“ „To by bylo skvělé“. Prohlásil kapitán. „Ale budeme potřebovat zásoby!“ „To není problém! Zahákujeme vás a dáme vám část našich zásob“. Kapitán přikývl. Háky z jejich lodě vystřelili a začali nás přitahovat. Jakmile byly lodě u sebe, začali jejich námořnici naskakovat na naši loď. Zpočátku jsme nechápali, proč to dělají, ale když pak vytáhli zbraně. Bylo jasné, že to nejsou obchodníci. „Bijte je! A berte jen ty, o kterých si budete myslet, že jsou hodnotní svažte. Prodáme je otrokářům.“ Já hlupák jsem si zapomněl meč i dýky v podpalubí. U sebe sem mněl jen řezbářský nůž a kladivo. Cesta to podpalubí už byla zablokována. Začal jsem se stahovat k stěžni. Ke mně se zatím blížili dva hromotluci se šavlemi. Vytáhl jsem nůž a zvolal jsem „Mně nedostanete!“ Muži se jen usmáli a blížili se ke mně. Najednou přede mnou přistál nekromant ze strážného koše. „Nechte ho být, nebo pocítíte hněv mrtvých!“ A začal pronášet gesta. „Rychle“. Zvolal kapitán pirátů. „Toho u koše, jenž používá magii zajměte.“ Všichni piráti se vrhli směrem k nám. Nekromant přede mnou stále něco mumlal. Mrtvoly námořníků ožívali. Začali bojovat s piráty, ale pirátů bylo mnoho, proto se taky stalo, že se ti dva hromotluci rozběhli k nám. Jeden praštil pažbou šavle nekromanta a druhý šel na mně. Stačil jsem mu v rychlosti bodnout do oka dýku, než i on mně omráčil. Když jsem se probral, byl jsem svázaný v podpalubí. Společně se čtyřmi dalšími- Jeden byl nekromant. Druhý byl muž, jehož jsem na naší lodi neviděl. Třetí byla žena, kterou jsem na naší lodi též neviděl. A nakonec muž v róbě, jehož jsem taky na naší lodi neviděl. Slyším kroky. Někdo schází k nám a řve: „Jen dva!? Vy neschopné polena. Ulejváci. Darmožrouti. Příště si ta svá jatka vybíjejte jinde!“ Stál tam kapitán pirátu a jeden holohlavec. Za nimi scházel hromotluk s páskou přes oko. „Kapitáne mohl bych ho zabít?!“ Ukázal na mně. „To on mně sebral oko“. „Ty dutá palice! Neříkal jsem něco o tom že ho prodáme otrokářům! Nejmíň 100 za něj dostaneme!“ „100 zlatek mi oko nevrátí! Já ho zabiju hned!“ Vykřikl a vytáhl šavli, avšak kapitán byl rychlejší a sekl ho svojí katanou do hlavy. Pak se otočil na holohlavce. „Hej! Kryso špindírská, vyhoď tuhle chátru do moře“. Holohlavec kývl a začal tahal hromotluka nahoru . Kapitán ke mně přistoupil. „Votevři pusu, než ti zlomím čelist“. Chtěl jsem na něj plivnout, ale jeho ruka byla rychlejší. „Hmm dobrý chrup, takže za tebe dostaneme možná aj víc.“ Pak mně začal mačkat svaly. „Hmm silnej moc neseš, a podle tvojí postavy ani obratnej. 150 zlatek možná za tebe dostanu“. Pak přistoupil k nekromantovy. „Ale tenhle, to je poklad, nejméně 800 zlatek dávají za nekromanta“. Do podpalubí zatím vešel holohlavec. Kapitán se na něj otočil. „Dej jim najíst! A tomuhle“. Ukázal na nekromanta. „Dej mu největší porci, až nám nechcípne“. Holohlavec přikývl a zmizel nahoru. Za ním pak šel i kapitán. Stařec sedící vedle mě se na mně otočil. „Psst ty novej, slyšíš mně?“ Podíval jsem se na něj a přikývl. „Prohledali tě?“ Zeptal se mně. Já pokrčil rameny. „Hmm, přisuň se ke mně.“ Řekl a tak sem se pár rychlými skoky dostal k němu. Cítil jsem jeho ruce, jak mi začali prochmatávat kapsy a vysypávat věci, které jsem tam mněl. 1mince, trošku tabáku, fajfka mi vypadla z 1. kapsy. Stařec s zazubil. „Neprohledali, ale tyhle věci jsou nám na prd, až na tu minci. Mohu?“ Já přikývl a on si ji vzal. Pak špitl na dívku vedle mě. „Pstt Andelo prohledej mu kapsy“. Dívka se ke mně přiblížila a začala prohlížet kapsu. Jak sem si všiml, mněl jsme v ní řetízek po matce a pilku. Jakmile stařík viděl pilku, zazubil se. „Skvělé, jsme zachráněni! Vezmi rychle kladívko Andelo! Někdo sem jde!“ Andela rychle vzala pilku. Mněli jsme štěstí, protože k nám scházel holohlavec s jídlem. Nejdřív začal krmit staříka. Pak dívku a pak šel k tomu chlápkovi vzadu a pravil: „Zdravím vás knězi. Dnes jsem vám přinesl rýžový nákyp, co jsme mněli a trošku vína. Tady vemte si. Pomodlíte se za mně u boha? Udělal jsem to, co ste mi včera říkal. Nezabil jsem ani jednoho muže a nevzal jsem nic. Byl jsem v podpalubí a leštil kapitánovy boty. Nebaví mně už nadále býti pirátem, ale cožpak mohu přestat? Když můj syn je pořád někde s touhle bandou. V jejich úkrytu, kde se normálně nedostanu, nevím, zda najdu odvahu pokračovat dál.“ Muž k němu vzklopil hlavu. „Výborně Elathire Beerus bude míti pro tebe pochopení, nezoufej, jednou svého syna opět shledáš. To ti přísahám“. Holohlavec šťastně kývl a přistoupil k nekromantovi. „Jez. Kapitán říkal, že si nekromant povolání satanovo, jenž umí ovládat mrtvé.“ Nekromant přikývl. „Tak tě prosím, nemohl by jsi zjistit zda můj syn Ferdan žije? Kněz se na něj podíval. „Elathire copak to děláš? Neříkal jsem ti že máš doufat, protože Ferdan žije! Musíš jen věřit“. Holohlavec přikývl a šel ke mně. V tom schází do podpalubí kapitán. „Zadrž, chátro! Zapomněli jsme prohledat toho novýho“! A ukázal na mně. Holohlavec přikývl a začal mi prohrabávat kapsy, když uviděl řetízek, snažil se mi ho vrátit do kapsy. Ale kapitán mu ho vyškubnul z ruky a konstatuje. „No podívejme! Dýmka, tabák a ještě náhrdelník! No vida, ještě že jsme ho prohledali. A ty dokrm ho! Pak mazej seškrábat špínu z boku lodi už to tam začíná smrdět.“ Holohlavec přikývl a začal mně krmit. Jakmile oba dva zmizli nahoru, stařík zvolal na nekromanta. „HA! Ty seš nekromant. To se hodí! S tvoji pomocí se dostaneme pryč z téhle lodi, ale nejdřív. Andelo přisuň mi tu pilku“. Dívka kývla a přisunula mu pilku. On pak pár pohyby rozřezal svoje lana a pak začal vysvobozovat nás. Nejdřív mně. Pak dívku. Pak nekromanta a nakonec mnicha v zadu. Pak nám v rychlosti začal vysvětlovat plán. Navrhl že nekromant vyvolá ducha a ten pozabíjí posádku, protože piráti ho jistě v téhle tmě neuvidí. Bohužel nekromant zakroutil hlavou a řekl že umí vyvolávat pouze chodící mrtvoly a kostlivce. Stařík posmutněl. Pak řekl, abychom si sundali košile a dali je mnichovi, aby nás mohl léčit, a nakonec řekl dívce, aby si lehla před schody, tak aby ji bylo vidět. Pak ostatním, až se přitisknou k stěně, aby je naopak nebylo vidět. Tak jsem tak učinili. Čekali jsme, až se otevřou dveře. Skutečně se otevřeli a pirát se šátkem rychle běžel směrem k dívce, ale jakmile udělal pár kroků směrem k dívce, vyskočil stařík a začal ho škrtit, ale pirát byl silnější. Zhodil ho a začal po něm sekat šavlí. Já sem rychle vyběhl staříkovi na pomoc, ale bylo pozdě. Šavle mu rozsekla krk a stařík nejevil známky života. Pirát chtěl zařvat a přivolat si pomoc, ale já ho chytl pod krkem a začal jsem ho škrtit. Jakmile se přestal vzpouzet, pustil jsem ho. Mnich se na starce podíval a snažil se ho zachránit, ale nedařilo se mu to proto mohl pouze konstatovat pravdu. „Je mrtvý a já bohužel na jeho oživení nejsem mistr“. Začal se modlit, dívka do něj drkla. „Na to nemáme čas! Určitě by si přál abychom netruchlili, a místo truchlení se zachránili. Nekromante, použij tyhle dvě mrtvoly, abychom se odsud dostali“. Nekromant přikývl a oživil je. Následně poslal tyhle zombie aby zabili všechno co je na palubě. Dívka zatím popadla šavli a všichni 4 jsme se vydali na povrch. Na palubě bylo živo. Piráti bojovali s mrtvolami a s dívkou. Rychle jsem se rozhlédl a běžel k první mrtvole piráta, kterou jsem viděl. Popadl jsem její zbraň. Byla to sekera. I když jsem z ní neuměl, začal jsem s ní bojovat. Po chvilce jsem zabil piráta, který mněl palcát, jenž se mi hodil, namísto té sekery. Dařilo se nám a paluba byla čistá. Tak jsme vyšly ke kapitánovy. Dívka otevřela dveře, a tam na posteli spal kapitán. Dívka sevřela meč v pěst a vrhla se na něj. Nevšimla si lanka, jenž bylo před posteli a které po přetrhnutí spustilo šipky, jenž jí prošpikovalo. Kapitán slyšel zvuk pasti, a začal se zvedat. Nestihl to. Můj palcát letící vzduchem mu roztříštil hlavu. Rychle jsme prohledávali místnost. Vzal jsem si od mrtvoly kapitána dýmku, tabák, zbroj a pochodeň a pár dalších maličkostí, ale nemohl jsem najít matčin náhrdelník. V tom jsme uslyšeli podivné zvuky. Vyběhli jsme proto na palubu. Když jsme otevřeli dveře, viděli jsem mořskou příšeru jenž potápí loď a chapadly chytá všechno, co se hýbe. Vytáhl jsem nově nabytou výstroj a chtěl jsem jít na tu příšeru, ale opět ucítím na zátylku známý pocit. Omráčili mně. Když jsem se probudil, byl jsem v sudu a kolem mě trosky lodi. Nikde nikoho živého a tak sem se smutkem nechal unášet a k Andoru. Byl jsem na pokraji sil. Už nedoufal, že se z toho sudu dostanu živý, ale v tom slyším v hlavě hlasy, jakoby mně kdosi volal.
********************************************************************

Zdál se mi sen, v němž jsem se ocitl v podivném světě. Přede mnou stál muž, když jsem ho pozdravil řekl mi o třech velkých zkouškách, které musím splnit, abych se dostal do Andoru. Též mi řekl, že bych se mněl podívat napravo ode mě. Když jsem tam šel, dozvěděl jsem od mnoha lidí zajímavé informace. Po nově nabitých informací jsem šel nalevo. Potkal jsem bojovníka, jenž mně naučil bojovat. V blízké kovárně jsem si koupil meč a začal jsem mluvit s místními. Dávali mně rozličné úkoly. První z nich byl ukrást zlatý prsten z věže. Věž jsem našel celkem rychle a prsten, díky paklíčům jenž jsem vyrobil, ukradl. Následně jsem se šel podívat do vrchního patra. Tam jsem potkal nekromanta, který chtěl donést tkáň zombie. Už od věže jsem viděl, kde se krypta s onou zombii nachází. Se zbraněmi od kováře a mým sebevědomím nebyli nemrtví v cestě problém, a jakmile jsem uviděl zombii odlišnou od ostatních, bylo mi jasné, že je to ona zombie. Vyšla směrem ke mně a chaoticky do mě bušila pěstmi. Její údery byli předvídatelné a snadno se proti nim dalo bránit štítem. Navíc se ani nebránila úderům od mého meče, takže za pár chvil byla ona zombie mrtvá a tkáň byla moje. Cestou lesem jsem nasbíral podivné bylinky. Když jsem zanesl nekromantovi tkán. naučil mně něco o nekromancii. Cestou do města jsem potkal líného alchymistu, který chtěl bylinky. Dal jsem mu bylinky, které jsem našel. Nakonec jsem donesl prsten zlodějovi, který mi řekl něco o odemykání. Tyhle rady mně moc nebrali. Proto jsem se rozhodl, že půjdu rovnou k třem zkouškám, o kterých muž u portu mluvil. Vydal jsem se cestou, a co nevidím. Stáli tam 2 postavy a vzadu stál drak. Promluvil jsem si postupně se všemi. Od každého jsem dostal zkoušku. Zkoušky byli: zručnosti, síly, a moudrosti. Nejdříve jsem začal u zkoušky moudrosti. Drak se mně zeptal na otázku, kterou si už nepamatuji, ale vím, že v tu chvíli jsem byl nervózní a přemýšlel jsem, jak zni odpověď, Po několika minutách jsem věděl odpověď a vybalil jsem ji na draka. Ten byl potěšen. „Splnil si zkoušku moudrosti človíčku“. Zaradoval jsem se a následně jsem šel ke zkoušce zručnosti. Mněl jsem vyrobit několik předmětů které mi muž řekl. Nevzpomínám si, jaké předměty to byly, ale vím, že mi jejich výroba nedělala problém a tak sem složil i druhou zkoušku. Poslední zkoušku kterou jsem musel splnit, byla zkouška síly. Nasekat dřevo a narubat kamení nebyl problém. Skolit pak pár příšer taky a tak jsem mněl i poslední zkoušku za sebou a čekala mně cesta k zářivému portálu. Nevěděl jsem, jestli do něj jít, ale nadechl jsem se a vstoupil jsem do něj.
********************************************************************

Objevil jsem se na pláži u nějakého města. Poblíž mě byl rybář, jenž mně zachránil. „Kde to jsem“? Vymáčkl jsem ze sebe. „V Thyrisu“ Odpověděl. „Takže v Andarii“ „Ano ale povez, co jsi dělal v tom sudu? A taky by mně zajímalo, nejseš řemeslník?“ „A…ano jsem řemslník“. „Hm a seš už mistr“? Já zakroutil hlavou. „Nováček, ale pořád dost věcem nerozumím“. Rybář se usmál. „Inu já jsem též řemeslník ale moc tě toho naučit nemůžu, ale i tak se o to pokusím, ale za jeden slib. Jsi ochoten tenhle slib splnit“? Já kývl. „Inu dobře, naučím tě všechny základy řemeslničení a ty mi zatím pověz, co si dělal v tom sudu“. Já mu začal vyprávět všechno co se mi stalo. Postupem času jsme se stali přátelé. Ale ani ne týden uplynul a něco se stalo. Zrovna, když jsem chtěl s rybářem trénovat, řekl mi větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Držet se za zástěru, není vždy vhodný způsob, jak se stát mistrem. Musíš se vydat vlastní cestou. Z počátku to bude cesta složitá a trnitá, ale když se dostaneš na konec, bude s tebe řemeslník, jehož si budou všichni pamatovat. A proč ti tohle všechno vlastně říkám? Inu dnes jsem ucítil, že můj čas na tomhle světě se už blíží. Proto tě žádám, abys mi splnil můj poslední slib. Jsi ochoten ho splnit“? Já kývl. „Takže první co uděláš. Vezmeš si všechny svoje věci a pak až umřu, položíš moji mrtvolu na loďku. Pak pošleš loď na moře. Pak naskládáš tyhle lektvary na loďku a do domu a nakonec vezmeš svou pochodeň a zapálíš vše. Doufám, že je ti vše jasné. Nechci, aby tu zůstalo něco, čeho jsem se dotkl. Jestli něco, nedej bože ukradneš, tak z nebe tě budu nenávidět. A ještě něco. Známe se již dlouho, a tak jestli chceš, ti povím mé jméno, které jsem ti celou dobu od našeho prvního setkání tajil. A také proč jsem takhle daleko za městem. Nejdřív ale pojď sem a shrň mi rukáv“. Opatrně jsem k němu přistoupil a učinil, oč mně žádal. Na jeho ruce byl cejch s podivným značením. Takovýmhle cejchem jsme u nás značili vyhnance. Trhl jsem sebou. „Ty jsi vyhnanec“?! Rybáře posmutněl. „Ano já jsem vyhnanec. Udělal jsem kdysi něco, co mi zničilo celý život. Zabil jsem mou rodinu. Moji ženu. Mého syna“. Podíval jsem se na něj. Nevěděl jsem, jestli bych ho neměl zabÍt, ale jak již sám říkal. Umíral. Zeptal jsem se ho: „Proč jsi je zabil“? Rybář začal brečet a stěží říkal: „Jednou, mně takhle můj přítel z dolu, pozval do hospody. Pili jsme dnem i nocí. Všechny peníze, jenž jsem vydělal, jsem propil. Když jsem přišel domu, žena na mně naštvaně začala házet nádobí se slovy: „Kde jsi byl? Kdes nechal všechny peníze?“ Chytl mně amok. Zarazil jsem jí v afektu do hlavy krumpáč. Pak sem si vzpomněl, že mám i syna jenž spí v postýlce. Šel jsem k němu. On začal brečet, ani nevím proč, ale třískl sem ho aby usnul. Když utichl ,podlomily se mi nohy a já spadl a usnul jsem. Ráno jsem se vzbudil a oni leželi oba… Mrtvý. Tehdy jsem chtěl svůj život ukončit, ale něco v hlavě mi říkalo, že mám pokračovat. Tak sem se šel jít udat a dát se na víru.Ten hlas jsem dopodrobna poslechl. Když jsme šel se udat četníkům, zatkli mně. Pár let jsem byl v base. Po několika letech mně pustili, ale místí hodnostáři mně vykázali z města. Proto jsem si postavil tuhle chýši a žil jsem tady čekal na někoho, kdo si tenhle příběh vyslechne s splní mi mé poslední přání…. Ani to nedořekl a usnul. Navždy. Bylo mi ho líto, tak jsem mu jeho poslední přání splnil. Dům lehl popelem a i loďka na vodě s tělem toho starce. Chvíli jsme se díval jak dohořívá, a pak jsem šel do Thyrysu a čekal jsem co mně na tomhle kontinentu čeká. Proházel jsem město. Bylo rozlehlé. Stavby byli z pískovce, stejně jako domy na Ihm-de-Salu. Ani nevím jak, ale dostal jsem se do Thyrisu na místo s černými dlaždicemi, kde začala nová kapitola mého života.


A jak vypadá život Godrika na Andaii? Inu stačí ho jen najít a pokud bude mít náladu, povypráví vám co na tomhle kontinentu zažil.

návrat na seznam příběhů

Komentáře hodnotících k příběhu
(vyjadřují názor hodnotících, ne názor Andarie)
Zelená = komentář vztahující se k aktuální verzi příběhu
Hnědá = tento komentář může být zastaralý
Hayato - 3

příběh pěkný a zajímavý... sice mně nechytl že bych se do něj začetl dokud ho nedočtu ale víc než průměrný je. oprav pravopisné chyby a překliky v písmenkách, možná trošku upravit přímé řeči a dostaneš 4 body x)
Heratrix

náhodné úryvky vypadají docela slušně, ale promiň, toho textu je tolik a je tak nepřehledný, že se nemůžu přinutit si příběh přečíst celý. Prosím Tě rozčleň to na odstavce, odděl přímé řeči atd. a pošli zprávu, mrknu na to pak.
Podrobný rozpis získaných ohodnocení:
známka 3: 1x

© Copyright 2002-2019 by logo Všechna práva vyhrazena

TOPlist